Když se některému apoštolovi sociální harmonie předloží obraz kapitalistického továrního systému a položí se mu otázka, zda ještě věří, že žijeme v nejlepším ze všech možných světů, obyčejně se snaží vyhnout odpovědi a vysvětluje: Ano, žijeme ještě v přechodném stavu, kapitalistický velký průmysl ještě nemohl svůj požehnaný vliv plně rozvinout, protože mu v jeho rozvoji brání středověké ssutiny. Avšak porovnejme jen postavení továrních dělníků s dělníky v příslušných odvětvích domáckého průmyslu a řemesla. Při tomto porovnání zjistíme, že tovární dělníci jsou na tom mnohem lépe než dělníci v řemesle a v domáckém průmyslu, a že tudíž velký průmysl postavení dělníků podstatně zlepšil, a nikoli zhoršil. Tak by odpovídal apoštol sociální harmonie.
Nelze popřít, že všude, kam pronikl velký průmysl, žijí dělníci v tradičním domáckém průmyslu, v řemesle a v manufakturách v daleko bídnějších poměrech než dělníci v továrnách. Svědčí to ve prospěch kapitalistického velkého průmyslu? Domníváme se, že nikoli. Lze to vysvětlit prostě tím, že tovární systém v těch odvětvích výroby, do nichž pronikl, nezhoršuje jen postavení těch dělníků, kteří byli vtaženi do továren, ale i postavení dělníků, kteří pracují dále mimo továrnu; postavení těchto dělníků se pak zhoršuje daleko více než postavení dělníků, kteří pracují v továrnách. »Pokrok«, který přináší kapitalistický velký průmysl, záleží v tom, že všemi útrapami a strádáními, jimiž postihuje tovární dělníky, doléhá dvakrát třikrát tíživěji na dělníky v domáckém průmyslu, v řemesle a v manufaktuře.
»Vykořisťování levných a nezralých pracovních sil se stává v moderní manufaktuře ještě nestoudnějším než ve vlastní továrně, protože technický základ továrny, nahrazení síly svalů stroji a snadnost práce v manufaktuře většinou neexistuje, zároveň je tam ženský nebo nezralý organismus nejnesvědomitěji vystaven vlivům jedovatých látek atd. Při tak zvané domácké práci je vykořisťování ještě nestoudnější než v manufaktuře, protože odolnost dělníků se snižuje s jejich rozptýlením, protože mezi vlastního zaměstnavatele a dělníka se vtírá celá řada zlodějských příživníků, protože domácká práce všude bojuje se strojovou nebo alespoň manufakturní výrobou téhož odvětví, protože chudoba olupuje dělníka o nejnutnější pracovní podmínky - prostor, světlo, větrání atd. - protože nepravidelnost zaměstnání vzrůstá, a konečně v těchto posledních útočištích těch, které velký průmysl a zemědělství učinily „přebytečnými”, dosahuje konkurence mezi dělníky nezbytně vrcholu. Zhospodárnění výrobních prostředků, které soustavně vypracovala teprve strojová výroba a které je provázeno nejbezohlednějším mrháním pracovní silou a loupením normálních podmínek fungování práce, odhaluje nyní tuto svou antagonistickou a vražednou stránku tím více, čím méně je v některém průmyslovém odvětví vyvinuta společenská produktivní síla práce a technický základ kombinovaných pracovních procesů.«[79]
Všechno, co jen člověk může snést, aniž na místě podlehl, musí vytrpět dělníci v domáckém průmyslu. Ve snaze konkurovat v láci strojům snižují neustále své nároky na stravu, oděv, světlo, vzduch, klid, až klesnou na úroveň, kterou si nelze představit ani v nejstrašlivější fantasii. Marx uvádí údaje o krajkářských školách, v nichž jsou zaměstnávány děti od dvou let. V anglickém slaměnkářství pracují děti od tří let; přitom pracují někdy až do noci, natěsnané v místnostech, kde na osobu připadá někdy jen 12-17 krychlových stop. Tato čísla, řekl komisař White, člen Komise pro vyšetřování práce dětí, »představují méně než polovinu místa, které by zabralo dítě, kdyby bylo zabaleno do krabice o rozměru 3 stopy na délku, šířku a výšku«.[80]
Ale byť by mohl člověk fysicky vydržet sebevíce, aniž okamžitě podlehl, přece jsou hranice, jež nelze překročit. Jakmile se této hranice dosáhne, udeří hodina rychlého zániku domáckého průmyslu, zavádějí se stroje. Dělníci z domáckého průmyslu si musí buď najít nové zaměstnání, anebo umírají hladem ještě rychleji než dříve. Podobně je tomu i s tradičním řemeslem a s manufakturou.
