Zatímco přírodovědecký původ člověka z opice a jeho sociologický původ z práce se nestával zpravidla předmětem diskuse, byl vždy - čas od času - diskusním charakter, původ, funkce a pojem kultury a jejího rozpětí. Tzv. "užší pojetí" kultury, a na ní pak stavěná spotřební konstrukce kulturní revoluce socialismu, byla příznačná pro první administrativní období socialismu, protože mu také administrativně nejvíce vyhovovala. Možnost statisticky vyjádřit rostoucí potřebu a spotřebu kultury se jevila jako rozhodující důkaz životaschopnosti socialismu: výsledkem byla reprodukce statistického průměru forem, ale i obsahu kultury v tomto užším smyslu a postupné zafixování všeobecné představy, že kultura je užší tvůrčí, častěji dokonce reprodukční činnost v oblasti umění a jeho výchovného - převýchovného - užití. Zjišťoval se správný fakt, totiž zvýšená potřeba umění v nových společenských podmínkách, a tedy prvotním úkolem bylo "otevírat zdroje", "zpřístupňovat poklady" kulturně uměleckého bohatství národů. Proces tohoto otevírání a jeho odraz ve spotřebě, konzumu umění ve vrstvách společnosti umělecky netvořících se dal statisticky zachytit a administrativně využít - jednak k účinnější, protože hlubinnější sociální manipulovatelnosti, jednak k podněcování neumělecké ("nikoliv kulturní") činnosti ve výrobní sféře. Potud by bylo snad všechno v pořádku.
Ale tento proces, subjektivní svou podstatou i funkcí, měl a má své specifické objektivační zákony. Společnost kladoucí tak velký důraz na spotřebu, se v něm konec konců ověřovala jako konzumní společnost s výraznými rysy administrativního způsobu rozdělování a v této poloze se pak reprodukovala i sama kulturní revoluce: došlo k podstatnému zúžení nejen procesu přeměn i z této významné stránky, ale i samého výchozího pojmu, který obsáhl jen část - dokonce menší část - kultury a tedy i celého procesu, který se dostal socialistickou revolucí do pohybu.
To bylo - zhruba a přibližně - východisko, z kterého začal zkoumat proces kultury Rudolf Gembala.9) Vrátil se k marxistickému pojetí kultury, které je široké, a které v podstatě antropologicky objímá celou lidskou činnost, lidské vztahy a kvality člověka "jakožto člověka". Při vedení důkazu se opřel o následnou myslitelskou školu marxismu (Lenina, Lunačarského, Gorkého, Bernala aj. a d.), ale především o dialektiku vztahu objektivního a subjektivního: v tom je těžiště jeho práce a my se nedáme zmást tím, že jeho pojetí a jeho práce zůstala prozatím nepovšimnuta. Procesy objektivace subjektu jsou skutečně základním zákonem kultury a elementárním zdrojem pohybu vývoje člověka. Vně kultury nezůstává nic lidského, kromě přírodního podloží člověka, ale i ono je zpětně - objektivně! - přetvářeno kulturou, jakožto subjektivním elementem.
Gembalova snaha po vybudování nového pojetí teorie kultury jakožto procesu kultury, snaha, která zůstala nenaplněna, byla vcelku vzato snahou dokázat tuto příliš obecnou, příliš všeplatnou tezi na historických vývojových fázích člověka a jeho kultury. I když nedopracována, zůstává jeho řešení prozatím nejfilosofičtějším pojetím kultury a člověka v naší literatuře, a zdá se, že nejen v literatuře naší. Kultura se nám tak vyjevuje jako všestrannost, totalita lidské tvůrčí činnosti a tedy lidské práce vůbec, protože v každé práci je obsažen tvůrčí prvek, i když někdy jen zprostředkovaně jako jeho reprodukce. Umělecká tvorba je tu významnou, ale přece jen částí procesu, v kterém se člověk ověřuje jako člověk a jako člověk se také dál buduje.
