Dosud jsme pojednávali o hodnotě a ceně pracovní síly a o jejich poměru k nadhodnotě. Avšak to, co vystupuje na povrchu společnosti jako mzda, nejeví se jako cena pracovní síly, nýbrž jako cena práce. »Zeptáme-li se dělníků: „Jaká je vaše mzda ?”, odpoví jeden: „Dostávám od svého buržoy jednu marku za pracovní den”, druhý: „Dostávám dvě marky” atd. Podle toho, v jakých pracovních odvětvích jsou zaměstnáni, budou udávat různou částku, kterou každý z nich dostává od svého buržoy za provedení určité práce, na př. za utkání jednoho lokte plátna nebo za vysázení jednoho tiskového archu. Přestože jejich odpovědí budou různé, shodnou se všichni na jednom: mzda je peněžní částka, kterou platí kapitalista za určitou pracovní dobu nebo za určitý pracovní úkon.«[88]
Cena zboží. je jeho hodnota vyjádřená v penězích. Jestliže má práce cenu, musí mít i hodnotu, usuzují tudíž ekonomové. Jak velká je ale její hodnota? Je určována podobně jako hodnota každého jiného zboží pracovní dobou, jež je nutná k její výrobě. Kolik pracovních hodin je třeba, aby se vyrobila dvanáctihodinová práce? Je jasné, že je k tomu třeba 12 hodin.
Platí se tudíž za prácí její plná hodnota, dostává dělník ve mzdě stejnou hodnotu, jakou přidává výrobku. Tento výpočet pro nás tedy končí alternativou: buď považovat za nesprávné učení o nadhodnotě, nebo učení o hodnotě, anebo považovat za nesprávné obojí, a tím otevřeně přiznat, že záhada kapitalistické výroby je neřešitelná. Klasická buržoasní politická ekonomie, jež dosáhla svého vrcholu v Ricardovi, na tomto rozporu ztroskotala; vulgární politická ekonomie, jež si klade za úkol soudobý výrobní způsob nikoli prozkoumat, nýbrž ospravedlnit jej a vylíčit růžovými barvami, využila tohoto rozporu ke svým nejpodařenějším sofismatům.
Marx s tím vším skoncoval a jasně vymezil rozdíl mezi prací a pracovní silou, mezi pojmy, jež dosud ekonomové směšovali.
Roku 1847 Marx k tomuto odhalení základního významu ještě nedospěl. Ve spisu »Bída filosofie« stejně jako v článcích o »Námezdní práci a kapitálu« mluví ještě o hodnotě práce, jež se mu bezděčně mění v hodnotu pracovní síly. Avšak naši ekonomové porozuměli rozlišení pracovní síly a práce tak povrchně, že směšují oba pojmy ještě i dnes a s oblibou dosud mluvívají o Marxově a Rodbertusově theorii hodnoty, ačkoli Rodbertus slepě přejal Ricardovu theorii hodnoty s jejím směšováním práce a pracovní síly a se všemi rozpory, jež z toho vyplývaly. Naproti tomu v této a i v jiných otázkách základního významu zbavil Marx Ricardovu theorii hodnoty rozporů (připomínáme jen omezení práce vytvářející hodnotu na společensky nutnou práci, rozlišení všeobecné práce vytvářející hodnotu od práce zvláštní, vytvářející užitnou hodnotu atd.) a teprve tím učinil z Ricardova učení skutečnou, vyčerpávající, na pevných základech vybudovanou theorii hodnoty.
Marx jako první dokázal, že práce není zbožím a že tedy nemá hodnotu, ačkoli je zdrojem a mírou všech hodnot. Na trhu vystupuje dělník, který nabízí na prodej svou pracovní sílu. Práce vzniká spotřebou zboží pracovní síla, podobně jako spotřebou zboží představovaného šampaňským vzniká blaženost. Kapitalista kupuje šampaňské, a nikoli blaženost, kterou šampaňské vyvolává, a stejně tak kupuje pracovní sílu, a nikoli práci.
Avšak pracovní síla je zboží zvláštního druhu. Platí se za ně, až když je spotřebováno. Dělník dostává mzdu až po vykonané práci.
Kupuje se pracovní síla, ale zdánlivě se platí za práci, Mzda se neprojevuje jako cena pracovní síly. Dříve než opouští kapsu kapitalisty a spatří světlo světa, prodělává mzda změnu a představuje se nám jako cena práce.
Jak k této přeměně dochází a jaké jsou její následky, nemohli ovšem ekonomové před Marxem vědecky prozkoumat, protože si nebyli vědomi rozdílu mezi cenou pracovní síly a cenou práce. Marx tudíž vypracoval první přísně vědeckou mzdovou theorii. Dvě základní formy mezd jsou mzda časová a mzda úkolová.