Ekonomická determinace prožitků

Jeden z nejčastěji vyskytujících se omylů říká přibližně následující: Ano, mikroekonomie má aparát velmi podobný aparátu fyziky, ano, mikroekonomie je schopna rozvíjet celý svůj teoretický systém od základních tvrzení až po mnohočetné důsledky, a to přesnou logickou formou, podobně jako fyzika - ovšem tím hůře pro ni. Jejím předmětem jsou totiž podstatným způsobem myslící, prožívající a jednající lidé, které tímto aparátem nelze popsat a kteří v realitě vnášejí do reálného ekonomického dění naprosto nepředvídatelné a teorií nezachytitelné prvky.

Proč tento názor není správný? Pokud bude člověk padat z mrakodrapu, bude se jeho tělo pohybovat podle zákonů fyziky bez ohledu na to, co si tento člověk myslí, jak prožívá a co se snaží dělat. Fyzika nebude schopna přesně popsat to, jak mává rukama či nohama, poměrně přesně však bude schopna zachytit dráhu letu, dobu letu a rychlost dopadu. A mikroekonomie dokáže něco podobného. Přes odlišnost jednotlivých lidí a nemožnost zachycení četných detailů lidského jednání je schopna popsat základní charakteristiky ekonomického dění a vývojové trendy či tendence ekonomického systému.

Mikroekonomie se však liší od fyziky v jedné podstatné věci. Ve vztahu ke člověku je totiž schopna jít ještě dál. Je podstatným způsobem i vědou o člověku, o jeho vnitřním světě, o vývoji jeho motivací (prožitků, toho, co nazýváme užitkem apod.).

Připomeňme si, co pro nás znamenal exogenní charakter užitku:

Exogenní charakter užitku ve vztahu k ekonomickému systému znamená, že vztahy či mechanismy o nichž pojednává ekonomická teorie, v nichž se nacházejí lidské ekonomické subjekty navzájem (jednající lidé), nehrají žádnou roli při vytváření jejich subjektivně pociťovaných prožitků.

Je tomu opravdu tak? Podívejme se, jak mechanismus prožitků (vytváření preferencí) reálně funguje. Víme, že člověk má schopnost volit mezi současnými a budoucím užitky (prožitky), resp. mezi užitky různě vzdálené budoucnosti. Proto musí mít schopnost ve své hlavě porovnávat to, co bude prožívat v budoucnu, v bližší či vzdálenější budoucnosti, s tím, co prožívá nebo může aktuálně prožívat v současnosti. Každý si může sebepozorováním ověřit, že tuto schopnost skutečně má. Máme schopnost prožívat nejen současné stavy toho, co je pro nás příjemné či nepříjemné. Máme i schopnost přenést budoucí prožitky z budoucnosti do současnosti a určitým způsobem je prožívat již nyní, tj. vystavit vzájemnému porovnání, vzájemné konkurenci prožitky, které jsou vyvolány něčím aktuálně působícím, a prožitky, které vznikají v důsledku představy budoucnosti³⁷⁾.

Při tomto přenosu prožitků z očekávané budoucnosti na současné situace, v nichž rozhodujeme v ekonomickém smyslu o způsobech alokace toho, čím disponujeme, dochází k významnému a zajímavému fenoménu. To, co bylo prožitky oceněno jako zprostředkování nějaké budoucí situace vyvolávající prožitky, se někdy samo stává zdrojem prožitků. Například:

• Původně jsme měli prožitek jen ze statku A, který bezprostředně uspokojoval naši potřebu (např. ryba, kterou jsme mohli ukojit hlad a která nám chutnala). Nyní máme potěšení i ze statku B, který k získání statku A slouží (z rybářského prutu, který jsme dostali pod stromeček a udělalo nám to velkou radost).
• Původně nám příjemný prožitek přinášela určitá činnost A (požívání ryby). Nyní máme potěšení z i činnosti B, jejíž výkon podmiňuje možnost činnosti B (chytání ryb).

