Stroj vytlačuje dělníky. To je skutečnost, kterou nelze popřít, která je však velmi nepříjemná pro ty, kdož pokládají dosavadní výrobní způsob za nejlepší ze všech možných světů. Proto byly činěny četné pokusy, aby tato nepříjemná skutečnost byla zastřena.
Tak na příklad celá řada politických ekonomů tvrdila, že všechny stroje, které vytlačují dělníky, vždy zároveň uvolňují příslušný kapitál, který zaměstná tyto dělníky. Tímto kapitálem jsou prý životní prostředky, které by dělníci spotřebovali, kdyby byli zůstali v práci! Propuštěním dělníků prý jsou uvolněny životní prostředky; aby byly spotřebovány, je třeba dát těmto dělníkům nové zaměstnání.
Avšak životní prostředky, které dělník kupuje ke své spotřebě, nevystupují proti němu jako kapitál, nýbrž jako prosté zboží. Jako kapitál proti němu vystupují peníze, za něž prodává svou pracovní sílu. Tyto peníze se zavedením strojů neuvolňují; naopak, je jich použito k opatření strojů, a tím jsou vázány. Zavedením strojů se neuvolňuje celý variabilní kapitál, který sloužil k vyplácení mezd vytlačeným dělníkům, nýbrž přeměňuje se alespoň zčásti v konstantní kapitál. Zaváděním nových strojů se tedy při nezměněné výši používaného kapitálu zvětšuje konstantní kapitál a zmenšuje se kapitál variabilní.
Znázorníme to příkladem.
Kapitalista používá kapitálu 200.000 marek, z toho 100.000 marek slouží jako variabilní kapitál. Zaměstnává 500 dělníků. Zavede stroj, který mu umožní vyrobit týž produkt místo s 500 dělníků s 200 dělníků. Stroj stojí 50.000 marek.
Dříve používal kapitalista 100.000 marek variabilního kapitálu; konstantní kapitál činil také tolik. Nyní používá 150.000 marek konstantního kapitálu a jen 40.000 marek variabilního kapitálu. Uvolněno bylo jen 10.000 marek; tento kapitál však nebude zaměstnávat 300 dělníků, nýbrž nanejvýš 10 dělníků, bude-li ho použito za stejných podmínek jako oné větší sumy. Neboť z oněch 10.000 marek musí být přibližně 8000 marek vynaloženo na nákup strojů a pod., a pro variabilní kapitál zůstane uvolněno jen 2000 marek.
Vidíme, že nedošlo k uvolnění příslušného kapitálu.
Marx dokázal, že theorie, podle níž stroj zároveň s dělníky uvolňují příslušný kapitál, je naprosto neodůvodněná. Tento nepopiratelný důkaz lze oslabit jedině tím, že se Marxovi přisuzuje naprosto neodůvodněné tvrzení.
Tak můžeme číst v pojednání, které se zabývá »vědeckým« vyvracením Marxe, tento odstavec:
»Stroj u něho (Marxe) prostě nahrazuje práci; avšak stroj se může stát příčinou, jež vede k zvětšení celkového množství práce a ve skutečnosti takovou příčinou bývá. Přitom není také nutné, aby se práce rozšířením výroby uvolňovala a v některé jiné části světa stala se tak přebytečnou, jak se to často později v socialistických listech se vší určitostí tvrdilo. Rozšíření výroby může být snadno využito k tomu, že se zvýší celková produktivní síla a tím i možnost rozšířit spotřebu.«[74]
Profesor Julius Wolf připisuje Marxovi ve svém díle, plném nesprávností a karikatur Marxova učení, dokonce tvrzení, »že vzrůstá-li celkový kapitál v zemi, může být při nejlepším zaměstnáváno stejné množství dělnického obyvatelstva jako dříve, protože lidé jsou nahrazováni čím dále tím více stroji«,[75]
Ve skutečnosti Marxe nikdy ani nenapadlo, aby tvrdil to, co se mu zde připisuje. Marx nikdy netvrdil, že »stroj prostě nahrazuje práci«. Naopak, pokud je nám známo, Marx systematicky a důkladně, jako dosud nikdo před ním, objasnil podmínky, za nichž se »stroj může stát příčinou, jež vede k zvětšení celkového množství práce, a že ve skutečnosti takovou příčinou často bývá«. To není v rozporu s tvrzením, že stroje vytlačují dělníky.
