Aplikace teorie her: Kooperující a poziční sítě

Každý člověk v každou chvíli stojí před dvěma alokačními rozhodnutími:

• Alokuje využití svého času z hlediska uplatnění svých schopností (lidského kapitálu).
• Alokuje využití současných prostředků (současného příjmu) z hlediska provozování a pořízení aktiv, které tvoří jeho vlastnické portfolio.

Každý člověk v každou chvíli tedy rozhoduje o tom, jaké aktivity bude vykonávat a jaká aktiva si bude vytvářet. To platí i v případě, když se chová jako spotřebitel: Spotřebovává volný čas a prostředky tak, aby navyšoval svůj lidský příp. sociální kapitál (nabývá schopnosti či "vplétá" tyto schopnosti do různých sociálních sítí).

Při každém takovém rozhodování - ať již si to uvědomuje nebo ne, ať již se mu to líbí nebo ne - řeší problém, který je z matematického hlediska izomorfní s jednou z aplikací teorie her, s problémem tzv. vězňova dilematu.

Jedná se o následující: Jsou chyceni dva podezřelí (A a B), ale důkazů proti nim není dostatečně. Každý z nich se může buď přiznat, nebo zatloukat. Možné situace popisuje následující tabulka možností:

• Když se oba přiznají, dostane každý z nich 6 měsíců.
• Když se jeden z nich přizná a druhý ne, dostane ten, který se nepřiznal 8 měsíců a druhý bude propuštěn na svobodu.
• Když se oba přiznají, dostane každý 3 měsíce.

Jakou strategii by měl podezřelý volit, pokud neví, jak se zachová jeho komplic?

("Výhra" má v tomto případě zápornou hodnotu, tj. jde o minimalizaci počtu měsíců, na které bude podezřelý odsouzen.)

V realitě vznikají velmi obdobné situace, které se navíc opakují. Typy her můžeme rozlišit:

• Podle rozložení výher.
• Podle počtu účastníků.
• Podle toho, jak jsou účastníci informováni a chování ostatních účastníků v předcházejících hrách.
• A podobně.

V případě aplikace na oblasti investování do pozice a do schopností se jedná o následující:

• První strategie znamená, že investuje do svých schopností.
• Druhá strategie znamená, že investuje do své pozice.

První strategie mu zabezpečuje maximální výhru v případě že druhý rovněž investuje do svých schopností, na základě toho něco vyprodukují a směnou si následně oba zvýší svůj užitek.

Pokud druhý investuje do své pozice, sníží se efektivnost systému (je vytvořeno méně) a většinu bez ohledu na svůj vklad v podobě realizovaných schopností získá druhý.

Pokud oba investují do své pozice, je efektivnost systému nejnižší, oba ovšem získávají stejně a přitom více, než pokud by realizovali strategii založenou na investici do svých schopností.

V reálném ekonomickém systému hraje tyto hry velmi velké množství účastníků. Jedná se přitom o hry, které se znovu a znovu opakují. Jednotliví účastníci tak mohou reagovat na způsob rozhodování jiných účastníků. Informace o jednání jiných účastníků však bývají zpravidla neúplné.

V reálném ekonomickém systému existuje ještě jeden významný fenomén - lze si vybrat účastníky, s nimiž se příslušná hra hraje. Na základě toho vznikají sociální sítě, a to:

• Buď kooperující (účastníci v rámci nich investují do svých schopností a kooperací zvyšují celkový efekt).
• Nebo poziční (účastníci předpokládají poziční investování a vytvářejí síť založenou na vztazích nadřazenosti a podřízenosti). V těchto sítích existují rozmanité strategie úspěchu.

Obdobné hry se hrají i mezi účastníky sítí či mezi sítěmi jako takovými. Analýzou těchto her, jejich modelováním a interpretací otevírá mikroekonomie cestu k pochopení jak jednání jednotlivých lidí, tak i k utváření vztahů mezi nimi na různých úrovních.

Obdobné hry se hrají i mezi účastníky sítí či mezi sítěmi jako takovými. Analýzou těchto her, jejich modelováním a interpretací otevírá mikroekonomie cestu k pochopení jak jednání jednotlivých lidí, tak i k utváření vztahů mezi nimi na různých úrovních³⁸⁾.