Proces abstrakce může proběhnout jako proces parcializace, ale není s ním totožný. Abstrakce ve svém přístupu ke skutečnosti je spíše podobná řezu než oddělení, i když jejím výsledkem je zjednostranění. Ve svém přístupu ke skutečnosti je procesem, je vztahem objektivní reality a poznávajícího subjektu, ve svém výsledku je stavem, je vztahem objektivizovaného subjektu k realitě, v kterém se dostává objektivizovanému subjektu nových možností umístění a seberealizace. Hledisko totožnosti je postupem abstrakce v pravém slova smyslu. Analytické procesy, pokud s ním souvisejí, jsou vázány na hlediska stavu a vývoje; akcentuje se tu ale analýza stavu, protože vývoj je ze své povahy syntetizujícím procesem, i když i on je analyzovatelný a ve svých prvcích a členech vylučitelný hlediskem totožnosti - a tím i abstrahovatelný. Pohyb analýzy a vyčleňování totožného od stavu k vývoji je zhruba pohybem od abstrakce ke konkrétnímu; plné vyloučení vývoje ze stavu, nebo plné vyloučení stavu z vývoje jsou dvě možné krajní meze abstrahovatelnosti; plné ujednocení stavu a vývoje a pochopení nebo respektování této jednoty v její nezanedbatelné složitosti a mnohostrannosti, to je krajní mez konkretizovatelnosti. Jde tedy o dvě funkce téže metody, jejichž smysl a cíl je ve vzájemně převráceném poměru; poznání jednoduchosti nabývá smyslu poznáním složitosti téhož, poznání jednostrannosti poznáním mnohostrannosti, poznání abstraktní podstaty poznáním konkrétní formy, a poznání konkrétní podstaty poznáním její abstraktní formy, atd.
Protože abstraktní je vždycky nějakým způsobem "částí" konkrétního, není tomu jinak ani ve vztahu člověka abstraktního a člověka konkrétního. Přitom i konkrétní je stupněm abstrakce, není totožné s jedinečným: konkrétní odlučuje od jedinečného zanedbatelné jakožto náhodné a náhodné jakožto zanedbatelné. Konkrétní je mírou poznání totality v její vnitřní nebo i vnější všestranné podmíněnosti a víceméně všestranné kauzální vazbě, která vůči sobě navzájem vystupuje jako suma determinant, a tedy jako přírodní, historická nebo přírodně historická zákonitost. V konkrétním poznám se optimalizuje dějinně možná míra poznání složitosti a mnohostrannosti a jejich významu. V abstraktním poznání se optimalizuje dějinně možná míra poznání jednoduchosti a jednostrannosti a jejich významu.
Prozatím jsme se zabývali procesy abstrakce (konkretizace) převážně jako procesy (nebo metodami) poznání. Konkrétno je ale svou vlastní povahou především realitou, a to poznatelnou realitou. Jako takové je vždy vázáno na daný stav, na jeho vývoj i na totožnost a netotožnost svých vnitřních a vnějších stránek. Z hlediska určení a vyjádření člověka a jeho potřeb to má význam zásadní: konkrétní člověk je vyjádřitelný jen jako přírodně a historicky podmíněný, konkrétní podoba je tu vždycky vázána pokud možno na totalitní sumu všech jeho určení, nebo (a to už je míra abstrakce) na některé z jeho určení - tedy jako člověk konkrétně společenský, konkrétně kulturní, konkrétně biologický atd. Vzhledem k možnostem řady možných určení a vyjádření tu má svůj význam kombinatorika, především v těch případech, kdy je učiněn pokus o parcializaci konkrétní totality. Podobně se to má s abstraktním vyjádřením určení člověka: abstraktní člověk je ztělesněním vědomí jednostrannosti formy své existence. I tady, a právě tady, je abstraktní vyjádření vázáno na určení, o to víc, že je tu zcela nepokrytě víceméně záměrně vyjádřena vnitřní část konkrétního, že je parcializovatelná na "libovolně" "malé" a "menší" části svého celkového obsahu, přibližně podobně jako je tomu u východiska diferenciálního počtu: tak za vyjádřením abstraktního člověka se zpravidla musí skrývat ještě další, užší vymezení, nebo celá řada dalších "zúžení" jeho vymezení (např. abstraktní člověk - člověk třídní - člověk jakožto příslušník určité třídy - člověk, příslušník určité skupiny dané třídy atd.).
