Pojednání o člověku

POZNÁMKY

  1. V. I. Lenin " Materialismu s a empiriokriticismus", Praha 1952, str. 107 až 128. Další přímé citace kap. I.: B. Engels "AntiDűhring . . .", Praha 1952, sír. 75; G. V. Plechanov "O vývoji monistického názoru na dějiny", Praha 1951, str. 15; V. I. Lenin "Stát a revoluce . . .", Praha 1949, str. 31 a n.    zpět
  2. Čtenáře, který přehlédl datování předmluvy, na ně upozorňuji. Po porážce pokrokových sil naší společností v roce 1956 až 1957, jsem začal pracovat na zachyceni některých rozhodujících rysů porevolučního socialismu. Tato práce vznikla jako pomocná studie k charakteristice "zbožního člověka" s jeho nevyžitou a administrativně potlačovanou antropologickou zbožní potřebou. Nebyla původně určena pro publikování. Rukopis dokončený začátkem roku 1967 jsem pro vydání, poněkud upravil, zejména vykrátil. Prozatím nevidím nutnost aktualizačních, nebo zásadních obsahových změn. Několika svým přátelům děkuji za sympatie, s kterými moji práci přijali a dodali mi sebedůvěru k jejímu opublikování. Zejména děkuji ar. Zbyňku Fišerovi a dr. Karlu Houbovi, vedoucímu redaktoru nakladatelství Melantrich, který mi rok před "pražským jarem" s takovým porozuměním vyšel vstříc. V Praze, duben 1969. J. S.   zpět
  3. "Možnost sice není skutečnost, ale v určitém smyslu je možnost jakousi skutečností: že člověk může nebo nemůže něco udělat, je důležité k tomu, aby se mohlo ocenit to, co se skutečně dělá. Možnost znamená "svobodu". Míra svobody je součástí pojmu člověka." - A. Gramsci "Historický materialismus a filosofie Benedetta Croceho", Praha 1966, str. 79.    zpět
  4. Připustíme-li, že celistvost člověka je rozrušena, pak zpětná vazba komunikuje nikoli signály, ale převážně šumy. Patrnější je to u společnosti: varovné signály nemusí vůbec stihnout své centrum, pokud toto centrum prostě není. A mohou být sebevarovnější.    zpět
  5. T. W. Adorno "Sociologie a empirický výzkum", přednáška na fil. fak. UK v Praze 1966. Další přímé citace v kap II.: R. Garaudy "Od klatby k dialogu", Praha 1967, str. 34; J. P. Sartre "Marxismus a existencialismus", Praha 1966, str. 150, 149; W. Heisenberg "Fyzika a filosofie", Praha 1966, str. 22, 31; J. P. Sartre, c. d" str. 145; R. Garaudy, c. d., str, 35, 36; Marxova šestá, třetí, první téže o Feuerbachovi; A. Gramsci, c. d. str. 72, 73, 76.    zpět
  6. Vedle známých míst z Marxova "Kapitálu" (pavouk a tkadlec apod.), stojí za pozornost vymezení specificky lidského sklonu ke směně a čachru: "Zvláštní vlastnosti různých plemen jednoho druhu zvířat jsou od přírody výraznější než rozdílnost lidské vlohy a činnosti. Ale protože zvířata nedovedou směňovat, nemá žádné zvířecí individuum užitek z odlišné vlastnosti zvířete téhož druhu, ale odlišného plemene. Zvířata nejsou schopna shromáždit odlišné vlastnosti své species; . . . naproti tomu u člověka si nejrozdílnější vlohy a nejrůznější způsoby činnosti vzájemně prospívají, protože mohou shromáždit své rozdílné produkty na jednu společnou hromadu .. . V pokročilém stavu je každý člověk obchodníkem, společnost obchodní společností." K. Marx "Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844", Praha 1961, str. 99 a 121. Je dobré mít to na paměti, aby bylo jasné, že při našich úvahách o zbožním člověku jsme si této pozitivní stránky věci vědomi.    zpět
  7. "Jestliže však chápeme člověka jako souhrn společenských vztahů, objeví se, že je nemožné srovnávat lidi v čase, protože jde o věci rozdílné, ba i naprosto různorodé. Protože je na druhé straně člověk také souhrnem svých životních podmínek, je možno kvantitativně změřit rozdíl mezi minulostí a přítomností, poněvadž můžeme měřit stupeň, jak člověk ovládl přírodu a náhodu." A. Gramsci, c. d. str. 79.    zpět