Přechod od manufaktury k velkému průmyslu je urychlován zaváděním továrních zákonů. Jakmile je domácký průmysl podroben zákonným omezením, ztrácí ihned půdu pod nohama. Jeho existenci může prodloužit již jen neomezené a do krajnosti vystupňované vykořisťování pracovní síly žen a dětí.
Přináší-li stroj úplný převrat do všech průmyslových odvětví, jichž se zmocňuje, pak v zemědělství, jakmile do něj pronikne, působí snad ještě revolučněji. Zde zpravidla vytváří nejen relativně, ale i absolutně přebytečné dělníky. To se ovšem netýká případů, kdy dochází k značnějšímu rozšiřování obdělávaných ploch, jako tomu bylo na příklad ve Spojených státech.
Tam, kde stroje proniknou do zemědělství, postihuje rolníka týž osud jako tradiční odvětví rukodělné výroby v průmyslu. S ním padá pevná bašta staré společnosti. Rolníci a námezdní dělníci, kteří se stali na venkově »přebytečnými«, proudí do měst. Velká města mimořádně rychle vzrůstají, zatím co venkov se vylidňuje. Stěsnání nesmírných mas obyvatelstva ve městech plodí fysické chátrání průmyslových dělníků. Vylidňování venkova vede ke zhoršování podmínek duševního života venkovských dělníků, ničí jejich duševní život a podlamuje jejich sílu odporu proti kapitálu. S růstem velkých měst se čím dále tím více mrhá úrodností půdy; látky, které se odnímají půdě v potravinách, se jí nevracejí zpět, ale ve formě výměšků a odpadů otravují města, místo aby hnojily půdu. S používáním moderní technologie v zemědělství se rozmnožují i prostředky k dosahování co nejvyšších výnosů. Půdě se stále více odnímá, ale stále méně se jí dává zpět. Tak zároveň s olupováním lidské pracovní síly rozvíjí kapitalistické užívání strojů i olupování půdy. Pustoší půdu a fysicky i duševně ničí dělníka.
Zároveň rozvíjí zárodky nové, vyšší kultury a vytváří hnací síly, které budou pomáhat této kultuře prorazit. Marx nevidí v bídě jen bídu, nýbrž i zárodky lepší budoucnosti, jež bída chová ve svém lůně. Neodsuzuje tovární systém, nevznáší proti němu obžalobu, ale chce jej pochopit. Nemoralisuje, nýbrž bádá. A sám nás upozorňuje na svého předchůdce, který jako první pochopil revolucionující stránku novodobého továrního systému, na Roberta Owena.
Velký průmysl zplodil tak strašlivou bídu jako žádný jiný výrobní způsob před ním. Avšak bída mas neznamená stagnaci. Nejsme dnes uprostřed stojatého bahna bídy, do něhož by se společnost pomalu a nepozorovatelně propadávala, jako třeba římská společnost v době císařství. Novodobý výrobní způsob se spíše podoba vířivému proudu, který rozrušuje a smíchává všechny společenské vrstvy a udržuje je v ustavičném pohybu. Všechny zděděné výrobní vztahy jsou rozbíjeny a s nimi padají i zděděné předsudky. Avšak nové výrobní vztahy, jež nastupují na jejich místo, nejsou neměnné, nýbrž podléhají ustavičným změnám. Jeden vynález, jedna pracovní metoda stíhá druhou, masy kapitálu a masy dělnictva jsou neustále vrhány z jednoho výrobního odvětví do druhého, z jedné země do druhé, stálost poměrů i jakákoli víra v jejich stálost mizí. Konservativní prvky jsou odstraňovány, rolníci jsou vytlačováni do měst, kde se dnes koncentruje hybná síla dějin a kde tuto sílu nejenže nepodlamují, nýbrž ještě ji stupňují. Ženy a děti jsou vtahovány do továren, konservativní prvek buržoasní formy rodiny se ruší a hospodyně udržující a opatřující se mění v námezdní dělnici vydělávající a zápasící o vlastní existenci.