Gembalovo řešení je obecné. Tak obecné, že se dá citovat s pochopením i za tisíc let. V tom je jeho filosofická přednost - a sociologická slabost. Ze správného teoretického východiska se nestačil dopracovat činnostního pochopení kulturní revoluce a jejího modelu.
Nás to pak vede k některým předběžným závěrům. Heslo kulturní revoluce socialismu bylo - po řadě neúspěchů v řízení nové společnosti a po sérii diskreditačních činů - v oblasti evropského kulturního okruhu lehkovážně opuštěno. Hlubší a perspektivní význam tu byl zaměněn za taktický cíl, od něhož lze bez hodnocení ustoupit poté, co byla překonána negramotnost. Do popředí zájmu se dostala civilizační problematika, pojem civilizace získal velkou váhu. Heslo kulturní revoluce "bylo ponecháno" "východu", západ přijal heslo "civilizovat se". Vznikly nové modely civilizace, některé se navrátily.
Vynikající teoretický model vznikl v pojetí Radovana Rychty.
Jestliže se nechceme dát zmást tím, že práce Gembalova zůstala prozatím nepovšimnuta, nesmíme se tím spíše dát zmást skutečností, že Richtova práce došla zdánlivě tak rychlého uznání držitelů moci a skutečně obecného přijetí.
V československé společenskovědní škole jde zatím o jedinečný jev: od výrazně individuálního počátku díla, přes jeho autorské zkolektivnění až po podivuhodně rychlé vstřebání dosavadních výsledků do sociálního povědomí československé sociality. Richtova práce přišla v nejvyšší čas. Již v její obecně teoretické podobě bylo obsaženo ostří kritiky nedostatků, které byly sice evidentní, ale pro tu dobu znehybnělé. V kolektivně autorském pojetí dostala pak tato kritika svůj přesný tvar a směr; ukázala na zdroj, z kterého kriticky vyšlo celé pojetí vědeckotechnické revoluce - totiž, dočasné podlomení rozvoje výrobních sil socialismu, jejichž těžiště společnost tradicionálně viděla v dalším rozvíjení industriálních prvků průmyslové revoluce, zatímco v realitě došlo k vývojovému pohybu: těžiště výrobních sil se přesunulo z oblasti strojů do oblastí člověka, rozhodující výrobní úlohy společnosti se přiblížily svým zdrojům - vědomí člověka. "Uzlová čára civilizace" se vynořila jako předěl nejen v kvalitě a kvantitě výrobních sil, ale stejně tak v kvalitě a kvantitě samého člověka, který je akceleračně vtahován do nových společenských a lidských souvislostí, vztahů a proměn.
Dialektika vztahu objektu a subjektu se tak dostává do konkrétně historických vztahů, na horizontu dějin se vyjevuje reálná podoba komunistického společenského uspořádání. Richtovo pojetí vědeckotechnické revoluce tak získává tvářnost teoretického projektu výstavby komunistické společnosti, z kterého vyplývají konkrétní činnostní postuláty. Cílem tohoto projektu je uvolnění nových zdrojů společenské produktivity, vítězství nových výrobních sil, které se prozatím vyjevují v ekonomicky nejvyspělejších státech současného světa, ale pro které jsou společenské podmínky kapitalismu přesto příliš úzké, omezené a mrzačící celkový vývoj lidské společnosti.
Ve východisku celé teoretické konstrukce projektu je zcela určité pojetí pojmu civilizace. Civilizace se v Richtově pojetí jeví jako vývojová danost, která prodělala od svého vzniku řadu proměn, která jako průmyslová civilizace byla Marxem identifikována a podrobena radikální revoluční kritice, která - socialismem - ztrácí své původní rysy živelně objektivního působení, a která v období vědeckotechnické revoluce ve svých vývojových zákonech bude pochopena a podchycena subjektivními revolučními silami a více méně vědomě metamorfována v civilizaci komunistickou. Richta ví, že civilizační proces se pohybuje v několika rovinách, které - konec konců - na sebe působí jako vztahy objektu a subjektu.
