Čím více si kapitalista »odříká«, tím větší je rozsah akumulace. Má však to štěstí, že rozsah akumulace určují ještě další činitelé. Všechno, co zvětšuje masu nadhodnoty, rozšiřuje za jinak stejných podmínek rozsah akumulace. Známe již činitele, jimiž je určována masa nadhodnoty. Zmíníme se zde jen a některých, kteří nám se stanoviska, k němuž jsme nyní dospěli, otevírají na věc nový pohled. Jedním z nejdůležitějších z nich je zdrženlivost dělníka. Je zřejmé, že čím méně se dělníkovi platí, tím vyšší je míra nadhodnoty; nezmění-li se rozsah kapitalistovy spotřeby, zvyšuje se tím i část nadhodnoty, jež připadá na akumulaci. Všechno, co snižuje hodnotu pracovní síly nebo dává možnost snížit mzdu pod hodnotu pracovní síly, podporuje akumulaci kapitálu. Odtud morální rozhořčení kapitálu a jeho obhájců nad »přepychem« dělníků, kteří »podkopávají blahobyt národa«, kouří-li doutníky a pijí pivo. Bajky a šampaňském, jehož prý si jednou v roce 1872 dopřál dělník v Berlíně, využil celý kapitalistický tisk k tomu, aby podrobil zdrcující kritice dělnickou třídu.
S podivuhodnou vynalézavostí vymyslel kapitalistický svět nesčíslný počet zařízení a metod, jež mají podporovat dělníkovo odříkání, od Rumfordovy polévky až k lidové kuchyni a vegetariánství. Marx uvádí některé charakteristické příklady takových zařízení v »Kapitálu«. Těm, kteří se chtějí thematem zabývat podrobněji, doporučujeme, aby se s nimi seznámili.
Pro kapitalistu je velmi nepříjemné, že každé rozšíření podniku vyžaduje, aby se úměrně tomu zvýšil i konstantní kapitál. Tyto náklady jsou tím větší, čím více se zdokonalují stroje používané ve velkém průmyslu. Zůstává mu však sladká útěcha; má-li jednou konstantní kapitál, jehož je třeba k podnikání, může uvnitř jistých mezi rozšířit výrobu dodatečným variabilním kapitálem, aniž byla zároveň třeba stejnou měrou zvýšit konstantní kapitál. Jde-li továrníkovi podnikání dobře a chce-li rozšířit výrobu, může toho dosáhnout třeba tím, že prodlouží pracovní den o 2-3 hodiny. Nemusí opatřovat nové stroje, stavět nové tovární budovy, je třeba jen většího množství surovin a pomocných látek.
Jsou však odvětví, v nichž není třeba kupovat nové suroviny, jako na příklad doly, anebo v nichž stačí jen nepatrně zvětšit množství zálohovaných surovin, jako na příklad v zemědělství osivo a hnojivo. Jsou to odvětví, která odnímají surovinu půdě; zde často stačí přidat pouze zvětšené množství práce, aby vzrostla masa výrobku. K tomuto zvětšení výrobku došlo jen díky půdě a práci. Avšak tím, že kapitál ovládne půdu a práci, »získává schopnost rozšířit prvky své akumulace za hranice zdánlivě určované jeho vlastní velikostí, t. j. hodnotou a masou již vyrobených výrobních prostředků, v nichž se realisuje existence kapitálu«.[95]
Tak jako si kapitál přivlastnil půdu a dělníka, přivlastnil si i vědu. Ačkoli sám o sobě se na rozvoji vědy nijak nepodílí, padají mu do klína všechny plody, jež přináší vědecký pokrok tím, že zvyšuje produktivitu práce. Proto vědecký pokrok podporuje akumulaci kapitálu. S růstem produktivity práce klesá hodnota pracovní síly a zvyšuje se míra nadhodnoty. Zvyšování produktivity práce také vede k tomu, že kapitalista může s menšími náklady získávat pro osobní spotřebu stejné nebo větší množství životních prostředků a přepychových předmětů, jejichž hodnota klesá; ta znamená, že kapitalista může žít pohodlněji, anebo může mnohem více akumulovat, a často může konat obojí zároveň.
Čím větší je použitý kapitál, tím vyšší je produktivita práce a tím větší je nejen míra, nýbrž i masa nadhodnoty; tím více může kapitalista užívat života a také akumulovat.
Již z dosavadního výkladu je zřejmé, že Kapitál není veličinou stálou, nýbrž velmi pružnou, která je schopna velkého rozpínání a smršťování. Tvoří jen část společenského bohatství. Lze jej zvětšit na úkor ostatních částí společenského bohatství; na úkor spotřebního fandu třídy kapitalistů a také spotřebního fandu dělnické třídy; převedením do těchto fondů jej lze zase zmenšit. Jeho účinky se zvětšují prodlužováním pracovní doby, zvyšováním produktivity práce a větší exploatací půdy. Pomíjíme zde úplně podmínky procesu oběhu, na příklad zrychlení nebo zpomalení obratu kapitálu, a pomíjíme i podmínky úvěrové soustavy, jež mají pro rozpínání i smršťování kapitálu a sféry jeho použití neobyčejný význam. O tam zde zatím pojednávat nemůžeme. Avšak již podmínky výrobního procesu nám zde ukazují pružnost kapitálu. Ekonomové však pokládají kapitál za určitou veličinu s určitým stupněm účinnosti. Proto se jim jeví variabilní kapitál jako pevná veličina, jako. t. zv. pracovní fond. »Jisté části kapitálu,« říkají, »se užívá k placení dělníků. Čím více je dělníků, tím menší je podíl připadající na každého z nich; čím méně je dělníků, tím je tento podíl větší.« Variabilní kapitál se ztotožnil i s životními prostředky, které představuje pro dělníka, a řeklo se: »Počet dělníků zaměstnaných v dané zemi a výše jejich mezd závisí na množství životních prostředků, jež jsou k disposici. Je-li mzda příliš nízká nebo nemůže-li velký počet dělníků nalézt zaměstnání, je to způsobeno jen tím, že počet dělníků roste rychleji než množství životních prostředků. Bída dělnické třídy je zaviněna přírodou, nikoli výrobním způsobem.«
Na těchto předpokladech je vybudována t. zv. Malthusova theorie.