Paradox "vraždění" vyjevuje soudobý kvantový problém. Moralita je tu slabá a nemohoucí, protože je založena na individuální smyslovosti, a dosahuje jen po určitou kvantovou rovinu, této smyslovosti přístupnou. Axiologie, jako její fundament, může dospět k poznání hodnot, ale sama ještě nevytváří most k činnostním stránkám člověka. Je to už pravda, ale pravda teprve poloviční?
Samozřejmě: mez citové zainteresovanosti může být u každého různá. Ale přece jen - mnohé nasvědčuje tomu, že existuje nějaká obecněji platná míra hromaděných kvant, po jejímž překročení dojde v lidské psychice k sebeobrannému útlumu; buď ve formě ztupení nebo prostě formou zlhostejnění a neschopnosti dalšího vnímání.
V psychologii davu - kde skladba lidských kvant reaguje psychicky na kvantový jev vraždění nebo prostě kvantové utrpení lidí - může emotivní reakce proběhnout plynuleji po všech stupních reakcí na strach (útěk - vztek - smutek). Fanatismus davů tu má zdůvodnění v individuální psychologii a je tak výrazem druhého stupně reagujících bezbranných nebo slabých, nebo prostě těch, kteří trpí strachem. Je to tedy posun jedné kvantové hodnoty do oblasti jiné kvantové roviny - řádově jiné. Snad vyšší, ať už jde o vztek a fanatismus jenom zbabělý nebo vztek a fanatismus ušlechtilý, protože tady záleží na etickém východisku a způsobilosti jím ohodnotit.
Emocionalita je tu rozporově neoddělitelnou součástí racionálního: "čistě" racionální poznáni se týká forem abstraktního poznání, tedy poznání parciálního, chce-li se realizovat pokus o pochopení konkrétna, musí se "znečistit" emocionálním. Teprve v tomto neoddělitelném sepětí racionality a emocionality může individuální i společenský člověk odreagovat totalitu reality. Je to dosud nejvyšší míra schopnosti lidského poznání, která je prozatím člověku dána. Míra pohříchu malá, nízká a nedostatečná - i bez ohledu na to, že ani té zpravidla neumí využívat, více rozvracen rozporností daného rozporu než ucelován jeho jednotou.
Řekne-li tedy někdo, že "nad tím zůstává rozum stát" - říká tím současně (a dokonce především!), že "nad tím zůstává stát cit", který není - ani ve spojení s rozumem! - schopen pochopit a dále reagovat.
Kvantový problém se nám tak objevuje jako reálný problém lidského poznáni, a všeobecné výzbroje pro nutné procesy lidského poznání na dané a příští dějinné úrovni. Jestliže kdysi stačil jen cit (pud), jestliže někdy stačil jen rozum, jestliže později byla vrcholem poznání schopnost rovnováhy emocionálního a racionálního - a pro své řádové rozpětí bude natrvalo a vždycky - pak dnes se realita člověka střetá s realitou člověčí v tak složitých rovinách, že pro určité, životem vymezené oblasti už nestačí dosavadní poznávací výzbroj; meze tu byly dány "vždycky", "odedávna", ale obracely se nebo "byly obraceny" navenek, vně člověka do vztahu příroda - bůh - příroda. Někdejší "božské" tu vstoupilo do člověčího světa - člověk sám se stal zdrojem své nepochopitelnosti; stvoření stvořitelé jsou nenávratní, člověk zůstává sám se svým vědomím, které je mu zdrojem jeho chápání a pochopitelnosti, ale stejně tak nepochopitelnosti.
Meze, které ohraničuje cit, rozum, a rovnováha citu a rozumu, nástrojů poznání a sebezáchovných impulsů, se ztotožňují s mezemi existence lidské reality jen podmínečně; suma existence je bezpodmínečně širší a rozsáhlejší.
Člověk a lidstvo musí vytvořit nové roviny poznávacích prostředků, které by byly schopny adekvátně obrážet ty roviny mnohostní složitosti reality, v kterých je obsaženo tajemství dalšího zachování rodu a druhu. A to všechno pod hrozbou a trestem zániku.
Člověk nemůže žít jinak než v kvantových uskupeních - a tím i ve sféře kvantových zákonů své existence. 19) Skupinový člověk ale nemůže žít jinak než jakožto člověk - to je jakožto protiklad svých kvantových lidských stavů. Pro to i ono musí mít metody, formy, postupy a instrumenty poznání a sebepoznání.
Protože kvantový problém, jak jsme ho naznačili, je samou svou povahou "problém matematický" - plyne z toho logicky otázka, zda klíč k jeho pochopení neleží právě někde v oblasti "matematického myšlení".
Kvantový problém nenastolila fyzika, i když to tak dnes "zní". Kvantový problém nastolila dialektika poznáním proměn kvant v novou kvalitu. Moderní ponewtonovská fyzika si k této problémové rovině našla svou vlastní cestu při práci se svým vlastním materiálem.
Kvantové roviny ve společenských vědách, a tedy roviny proměn v jiné kvality člověka, jsou specifické vzhledem ke specifickým stavům a specifickým formám zkoumání ve vymezených oblastech činnosti.
