Časová mzda je přeměněná forma ceny pracovní síly; úkolová mzda je přeměněná forma časové mzdy.
Dejme tomu, že obyčejný pracovní den činí 12 hodin, denní hodnota pracovní síly 2 marky 40 feniků a že dělník vyrobí denně průměrně 24 kusů zboží jistého druhu; v kapitalistických podnicích zkušenost brzy ukáže, jakého výkonu je dělník při průměrné dovednosti a intensitě za jeden pracovní den schopen. Je možno zaměstnávat dělníka za denní mzdu, za cenu 20 feniků za hodinu. Je ale možno platit mu také za každý vyrobený kus 10 feniků. V druhém případě se mu platí úkolová mzda.
Vidíme, že základem úkolové mzdy je denní hodnota pracovní síly a obvyklá délka pracovního dne jako u časové mzdy; zdánlivě je ovšem úkolová mzda určována výkonem výrobce. Toto zdání však mizí, jakmile zjistíme, že při zvýšení produktivity práce se úkolová mzda přiměřeně sníží. Nepotřebuje-li již dělník z našeho příkladu k výrobě jednoho kusu zboží průměrně půl hodiny; ale jen čtvrt hodiny - třeba následkem zdokonalení stroje - nebude mu kapitalista při jinak stejných podmínkách platit za kus již 10 feniků, ale jen 5 feniků.
Často se však stává, a každý, kdo se zabývá postavením dělníků, takové případy jistě zná, že jednotlivým dělníkům nebo skupinám dělníků, kteří díky nějaké šťastné náhodě odevzdali neobvykle velké množství výrobků, snižuje se libovolně pro tento zvláštní případ povolená úkolová mzda s odůvodněním, že jejich výdělek příliš přesahuje obvyklou výši mzdy. Jasněji snad ani nelze dokázat, že úkolová mzda je jen přeměněná forma časové mzdy, jíž kapitalista používá dobrovolně jen tehdy, zdá-li se mu prospěšnější než nepřeměněná časová mzda.
Ovšem úkolová mzda pravidelně poskytuje kapitalistovi velké výhody.
Při časové mzdě platí kapitalista pracovní sílu ve formě množství práce, jež mu pracovní síla poskytla. Při úkolové mzdě ji platí ve formě výrobku. Muže se tedy spolehnout na to, že dělník mu sám ve vlastním zájmu, i bez zjevného pohánění, poskytne za každou pracovní hodinu co největší množství výrobků. Může mnohem snáze kontrolovat, zda mu dělník odvede výrobek průměrné kvality. Nejmenší vada tu bývá důvodem, a často také jen záminkou, ke srážkám ze mzdy, a dokonce k otevřenému šizení dělníků.
Dozor kapitalisty a jeho zástupců nad dělníky se proto stává při úkolové mzdě namnoze zbytečným, kapitalista ušetří tuto práci a příslušné náklady. V některých průmyslových odvětvích úkolová mzda dokonce dovoluje, aby dělníci pracovali doma; kapitalista tím ušetří na nákladech na zařízení a provoz podniku (palivo, osvětlení, pozemková renta a p.), a tím se mu uvolní část kapitálu, jež by byla jinak vázána. V odvětvích, kde je rozšířena domácká práce, na příklad v krejčovství nebo v obuvnictví, se stává, že mistři vyžadují od tovaryšů, kteří pracují v jejich dílně, místo aby pracovali doma, nájemné za místo a pracovní nástroje. Dělníci musí za potěšení, že se smějí dřít »před mistrovými zraky«, ještě mimořádně draze platit!
Osobní zájem žene dělníka za systému úkolové mzdy k tomu, aby pracoval co nejintensivněji a co nejdéle, aby svou denní nebo týdenní mzdu co nejvíce zvýšil. Nevidí, že nadměrná práce ho nejen fysicky ničí - »úkol zabíjí« říkává se - ale že vede i ke snížení ceny jeho práce; a i když je si toho vědom. nemůže se přece vyhnout působení donucovacího zákona konkurence s ostatními dělníky. Tato konkurence mezi samými dělníky a zdání svobody a samostatnosti, jež úkolová mzda vzbuzuje. a často i jejich vzájemná isolace (při domácké práci) neobyčejně ztěžují organisaci a jednomyslné vystupování těchto dělníků.
Systém úkolových mezd přináší dělníkovi ještě další nevýhody. Tak na příklad tento systém dovoluje příživníkům vetřít se mezi dělníka a kapitalistu; jsou to prostředníci, kteří žijí z toho, že ze mzdy, kterou kapitalista platí, strhují značnou část pro sebe. Na druhé straně systém úkolových mezd dává kapitalistovi možnost. aby tam, kde pracují dělníci ve skupinách, uzavíral smlouvy o dodání výrobků za určitou cenu za kus jen s předákem skupiny, který pak platí podřízené dělníky podle vlastního uvážení. »Vykořisťování práce kapitálem se tu uskutečňuje pomocí vykořisťování dělníka dělníkem.«[90]
Jak nevýhodná je úkolová mzda pro dělníka. tak výhodná je zase pro kapitalistu. Úkolová mzda je také forma mzdy. jež odpovídá kapitalistickému výrobnímu způsobu. Nebyla zcela neznámá ani v cechovním řemesle. Ve větším rozsahu se jí však začalo užívat až během manufakturního období. V období nástupu velkého průmyslu patřila k nejdůležitějším pákám, kterými se prodlužovala pracovní doba a snižovala cena práce.