Působením kultury na jedinečného člověka a procesem uspokojování jeho jedinečných kulturních potřeb (a vůbec jeho jedinečných potřeb i jakožto procesu vytváření představ těchto potřeb) je člověk individuální. Je to určení, které svůj přímý vnitřní protiklad nachází v člověku společenském. Mluvíme o prioritním působení kulturního na jedinečné: znamená to snad, že působením biologického v jedinečném individualita určena není? To řečeno není, protože krása, síla atd. mají svůj základ v biologickém a jsou neoddělitelnými, nebo aspoň výraznými znaky individuality. Přesto však tyto biologické faktory se v individuálním neuplatňují bud přímo nebo jako rozhodující na soudobé úrovni sebeuvědomění člověka: jejich vstup do procesu tohoto stavu sebeuvědomění byl vázán na biologické a zůstává tak vázán vždycky, ale není přesto vývojově podmiňujícím a tedy je vázán v rozhodující míře na fakt kultury a na fakt konkrétně historického stavu kulturních potřeb společenského člověka: význam pro poznání tohoto faktu mají studie věnované vzniku a úloze násilí v dějinách společnosti. Nikdo není tak biologicky "silný", aby ovládl svou biologickou fyzickou silou tisíc nebo milión dalších lidí, pokud to nejsou zcela imobilní jedinci. A přece fakt moci tu je, vznikal vždycky v nějaké závislosti i na biologické fyzické síle, ale rozhodující zdroj této síly byl v síle jiné: byl determinován společenským stavem a mírou pochopení jeho potřeb, chcete-li, kulturou pochopení. 15)
Proces sebeuvědomování člověka jako individuality je vázán na nejnovější dějiny: určitě právem. Jestliže platí, že lidská společnost nebyla vždycky lidskou společností, že proces utváření lidské společnosti prošel řadou vývojově nezbytných stupňů až po příští stav sebeuvědomění všeobecného stavu kultury ve všeobecném stavu lidské společnosti; pak rovněž platí, že proces sebeuvědomění člověka jakožto individuálního člověka musel v závislosti na stavech vědomí své společenskosti projít stupni sebeuvědomění své individuálnosti.
Doposud vrcholný stav tohoto sebeuvědomění je vázán na rozvoj buržoazní společnosti - na dobu, kdy možnost byla dána nikoliv jen některým, ale kdy byla dána mnohým; kdy se abstrahovala od své biologické podstaty i formálně, kdy byla reklamována pro všechny a současně všem upřena, kdy se stala konkrétní formou abstraktního společenského procesu, a abstraktní formou konkrétního pokroku, patrného a prokazatelného i nazíracími hledisky jedinečného člověka, ale i hledisky konkrétně historického společenského člověka. Krátce, kdy byla formou všeobecného přitakání a všeobecného odporu danému stavu, kdy původně určující biologický princip vývoje člověka poznala tím, že jej popřela, a kdy původní zoologikum pozřela a znovu je přivedla na svět v podobě všeobecně zmrzačené kultury buržoazní civilizace.
Proti této abstrakci individuality postavil socialismus svá hesla kolektivismu jako formu člověčího sebeuvědomění zničené lidské celistvosti a potřebu dosud nejvyšší hmotné lidské univerzálnosti; a protože východiska byla dána, protože je nebylo možno volit, učinil tak neméně abstraktně. Abstraktní forma sebeuvědomění se střetla s druhou formou abstraktního sebeuvědomění, a protože se tu střetl mnohostní zájem lidstva s řádově nižší mírou sebeuvědomění zájmu vnitřně rozvrácené třídní výsady, musel zvítězit. Individuálnost přechodně padla, nebo byla aspoň oslabena.
Stav konkrétní společenskosti, který má být socialismem přivezen, je podmíněn stavem konkrétní individuálnosti víceméně všech členů lidského rodu; je tedy předpoklad humanismu předpokladem negace obojích abstraktních forem člověka v jejich i společenských i individuálních formách. Právem, protože zrušení abstraktních forem společnosti, nikoliv jako metody procesů jejího poznání, ale jako reálně zafixovaného stavu je podmínkou zevšeobecnění společnosti, stav univerzalizace stavu společenskosti na všechny její členy, který teprve vytváří z abstrakcí konkrétno, z abstraktní společnosti konkrétní společnost. Jestliže nás na jistém stupni vývoje udivovalo, že tento proces přeměny probíhá jako konfliktní nejen navenek, ale zejména jako složitá suma konfliktů vnitřních, pak je to ne více a ne méně než svědectvím o stavu a rozvoji možností našeho chápání.
Dvě řady potřeb, které se nám tak vyjevují, jsou vždy víceméně abstrahovány. U člověka individuálně- konkrétního mají podobu převážně potřeb poznání a sebeuvědomění jako vyvíjejícího se subjektu, u člověka individuálního-abstraktního mají podobu převážně zobjektivizovaných potřeb poznání a sebeuvědomění; v prvém případě se řada potřeb jeví jako potřeba vědomí jistoty vývoje jako smyslu lidského života, v druhém případě se řada potřeb jeví jako potřeba vědomí jistoty stability, rovněž jako smyslu lidského života. Individuálnost se tak vyjevuje jako míra sebeuvědomění vztahů, v kterých člověk žije, jako vědomí toho, že člověk je jejich průsečíkem, a že tedy z této své pozice může hrát roli v jejich změnách.
Proces uspokojování těchto dvou řad potřeb - konkrétní a abstraktní - se v soudobém individuálním člověku jeví jako rozštěp jeho společenského vědomí: individuální člověk je ztělesněním formy existence rozporu své abstraktní podoby (která ještě platí) a své konkrétní podoby, která už platí, pokud dozrála nebo dozrává v jeho vědomí. Rozštěpené vědomí společenského člověka, které v sobě nese, spočívá v abstraktních formách jeho sebeuvědomění, povýšením jeho abstraktního vyjádření na společenské konkrétní určení, v nahrazení konkrétního abstraktním. Tento rozpor má tedy blízko ke zdrojům poznání a zhusta se projevuje jako rozpor splývající s rozštěpem na racionální a emocionální.
To všechno se promítá konečně zpátky do oblastí jeho existence, do realizačního procesu jeho potřeb, do jeho priorizace a do utváření hodnotových kritérií.