Dosud jsme mluvili o účincích zavádění strojů, jež mají především ekonomický charakter. Nyní se budeme zabývat bezprostředním morálním působením strojů na dělníky.
Porovnáme-li novodobý závod vyrábějící s pomoci strojů, t. j. továrnu, jako celek s manufakturním nebo řemeslným závodem, na první pohled zjistíme, že zatím co v manufaktuře nebo v řemesle nástroj slouží dělníkovi, v továrně slouží dělník stroji; dělník je »živým přívěskem« mrtvého mechanismu, který existuje nezávisle na něm.
»Filosof« neboli, jak jej Marx nazývá, »Pindar automatické továrny« dr. Andrew Ure popisuje novodobou továrnu jako »ohromný automat, složený z nesčetných mechanických orgánů a orgánů nadaných vědomím, které působí ve shodě a bez ustání, aby vyrobily týž předmět, takže všechny tyto orgány jsou podřízeny jedné hybné síle, která pohání samu sebe.«[67] Na jiném místě mluví o poddaných »blahodárné moci páry«.[68] Za touto »blahodárnou mocí« stojí ovšem ten, kdo jí používá, t. j. kapitalista, blahodárný jen sám vůči sobě. V každé továrně je kromě mnoha dělníků zaměstnaných u pracovních strojů a kromě jejich pomocníků co do počtu bezvýznamný personál, který má na starosti dozor nad všemi stroji a jejich údržbu. Tato zčásti vědecky vzdělaná (inženýři), zčásti řemeslná vrstva dělníků (mechanici, truhláři atd.) stojí mimo okruh továrních dělníků, a proto ji zde nebereme v úvahu. Pomíjíme zde také pomocníky; jejich služby lze pro jejich jednoduchost namnoze snadno bud' nahradit stroji (což se projevilo všude tam, kde práce dětí, těch nejlevnějších pomocníků, byla továrními zákony zakázána) anebo osoby, jež tyto služby konají, lze rychle střídat. Jde nám zde o skutečné tovární dělníky, o dělníky u pracovního stroje.
Na pracovní stroje přechází s dřívějším nástrojem dělníka (jehla, vřeteno, dláto) i zvláštní zručnost dělníka ve vedení nástroje. Dělník potřebuje ještě zručnost jen v jednom směru; musí přizpůsobovat své pohyby stejnoměrnému a nepřetržitému pohybu stroje. Této zručnosti lze nejsnáze nabýt v mladistvém věku. Dělník musí začínat již záhy a továrník již není odkázán na kategorii dělníků vychovaných výhradně pro strojovou prácí, ale nalézá vždy pohotovou náhradu v dorůstající dělnické mládeži.
Proudhon říká ve své »Filosofii bídy« o strojích, že jsou »protestem průmyslového genia proti práci rozdrobené a vražedné«, že jsou »obnovením dělníka«.[69] I když ve skutečnosti stroje stavějí na hlavu starý systém dělby práce zároveň s jeho technickými předpoklady, přece jen zůstává tento systém v továrně zachován dále a při tom dělníka ještě více ponižuje. Dělník již ovšem nepracuje po celý život s jedním dílčím nástrojem, zato se však stroje v zájmu zvýšeného vykořisťování zneužívá k tomu, aby sám dělník byl od nejútlejšího dětství přeměňován v část dílčího stroje; tak se zároveň dovršuje jeho bezmocná závislost na továrně jako celku, tedy, jinak řečeno, jeho závislost na kapitalistovi. Jeho práce je zbavena veškerého duchovního obsahu, stává se pouhým mechanickým, nervy ničícím plahočením. Jeho speciální dovednost mizí jako bezvýznamná věc před vědou, před obrovskými přírodními silami a společenskou masovou prací, jež jsou ztělesněny v strojovém systému. A tak jako se musí, ať již chce nebo nechce, podrobit automatickému chodu strojů, musí se zároveň podrobit i disciplině předepsané majitelem továrny.
Ať již je forma společenské organisace jakákoli, společná práce ve velkém měřítku a používání společných pracovních prostředků, zvláště strojů, vyžadují vždy takové řízení pracovního procesu, jež činí pracovní proces nezávislým na rozmarech jednotlivců, kteří se ho účastní. Jestliže se nechceme vzdát výhod vyplývajících ze strojové výroby, je nezbytné zavedení kázně, jíž se musí všichni podrobit. Kázeň je však dvojí. Ve svobodné pospolitosti, kde je závazná pro všechny, nikoho neutiskuje. Avšak kázeň předpisovaná v zájmu jednotlivců se nazývá otroctvím; ukázal-li se každý odpor proti ní bezvýsledným, je snášena s krajní nevolí jako tíživé jho. Bylo tedy třeba úporných bojů, než se podařilo zlomit odpor dělníků proti nucené práci, k níž je stroje odsuzovaly. Ure ve své knize, o níž jsme se již zmínili, připomíná, že Wyatt vynalezl umělé spřádací prsty již dávno před Arkwrightem; avšak hlavní potíž nebyla ani tak ve vynalezení automatického mechanismu, jako ve vynalezení a zavedení disciplinárního kodexu odpovídajícího potřebám automatického systému. Proto patří vavřínový věnec na hlavu »šlechetného« holiče Arkwrighta, který toto dílo, »hodné Herkula«, dovedl do konce.
