Nejméně reálnou formou existence člověka - a přitom jedinou formou, s kterou soudobý člověk umí sám se sebou nejreálněji pracovat, je člověk průměrný. Člověk se jakožto statistický průměr začal poznávat před dvěma, třemi staletími, a tento proces sebepoznání dokončil na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Přes údiv nad "podivuhodně krásným způsobem umírání", po překvapujícím zjištění zákonitostí sebevražednosti, došel k sebepoznání jakožto proměnného čísla.16) Matematická statistika je tu metodou, matematický počet pravděpodobnosti teoretickým základem.
Ve statistickém průměru se ztrácí realita člověka, aby mohla vystoupit jediná jeho oddělitelná vlastnost. Tuto abstrakci pak člověk volá zpět do své skutečnosti s urputnou snahou podřídit svou skutečnost své abstrakci. Tím abstrakci objektivizuje a povyšuje nad skutečnost. Je to právě statistika, která nejpregnantněji postihuje abstraktního člověka jejím společenským působením probíhá proces nejen poznání abstraktního člověka, ale i jeho společenská reprodukce. Zdánlivě lhostejná ke skutečnosti, kterou pozoruje, ve skutečnosti proměňuje konkrétní realitu v abstraktní realitu. Její vliv na lidské myšlení je tak velký, jak velká je její schopnost poznávat skutečnost. Čím abstraktnějšími formami své existence člověk žije, tím reálnější je její zpětný vliv na skutečnost. Jako každá věda není ani ona mocí, ale nástrojem moci: ne proto, že zkresluje nebo "falšuje" skutečnost, jak se často mělo a má zato, ale naopak právě proto, že fakticky postihuje stav abstraktní společnosti a stavy abstraktního společenského člověka. V paradoxech, které se jejím prostřednictvím čas od času vyjevují, je zachycována paradoxnost roztržky abstraktního a konkrétního, jedinečného a průměrného. Zkoumáním mnoha jednotlivých stránek života člověka a jejich skladbou se cestou abstrakce přibližuje k poznání konkrétního, ale opět zase průměrného člověka. Jedinečný člověk je jí výchozím číslem v řadě výchozích čísel statistické třídy, průměrný člověk je jí cílovým číslem společenské třídy. Třída je pojem matematické statistiky; jejím prostřednictvím se zafixoval do společenského vědomí jako klasifikační společenský pojem. Soudobá sociologie ve skutečnosti jinak než jako s člověkem průměrným pracovat neumí. A soudobý člověk, který ze všeho nejméně chápe sumu důsledků, které z toho pro něj plynou, nepřijímá nic ochotněji než vědomí své průměrnosti. Tajemství toho spočívá ve schopnosti statistiky postihnout průměr potřeb člověka a porovnat jej s průměrem společenské produkční síly a tím podmínit, nebo teoreticky umožnit, jejich uspokojení. Redukce na tuto "chudobu", jak tomu říkal Marx, je podmínkou rozvoje bohatství společenské produkce. I když po naplnění svých průměrných potřeb zůstává člověk stejně ochuzeným průměrným člověkem, přesto to pociťuje aspoň přechodně jako zisk svého života.
Statistika svým vyčíslením průměrného člověka dala pevný tvar představě a pojmu lidské normy. Průměrný člověk neexistuje jinak než jako matematická fikce. Ke skutečnosti jedinečného člověka se přibližuje stanovením tolerance okolo tohoto fiktivního čísla. Tak rozmezím této tolerance je vymezen normální člověk, respektive člověk o vlastnostech, schopnostech, hodnotách a potřebách, jehož společnost toleruje - pokud se drží v mezích stanovené normy. Nenormální je všechno, co přesahuje stanovenou míru tolerance, i kdyby toho bylo neporovnatelně víc, než co lze vtěsnat do prostoru normy. A člověk sám se zpravidla snaží zbavit všeho, co jakkoliv hranici stanovené normy přesahuje - i když nejde o antisociální vlastnost, schopnost, hodnotu nebo potřebu. Tak proces společenskosti pokračuje jako proces úplnější a úplnější reprodukce abstraktního společenského člověka, který v zájmu svého všeobecně společenského zachování a rozvoje potlačuje jedinečného člověka a jeho sociální vlastnosti, schopnosti, hodnoty a potřeby.
Průměrný člověk je vyjádřením, které je vázáno na všechna možná určení člověka. Je kvantitativní stránkou postihované reality; kvalitativně je schopen postihnout hledisko vývoje v jeho kvantitativních vývojových proměnách. Přesto má svou reálnou existenční podobu, která je podmíněna potřebou člověka podřídit zvláštní obecnému, konkrétní abstraktnímu, jedinečné průměrnému. To Všechno v zájmu zachování lidského rodu a druhu procesem uspokojování průměrných potřeb člověka a jeho zpětnou reprodukcí jakožto člověka průměrného. Všechno nasvědčuje tomu, že člověk se raději smiřuje s tím, že je průměrným člověkem, než aby nebyl vůbec. Ale chce-li být svým příštím průměrem, musí přece být už i svým dnešním nadprůměrem. Statistika je k tomu indiferentní. Konflikt o to neprobíhá v ní, ale ve vztahových polích mezi všemi určeními a všemi vyjádřeními člověka.