A v tomto úplném rozkladu starého, probíhajícím před našima očima, se již objevují zárodky nového.
Vzrůstající duševní zaostalost dělnické mládeže jako následek neúměrně dlouho trvající a jednostranné práce vyvolala ve všech průmyslových státech nutnost, aby základní vyučování, ať již v té či oné formě, bylo prohlášeno za základní podmínku práce. Od té doby se zjistilo, že tovární děti se učí nejen stejně dobře, ale dokonce lépe a lehčeji než žáci, kteří chodili do školy pravidelně. »Je to jednoduché,« soudí o tom jeden tovární inspektor. »Ti, kdo stráví ve škole jen půl dne, jsou stále svěží a téměř vždy schopní a ochotni se učit. Při systému střídání práce se školou je každé z těchto zaměstnání odpočinkem a osvěžením po druhém, a proto je tento systém pro dítě mnohem vhodnější, než trvá-li každé z těchto zaměstnání nepřetržitě.« Marx k tomu dodává: »Z továrního systému, jak můžeme v podrobnostech sledovat u Roberta Owena, vzklíčil zárodek výchovy budoucnosti, při kterém se u všech dětí do určitého věku bude produktivní práce spojovat s vyučováním a tělocvikem, nejen jako jeden z prostředků ke zvýšení společenské výroby, nýbrž jako jediný prostředek k produkci všestranně vyvinutých lidí.«[81]
K tomuto převratu v pedagogice bude nutno připojit převraty ještě další. Široce rozvinutá dělba práce ve společnosti na oddělená povolání a speciální obory, jež je charakteristická již pro řemeslné období, a dělba práce uvnitř jednotlivých podniků, jež na ni navazuje v manufakturním období, měla pro pracujícího jednotlivce nanejvýš nepříznivé následky. Výrobní podmínky se vyvíjely pomalu, a někdy dokonce kostnatěly. Celý člověk tak byl doživotně připoután k jedné určité dílčí operaci, v níž nabyl neobyčejné zručnosti. Zároveň tím ale jednostranně zakrněl a byl zbaven ve svém vývoji jakékoli harmonie, jež ještě klasickému starověku propůjčovala jeho ideální krásu.
Stroj odstraňuje v odvětvích, jichž se zmocňuje, nutnost, aby se dělník po dlouhá léta trpělivě učil, aby byl s to produktivně pracovat v určitém oboru. Na druhé straně stroj znemožňuje, aby byl člověk doživotně připoután k určité dílčí operaci, protože vyvolává ve výrobních podmínkách neustále převraty, vytrhává dělníka z jednoho pracovního odvětví a vrhá jej do jiného.
Avšak jaké strádání plodí dnes onen ustavičný pohyb, při němž statisíce proletářů tvoří reservní armádu, dychtivou chopit se jakéhokoli zaměstnání, které se jí poskytne! A jak skrovné jsou dnes možnosti, aby se námezdní dělníci přizpůsobovali nejrůznějším druhům činnosti! Jejich tělo i duch byly zmrzačeny již v mládí. Nedostává se jim znalosti různých mechanických a technických procesů, používaných v soudobé velkovýrobě, ani pružností, aby se těmto různým procesům přizpůsobili. A konečně, i když dělník ve velkém průmyslu není nutně připoután k jednomu dílčímu úkonu doživotně, je k němu přece jen připoután den co den, po celé měsíce i léta, přerušovaná jen obdobími nezaměstnanosti a hladu.
