Jestliže člověk nebyl stvořen, ale stvořil se sám, pak mu nezbývá než se pokusit toto dílo tvoření obnovovat stále a do nekonečna. Možnosti jsou dány, a v naší době se jeví velkolepými. Je to pravděpodobně víc tím, že velkolepé jsou úkoly, před jejichž naplněním i člověk stojí, než skutečné síly, které má k dispozici. Ale proč ne? Člověk má velké bohatství sil: má člověka. A v něm zdroje nekonečných napětí, kterými může existovat.
Kolektivita — jako jedna z rozhodujících dimenzí, kterými existuje — je člověku vlastní jako jeho individuálnost, a s obojím má už člověk dost značné zkušenosti. Jeho prvobytně pospolný život nejen volá po nových, kulturně vyšších napodobeních. Komunistický kolektivismus se jeví jako vývojová nutnost.
Především: vždycky, když člověku bylo v jeho vývoji nejhůře, uchyloval se ke komunistickým formám soužití. Tak komunismus náboženských obcí byl jednou z takových forem komunismu bídy, i když nemuselo jít bezprostředně o nejhrubší bídu hmotnou, ale třeba “jen” o bídu nesvobody. Formy válečného komunismu jsou tak staré, jako je válečná bída obléhaných. Typy revolučního komunismu jsou původně spojeny se vznikem komunistických obcí, které se musely bránit mohutnější síle útisku, a se vznikem “řemeslnického komunismu” uvnitř obcí, na nichž Marx zahájil svá sociologicko-filosofická pozorování. I ony, i pozdější formy družstevních komun ne již jen utopických, mají znaky skupinového komunismu, který se prostřednictvím komunistických revolučních organizací, fundovaných revoluční komunistickou teorií, snažil a snaží vymanit ze svého skupinového stavu k pojetí stavu všeobecně lidskému.
Ve všech těchto případech je patrná Jiná morálka, komunistická morálka, která je v protikladu s morálkou obklopujícího ji třídního světa.
Ale stav, v kterém společenský člověk sahal k možnostem zmnožení svých společenských sil cestou uspořádání komunistické struktury daného společenství, nebyl a není charakteristický pouze bídou. Je charakteristický už od svých utopických počátků možností ji překonat — snahou a touhou vytvořit lepší, rozvojeschopnější společnost, než v jaké je nucen žít. I s touto schopností — uvolňovat a otevírat nové zdroje produktivních společenských sil — má soudobý člověk rozsáhlé zkušenosti. Zkušenostní rozpětí je tu dáno od izraelských kibuců až po čínské komuny; jádrem, rozhodujícím zdrojem poučení je rozmanitá sféra života socialistických národů a států. Teoretický předpoklad zmnožení sil člověka se prozatím v praxi projevoval poměřováním s jejich extenzivními možnostmi; ve skutečnosti jde ale především o možnosti rozvoje intenzivního.
Z těchto zkušeností se komunismus jeví jako modelový projekt, jehož péčí je upravení společenských vztahů mezi lidmi tak, aby bylo odstraněno soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Společným znakem všech těchto zkušeností je, ze může dojít a dochází k obrovitému uvolnění subjektivních sil člověka: těžiště se tak přenáší z objektivní sféry života lidí do subjektivní sféry jejich života — komunismus je determinován člověkem. Tento revoluční subjektivismus je zdrojem rozhodujících zkušeností, ale i rozhodujících chyb, které zpětně nepříznivě ovlivňují modelovou představu komunismu v hlavách a emocích lidí.
Zkomunizování soudobého člověka je věcí jeho reálné představy komunistického společenského modelu, schopného rychlé a účinné sebereflexe, sebekontroly. I když nebude tento problém společenské kontroly účinně rozřešen, nezanikne myšlenka komunismu: v té či oné podobě bude — jakožto vlastní lidská dimenze — průvodcem člověka v jeho stavech skupinové nouze a touhy ji překonat. Bude-li tento problém účinně rozřešen, stane se komunalita člověka dimenzí jeho existence v dobách dostatku — trvalým znakem a formou totality jeho bytí, jako prohloubená, zkultivovaná dimenze jeho společenskosti. To se pak zpětně musí odrazit v kvalitě a zkulturnění jeho individuálnosti a postupně i všech ostatních dimenzí, kterými člověk existuje.
Nejobecněji přijatá teoretická definice komunismu23) vymezuje jeho produkční a konzumní stránku: lidé budou pracovat podle svých možností a společenský produkt budou rozdělovat podle svých potřeb. Pojem “možnost člověka” a pojem “ potřeby člověka” tu nabývají nesmírného významu. Pojítkem mezi nimi je fungující systém, který ujednotí možnosti člověka s jeho potřebami. Komunistický systém se tak nutně jeví jako funkční systém a výstavba komunismu jako výstavba tohoto funkčního systému. Funkcionalismus se tak dere do popředí všech lidských činností a životních pojetí, protože on tu je přece od toho, aby naplnil tuto nejsvětodějnější úlohu. Ale je tomu tak skutečně?
Tato nejobecněji přijatá definice komunismu je zjednostraněním pohledu na komunismus a opomíjí teoretickou podstatu a všestrannou míru lidských vazeb, které v marxistickém modelu komunismu jsou obsaženy více méně od počátku vývoje marxismu. Ekonomická stránka procesů vývoje lidské společnosti není jediná, dokonce není ani ze všech rozhodující: jako rozhodující vystoupila do popředí v určité době a jejích konkrétně historických souvislostech. Marxovo pojetí komunismu od počátku akcentovalo člověka.