K tomu několik poznámek:

1. Je těžké říci, které naše prožitky jsou skutečně ty původní, na základě kterých vznikly ostatní. Vždyť třeba i příjemné prožitky spjaté s ukojením hladu, tj. pojídáním potravy, vznikly proto, aby tělo bylo vybaveno potřebnými látkami sloužícími k jeho růstu, obnově, energetickému zásobení apod. Všechny prožitky, které prožíváme, vznikly historickým i individuálním vývojem přenosem z budoucnosti, projekcí či oddiskontováním očekávaných prožitků na současnost.
2. Při přenosu prožitků z budoucnosti na současné situace dochází k jejich prolínání a následné syntéze. Chytám-li ryby, nejde jen o to, že mi budou chutnat, až je budu jíst, ale i o to, že se budu moci pochlubit úlovkem, že mi chycení velké ryby získá větší vážnost apod. Právě relativně stále a společensky zprostředkované syntézy přenesených prožitků zpravidla vedou k tomu, že to, statek či předmět, které původně sloužily k něčemu, se samy (vlastnictví statku, výkon činnosti) stávají zdrojem prožitku a tudíž motivací.
3. Fenomén přenosu prožitků z budoucnosti na současnost, jejich syntézy a zafixování je natolik výrazný, že člověk si postupně během svého života vytváří potřebu (či spíše něco jako "metapotřebu") vztáhnout vše, co činí, k něčemu vyššímu, k něčemu, v čem nalézá smysl, k něčemu, co je skutečnou hodnotou apod. Tj. od mechanismu přenosu a syntézy prožitků je odvozen i mechanismus vztahování současného k budoucímu, který je existenciální dimenzí člověka a který má podobu hledání smyslu.
4. Aniž bychom si to dostatečně uvědomovali, žijeme každý spíše prožíváním očekávané budoucnosti než aktuální současností. Jen málokdy a v málokterých situacích situací to, co prožíváme, vzniká převážně na základě nějakého vnějšího podnětu působícího na čidla vyvolávající prožitky. Rozhodující většina našich prožitků po většinu našeho života a tvořících prožitkové bohatství našeho života je přenášena z očekávané budoucnosti na současnost.

Jako v jiných případech v ekonomii můžeme i v tomto případě rozlišit dva horizonty událostí v ekonomii:

• Krátkodobý, kdy strukturu užitků (ve smyslu prožitků) lidských subjektů v daném ekonomickém systému považujeme za neměnnou.
• Dlouhodobý, ve kterém dochází k proměnám struktury užitků.

Ekonomie nejenže může a musí počítat se změnou struktury prožitků jednajících lidských subjektů při výkladu celé řady otázek, ale může poskytnout i cenná východiska objasnění příčin a logiky změn této struktury. Uveďme některá z těchto východisek:

1. Mechanismus přenosu, syntézy a zafixování prožitků nad zprostředkováními podmiňujícími dosažení budoucích prožitků (těmito zprostředkováními může být vlastnění určitých statků nebo výkon určitých činností) plní dvojí roli:
   1. Na jedné straně výrazně zvyšuje motivace k vlastnění zprostředkujících statků či k výkonu zprostředkujících činností a tím zvyšuje i efektivnost rozhodování z hlediska dosažení původních cílových stavů.
   2. Na druhé straně odpoutává aktuální aktivity člověka od původních cílových stavů (příslušná zprostředkování se sama stávají tím, k čemu člověk směřuje svoji činnost).
2. Tato dvojakost mechanismu restrukturace a vývoje prožitků může vést ke vzniku rozporů, které subjekt pociťuje a se kterými se vyrovnává. Rozporů v tom smyslu, že člověk na jedné straně dosahuje toho, co mu prospívá, současně však produkuje to, co ho ohrožuje či co mu škodí. Tyto rozpory vznikají právě tehdy, když jednání člověka sloužící k dosahování jeho vlastních cílů má neparetovské důsledky (tj. přímo či nepřímo vede ke snížení užitku někoho jiného, případně i jeho samotného). Ekonomická věda umožňuje na původ a mechanismus neparetovských důsledků vzniklých při dosahování individuálních cílů ukázat.