Ve světové publicistice se tento problém objevuje od první světové války s neúprosnou pravidelností a se vzrůstající naléhavostí: jeden jediný mrtvý vzbuzuje emotivní reakce ve svém lidském okolí a daleko je dokáže přesáhnout. - Tisíce a milióny mrtvých emotivní otupělost a vzrůstající lhostejnost vraždících, přihlížejících a často i vražděných.
Život zplodil "paradox vraždění".18)
Je jen zdánlivou variantou paradoxu "hromada". V jeho povaze je zafixována mnohovrstevnatě dialektika. V prostém logickém vyjádření by zněl: zabití jednoho člověka je vražda. Zabití deseti lidí odporná vražda. Zabití miliónu lidí je zabití miliónu lidí.
Ale dialektika skutečnosti je taková: zahyne-li větší množství lidí přírodní katastrofou, je schopen soudobý člověk tento fakt vnímat jako více méně svojí tragikou. To se ještě týká některých přírodně-historických katastrof - například katastrof hladu, především potud, pokud v nich převládá přírodní vliv jako prioritní, nebo tehdy, je-li přírodně historický komplex vnímán subjektem jako příroda - a tedy i tato katastrofa jako katastrofa přírodní. Jakmile je i v takovém případě pojata katastrofa převážně nebo zcela jako katastrofa sociální, postupně selhávají racionální a emocionální schopnosti pozorujícího subjektu. Člověk není jenom špatný, člověk je především nedostatečně vybaven k oponenci vůči silám, které jsou konec konců jeho vlastními silami. Vědomí a smysly omdlévají při pohledu na vlastní, necudně obnažený mozek.
Paradox vraždění je uzlovým paradoxem našeho života a našich proměn. Moralita je tu slabá a nemohoucí.
Zřetelně jde o nutnost nového, širšího, lidštějšího vybavení člověka lidskými smysly. Tradiční míra smyslů touto specifickou hranicí smrtnosti selhává, představivost nedostačuje, viník se ztrácí v džungli vztahů, vrah se stává nepolapitelným, nebo (nejčastěji) nesvéprávným.