  8. R. Garaudy, c. d. str. 35, 39 a n. Další přímé citace v kap. III.: R. Richta a kolektiv "Civilizace na rozcestí", Praha 1966, str. 113, 114; K. Marx, c. d. str. 97; R. Richta, c. d. str. 106.    zpět
  9. R. Gembala "Práce a kultura, k dialektice objektivních a subjektivních stránek vývoje společnosti", Praha 1965.   zpět
  10. Ve své dřívější prácí - "Člověk a technika v revoluci našich dnů", Praha 1963 - má R. Richta toto pozoruhodné místo:". .. Dosavadní kulturní revoluce socialismu převrátí se nakonec v novou všeobecnou a stálou normu osobního života. Ostatně oba tyto procesy bezpodmínečně splývají, jakmile dostoupl určitého stupně zralosti. Tvůrčí činnost člověka - to je jediná půda lidského života, v níž se scházejí a mohou splynout civilizace a kultura. Není pochyb o tom, že v budoucnu se život vůbec přestane rozpadat na dobu, odevzdávanou civilizaci a zcela ztracenou pro kulturu a naopak..."   zpět
  11. O funkcionálních teoriích vcelku lze mluvit jen podmínečně, modelově. Pro naše úvahy nám radu podnětů poskytla práce Ing. M. Halouzky "Cílevědomá činnost člověka a společnosti", rkp. 1965, a "Funkční analýza člověka ve společnosti" (stať ve sborníku "Věda a řízení společnosti"), Praha 1967. Kategorie "cílevědomá činnost" je analogická kategorii "úroveň uvědomělého jednání", jak je použita Z. Fišerem ("Útěcha z ontologie", Praha 1967). S Fišerovou prací je v našich úvahách několik paralel, i když jsem ji neznal a nemohl použít: za nejvýznamnější považuji jeho pokus o nesubstanciální ontologický model, resp. jeho dialekticko- materialistické vyvrácení substanciálního modelu. Jeho modelování je paralelní s naším pokusem o model člověka (viz kap. IV).   zpět
  12. E. Fromm: Člověk a psychoanalýza , Praha 1967, str. 21 a n. Na str. 23 a 24: Lidskou přirozenost samo o sobě nelze nikdy pozorovat, jenom její zvláštní projevy ve zvláštních situacích. To je jedna z teoretických konstrukcí, která je odvozena z empirického studia lidského chování. V tomto ohledu se věda o člověku ve svém úsilí vykonstruovat model lidské společnosti ničím neliší od jiných věd, které operují pojmy entit, jež jsou založeny nebo kontrolovány závěry pozorovaných skutečností, sami však nemohou být bezprostředně pozorovány .    zpět
  13. A to třeba i v překonaných podobách. Pokud jde např. o konflikty různých lidských společností o různé systémové struktuře, nemusí vůbec přímo platit, že vývojově vyšší společenská struktura je v konfliktní situaci stabilnější než vývojově nižší. Dějiny parcializované společnosti často mluví o opaku. Uspořádanost vyššího je vyšší, ale případný konflikt může být konfliktem nerovným právě opačně, než se má běžně zato: nižší systém poráží vývojově vyšší, protože ten je více odkázaný na vnější látkovou výměnu , apod.    zpět
  14. .. . Existence objektivních podmínek, možnosti nebo svobody ještě nestačí: je nutno je znát a dovést jich využít. A je třeba chtít jich využít. Člověk je v tomto smyslu konkrétní vůlí, to jest praktickým uplatněním abstraktivního chtění nebo životního impulsu na konkrétní prostředky, které tuto vůli realizují. A. Gramsci, c. d. str. 79. Pro nás je to důležitě zejména tam, kde nám půjde o dialektiku projektu člověka.    zpět
  15. Vlastní osobnost člověka se vytváří tímto způsobem: 1. tím, že se určitě a konkrétně ( racionálně ) usměrní vlastní životní impuls nebo vůle; 2. tím, že se zjistí prostředky, kterými se tato vůle stane konkrétní a určitou, nikoli jen svévolnou;3. tím, ze se podle vlastních sil a nejplodnějším způsobem přispěje ke změně souhrnu konkrétních podmínek, které realizují tuto vůli A. Gramsci, c. d. str. 79.     zpět
