1. ZMĚNY VE VELIKOSTI CENY PRACOVNÍ SÍLY A NADHODNOTY
Ve druhém oddíle jsme pojednávali hlavně o výrobě nadhodnoty. Nyní se budeme zabývat nejprve zákony mzdy. Jako úvod k tomu a jako přechod od druhého ke třetímu oddílu, který se do jisté míry týká obou oddílů, nám poslouží zkoumání změn hodnoty pracovní síly a nadhodnoty; jak jsme již zjistili ve druhém oddílu, dochází k těmto změnám proto, že se mění tito tři činitelé: 1. délka pracovního dne; 2. normální intensita práce; 3. produktivita práce.
Tito tři činitelé mohou prodělávat nejrozmanitější změny. Může se měnit hned jen jeden z nich, hned dva, hned všichni tři, a přitom co do velikosti se mohou měnit jednou tak a po druhé jinak. Dostali bychom se ovšem příliš daleko, kdybychom měli zkoumat všechny kombinace, k nimž může takto dojít. Při troše přemýšlení si je může odvodit každý sám, jakmile jsou dány hlavní kombinace. Uvedeme zde tedy jen hlavní kombinace. Budeme zkoumat změny, k nimž dochází v relativní velikosti nadhodnoty a v ceně pracovní síly, když se mění jeden ze tří činitelů a ostatní zůstávají nezměněni.
a) Velikost pracovního dne a intensita práce zastávají nezměněny; produktivita práce se mění. Produktivita práce má sice vliv na množství výrobků vyrobených za určitou časovou jednotku, avšak neovlivňuje velikost hodnoty této masy výrobků. Když následkem nějakého vynálezu bude moci přadlák bavlny spříst za hodinu 6 liber bavlny, zatím co dosud mohl spříst za hodinu jen 1 libru, vyrobí nyní za hodinu šestkrát více příze než dříve, ale stejnou hodnotu. Avšak hodnota, kterou přidává 1 libře bavlny, když ji svou prací přeměňuje v přízi, je nyní šestkrát menší. Toto snížení hodnoty působí zpětně na hodnotu dělníkových životních prostředků, na příklad na hodnotu jeho oděvu. Hodnota pracovní síly klesá a v téže míře se zvyšuje nadhodnota. Při snížení produktivity práce dochází ovšem k opačnému pohybu. Zvětšení nebo zmenšení nadhodnoty je vždy následkem a nikoli příčinou příslušného zvětšení nebo zmenšení hodnoty pracovní síly. Záleží na četných okolnostech, zejména na síle odporu dělnické třídy, zda a do jaké míry poklesu hodnoty pracovní síly odpovídá pokles její ceny. Předpokládejme, že následkem zvýšení produktivity práce klesne denní hodnota pracovní síly ze 3 na 2 marky, avšak její cena při tom klesne jen na 2 marky 50 feniků. Činila-li dříve denní nadhodnota připadající na jednoho dělníka rovněž 3 marky, nezvýší se nyní k velkému rozhořčení kapitalisty na 4 marky, ale jen na 3 marky 50 feniků. Na štěstí pro kapitalistu docházívá k tomu jen zřídka. Předpokládá to nejen velkou sílu, odporu dělníků, ale i neměnnost, stálost ostatních dvou činitelů - délky pracovního dne a intensity práce. Působení změn těchto dvou činitelů ekonomové podle Ricardova příkladu podceňují. Pojednáme nyní o tom, jak působí každá z těchto změn.
b) Pracovní den a produktivita práce se nemění, intensita práce se mění. Zvýšeni intensity práce znamená, že za stejnou dobu se vynaloží více práce, a že se tudíž za stejnou dobu vyrobí větší hodnota. Spřede-li přadlák bavlny při nezměněné produktivitě práce následkem většího pracovního vypětí za hodinu 11/2 libry bavlny, zatím co dříve spředl 1 libru, vyrobí také o .polovinu větší hodnotu než dříve. Vyrobil-li dříve hodnotu 6 marek za 12 hodin, vyrobí nyní za stejnou dobu hodnotu 9 marek. Jestliže dříve činila cena jeho pracovní síly 3 marky a stoupla-li nyní na 4 marky, zvýšila se přesto zároveň i nadhodnota, a to ze 3 marek na 5 marek. Není tudíž pravda, jak se často tvrdí, že cena pracovní síly se může zvýšit jen na úkor nadhodnoty. To platí jen o prvním případě, který jsme uvedli; neplatí to však pro případ, o němž mluvíme nyní. Mimochodem budiž poznamenáno, že zvýšení ceny pracovní síly nemusí v tomto našem případě vždy znamenat zvýšení nad hodnotu pracovní síly. Když zvýšení ceny nestačí k tomu, aby nahradilo zvýšené opotřebování pracovní síly, jež je přerozeným a nutným následkem zvýšení intensity práce, pak ve skutečností cena pracovní síly klesá pod její hodnotu.
