Pokud si chceme ukázat cestu k vytvoření podmínek, za nichž se v reálném ekonomickém systému minimalizují neparetovské dopady inovací (tj. ve kterém přinášejí inovace zlepšení paretovského typu), musíme překročit omezení, která do mikroekonomické teorie vnáší princip vztažení optimalizace k užitku chápanému jako subjektivní fenomén.
Připomeňme si: Užitek se v ekonomické teorie chápe:
V jedné i druhé interpretaci se předpokládá dvojí - finalitu a exogenní charakter užitku ve vztahu k ekonomickému systému:
K finalitě užitku podrobněji:
Přijetí tohoto předpokladu znamená, že ze spotřeby lze vyčlenit absolutně konečnou spotřebu, která definitivně končí vyvoláním užitku a která nemá produktivní charakter v tom smyslu, že by vedla k nabývání vlastnictví nějakého výrobního faktoru (např. lidského či sociálního kapitálu), který je vstupem do výroby a který je jako takový oceňován a tím se stává i zdrojem příjmu.
Podíváme-li se na reálný ekonomický systém, pak v něm doložitelně a prokazatelně roste role produktivních aspektů spotřeby, od nichž nelze abstrahovat a které nelze považovat za nepodstatné reziduum. Tatáž spotřeba (v podobě konzumace vzdělávacích služeb, vytváření společenských kontaktů prostřednictvím okázalé či klubové spotřeby apod.) je současně jak tím, co vyvolává užitek (jako subjektivně pociťovaný fenomén), tak současně vede k nabývání lidského či sociálního kapitálu, který je jako výrobní faktor vstupem do výroby a tudíž i zdrojem budoucího příjmu.
K exogennímu charakteru užitku podrobněji:
Exogenní charakter užitku ve vztahu k ekonomickému systému znamená, že vztahy či mechanismy o nichž pojednává ekonomická teorie, v nichž se nacházejí lidské ekonomické subjekty navzájem (jednající lidé), nehrají žádnou roli při vytváření jejich subjektivně pociťovaných prožitků.
I v tomto případě lze na řadě příkladů doložit, že tento předpoklad nejenže není v reálném ekonomickém systému splněn, ale že to, co lidé považují za užitek, resp. pociťují jako užitek, je výrazně podmíněno mj. charakterem vzájemného působení (včetně rozporů) dočasných a trvalých monopolů.
Vidíme tedy, že současný ekonomický systém nemůže být dostatečně věrohodně a relevantně popsán ekonomickou teorií vztahujícím volbu prováděnou lidmi či domácnostmi jako ekonomickými subjekty k užitku.
Především je však zřejmé, že v době, kdy začíná přechod ke vzdělanostní společnosti (jak se různě uvádí - vzděláním popoháněné či na vzdělání založené společnosti), nelze opomenout produktivní charakter spotřeby.
Viděli jsme, že současný ekonomický systém nemůže být dostatečně věrohodně a relevantně popsán ekonomickou teorií vztahujícím volbu prováděnou lidmi či domácnostmi jako ekonomickými subjekty k užitku.
Cestu z této situace nalezl již v roce 1957 v práci Teorie spotřební funkce M. Friedman. Zde ukazuje a dokazuje pozoruhodnou myšlenku. Ať již domácnosti spoří nebo spotřebovávají, tak či onak vytvářejí své majetkové portfolio stávající se z finančních i fyzických aktiv, lidského a nikoli lidského majetku, přičemž se chovají tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu (výnosů) z tohoto portfolia. Friedmanova postřehu týkajícího se cílové orientace chování domácností i jednotlivců si u nás povšimnul M. Sojka (Milton Friedman - Svět liberální ekonomie, Praha,. Epocha 1996) i R. Holman (Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999). Odsud již je jen malý krůček k ekonomii produktivní spotřeby25).
Osobní spotřebou totiž ekonomický proces nekončí. Řada složek (osobní) spotřeby má prokazatelně produktivní charakter v tom smyslu, že přispívá ke zvýšení budoucího příjmu spotřebitele. Zcela zřejmé je to v případě vzdělání, ale i péče o zdraví či při pořizování předmětů osobní spotřeby vedoucích k úsporám času. A to je jen malý zlomek názorných příkladů produktivní spotřeby jednotlivců či domácností. Mnohem jednodušší najít příklady produktivní spotřeby než neproduktivní.
Vliv (osobní) spotřeby na budoucí příjem je fenomén, který - při pozornějším pohledu na věc - vnáší do jakéhokoli systému ekonomické teorie vztahující cílovost ekonomických procesů k užitku neřešitelný rozpor. Pokud předpokládáme, že individuum vztahuje veškeré své jednání k dosahování užitku (maximalizaci slastí a minimalizaci strastí) a pokud i připustíme možnost "oddiskontovat" budoucí prožitky (jak to dělá G. Becker), vzniká otázka, jak ocenit budoucí příjem ze spotřeby, při které jsou současně dosahovány prožitky. Tento rozpor je v rámci teorie užitku neřešitelný.
Předpokládejme nyní, že cílovost ekonomického jednání lidí a tím i cílovost ekonomických procesů je (byť i třeba jen "koneckonců") určena produktivním charakterem (osobní) spotřeby. V tom případě lze tuto cílovost vyjádřit takto: Domácnosti využívají současné příjmy k vytváření a provozování svých aktiv (svého majetkového portfolia), které se sestávají z fyzických i finančních aktiv, z lidského i nikoli-lidského kapitálu, přitom tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu.
Struktura aktiv domácnosti:
"Rodinné portfolio" lze členit a prezentovat různým způsobem (neexistuje ustálená deskripce aktiv srovnatelná s účetní v případě firmy), např.:
Subjektivní užitek (požitek či prožitek), který leží v mimoekonomické sféře, tak nahrazujeme něčím, co zůstává v ekonomické sféře. Prožitkový mechanismus je z tohoto hlediska mechanismem rozhodovacím (nahrazuje kalkulaci, která "on-line", v reálném čase není sto plnit svou roli), nikoli cílotvorným. Mj. takový pohled odpovídá i tomu s čím se běžně setkáváme v realitě, totiž tomu, že naše psychika má schopnost to, co je pro nás prospěšné, "prožitkově ocenit" jako příjemné, tj. nejen jako zdroj budoucího příjmu, ale i formou subjektivně prožívaných pozitivních prožitků.