  16. Psychologie považuje za statisticky vyčíslitelný soubor pokus už s osmi až deseti jedinci: v tomto souboru je už patrný přechod od individuálních způsobů reagování ke skupinovým. Statistika sama považuje za soubor skupinu od třiceti výše. Demoskopicky je soubor nejistý do 800, při dvoutisícovém vzorku se stabilizuje do přípustné tolerance. Sebepoznání jakožto proměnného čísla však používaly a reprodukují je především jiné společenské procesy: procesy výrobní a místo člověka v nich, procesy konzumní a nutnost člověka se jim podřídit, procesy manipulační atd. Čím dále tím zřetelněji neumírá člověk, ale proměnné číslo se rodí, roste, vyrábí, miluje, reprodukuje se, umírá. Tento lidský stav zrodil matematickou statistiku, nikoliv naopak.    zpět
  17. A to nejen obecně, obsahem celého díla, ale i speciálně: přírodní vědy zasáhly "prostřednictvím průmyslu do lidského života a přetvořily jej a připravily lidskou emancipaci, jakkoli bezprostředně musely přispívat k odlidštění." Prostřednictvím pochopení tohoto vztahu "dospěje se i k porozumění lidské podstaty přírody anebo přirozené podstatě člověka, přírodní věda. . . stane se základnou lidské vědy." "Příroda rodící se v lidských dějinách - v aktu vznikám lidské společnosti - je skutečnou přírodou člověka ..." "Přírodní věda později do sebe pojme vědu o člověku, stejně jako věda o člověku do sebe pojme přírodní vědu: Bude jedna věda." "Společenská skutečnost přírody a lidská přírodní věda nebo přirozená věda o člověku jsou totožné výrazy." - K. Marx "Ekonomicko-filosofické rukopisy", str. 101 a 102.    zpět
  18. Udiv nad jeho faktem tak či onak prostupuje prakticky celou současnou publicistiku - až po zpravodajství frontová a válečná. Pochopitelně vstoupil i do vědecké literatury (K. Jaspers, E. Fromm a další). Nejvýrazněji jej obráží poezie a beletrie, umění. Arnošt Lustig právě tomu zasvěcuje celé své literární dílo a přiřazuje k tomu další naléhavou otázku: cožpak po miliónech zavražděných nezůstalo nic, vůbec nic? Tedy "jak pochopit" a "co zůstává". Podobně začal hledat odpověď Ludvík Vaculík ("Sekera") smysl neopakovatelné existence. Ne tedy náhodou jsou právě tito dva nejsilnějšími tvůrčími osobnostmi naší poválečné literatury, protože i jejich tázání je silné.   zpět
  19. Změnit vnější svět a obecné vztahy znamená umocnit sama sebe a rozvíjet sama sebe. Že by mravní "zlepšení" bylo jen čistě individuální, je klam a omyl. Syntéza konstitutivních prvků individuality je "individuální", ale tato syntéza se neuskutečňuje a nerozvíjí se bez činnosti směrující navenek bez činností, jez mění vnější vztahy, od vztahů k přírodě až po vztahy k ostatním lidem, kteří patří k různým stupňům společenské hierarchie , k různým společenským vrstvám, až k vrcholnému vztahu, který zahrnuje celé lidstvo." A. Gramsci, c. d. str. 79.   zpět
  20. A. Podgórecki "Sociologie práva", Praha 1966, str. 45. - Sebevrah byl rádně souzen a sťat jako vrah. V obžalovací řeči náčelník k mrtvému tělu říkal doslova: ". .. a zabíjíš-li nás, považuješ nás za divou zvěr."    zpět
  21. "Nelze promlčet", rozhovor R. Augsteina s K. Jaspersem pro časopis Spiegel (česky 100+1, roč. 2, č. 9, str. 20 a n.). Karl Jaspers vymezuje rozdíl zločinů proti lidskosti a zločinu proti lidstvu vzhledem k existenci nebo neexistenci zločinného státu. Z tohoto hlediska kobercové bombardování, nebo vyvraždění 3000 zajatců včetně žen a dětí Napoleonem, ba ani Hirošima se nejeví ještě jako zločin proti lidstvu, ale ještě jako zločin proti lidskosti. Pro specifický příklad řešený Jaspersem a Augsteinem lze jejich řešení přijmout. Převedeno do perspektivních možností vývoje lidstva je Jaspersova úvaha mimořádně podnětná, ale už ne dostatečná. Proto naše úvaha vychází z jiného předpokladu a nutně se dostává k radikálnějším závěrům, protože ničení lidstva (zločin proti lidstvu) je nám současně zločinem sebeničení, kterému je třeba postavit hráze jakožto ničení.   zpět
