Základní pojmy a metoda

Co je to mikroekonomie:

Mikroekonomie je věda, která se zabývá problematikou výběru optimálních variant rozdělování (alokace) vzácných a užitečných statků v procesech jejich výroby a spotřeby. Přitom:

• Je z tohoto hlediska nejobecnější ekonomickou vědou.
• Hlavními subjekty jsou firmy (které statky vyrábějí) a domácnosti (které statky spotřebovávají); za mikroekonomické subjekty můžeme v některých případech rovněž považovat jednotlivce, stát, různě definované pospolitosti.
• Vzhledem k tomu, že výběr variant provádějí lidé nacházející se v určitých vzájemných vztazích, je mikroekonomie především vědou o lidském rozhodování a jejich následném chování na základě tohoto rozhodování - a to jak jednotlivců, tak i různě organizovaných skupin lidí.

Mikroekonomie je především vědou o člověku a společnosti, umožňuje pochopit vnitřní svět člověka, meze jeho libovůle (tj. v čem se musí podřizovat objektivním omezením, nemá-li utrpět újmu), vědou o vývoji lidské společnosti (vývojových tendencích, rozporech, bariérách vývoje, cestách řešení rozporů a cestách překonávání bariér vývoje).

Především o vytvoření uceleného systému poznatků, o jejich funkční provázanost, o vytvoření prizmatu nahlížení na sebe sama, své místo v ekonomickém systému a vývojové tendence ekonomického systému i na jejich společenské souvislosti. Příkladem aplikace mikroekonomie je sám život - vlastní, který prožíváme, i společenský, kterého se různými formami účastníme, a to v lokálním i globálním měřítku⁸⁾.

Při popisu ekonomických situací hledáme optimální variantu, tj. optimum (které se v mikroekonomii chápe jako tzv. paretovské optimum). Ekonomický systém je ve stavu paretovského optima tehdy a právě tehdy, pokud nelze zvýšit užitek kohokoli, aniž by se snížil užitek kohokoli jiného.

Reálné ekonomické situace nejsou zpravidla pareto-optimální. Ekonomie z tohoto hlediska:

• Hledá příčiny toho, proč nejsou tyto situace pareto-optimální.
• Hledá možnosti tzv. paretovských zlepšení, tj. taká zlepšení, při kterých se zvyšuje užitek (alespoň některých) ekonomických subjektů, aniž by se snížil užitek kteréhokoli jiného subjektu.

Pokud jdeme cestou paretovských zlepšení, nesmíme např. "bohatým brát a chudým dávat". Pro názornost by bylo možné říci, že při hledání paretovských zlepšení musíme zakázat Jánošíka. V každém ekonomickém systému lze totiž dosáhnout zlepšení situace někoho na úkor někoho druhého. Problém je ovšem ukázat, zda lze zlepšit situaci někoho, většiny či všech, aniž by kdokoli utrpěl újmu. Mikroekonomie se zabývá především řešením tohoto typu otázek a má k tomu závažné (netriviální) důvody, které vyplynou postupně z dalšího výkladu.

V reálném ekonomickém systému dochází k řadě změn, které mají neparetovský charakter, tj. dochází ke zlepšení situace někoho na úkor druhého, resp. zlepšení situace někoho vede ke zhoršení situace druhého. Tak je tomu zejména:

• V důsledku některých státních zásahů do ekonomiky (mj. i vědomého sociálně orientovaného přerozdělování).
• V důsledku většiny inovací (tj. když je něco stávající nahrazeno něčím novým s odlišnými ekonomickými parametry).
• V důsledku násilných aktů typu válek, krádeže, vydírání, nátlaku apod.
• V důsledku vytvoření nerovnoprávných podmínek pro ekonomickou činnost.

Neparetovské důsledky změn v ekonomickém systému mohou vyvolávat určitá pnutí, mohou vést k organizaci za účelem bránit se těmto důsledkům a případně i ke konfliktům. Úloha státu může mít z tohoto hlediska podobu "vytloukání klínu klínem" - tj. buď brání změnám, které mohou mít neparetovské důsledky, nebo omezuje neparetovské důsledky změn, kterým nebylo možné zabránit. Účinky takového postupu bývají dvojaké. Proto mikroekonomická teorie preferuje cestu paretovských zlepšení tam, kde je to možné. To jí umožňuje odhalit a rozpoznat takové formy jednání, které mají neparetovské důsledky.