Jak by to bylo úplně jiné, kdyby se různé dílčí úkony střídaly den co den, nebo dokonce z hodiny na hodinu, aby neunavovaly a neotupovaly, ale povzbuzovaly a osvěžovaly, kdyby zhoubná nezaměstnanost zmizela a kdyby na technický pokrok nemuseli doplácet dělníci!
Jednou z mnoha podmínek těchto změn je i podmínka pedagogická. Dělnická třída si musí osvojit vědecké znalosti výrobních procesů a metod, musí nabýt i praktické zběhlosti v ovládání různých výrobních nástrojů. Dnes se již o to pokoušejí v učňovských školách a podobných zařízeních, avšak to je velmi nedostatečné. »Jestliže tovární zákonodárství jako první skrovný ústupek, těžce vybojovaný na kapitálu, spojuje s tovární prací jen základní vyučování, není pochyb o tom, že nevyhnutelné dobytí politické moci dělnickou třídou vydobude náležité místo v dělnických školách také theoretickému i praktickému technologickému vyučování.«[82]
Jak převratně působí nakonec novodobý velký průmysl na rodinu! Pro námezdní dělníky ruší již dnes tradiční formu rodiny. Systém průmyslové práce žen a dětí změnil nejen vztah mezi mužem a ženou, ale i vztah mezi rodiči a dětmi. Z ochránců a živitelů dětí se rodiče namnoze stávají jejich vykořisťovateli. Zmínili jsme se již o ubohých dětech v anglickém slaměnkářství, jež jsou nuceny pracovat již od tří let, a přitom v nejbídnějších podmínkách a často až do půlnoci. »Ubozí, spustlí rodiče« těchto malých pletačů slámy, říká Marx, »myslí jen na to, jak by z dětí vytloukli co nejvíce. Když pak děti dorostou, samozřejmě je ani nenapadne, aby se o rodiče staraly, a opouštějí je.«[83] »Avšak zneužívání rodičovské moci,« říká Marx na jiném místě, »nevytvořilo přímé či nepřímé vykořisťování nezralých pracovních sil kapitálem, nýbrž naopak, kapitalistický způsob vykořisťování tím, že zničil ekonomickou základnu, odpovídající rodičovské moci, vytvořil její zneužívání. Jakkoli hrozným a odporným se jeví rozklad staré rodiny za kapitalistického systému, přesto velký průmysl tím, že přisuzuje rozhodující úlohu ve společensky organisovaném výrobním procesu mimo obvod domácnosti ženám, mladistvým a dětem obojího pohlaví, vytváří ekonomickou základnu pro vyšší formu rodiny a poměru mezi oběma pohlavími. Je ovšem stejně pošetilé pokládat za absolutní křesťansko-germánskou formu rodiny, jako starořímskou, starořeckou či orientální formu, které ostatně společně tvoří jednu historickou vývojovou řadu. Je rovněž jasné, že složení kombinovaného dělnického personálu z osob obojího pohlaví a různého věku - přestože je ve své samorostlé, hrubé kapitalistické formě, kdy je tu dělník pro výrobní proces, a ne výrobní proces pro dělníka, morovým zdrojem zkázy a otroctvím - za příslušných podmínek se naopak nutně musí stát zdrojem humánního rozvoje.«[84]
Když nám Marx otevřel tyto perspektivy do budoucnosti, můžeme se smířit se strojovým systémem a s velkým průmyslem. Strasti, jimiž velký průmysl postihuje dělnickou třídu, jsou nezměrné, nejsou však při nejmenším marné. Víme, že na poli práce, zúrodněném miliony proletářských mrtvol, vzejde nové osení, vyšší společenská forma. Strojová výroba je základnou, z níž vzejde nové pokolení, jemuž bude cizí jednostranná omezenost řemesla a manufaktury; člověk nebude otrokem přírody jako v prvobytném komunismu, duševní a tělesná síla a krása nebudou vykupovány potlačováním bezprávých otroků jako v klasickém starověku; bude to pokolení harmonicky vyvinuté, plné radostí ze života a schopné této radosti užívat, pokolení vládnoucí zemi i přírodním silám, pokolení zahrnující v bratrské rovnosti všechny členy společnosti.