  22. E. Urbánek ve studii "K problematice asijského výrobního způsobu", ("Vědecké informace Ústavu marxismu leninismu pro vysoké školy", Filosofie, Praha 1965, str. 150 a n.), dokazuje diferenci mezi Marxovým a Stalinovým pojetím třídní společnosti. Z hlediska Urbánkem řešeného problému je skutečně zásadní rozdíl mezi kapitalistickou a předkapitalistickými formacemi. V tom případě by ale logickým důsledkem toho muselo být, že asijský způsob výroby je nikoliv nedozrálý výrobní způsob, který na západě dozrává v kvantitativně i kvalitativně jiném (novém) výrobním stavu kapitalismu, ale prostě jiný výrobní způsob. Podobně oprávněná je úvaha, vycházející z totožného všech třídně ekonomických vývojových epoch, pokud jejím smyslem je poznání rozdílného třídního a netřídního.   zpět
  23. A. Schaff v přednášce “K problému odcizení” (Weg und Ziel, 12/66), ukazuje, že procesy odcizení v etapě socialismu pokračují. A dále: “Co se dá v tomto ohledu říci o komunismu? Za současné situace tak málo, že to lze z určitého hlediska pokládat za prakticky bezvýznamné. Na rozdíl od iluzí, jež vládly v určitém období, lze dnes s určitostí říci, že nás od společnosti dovršeného komunismu — a jenom ta nás zde zajímá — dělí ještě dlouhá cesta. Již proto, že praktická realizace Stalinovy teze, podle níž může být komunistická společnost budována v rámci státního systému s odpovídajícím aparátem fyzického potlačování a byrokracií, musí být zavržena jako neodůvodněná revize marxismu. V důsledku toho je na místě vrátit se k Marxově tezi, že komunismus může zvítězit jen ve světovém měřítku, protože jedině v tomto případě — alespoň teoreticky — je možné likvidovat stát, odstranit možnost ozbrojených konfliktů a vybudovat materiální základnu umožňující přejít k rozdělování statků podle zásady “každému podle jeho potřeb”. Jinak totiž, jak říká sám Marx, hrozí nebezpečí, že se staré svinstvo vrátí v nové podobě. ” V dalším A. Schaff dodává, že “tvářnost této budoucí společnosti ve světovém měřítku bude diferencovaná”, a že “teoreticky není vznik jevů odcizení vyloučen ani ve společnosti tohoto typu”. Podle našeho soudu je objektivace subjektu zákonem vývoje lidské společnosti a člověka, a zákonitá je tedy i reprodukce stavů, které dnes chápeme jako odcizení a sebeodcizení. Významná je tu ovšem Marxova teze, že totiž “Komunismus je nutná forma a energický princip nejbližší budoucnosti, ale komunismus jako takový není cílem lidského vývoje — je to forma lidské společnosti” (“ Ekonomicko-filosofické rukopisy”, str. 104).    zpět
  24. M. Machovce úvaha o smyslu lidského života vrcholí paradoxem naděje: “Právě proto, ze máme jen naději, máme naději .. .”, a to i naději, že budeme vůbec žít…” . Z tohoto hlediska posuzuje Machovec i problém zjednostraňování lidského zájmu: “ Řešení jedné oblasti pomůže — právě pro existenciální vyhraněnost daného problému — i oblasti druhé, obrácení pozornosti k vesmíru donutí lidi prohloubit i zápas o “člověka.” (M. Machovec “Smysl lidského života. Studie k filosofii člověka”, Praha 1965.)    zpět
  25. K. Marx “Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844”, str. 100, a v dalších souvislostech str. 105, 106, 109, 111, 102, 129, 113.    zpět