Proces zlidšťování lidského individua, jeho narůstající pocit potřeby individuálního smyslu lidského života, nemusí nutně vyúsťovat do přímé polohy humanizačního pokroku, jak ho tradičně chápeme: současný člověk chce znát smysl svého vlastního, neopakovatelného života. Tato individualizace životního smyslu se jeví jako nezbytnost, a je tedy jevovou nezbytností individualizace individuí na dané dějinné úrovni. Je tedy i návodem v životních úsilích, která v zespolečenšťující se společnosti nutně působí odstředivě, která se stále se zhutňující společenskou vazbu narušují až po její atomistickou podstatu, nebo už od ní. Je to živoucí protest proti základnímu společenskému pohybu, kterým je - prudce a bezohledně k osudům jednotlivých lidí - probíhající proces zespolečenšťování člověka a společnosti, aniž by lidskému jedinci byl poskytnut dostatek času a individuálních možností k adaptaci a ke změně jeho druhových a rodových vlastností, k odumření starých, nepotřebných a ke vzniku nových, nezbytných.
Mechanika lidské kultury, jednou už vytvořená, uvedená do pohybu, a tedy i takto objektivizovaná, útočí na člověka celou svou kompaktní silou, která nedoléhá jako celek jenom na celou lidskou společnost, což je odpovídající "partner" ve vzájemném vztahu, ale více méně stejně kompaktně útočí i na jednotlivého člověka, kterého žene po cestě zespolečenštění, a tedy i odindividualizování. Probouzí tak v něm všechnu, často dosud zcela, nebo téměř zcela skrytou sebeobranou individuální mobilitu. Nejde přitom o pouhé "přežitky" a z nich plynoucí neschopnost adaptace směrem k novému: jde o celé rozsáhlé komplexy vlastností a schopností, vytvářené z potřeby boje člověka s přírodou, a člověka s člověkem, po celá tisíciletí, a nyní buď nepotřebné nebo sociálně odpírané celým velkým skupinám lidí, a zase naopak o "okamžitou" potřebu jiných vlastností a schopností, kvalitativně i kvantitativně nových a nezbytných pro takto nově se utvořivší podmínky boje člověka s přírodou, a člověka se společností. Proměna potřeb, vázaná na tento proces proměn, je výrazně patrná.
Jestliže pak je v takové dějinné situaci kultura kulturou deformovanou, ale objektivně působící, pak objektivně působí směrem k následné deformaci člověka, i když její obecně společenský charakter je přítomně pokrokový a polidšťující. Tento proces začal, a dosud stále ještě probíhá, jako proces proměny lidské společnosti v novou společnost, respektive proces proměny z nespolečnosti ve společnost. V procesu této proměny se realizuje proměna člověka v člověka: rousseauovské učení o návratu tu neplatí, jde tu o nový dějinný pohyb, který vzdáleně připomíná převrácený pohyb už jednou uskutečněný - proměnu člověka předzbožního ve zbožního. Jde-li dnes pohybově o zvratný proces, o proměnu člověka zbožního v nezbožního, nejde už proto o návrat. Jde prostě o třetí doložitelnou hlavní metamorfózu lidské kultury a tedy i o metamorfózu člověka jakožto kultury.
Rozpor člověka společenského a člověka individuálního, člověka abstraktního a konkrétního, rozpor společnosti a člověka je tu tíživým a nutným projevem této probíhající proměny, jejíž výsledek není dopředu determinován. Její nutnost je objektivní, ale její výsledek je variabilní. Člověk a společnost tuto svoji proměnu prodělávají nutně, z hlediska nutnosti i živelně, ale na rozdíl od všeho dřívějšího více méně vědomě - s větší nebo menší možností poznat, co se s nimi děje. V tomto rozporu společnost hraje o osud člověka, a člověk o osud společnosti. Je to rozpor, který se nevyřeší vyloučením jedné protikladné stránky, aniž by to neznamenalo vyloučení, tedy i zánik druhé protikladné stránky. A nic lepšího není v této proměně po ruce, než míra lidského sebeuvědomění, vždycky až dosud proti realitě života zpozdilá a zpožďující se.
