Veškerý společenský pokrok se uskutečňuje prostřednictvím inovací20). Inovace jsou tím, co zvyšuje efektivnost. Bez inovací, tj. při setrvačném využívání přírodních zdrojů, by naše civilizace nejen velmi rychle narazila na nepřekročitelné bariéry svého růstu, ale dostala by se i do kleští stále obtížněji dosažitelných základních zdrojů a zanikla by.
Inovace buď snižují množství vstupů nutných k dosažení určitého srovnatelného efektu, nebo při srovnatelném množstvím vstupů umožňují dosažení většího efektu (případně vedou k obojímu). Otevírají cestu k využívání vnitřních vlastností hmoty i k naplnění vnitřního bohatství života člověka (vytvářením nových užitečných efektů).
Inovace tedy přinášejí zlepšení, často velmi výrazná. Tato zlepšení však nemusejí mít a zpravidla také nemají paretovský charakter. To znamená, že ačkoli vytvářejí přebytek užitku nad ztrátou užitku, může jejich důsledkem být snížení užitku některých subjektů. (Pod paretovským zlepšením chápeme situaci, kdy se alespoň někomu užitek zvýší a nikomu užitek nesníží.)
Jak k tomuto snížení užitku některých subjektů dochází? Dvojím způsobem:
(Na příklady těchto důsledků lze narazit na každém kroku - diktafony připravily o práci ty, kteří se s velkým úsilím naučili těsnopis, rozšíření televize a videa vedlo k poklesu návštěvnosti kin atd. Obětí může být jak vlastník příslušného zdroje, tak i zaměstnanec toho, kdo s příslušnými zdroji hospodaří; obětí může být jak výrobce příslušného statku, tak i zaměstnanec tohoto výrobce.)21)
Fakt existence neparetovských důsledků inovací má závažné společenské důsledky. Poškození a potenciálně poškození se brání. A brání se tím více, čím větší a aktuálnější je jejich ohrožení. (Neparetovské změny v ekonomickém systému vždy vedou k vnitřním rozporům ve společnosti a projevují se jako střet zájmů.) A vzhledem k tomu, že celé dějiny jsou spjaty s tendencí rostoucí dynamiky inovačních procesů, není divu, že se v určitých dobách tyto konflikty vyhrotily a hledal se způsob, jak zdroje konfliktů odstranit, aniž by došlo k zablokování inovací (což by pro společnost na současném stupni rozvoje znamenalo zkázu).
Samotná realita nastolila otázku, jak dosáhnout toho, aby přebytek užitku, k němuž ta či ona inovace vede, byl rozložen "paretovsky", tj. aby nedošlo ke zhoršení užitku nikoho. V realitě jde z tohoto hlediska spíše o to, aby se případy tohoto zhoršení minimalizovaly natolik, že již ve střednědobém horizontu běžný občan cítí spíše převažující pozitivní dopad celkového ekonomického vývoje hnaného inovační dynamikou, než případné negativní dopady inovací.
Cestou, která se (jako první a někoho ani nenapadne, že existuje i jiné řešení) nabízí a kterou zná i ekonomické teorie (ačkoli řešení bylo nacházeno spíše spontánně), je kompenzace negativních důsledků inovací.
Společným jmenovatelem kompenzačního způsobu minimalizace neparetovských dopadů inovací na sociálně nejvíce ohrožené skupiny obyvatelstva v podmínkách inovačně dynamické společnosti se stal sociální stát. Nástroji pak:
S dalším zvyšováním inovační dynamiky se začalo stále více ukazovat, že cesta snížení neparetovských dopadů inovací formou kompenzací má své limity. Byla narušena rovnováha mezi pociťováním střednědobých důsledků zvyšování blahobytu a ochoty trpět dopady inovací zmírněné kompenzacemi. Tam, kde byla kompenzace realizována v největším rozsahu, tam se inovační dynamiky začala zpomalovat natolik, že přestalo být pociťováno zlepšení blahobytu, aniž by přitom bylo možno zajistit minimalizaci neparetovských dopadů inovací probíhajících v okolním světě a přenášejících se svými důsledky do dané země.