Marx tvrdí, že stroje snižují počet zaměstnaných dělníků v poměru k používanému kapitálu, že s rozvojem strojů se variabilní kapitál relativně zmenšuje a konstantní kapitál vzrůstá. Avšak i při zavádění strojů, při zvětšování jejich počtu nebo při jejich zdokonalování může v daném pracovním odvětví variabilní kapitál - počet zaměstnaných dělníků - vzrůstat, roste-li zároveň dostatečně celkový používaný kapitál.[76] Jestliže počet zaměstnaných dělníků v takovém případě neklesá, není to proto, že stroje uvolnily kapitál, nýbrž proto, že přibyl nový dodatečný kapitál. Tendence strojů vyřazovat z práce dělníky se tím brzdí, dočasně překonává, avšak neruší se. Zjevně se opět uplatní a relativní snižování počtu dělníků se stane absolutním, jakmile příliv dodatečného kapitálu se zpomalí a klesne pod určitou úroveň.
Použijme k objasnění výše uvedeného příkladu. Měli jsme kapitál 200.000 marek, z toho 100.000 marek variabilního kapitálu, který zaměstnával 500 dělníků. Zavedením nového stroje se konstantní kapitál zvýšil na 158.000 marek, variabilní kapitál se snížil na 42.000 marek a počet zaměstnaných dělníků klesl na 210. Avšak předpokládejme nyní, že zároveň do podnikání připlynulo 400.000 marek nového kapitálu; podnikání se tím příslušně rozšířilo. Počet zaměstnaných dělníků stoupl potom na 630, zvětšil se o 130. Kdyby nebyl zaveden stroj, mělo by ovšem trojnásobné zvýšení kapitálu za následek trojnásobné zvýšení počtu dělníků; jejich počet by vzrostl z 500 na 1500.
Avšak i když stroj vede vždy k relativnímu a někdy i absolutnímu snížení počtu dělníků v tom pracovním odvětví, kde se zavádí, může se tím zároveň zvětšit počet dělníků v jiných pracovních odvětvích, na něž toto odvětví působí.
Se strojem vstupuje nutně do života nový druh dělníků - výrobci strojů.
Zavedením stroje v kterémkoli průmyslovém odvětví se zvětšuje celkové množství výrobků vyrobených tímto strojem. Tím se opět přiměřeně zvětšuje množství surovin, a tedy, za jinak stejných podmínek, i počet dělníků zaměstnaných při jejich výrobě. Zavede-li se stroj, který spřede 1000 loket příze, třeba i s menším počtem dělníků, za stejnou dobu, jíž bylo třeba dříve ke spředení 100 loket příze, sníží se snad počet přadláků, avšak zároveň se zvýší počet dělníků na bavlníkových plantážích. Rozvoj spřádacích strojů v Anglii byl hlavní příčinou toho, že se ve Spojených státech zvětšil počet černých otroků.
Je-li příze levnější, může tkadlec (předpokládáme, že tká ještě ručně), aniž se zvýšily jeho náklady na surovinu, vyrábět více, jeho důchod roste a zvětšuje se i počet tkalců. »Zachvátí-li stroj předstupně nebo mezistupně, jimiž musí pracovní předmět projít, dokud nenabude své konečné formy, zvětšuje se s pracovním materiálem i poptávka po práci v pracovních odvětvích, jež jsou ještě provozována řemeslným nebo manufakturním způsobem a do nichž přichází strojový výrobek.«[77]
S rozvojem strojů se zvětšuje nadhodnota a masa výrobků, v níž se nadhodnota ztělesňuje. Tím vzrůstá přepych kapitalistické třídy a jejích spřeženců. Proto roste i poptávka dělnících vyrábějících přepychové předměty, po služebnictvu, lokajích atd. Roku 1867 připadlo v Anglii na textilní průmysl 642.607 osob a na služebnou třídu 1,208.648 osob.
Vedle těchto činitelů, kteří způsobují, že zavádění strojů má za následek zvětšení poptávky po práci, uvádí Marx ještě jednoho činitele: vznik nových pracovních odvětví, jako plynáren, železnic atd.
Stačí porovnat s těmito závěry Marxova výkladu to, co páni profesoři připisují Marxovi, aniž přihlížíme k výplodům jejich vlastní učenosti.