Hledáme-li optimum, nemáme jinou možnost než porovnávat jednu variantu s druhou (v mikroekonomii neexistuje žádný "pevný bod", který by nám dával nějaké absolutní měřítko efektivnosti). Nákladem na variantu, která je vybrána, je varianta, která musela být obětována. Je to současně cena, která musela být zaplacena, aby se realizovala vybraná varianta. Pokud je obětovaných variant více a pokud je porovnáme mezi sebou, pak nákladem obětované příležitosti (a cenou, která musela být zaplacena za vybranou variantu), je druhá nejlepší varianta.

K popisu ekonomického systému využívá mikroekonomie mj. kvantifikovatelných veličin, zejména:

• Náklady a výnosy (které lze rozlišit na příjmy a užitky).
• Vstupy a výstupy.

• Předpokládáme, že tyto veličiny jsou spojité, nekonečně dělitelné a identifikovatelné. To proto, abychom mohli vztahy mezi nimi vyjádřit pomocí poměrně jednoduchých modelů (většinou grafů). Zjednodušení, kterých se tím dopouštíme, nejsou ve většině případů významná. Tam, kde významná jsou, lze použít poměrně jednoduchých korekcí původních modelů se spojitými veličinami.
• Pod příjmem chápeme něco, co existuje v materiální podobě, zatímco užitek existuje jen v subjektivní podobě, v podobě prožitku či požitku v hlavě nějakého člověka.
• Některé ekonomické koncepce kladou důraz na to, že užitek nelze měřit, lze jen porovnávat, zda něco přináší určitému jednotlivci větší či menší užitek. Podle toho se rozlišuje kardinalistická verze (předpokládající měřitelnost užitku) a ordinalistická verze (která předpokládá jen možnost porovnání). Toto rozlišení ovšem není tak podstatné, jak se zdálo v dobách, kdy vzniklo. V našem přístupu je nebudeme brát v úvahu.
• Ne ve všech koncepcích se kromě nákladů a výnosů (příjmů - užitků) používají i veličiny vstupu a výstupu. V našem případě veličiny vstupů a výstupů používat budeme, mj. z terminologického hlediska i proto, že součástí výstupu výroby jsou i náklady obětované příležitosti.

• Ke kvantifikaci používáme vyjádření v podobě funkce typu:

Y = f(X)

• První derivace funkce tohoto typu v bodě maxima je rovna nule, tj. platí:

f´(X) = dY/dX = 0

• Druhá derivace funkce tohoto typu v bodě maxima je menší než nula, tj. platí:

f´´(X) = d²Y/dX² < 0

• První derivace je současně mezní (přírůstkovou) veličinou vztahující se k původní funkci.

• V obecném případě bychom měli využívat funkce typu Y = f(X₁,X₂,X₃,...X_n), tj. funkce o více proměnných. Ty lze ovšem graficky obtížně vyjádřit. Ve většině otázek, které nás budou zajímat, vystačíme s jednou proměnou.
• Další zjednodušení souvisí s tím, že nemusíme uvažovat matematický aparát odvozený od limitních přechodů, ale můžeme uvažovat, co se děje při malých změnách (např. o nějakou vhodně vybranou malou jednotku). Pak místo veličiny dX či dY můžeme uvažovat nějakou konečnou změnu

ΔX = X₂ - X₁

ΔY = Y₂ - Y₁

• Při grafickém vyjádření v limitních nekonečně malých veličinách je derivací funkce v bodě sklon tečny, v malých, ale konečných veličinách je to přepona trojúhelníčku.

• Mezní veličiny můžeme též chápat jako přírůstky určité funkce, mění-li se proměnná o nějakou malou jednotku.

Určitou "velkorysost" z hlediska použití matematických prostředků (např. to, že nemusíme brát příliš vážně v úvahu rozdíly mezi nekonečně malými a velmi malými veličinami, že můžeme "zgrupovat" veličiny tak, abychom dostali dvourozměrnou situaci, apod.) si můžeme v mikroekonomii dovolit vzhledem k odlišné roli, kterou zde hrají ve srovnání např. s fyzikou. Matematické prostředky totiž nelze použít k výpočtu průběhu procesů, které se v mikroekonomických systémech odehrávají. Reálné ekonomické procesy jsou příliš závislé na počátečních podmínkách (je to dáno nelineárním charakterem závislosti a existencí zpětných vazeb). Matematické prostředky proto hrají jen roli konceptu, který nám umožňuje zachytit standardní (tj. nejčastěji se vyskytující a určité společné rysy mající) situace a standardní přechody od jedné standardní situace k druhé.