Tak psychologie individuální se kvalitativně mění v psychologii davu ve speciálních případech už od nahromadění osmi až deseti jedinců. Nad deset tu (zhruba) začíná oblast velkého čísla.
Statistika vychází z poznatku, že čím větší soubor čísel je k dispozici, tím přesnější je výsledek statistického průměru. Ale za soubor ze statistického hlediska lze už považovat soubor 30-40 jedinců, jejichž průměrem už může být formálně vyjádřena kvalita průměrného člověka.
Výzkum veřejného mínění, demoskopie, vychází z poznatku, že do osmi set jedinců se výsledek průzkumu (za předpokladu reprezentativního výběru) pohybuje mezi osmi sty až dvěma tisíci zkoumanými jedinci se ustaluje v mezích tolerance (+ - 2,5 až 4,5 %), která se podstatně už neupřesňuje ani při řádovém přechodu na desetitisíce zkoumaných jedinců, nebo se upřesňuje zcela nepatrně.
Kvantové vyjádření není jen problémem poznání vlastností a chování člověka. Týká se prakticky všech jeho činnostních stránek. Pojem velkovýroby je v tradičním vědomí vázán na nahromadění kvant výrobních prostředků - a to do té míry, že "lze pomíjet" i kvalitativní stav výsledného výrobku: takovou sebemystifikací prošla naše společnost v době kolektivizace zemědělství. Tím, že bylo do jednoho celku spojeno padesát, sto nebo několik set malovýrobních celků, nevznikla ještě zemědělská velkovýroba, ale byla pouze zrušena malovýroba "jako taková", tedy zničena ve své původní podobě, ale výsledkově znásobena padesáti, sto nebo více základními čísly - i se všemi výslednými výrobními či mnohostními a sociálně psychologickými důsledky, které z tohoto stavu plynuly. Tedy i s možností ne intenzivnější výrobnosti, ale především s možností intenzivnějšího působení společenských, etických a psychologických důsledků, které z tohoto kvantově a kvalitativně znásobeného vlivu malovýroby na lidské vědomí v nových podmínkách společenskosti vyplynuly. A tak podobně v dalších případech a oblastech. Další vývoj tady bude zřejmě vyžadovat vyjít za tradiční hranice matematické statistiky. Přitom množinová vyjádření ještě sama o sobě neřeší víc, než snazší logickou manipulaci argumentace a pružnější vedení logického důkazu.
Je zřejmě patrné, že nám tu opět jde o možnost modelování člověka. Ale to by bylo málo: Jde o neužitečnost či užitečnost takového modelování.
Jde o smysl a cíl takové činnosti. Jestliže ale například jde o nalezení nových, pravděpodobně kolektivních lidských smyslů, nebo o jejich lidské stvoření, o překlenutí takových vývojových paradoxů a lidských nedostatečností, jaké se vyjevují v paradoxu vraždění, paradoxu hladu, atd., dostává snažení po modelu svůj reálný činnostní impuls a náplň: projekčnost, která je více méně obsažena v každém pokusu o model, se stává vědomou, cílevědomou.
Nakonec se jakýkoliv, i sebelepší model člověka musí ukázat jako špatný nebo aspoň nedostatečný. V tom je záruka, že se člověk nikdy nestane modelovým člověkem. Důležité ale je, je-li na dané dějinné úrovni model použitelný a k čemu je použitelný. K čemu směřuje jako návod. Dnes směřuje člověk k uvědomění si své obecné míry. Ale . . .
Je obecnější vyšším? Struktura, chápaná jako konkrétní realita se ve své "prosté reprodukci" vyvíjí od jednoduššího k složitějšímu, přičemž vývojově vyšší je právě složitější. Skutečná složitost a tedy i složitý reprodukční vývoj struktury probíhá tak, že vývojově nižší a jednoduché se na určité kvantitativní rovině mění v nové kvalitativní jednoduché, tedy vyšší, přičemž ono nižší a vývojově jednodušší zůstává obsaženo ve vývojově vyšším, tedy složitějším a tedy i obecnějším.
Jednoduchost a složitost reality, a jednoduchost a složitost pojmů, které daný stav a vývoj reality obrážejí, se tak vyvíjí v dialektickém protikladu. Realita je vývojově tím vyšší, čím složitější je obecné ve vztahu k jednoduchému, které je v něm obsaženo: pojem je vývojově tím vyšší, čím jednodušeji obsáhne složitost reality, kterou obráží a vyjadřuje.
Kvantové roviny, které řádově vnitřně člení realitu, jsou důležité právě vzhledem ke složitosti struktury předpokládaného jevu (reality); odhalit zákony vývoje jevu (reality) tak předpokládá překonávat vzdálenost od formově obecnějšího přes oblasti řádově platných zákonů směrem k nejjednodušším.
Kvantové roviny, které řádově vnitřně člení realitu, jsou důležité na druhé straně právě vzhledem k jednoduchosti pojmu; vyjádření předpokládaného jevu (reality) odpovídajícím pojmem předpokládá překonávat vzdálenost od formově jednoduššího přes oblasti řádově platných zákonů směrem k nejobecnějšímu.
Kvantový problém, který se takto vyjevuje je reálným problémem lidského sebepoznání.