Marx svým zkoumáním způsobů, jimiž zavádění strojů může zvyšovat poptávku po práci, nechtěl ovšem nijak zastírat strádání, jež přináší tovární systém dělnickému obyvatelstvu. Továrna rozbíjí dělníkovi rodinu, olupuje ho o mládí, rozmnožuje jeho práci a zbavuje ji jakéhokoli obsahu, ničí ho tělesně i duševně a přeměňuje ho v bezmocný nástroj v rukou kapitalisty; a buržoasní ekonomové se domnívají, že kapitalistickému užívání strojů dodali patřičného lesku, dokazují-li, že se zaváděním strojů vzrůstá v továrnách počet námezdních dělníků!
Jako kdyby tento růst nebyl růstem bídy! A zároveň s útrapami práce rostou i útrapy nezaměstnanosti.
Variabilní kapitál může s pokrokem strojů růst absolutně, avšak není to nutné. Bylo zjištěno, že v různých odvětvích velkého průmyslu došlo již nejednou vedle zvětšení konstantního kapitálu k absolutnímu zmenšení kapitálu, variabilního, ke snížení počtu zaměstnaných dělníků. (Některé doklady o tom uvádíme ve třetím oddílu v kapitole o přelidnění.) Pomíjíme zde úplně nezaměstnanost a bídu, jejichž příčinou je konkurence velkého průmyslu v příslušných pracovních odvětvích rukodělné výroby, ať již v tuzemsku nebo v cizích zemích. Vzpomeňme jen na to, co bylo řečeno v předešlém oddílu o ručních tkalcích v Anglii a ve Východní Indii, kteří po statisících umírali hladem, zatím co počet tkalců v anglických továrnách se zvýšil o několik tisíc. Vulgární ekonomové ve snaze dokázat dělníkům, že stroje dávají uvolněným dělníkům nové zaměstnání, viděli tisíce nových dělníků, avšak pomlčeli chytrácky o statisících uvolněných dělníků.
I když s uvolněním dělníků v jednom pracovním odvětví se zvětšuje poptávka po práci ve druhém průmyslovém odvětví, je to jen chabá útěcha pro nezaměstnané. Může dělník, který po celý svůj život pracoval v jednom pracovním odvětví, přejít z dneška na zítřek do druhého odvětví?
Vedle pohybu na trhu práce, k němuž dochází vlivem neustálých změn v poměru mezi konstantním a variabilním kapitálem v neprospěch variabilního kapitálu, podléhá trh práce s rozvojem velkého průmyslu stále více ještě jednomu zvláštnímu činiteli, který se protíná s tímto pohybem.
Jakmile se vytvořily všeobecné výrobní podmínky odpovídající velkému průmyslu, jakmile výroba strojů, těžba uhlí a železa, doprava atd. dosáhly určité úrovně, je tento způsob výroby schopen neuvěřitelně rychlého rozšíření, kterému klade meze pouze surovina a odbytiště. Tím se vysvětluje ustavičná snaha a horečné úsilí o získání nových trhů, které poskytují nové suroviny a odbyt pro hotové výrobky. Každé podstatné rozšíření trhu plodí horečnou výrobu až do přeplnění trhu, po němž následuje období ochromení. »Život průmyslu se mění v řadu období prostředního oživení, prosperity, nadvýroby, krise a stagnace.«[78] Pro dělníka znamená tento koloběh ustavičné kolísání mezi nadměrnou prací a nezaměstnaností, naprostou nejistotu zaměstnání a výše mzdy, životní nejistotu vůbec.
Tento pohyb se proplétá s relativním a často i absolutním zmenšováním variabilního kapitálu, k němuž dochází následkem technického pokroku. Jednou působí tito dva činitelé navzájem proti sobě, na příklad v období prosperity, kdy technický pokrok zabezpečuje, aby dělníkům nevyrostly stromy až do nebe. Jindy zase působí společně ve stejném směru, na příklad v období krise, kdy zároveň s nezaměstnaností nabývá vrcholu konkurenční boj a úsilí o snížení cen. Tohoto snížení se dosahuje jednak zavedením nových strojů, jež šetří práci, jednak prodlužováním pracovní doby a snižováním mezd; avšak vždy na to doplácí dělník.