Intensita práce je u různých národů různá. »Intensivnější pracovní den jednoho národa se zračí ve větší sumě peněz než méně intensivní den druhého národa.«[85]
V anglických továrnách je pracovní den zpravidla kratší než v továrnách německých, ale právě proto je v anglických továrnách práce mnohem intensivnější. Anglický dělník tudíž vyrobí za pracovní hodinu větší hodnotu než jeho soudruh v Německu. »Větší nebo menší zkrácení pracovního dne v továrnách na kontinentě,« říká Marx, »by bylo nejúčinnějším prostředkem, jak zmenšit tento rozdíl mezi pracovní hodinou na kontinentě a v Anglii.«[86]
c) Produktivita a intensita práce zůstávají nezměněny, pracovní den se mění. Pracovní den se může měnit dvěma směry. 1. Pracovní den se zkracuje. Na hodnotě pracovní síly se tím nic nemění; ke zkrácení došlo na úkor nadhodnoty. Nechce-li kapitalista, aby se nadhodnota snížila, musí snížit cenu pracovní síly pod její hodnotu. Tento případ s oblibou uvádějí odpůrci normálního pracovního dne. Avšak jejich argumentace je oprávněná jen tehdy, zůstávají-li intensita a produktivita práce nezměněny. Ve skutečnosti je však zkrácení pracovní doby vždy příčinou nebo následkem toho, že se zvýšila intensita a produktivita práce. 2. Pracovní den se prodlužuje. Následky této změny přinášely dosud kapitalistům jen velmi málo potíží. Vzrůstá celková hodnota masy produktů vyrobených během pracovního dne a nadhodnota. Může se pak zvýšit i cena pracovní síly. Avšak stejně jako při zvýšeni intensity práce může i zde zvýšení ceny ve skutečnosti znamenat pokles pod hodnotu, nevyvažuje-li se tím zvýšené opotřebování pracovní síly.
Případy a, b, c se zřídka vyskytují v čisté podobě. Zpravidla má změna jednoho z těchto činitelů za následek i změnu ostatních činitelů. Marx zkoumá mezi jiným i případ, kdy se zvyšuje intensita a produktivita práce a zároveň se zkracuje pracovní den, a určuje přitom hranici, po niž je možno pracovní den zkracovat. Za kapitalistického výrobního způsobu nemůže být pracovní den zkrácen na pracovní dobu nutnou k výrobě životních prostředků. To by znamenalo odstranit nadhodnotu, která je základem kapitalismu.
Odstranění kapitalistického výrobního způsobu by dovolilo omezit pracovní den na nutnou pracovní dobu. Ale přitom bude třeba, za jinak stejných podmínek, nutnou pracovní dobu prodloužit. Jednak proto, že životní potřeby dělnictva musí vzrůst, jednak proto, že by akumulace fondu nutného pro další výrobu a její rozšiřování připadala na nutnou práci, zatím co nyní připadá na nadhodnotu.
Avšak na druhé straně by se zkrácením pracovního dne zvýšila intensita práce. Systém společensky organisované práce by vedl ke zhospodárnění výrobních prostředků a k odstranění veškeré neužitečné práce. »Třebaže kapitalistický výrobní způsob nutí k hospodárnosti v každém jednotlivém podniku, vyvolává jeho anarchický systém konkurence neomezené plýtvání společenskými výrobními prostředky a pracovními silami, vedle spousty funkcí, které jsou nyní nepostradatelné, ale v podstatě zbytečné.
Při dané intensitě a produktivní síle práce je část společenského pracovního dne, nutná k materiální výrobě, tím kratší a tedy čas zbývající na svobodnou duševní a společenskou činnost individua tím větší, čím rovnoměrněji je práce rozdělena mezi všechny práce schopné členy společnosti, čím méně může jedna společenská vrstva svalovat přirozenou nutnost práce se sebe na jinou společenskou vrstvu. Po této stránce je absolutní hranící pro zkrácení pracovního dne všeobecnost práce. V kapitalistické společnosti se vytváří volný čas pro jednu třídu tím, že se celý život mas přeměňuje v pracovní dobu.«[87]