Disciplinární kodex novodobého kapitalisty, německy tovární řád, nedbá vůbec konstitučního systému »dělby moci«, který je u buržoasie tak oblíben, ani zastupitelského systému, který je u ní v ještě větší oblibě, nýbrž je výrazem absolutní samovlády podnikatele nad dělníky. »Místo biče v rukou poháněče otroků,« říká Marx, »nastupuje kniha trestů v rukou dozorce. Všechny tresty jsou ovšem peněžité pokuty a srážky ze mzdy a díky zákonodárnému důvtipu továrnických Lykurgů je přestupování jejich zákonů pokud možná ještě výnosnější než jejích zachovávání.«[70] Tak se láme vzdor a sebevědomí dělníka. Při tom je následkem neustálé jednostranné svalové činnosti dělník tělesně mrzačen, vlivem špatného továrního vzduchu a ohlušujícího lomozu schází; to všechno jsou blahodárné výchovné účinky strojů.
Mluvili jsme právě o odporu dělníků proti zavádění strojů. Pocit, že stroje zasazují svobodě dělníka smrtelnou ránu, byl však přitom více instinktivní. Především byl tento odpor namířen proti stroji jako prostředku, který vytváří přebytečnou lidskou práci. To byl také důvod k tomu, aby městská rada v Gdansku zakázala užívání stavu na stuhy, který tam prý byl vynalezen v polovině 16. století; k podobnému zákazu došlo později v Bavorsku a v Kolíně a roku 1685 byl císařským ediktem zákaz vyhlášen pro celé Německo. Vzpoury anglických dělníků proti zavádění strojů trvají až do 19. století a týž jev se opakuje i v ostatních zemích. Ve Francii k nim docházelo ještě ve třicátých letech, v Německu ještě roku 1848.
Není nic pohodlnějšího než farizejsky naříkat nad tímto násilným způsobem odporu proti největší vymoženosti nové doby. Je však nesporné, že z počátku vystupuje stroj všude jako nepřítel dělníka, který ho má vytlačit. V manufakturním období vystupovala při dělbě práce a kooperaci v dílnách do popředí spíše kladná stránka - zvýšení produktivity práce zaměstnaných dělníků; stroj však vystupuje ihned jako konkurent dělníka. Pro dělníky, kteří jím byli vytlačeni, má prý být velkou útěchou jednak to, že jejich utrpení je jen »dočasné«, jednak to, že prý stroj se jen pozvolna zmocňuje celé výrobní oblasti, čímž se zmenšuje rozsah a intensita jeho ničivého účinku. »Jedna útěcha«; odpovídá na to Marx, »poráží druhou.«[71] Kde se stroj pozvolna zmocňuje nějaké oblasti výroby, produkuje chronickou bídu v dělnických vrstvách, které s ním konkurují. Kde je přechod rychlý, má jeho účinek hromadný a akutní ráz. »Světové dějiny neposkytují hroznější divadlo, než je onen pozvolný, po celá desetiletí se vlekoucí a konečně roku 1838 zpečetěný zánik anglických ručních tkalců bavlny. Mnoho jich zemřelo hladem, mnoho jich dlouho živořilo s rodinami za 21/2 pence denně. Akutně naproti tomu působily anglické bavlnářské stroje na Východní Indii, jejíž generální guvernér v letech 1834-1835 konstatoval: »Je to bída, jež nemá obdobu v dějinách obchodu. Roviny Indie se bělají kostmi bavlnářských tkalců.«[72] Ovšem, poznamenává k tomu sarkasticky Marx, pokud se tito tkalci odebrali na věčnost, způsobil jim stroj jen »dočasné utrpení«. Pracovní prostředek ubíjí dělníka. To se projevuje nejhmatatelněji tam, kde nově zavedený stroj konkuruje s tradiční řemeslnou nebo manufakturní výrobou. Ale i uvnitř velkého průmyslu působí ustavičná zdokonalování strojů obdobně. Marx uvádí pro toto tvrzení hojnost dokladů ze zpráv anglických továrních inspektorů, jež zde netřeba blíže uvádět, protože fakta nemohou být popřena.
Vraťme se raději ještě od stroje jako konkurenta ke stroji jako »vychovateli« dělníka. Četné »nectnosti«, k nimž má dělnická třída podle názoru svých kapitalistických přátel opravdové sklony - jmenujme zde na příklad nepovolnost, lenost, zhýralost - nemají účinnějšího nepřítele než stroje. Stroj je mocným bojovým prostředkem kapitálu proti dělníkům, povstávají-li proti jeho samovládě, nejsou-li spokojeni se mzdami, které jim povoluje, s pracovní dobou, kterou jim předpisuje, odvažují-li se ke vzpouře v podobě stávky a pod. »Daly by se napsat celé dějiny vynálezů od roku 1830,« říká Marx, »které se zrodily jen jako bojové prostředky kapitálu proti dělnickým bouřím.«[73] Protože však každé další využití »pomocných zdrojů vědy« v průmyslu, t. j. rozvíjení strojů, je žádoucím pokrokem, zdá se, jako by ony nectnosti byly dělníkům propůjčeny jen proto, aby dělníci bezděky podporovali pokrok. Vidíme tedy, že všechny věci, dokonce i neřesti dělníků, se v kapitalistickém světě nakonec obracejí k dobrému.