Po dlouhou dobu vývoje mikroekonomie existovaly určité iluze o tom, jakou roli zde může matematika sehrát. Teprve teorie chaosu (jejíž počátky spadají přibližně do 70. let) ukázala na omezení v jejich aplikaci. Jejich role v "algoritmickém stlačení dat" je omezená, přesto však významná. Pomáhají nám hledat "řád v chaosu". Bez jejich použití (pokud bychom se například snažili ekonomický systém a procesy v něm probíhající popsat pojmově), bychom v mnoha případech neměli dostatečně názornou představu o tom, co je v daném ekonomickém systému důležité a co ne, kterým směrem se bude ubírat vývoj ekonomického systému apod. Proto také používáme matematické prostředky v takové podobě, ve které jsou snadno dostupné lidskému vnímání, lidské představivosti. Nejčastěji budeme používat jednoduché dvourozměrné grafy.

Z výše uvedeného mimo jiné vyplývá, že optimum (nikoli nutně paretovské, ale ve smyslu maximálního výstupu za daných podmínek) má podobu rovnováhy (podrobněji viz dále).

Pohyb je mnohem obtížnější zachytit než neměnný stav¹⁰⁾. Mikroekonomická teorie se proto zpravidla zachycením toho nejpodstatnějšího, co se odehrává v ekonomickém systému, vyrovnává následujícím způsobem:

1. Vymezí podmínky optima (tj. podmínky, kdy vstupy jsou využity tak, aby byl maximalizován výstup). Zjišťuje přitom, že tento stav má charakter rovnováhy určitých veličin.
2. Návazně na to je schopna ukázat, k jakým procesům bude docházet, pokud systém není ve stavu optima. Tj. jak bude systém směřovat k rovnováze.
3. Původní optimum nemusí být nutně paretovské (tj. je to optimum, které je dosahována za daných podmínek, přičemž není vyloučena existence paretovských zlepšení) - mikroekonomie je svými prostředky schopna rozhodnout, zda se jedná či nejedná o paretovské optimum.
4. Pokud se nejedná o paretovské optimu, je mikroekonomie schopna navrhnout cesty paretovských zlepšení, resp. ukázat, které reálné procesy mohou vést k paretovským zlepšením.
5. Na základě tohoto konceptu je pak schopna ukázat:

Při popisu ekonomického systému vycházíme ze zachycení určitého stavu. Reálný ekonomický systém je však procesem reprodukce, kdy výstupy ze kteréhokoli ekonomického procesu jsou opět vstupy do dalšího ekonomického procesu¹¹⁾.

Pojem "čistý přebytek nad náklady" není tak jednoduché vymezit. Není totiž snadné vymezit ani to, co chápat pod "náklady" spojenými s využíváním toho či onoho výrobního faktoru. V teorii rozdělování tento pojem hraje mimořádně významnou roli. Použití tohoto pojmu najdeme v řadě učebnic i odborných prací, velmi často však bez náležitého vysvětlení. Jednou z příčin je skutečnost, že pojem "čistý přebytek" nelze objasnit bez uvážení dynamiky systému.

Budeme se proto přidržovat následujícího:

• Čistý přebytek, který vzniká vlastníkovi určitého výrobního faktoru, chápeme jako to, co lze vzít z příslušné oblasti výdělečného působení výrobního faktoru a využít v jiné oblasti, aniž by se změnil předešlý způsob využití výrobního faktoru. (Zkrátka - čistý přebytek poznáme podle toho, že jej lze odčerpat a použít jinde, aniž by se v oblasti, ze které jsme ho odčerpali, cokoli změnilo.)
• Náklady budeme chápat jako náklady na reprodukci výrobního faktoru (v případě reprodukce schopnosti vykonávat určitou práci), jako náklady na pořízení výrobního faktoru (zejména v případě kapitálových statků), jako náklady na provozování výrobního faktoru (na to, aby mohl být výrobní faktor využíván příslušným způsobem).

O dosažení čistého přebytku se snaží firmy i další mikroekonomické subjekty. Proto je tento pojem důležitý při objasnění motivací různých subjektů působících v ekonomickém systému¹²⁾.

