Víme již, že denní hodnota pracovní síly je za daných podmínek určitá veličina. Předpokládejme, že denní hodnota pracovní síly činí 2 marky 40 feniků a obvyklý pracovní den 12 hodin. Předpokládáme zde, jako všude v této knize, kde není jiného upozornění, že hodnota a cena pracovní síly, jakož i ostatního zboží, se kryjí. Cena 12 pracovních hodin se tedy rovná 2 markám 40 feniků a cena jedné pracovní hodiny 20 fenikům. Takto zjištěná cena pracovní hodiny je měrnou jednotkou ceny práce.
Cena práce se tedy rovná denní hodnotě pracovní síly dělené počtem pracovních hodin obvyklého pracovního dne.
Cena práce a denní a týdenní mzda mohou kolísat různým směrem. Dejme tomu, že pracovní doba se prodlouží z 12 na 15 hodin a cena práce zároveň klesne z 20 na 18 feniků. Denní mzda bude nyní činit 2 marky 70 feniků; tedy stoupne, i když cena práce se zároveň snížila.
Cena práce je závislá, jak jsme právě řekli, na denní hodnotě pracovní síly a na délce obvyklého pracovního dne.
Když nyní dojde k mimořádné události, na př. ke krisi, a kapitalista nemůže své zboží prodat, zkrátí pracovní dobu dejme tomu na polovinu; tím se však přiměřeně nezvýší cena práce. Při ceně práce 20 feniků vydělá dělník za šestihodinovou pracovní dobu jen 1 marku 20 feniků, ačkoli denní hodnota jeho pracovní síly je daleko větší, podle našeho předpokladu 2 marky 40 feniků.[89]
Dříve jsme viděli zdroj útrap dělníka v prodlužování pracovního dne, nyní se nám objevuje nový zdroj útrap - dočasné zkrácení pracovního dne..
Toho se kapitalisté chápou jako záminky, aby proti zákonnému zkrácení pracovního dne, kdykoli se o tom začne jednat, uváděli jako důvod soucit k ubohým dělníkům. »Jsme již beztak nuceni platit nejbídnější hladové mzdy za patnáctihodinovou práci!« volají, »a nyní chcete jejich pracovní dobu zkrátit na deset hodin, a tím odebrat hladovějícím dělníkům ještě třetinu jejich mzdy? Proti takovému barbarství musíme energicky protestovat!« Šlechetní lidumilové zapomínají, že cena práce se zvýší, jestliže se zkrátí obvyklý pracovní den. Cena práce je tím vyšší, čím vyšší je denní hodnota pracovní síly a čím kratší je obvyklý pracovní den. Dočasné zkrácení pracovního dne snižuje mzdu, trvalé zkrácení ji zvyšuje. To jsme mohli mezi jiným vidět v Anglii. Podle zprávy továrních inspektorů z dubna 1860 během dvaceti let (1839-1859) v továrnách, kde byl zaveden 10hodinový pracovní den, mzda stoupla a v továrnách, v nichž se pracovalo 14-15 hodin, mzda klesla. Toto pravidlo je potvrzováno četnými zkušenostmi, sahajícími až do nejnovější doby.
Trvalé prodloužení pracovní doby snižuje cenu práce a nízká cena práce nutí zase dělníka podrobit se prodloužení pracovního dne, aby měl zabezpečenu alespoň nuzáckou denní mzdu. Nízká cena práce a dlouhá pracovní doba mají však tendenci ustalovat se. Kapitalisté snižují mzdy a prodlužují pracovní dobu, aby zvětšili své zisky. Avšak konkurence je nakonec přinutí, aby přiměřeně snížili ceny zboží. Mimořádný zisk dosažený prodloužením pracovního dne a snížením mzdy pak mizí, avšak nízké ceny zůstávají a působí jako donucovací prostředek k tomu, aby mzdy při nadměrné pracovní době se udržely na nízké úrovni, jíž bylo dosaženo. Kapitalisté z toho nemají žádnou trvalou výhodu, avšak dělníkům to přináší trvalou nevýhodu. Tomuto vývoji lze účinně čelit zákonným stanovením normálního pracovního dne.
Je třeba zmínit se zde ještě o dalších blahodárných účincích normálního pracovního dne.
V některých pracovních odvětvích neplatí kapitalista určitou týdenní nebo denní mzdu, ale platí dělníkovi podle pracovních hodin. Dělník musí být kapitalistovi k disposici po celý den, avšak bude-li jednou pracovat nadměrně dlouho a po druhé jen několik málo hodin, to závisí na libovůli kapitalisty. Cena práce se však určuje podle délky obvyklého pracovního dne. Kapitalista tedy platí »normální« cenu práce a má za to k disposici celou pracovní sílu dělníka, aniž platí plnou hodnotu jeho pracovní síly. Ukazuje se to jasně ve dnech, kdy není dělník zaměstnán normální počet pracovních hodin, ale méně hodin. Platí to však i tehdy, zaměstnává-li kapitalista dělníka déle než normální počet pracovních hodin.
Hodnota vydávané pracovní síly není totiž v každé hodině stejná. Pracovní sílu vydávanou v prvních hodinách pracovního dne lze nahradit snáze než pracovní snu používanou v posledních hodinách. Hodnota pracovní síly vydávané v prvních hodinách je proto menší než hodnota pracovní síly vydávané v desáté nebo dvanácté hodině, i když užitná hodnota může být v posledních hodinách nižší než na začátku. Proto se také v četných podnicích sám od sebe, bez jakéhokoli fysiologického nebo ekonomického zdůvodnění, ustálil zvyk považovat pracovní den až k určitému bodu za »normální« a pracovní dobu nad to za práci přes čas, která je placena lépe, třebaže zvýšení je často směšně malé.
Výše zmínění kapitalisté, kteří zaměstnávají dělníky na libovolný počet hodin, tím ušetří, protože nemusí platit vyšší mzdu za přesčasové hodiny.
Rozdíl mezi »normálním« pracovním dnem zmíněného druhu a mezi prací přes čas nelze chápat tak, jako by cena práce za normální pracovní den představovala normální mzdu a za přesčasovou práci byla placena dodatečná mzda, která přesahuje denní hodnotu pracovní síly. Existují továrny, v nichž se rok co rok pracuje přes čas. »normální« mzda je zde tak nízká, že dělník nemůže žít jen z ní, a je proto nucen pracovat přes čas. Tam, kde se pravidelně pracuje přes čas, je »normální« pracovní den jen částí skutečného pracovního dne a »normální« mzda jen částí mzdy nutné k tomu, aby dělník mohl existovat. Vyšší mzdy za práci přes čas jsou často jen prostředkem k tomu, jak dělníka pohnout k souhlasu s prodloužením pracovního dne. Toto prodloužení pak znamená, jak jsme již viděli, snížení ceny práce.
Normální pracovní den má tendenci učinit všem těmto nástrahám ke snížení mezd přítrž.