Uvedená složitost snad pro naši potřebu dostatečně vyjevuje omezenou míru možností sociologie, pokud sociologie zůstává "věrna sama sobě", to je - pokud se neantropologizuje. "Antropologická fráze" vzniká tím, že z celku antropologického určení a jeho vyjádření je vytržen jeden člen nebo několik, ale podřízených členů, a jejich pomocí se obohatí "čistě sociologické pojetí". Jako podobně mrzačící působí použití další jednostrannosti z mimolidské oblasti, z oblasti přírodních zákonů, jejichž výsledkem jsou soustavy energetismu, funkcionalismu apod. Sloučení oblastí sociologického bádání a bádání antropologického se sice blíží k potřebě totálního uchopení lidské skutečnosti, ale ještě ji samo nedosahuje. Teprve přičtením všech činnostních a poznávacích vlivů, tak jak se obrážejí v procesech sumy všech věd, a to aspoň v jejich sociologických podobách a - pochopitelně - použitím filosofie jako mostu k nepoznanému se blíží stav bádání o člověku tomu, co Marx předznamenal jako budoucí vědu o člověku.17) Marxismus se, přes řadu svých vývojových chyb a slepých uliček, jako taková vývojová věda osvědčil, a Sartrova provokace vůči němu se ukázala jako dějinně nutná, oprávněná a potřebná.
Nicméně, uvnitř úsilí o konstituování této vědy bude mít viditelně ještě dost dlouho místo sociologie jakožto speciální disciplína o vztahu člověka a společnosti, individuálního člověka a společenského člověka.
Více než existence lidstva je determinována neexistence lidstva. A přesto lidstvo existuje. V polaritě člověk-lidstvo by už dávno muselo dojít k zániku celého rodu. Člověk umocňuje svou existenciální schopnost vnitřním členěním této polarity. Stratifikační procesy, které v tomto rozmezí probíhají, nejsou výrazem jen snahy a potřeby po celkovém sjednocení člověka v lidstvo; jsou současně trvalou potřebou, vlastností a funkcí, kterou se lidstvo ve svůj celek konstituuje ve stále nových a neustálých proměnách.
Skupinovým uspořádáním společnosti dimenze člověka obrovitě narůstají. Tak se vytvářejí nové síly, napětí a rozpory, které jsou - konec konců - jedinou zárukou trvající existence člověka.
Jestliže již dva lidé, vstupující do vzájemného vztahu, vytvářejí novou soustavu vztahů vně i uvnitř sebe, znamená to, že - teoreticky vzato - tak vytvářejí více méně nového, dalšího "člověka" ve smyslu jeho nové lidské kvality, včetně jeho jedinečných znaků. Toto nové vztahové pole má své specifické zákony, které do určité míry jsou statisticky postižitelné, a do určité míry nikoliv. Každý skupinový člověk je jinak funkční než jedinečné elementy z kterých vzniká: je funkční jednak "o sobě", a prostřednictvím toho k obecné, univerzální existenci člověka, jednak je funkční vzhledem k jedinečnému, z kterého vzniká, a opět zprostředkovaně jím k obecné existenci člověka.
Platí to o každém skupinovém, kolektivním člověku: člověk "jedincový" se může skládat v další člověčenství "jednotkové", může být přítomen v mnoha kolektivních formách své lidské existence, a tím se rozrůstat, přerůstat sám sebe. Vzrůst jeho síly je ve vzrůstu jeho napětí.
A tak vlastností každého člověka je, že je současně mnohonásobně skupinovým, kolektivním člověkem. Více člověkem je tehdy, jsou-li tyto vztahy mnohostrannější, ale jsou-li současně pevnější v provokaci hybných napětí, které spoluutvářejí lidskou totalitu.
Determinovat se musí lidstvo samo. Je těžší učinit se věčným, než být věčným.