Mikroekonomie má poměrně přísnou logickou stavbu. Ze základních tvrzení (zákonů klesajícího užitku a klesajících výnosů) jsou odvozovány závěry, které se současně dají vyjádřit prostřednictvím matematického aparátu, resp. v názorné podobě grafů.

Velmi důležité je pak to, že při odvozování důsledků ze základních tvrzení lze s využitím empirických poznatků, resp. praktických zkušeností rozlišit různé případy, které mohou za určitých podmínek nastat. To je induktivní moment v logické výstavbě mikroekonomické teorie.

Důležité je uvědomit si, že bez toho, aby byly odlišeny závěry od předpokladů, tj. zvýrazněn deduktivní moment ve výstavbě mikroekonomické teorie, nebylo by možné uvidět a vhodně rozlišit jednotlivé podstatné případy, které nastávají v realitě (v praxi).

(Stačí, když si uvědomíme, jak vhodně definované a grafickými prostředky vhodně vyjádřené rozlišení dokonalé a nedokonalé konkurence otevřelo cestu k popisu ekonomické reality.)

Důležitou součástí logického vyzrávání mikroekonomické (a samozřejmě nikoli jen mikroekonomické) teorie je přechod od katalogizace ke konkretizaci¹³⁾. Jedná se o jednu z nejčastějších forem algoritmického stlačení dat v těch případech, kdy nevystačíme s čistým matematickým popisem a s čistou dedukcí.

Při katalogizaci se snažíme zachytit všechny případy, které mohou za daných podmínek nastat, a vhodně je uspořádat (podle jednoho či více kritérií).

Při kategorizaci přecházíme od uspořádaného výčtu k jednoznačnému definování podmínek, za kterých nastává buď daná situace, nebo situace, která je jejím logickým doplňkem. Na tomto stupni poznání se realita jeví jako polarizovaná do párových alternativ, kdy každá z nich nastává za přesně definovaných podmínek a jejich porušením (změnou) přechází v doplňující.

Není přitom vyloučeno, že mohou vznikat přechodné situace a že samotný přechod může být z teoretického i praktického hlediska zajímavý. Obojí patří k odhalování standardních situací a standardních přechodů od jedné standardní situace k druhé.

Ukazuje, že prakticky vždy lze přejít od katalogizace ke kategorizaci a že kategorizace ve velké většině případů přinese velmi cenné poznatky¹⁴⁾.

Změna paradigmatu se projevuje jako střet starého s novým, často i střed mezi generacemi vědců. Jak bylo kdysi vtipně poznamenáno - nová teorie nevítězí silou argumentů, ale tím, že vymřou její odpůrci. Ve vědách, které nashromáždily dost zkušenosti se změnou paradigmat, se nové prosazuje již poměrně snadněji a bývá očekáváno i vítáno.

Změna paradigmatu se projevuje jako střet starého s novým, často i střed mezi generacemi vědců. Jak bylo kdysi vtipně poznamenáno - nová teorie nevítězí silou argumentů, ale tím, že vymřou její odpůrci. Ve vědách, které nashromáždily dost zkušenosti se změnou paradigmat, se nové prosazuje již poměrně snadněji a bývá očekáváno i vítáno.

Každá věda a pochopitelně i ekonomie se rozvíjí formou určitých zvratů či skoků, které T. Kuhn¹⁵⁾ nazývá změnou paradigmatu. Paradigma je charakteristické pro každý stupeň teorie. Vyznačuje se:

• Základními tvrzením, která jsou považována za samozřejmá.
• Používanými metodami.
• Způsobem ověřování poznatků.
• Způsobem chápání toho, jaký význam má teorie pro praxi a jak vyúsťuje do praxe.
• Standardním učebnicovým výkladem, který určuje, co je považována za "hlavní proud".

Změna paradigmatu se projevuje jako střet starého s novým, často i střed mezi generacemi vědců. Jak bylo kdysi vtipně poznamenáno - nová teorie nevítězí silou argumentů, ale tím, že vymřou její odpůrci. Ve vědách, které nashromáždily dost zkušenosti se změnou paradigmat, se nové prosazuje již poměrně snadněji a bývá očekáváno i vítáno.

Mikroekonomii, jejíž vývoj zastydl na paradigmatu stacionárního pohledu a exogenního pojetí užitku, které již neodráží současnou realitu, takové střídání paradigmatu patrně čeká.