Rozdíl mezi člověkem konkrétním a abstraktním je tu ale neopominutelný nejen proto, že konkrétní vyjádření směřuje k celku, kdežto abstraktní k části (k mnohostrannosti a jednostrannosti, vyjádření složitosti a jednoduchosti atd.). Neopominutelné je, že konkrétní je, kdežto abstraktní může být, nebo může se stát. Konkrétní je svou vazbou na materiální stav ověřitelné přímo, smyslově, materiálně (a diference mezi materiálním stavem a jeho konkrétním vyjádřením je podmíněna omezeností poznávacích a vyjadřovacích prostředků), kdežto abstraktní je zprostředkovaným stavem poznání, které prochází vědomím subjektu, je záležitostí jeho vyšších, vývojově zjemnělých poznávacích schopností, kterým se stavy abstraktního poznání a vyjádření fixují, objektivizují, a "odtud" působí jako objektivní realita na "vnější" konkrétní realitu, s kterou pak prodělává její "materializovaný" konflikt. Vzniká abstraktní člověk a jeho konflikt uvnitř: totožného člověka konkrétního.
V Marxově pojetí je abstraktní člověk takto fixovanou a objektivizovanou jednostranností zákonitě, přírodně historicky ochuzenou o svou lidskou všestrannost a schopnou zredukovat se až na svoji všeobecně abstraktní peněžně zbožní formu, a na - z této základní, protože nejobecnější formy - odvozené abstraktní formy morálky, moci, hodnoty ale i potřeby (!) atd. atp. Důsledkem tohoto stavu je pak zjednostranění, omezení, ochuzení poznávacích schopností a v důsledku toho zjednostranění, omezení a ochuzení materiálního bytí člověka; dějinným smyslem tohoto stavu je rozvoj jednostranných, nebo jednostranné schopnosti člověka (v daném případě jeho společensky produkčních schopností) jako přírodně a historicky podmíněného stadia lidského rodu a druhu; cílem, který podmiňuje možnost dosažení dalšího vývojového stupně rozvoje člověka, je poznání mnohostrannosti, všestrannosti člověka a na základě tohoto poznání schopnost překonat stav své abstraktní jednostrannosti. To je možné tím, že se vyčerpávají všechny potenciální možnosti plynoucí z reálného stavu abstraktního člověka, že jejich "dočerpání" provede lidstvo víceméně vědomě, a vědomě - v souladu s materiálně determinovaným stavem společnosti - uskuteční revoluční zvrat od starého k novému společenskému stavu. To má pochopitelně význam pro stanovení potřeb a vymezení pojmu potřeby.
Všechno je tu historicky a přírodně podmíněno. Konkrétní a abstraktní člověk tu existuje jen jako vyjádření vázané na určení člověka, v prvém případě na jeho materiální existenci, v druhém případě na jeho materializované vědomí. Proč tedy přesto usilujeme o vymezení obecných pojmů člověka konkrétního a člověka abstraktního? Prostě proto, že konkrétní člověk "jako takový" nám zůstává mírou poznání mnohostrannosti člověka na daném vývojovém stupni, abstraktní člověk "jako takový" mírou sebepoznání jednostrannosti člověka na daném vývojovém stupni. Jsou to dimenze reálné existence člověka, jako sebeuvědomělého subjektu, v kterých probíhá reálný konflikt, který je potřebou vývoje a v kterých se promítají míry - jinak určitelných a vyjádřitelných - potřeb člověka.
Existující složitost tu může předznačit Marxovo pojetí individuálnosti, která může být - jakkoliv je vždy historicky podmíněná - jak konkrétní, tak abstraktní; v závislosti na tom se vyznačuje i odpovídajícími potřebami.14) To se týká konec konců všech podob určení a vyjádření, kromě jediného - vyjádření člověka jako člověka jedinečného. Neboť ten je více člověkem než člověk konkrétní.