V této situaci dochází k tomu, co se nazývá krizí sociální státu. Roste averze k flexibilitě, změnám, vývojové dynamice, objevuje se snění o možnosti zablokovat vývoj apod.
(Vznik sociální psychologie i sociálního pnutí tohoto typu ne náhodou připomíná ludisty. Ti také považovali stroje za nepřátele, kteří jim brali práci.)
Vraťme se však k prapůvodní příčině toho, proč byl využit mechanismus kompenzací. K tomu, jakým způsobem inovace vyvolávají snížení užitku některých subjektů. Všimněme si, že stejným způsobem, jakým dochází ke snížení užitku některých subjektů, dochází i k rozšíření okruhu subjektů, na které má inovace pozitivní dopad. Jedná se o všechny subjekty, které vlastní či produkují zdroje, jež si realizace inovací vyžaduje. Tak jako jsou některé zdroje uspořeny, snižuje se jejich poptávané množství a jejich vlastníci či producenti utrpí újmu, tak se současně zvyšuje poptávané množství některých jiných zdrojů, které si realizace inovací vyžaduje, které jsou spjaty s šířením inovací apod.
Položme si nyní otázku: Existuje nějaký zdroj, jehož hodnotu prakticky žádná inovace nesníží, ale jehož hodnota naopak roste s dynamikou inovací (tj. s tím, jaká je intenzita generování, realizace a šíření inovací)?
Ano. Takovýto zdroj existuje. A tímto zdrojem je právě lidská schopnost aktivně reagovat na změny, inovační schopnosti člověka spjaté s jeho univerzalitou - všestranností rozvoje jeho poznání a poznávacích schopností22).
Pokud co největší množství lidí a v co největší míře je vybaveno schopnostmi tohoto typu, pokud lidem vzdělávací systém poskytne tento vzácný a užitečný zdroj, pokud se stanou jeho vlastníky, jsou nejlépe pojištěni proti riziku změn, nejlépe chráněni před neparetovskými dopady inovací a stávají se těmi, co mohou z inovací těžit.
Právě proto hraje vzdělávací systém v současné době mimořádně významnou roli. Jak tuto roli naplní ovšem závisí na tom, zda jeho výsledkem nabytí příslušných inovačních schopností je či nikoli23).
Z výše uvedeného vyplývá, že při hledání odpovědi na otázku, jaký by měl být vzdělávací systém, k čemu by mělo vzdělání člověka přivést, jaké schopnosti by měl prostřednictvím vzdělání člověk nabývat atd. je nutné vycházet z pochopení charakteru inovačních procesů a z toho, jak na ně může člověk aktivně reagovat tak, aby je využil ke zvýšení svého užitku.
Univerzalita znamená především schopnost disponovat investičními příležitostmi. Z tohoto hlediska jde ve vzdělání především o to, aby byly využívány investiční příležitosti spojené s rozvojem schopností člověka, které mu umožňují vytvářet si investiční příležitosti indukované inovačními změnami (tj. ty, které reagují na primární inovace probíhající v ekonomickém systému).
Univerzalita rovněž znamená schopnost pracovat v týmu a vytvářet kooperující sítě, tj. sítě založené na tom, že jak ti, co přicházejí s investičními příležitostmi, tak ti, co se podílejí na jejich realizaci, si zlepšují svůj užitek.
Jednou z nejdůležitějších otázek tedy je, jak dosáhnout toho, aby v rámci fungování ekonomického systému bylo co nejvíce lidí vybaveno schopnostmi disponovat investičními příležitostmi, které vznikají při vstupu inovací do ekonomického systému. Tím jsme si ukázali jeden z podstatných aspektů přechodu ke vzdělanostní společnosti i důvod, který nás vede k tomu, abychom se zabývali produktivními aspekty osobní spotřeby.