Zabývali jsme se dosuď dvěma krajními případy, kdy je nadhodnota buď celá spotřebována, nebo se celá akumuluje. Poznamenali jsme však již, že zpravidla se nadhodnota jen zčásti spotřebuje a zčásti akumuluje. První část bývá pokládána za důchod v užším slova smyslu.
Záleží na libovůli kapitalisty, jak velkou část nadhodnoty chce spotřebovat a jak velkou část přeměnit v kapitál. Rozhodování vyvolává v jeho nitru těžký rozpor. Může zvolat s Faustem:
»Dvé duší mně; ach, v hrudi přebývá
a od sebe se touží odervat,
ta jedna, lačná chapadla jež má,
drží se, chtíčem rozdychtěna, světa
ta druhá rve z pout hmoty křídla svá
a k božským otcům v prostor vzlétá. «[94]
Ano, v kapitalistovi se opakuje zvláštním způsobem starý rozpor mezi žádostmi těla a askesí, mezi pohanstvím a křesťanstvím. Kapitalista shlíží toužebně po radostech tohoto světa, ale každý požitek, jehož nelze dosáhnout zadarmo, se mu zdá hříšným.
Část nadhodnoty, kterou kapitalista osobně spotřebuje, není zpravidla libovolná, nýbrž historicky určená veličina. Je určována stejně jako mzda dělníka obvyklým způsobem života příslušné společenské třídy, který »odpovídá jejímu postavení«.
Stejně jako dělník, i když v jiném smyslu, náleží i kapitalista po celou dobu svého života ke kapitálu. Konkurence ho nejen nutí plnit zákony kapitalistické výroby ve svém podniku, jejich požadavkům podléhá i jeho soukromý život. Žije-li příliš rozmařile, utrácí-li mnoho peněz, je pokládán za marnotratníka a jeho úvěr klesá. Je-li lakotný a žije skromněji, než se sluší, budí to domněnku, že jeho podnikání mu nevynáší průměrný důchod, a jeho, úvěr utrpí stejně. Tak bývá kapitalista nucen spotřebovat jistou, pro určitá období a kruhy danou část své nadhodnoty. Avšak velikost této části je mnohem pružnější než výše mzdy.
Na druhé straně ta část nadhodnoty, která má být akumulována, není omezena ničím jiným než celkovým množstvím nadhodnoty a proměnlivými osobními potřebami kapitalisty. Čím více se akumuluje, tím lépe. Sám kapitalistický výrobní způsob vyvolává nutnost neustálé akumulace kapitálu. Viděli jsme, jak s technickým pokrokem neustále roste velikost kapitálu, jehož je třeba k zařízení a provozu podniku v určitém pracovním odvětví, mají-li být výrobky vyrobeny s vynaložením společensky nutného množství práce. Je-li na příklad dnes v některém pracovním odvětví 20.000 marek minimální částka, kterou je třeba vložit do podniku, aby obstál v konkurenci, může se tato minimální částka za 20 let následkem zavedení nových pracovních metod, nových, větších strojů atd. Zvýšit na 50.000 marek. Kapitalista, který vložil do svého podniku na počátku 20.000 marek, ale neakumuloval dostatečnou část nadhodnoty, takže má po 20 letech, k disposici nikoli 50.000 marek, nýbrž jen 30.000 marek, stává se neschopným konkurence a jde do záhuby. Avšak i bez tohoto stimulu je kapitalista pobízen k akumulování. Pud akumulovat pro akumulaci je u kapitalistů vlivem novodobého výrobního způsobu tak vyvinut jako na předchozím stupni zbožní výroby touha hromadit a zamykat zlato a stříbro u shromažďovatelů pokladů. Tak jako hromadění pokladů ani akumulace kapitálu nemá sama o sobě hranic: je neomezená. I kdyby bylo bohatství kapitalisty sebevětší, i kdyby jeho důchod byl daleko větší, než jeho schopnost užívat života, bude se dále pachtit po nové nadhodnotě, aby rozmnožil nikoli své potřeby, nýbrž své kapitály.
Klasická ekonomie vylíčila následky i příčiny jak akumulace, tak spotřeby třídy kapitalistů zcela nepředpojatě. Zabývala se akumulací kapitálu jen s ekonomické, a nikoli morální stránky, což ovšem bylo krajně nemorální.
Potom se ale začal probouzet proletariát a nabývat jasnějšího třídního uvědomění. Od konce dvacátých let se dělnické hnutí v Anglii a ve Francii energicky hlásí o slovo. Nyní již nešlo o zkoumání ekonomických problémů, nýbrž o ospravedlnění kapitálu. Do ekonomie se zavádí »ethika«, ctihodná dáma začíná na stáří moralisovat. Vědění se stává vedlejší věcí, hlavní věcí »cit«, a s pomocí tohoto citu se záhy vypátralo, že kapitalista se vyznamenává obdivuhodným hrdinstvím: místo aby spotřebovával nadhodnotu, zdržuje se toho a akumuluje ji. Že tomuto novému světci jsou dělníci povinováni úctou a vděčností, rozumělo se samo sebou, stejně tak jako i to, že přes všechnu zdrženlivost nemůže žít svatý jen ze samé vděčnosti a úcty. A tak mu ekonomové ke zvelebení jeho syté ctnosti a placení schopné morálky přiznali morální oprávnění na odměnu za akumulování nezaplacené práce; »zisk«, slovo tak všedně znějící, byl obdařen svatozáří a vznikla odměna za zdrženlivost.