Naproti tomu, relativně malou úlohu ve východisku celé teorie - v její poslední autorské variantě - hraje kultura: vyjevuje se až v jejím procesu, více jako konstrukční prvek než východisko, převážně ve svém výchovném působení. Umění je prakticky svou funkcí omezeno zcela jen sem jako revoluční patos, kultura práce nebo naléhavost krásy - právo abstrakce se právě vzhledem k němu vyjevuje naplno. Richta vidí, že "krása a cit (se stává) stejně nepostradatelným jako rozum a účelnost", ale ve vztahu k vědeckotechnické revoluci je chápe jako produkt procesu a až odvozený zdroj dalšího pohybu: "v přechodném období, poznamenaném odbornou specializací v práci (soustředění na technické úsilí), je nutno počítat s jistou hrozbou jednostrannosti, kulturní nečitelnosti, které ovšem nelze čelit zdržováním vývoje techniky, nýbrž jedině kompenzací této jednostrannosti silným, vnitřně působícím a spíše neklid a spoluúčast než uspokojení budícím uměním".
Potíž je zřejmě v samém pojetí civilizace: v Gembalově pojetí kultury se jeví civilizace jako podřízená kategorie obecné kultury, aniž by to muselo být zvlášť vysloveno. Plyne to z toho, že každá tvůrčí činnost, tedy včetně umělecké, je ve svém výsledku rovnocenná tvůrčí činnosti jiné, a jejich totalita tvoří zdroje kultury a jejích procesů.
Pro nás je východisko racionálního a emocionálního v totalitě člověka totožné a neoddělitelné: oddělila je ovšem pozdější kultivace smyslového a rozumového. Obecně smyslové zplodilo kulturu a umění. Specificky rozumové vědu a její aplikace. Rozštěp člověka, který tak nastal, nelze prodlužovat do nekonečné budoucnosti. Deformity, které tento rozštěp zplodil, do té míry paralyzují tvůrčí schopnosti člověka, že komunistický rozvoj lidských vlastností a produkčních sil je nemyslitelný bez překlenutí této propasti v moderním člověku a jeho společnosti.
A kromě toho: jeví se prokazatelným, že takto otevřený rozpor racionálního a emocionálního je vlastní člověku právě vzhledem k pojmu a trvání civilizace.
Civilizace se nám tak jeví ve dvou rovinách: jako proces, který započal zakládáním městských kulturních celků a směřuje k vytvoření nových životních podmínek člověka v "jednom velkém světovém městě", v jedné, vnitřně pevně spjaté "lidské přírodě", v lidské společnosti. A druhá její rovina je zvratná, je to převrácená podoba původně výchozí lidské kultury, která se odcizila člověku proto, že "místo všech fyzických i duchovních smyslů nastoupilo... jednoduché odcizení všech těchto smyslů, smysl mít. Až k této absolutní chudobě musela poklesnout lidská bytost, aby ze sebe vydala své vnitřní bohatství" (Marx). V této rovině tedy chápeme civilizaci jako odcizenou kulturu, jejíž proces odcizení už prošel, a kterou je třeba na nové dějinné rovině a novými lidskými silami a vlastnostmi radikálně znegovat. Ve vztahu k první rovině její existence to znamená sérii revolučních aktů proměnit i takto pojatou a vyvíjející se civilizaci v lidskou kulturu, protože "lidská příroda" bude a je člověku přijatelná jen jako obecný stav lidské kultury.
Tajemství v minulosti tak obtížné formulovatelnosti širšího obsahu kulturní revoluce, spočívá právě v obtížnosti tohoto celého procesu.10)
V pojmu vědeckotechnické revoluce je potlačena až do druhého řádu poznávací a přetvářející funkce umění, což vyhovuje sice všeobecné dobové představě o jeho úloze a funkci, ale což současně narušuje celistvost a ochuzuje dopředu progresivitu díla, které se teprve dostává do své projektové podoby. .
Jako v každém projektu, tak i v tomto je obsažen cíl. Cíl předpokládá cílevědomou činnost.