Na podkladě materialistického pojetí dějin spočívá učení o třídních zápasech. "Přišlo se k tomu", píše. B. Engels v Anti-Dühringovi, "že všecka dosavadní[6] historie byla dějinami třídních bojů, že tyto navzájem se potírající třídy jsou pokaždé plody výrobních a dopravních poměrů slovem "hospodářských poměrů své doby" (3. vydání, str. 12). V moderní společnosti jest to třídní boj mezi kapitalistickými držiteli výrobních prostředků a mezi výrobci bez kapitálu, námezdními dělníky, kterýž jí v tomto ohledu vtiská svou pečeť. Pro onu třídu přejal Marx výraz buržoasie, pro tuto výraz proletariat z Francie, kdež jich v době, kdy tvořil své theorie, tamní socialisté užívali již se zálibou. Tento. třídní boj mezi buržoasií a proletariatem jest protiva v dnešních výrobních poměrech na lidi přenesená, totiž protiva mezi soukromou povahou způsobu přivlastnění a mezi společenskou povahou způsobu výroby. Výrobní prostředky jsou vlastnictvím jednotlivých kapitalistů, kteří si výnos výroby přivlastňují, produkce sama však stala se společenským procesem, t. j. mnohými na základě záměrné dělby a organisace práce prováděné zhotovení užitkových statků. A tato protiva skrývá v sobě anebo má jako doplněk druhou. Naproti záměrné dělbě a organisaci práce uvnitř výroben (dílen, továren, komplexů továren a pod.) stojí tu bezplánovité zcizení výrobků na trhu.
Východiskem třídního boje mezi kapitalistou a dělníkem jest protiva zájmů, jak se podává z povahy využitkování práce druhého prvým. Vyšetřování tohoto využitkovacího procesu vede k nauce o hodnotě a výrobě a o přivlastnění nadhodnoty.
Význačno jest pro kapitalistickou výrobu a pro společenský řád na ní spočívající, že stojí lidé naproti sobě ve svých hospodářských vztazích veskrz jako kupci a prodavači. Neuznává v hospodářském životě závislostí formálně zákonných, nýbrž uznává jen závislosti skutečné, z ryze hospodářských vztahů (rozdíly ve mzdě, poměry mezdní atd.) se podávající. Dělník prodá kapitalistovi svou pracovní sílu pro určitý čas a za určitých podmínek za určitou cenu, za mzdu dělnickou. Kapitalista prodá množství výrobků pomocí dělníka, resp. veškerosti dělníků jím zaměstnaných zhotovené na trhu na zboží za cenu, která podává zpravidla a jako podmínka zdaru jeho podniku přebytek nad obnos, který ho zhotovení stálo. Co pak jest tento přebytek?
Dle Marxa jest to nadhodnota práce dělníkem vykonané. Zboží vyměňuje se na trhu za cenu, která jest určována prací ve zboží stělesněnou, měřenou časem. Co strčil do výroby kapitalista na minulé - můžeme též říci mrtvé - práci ve formě suroviny, pomocných látek, opotřebení strojů, nájmu a jiných výdajů, objevuje se nezměněno zase v hodnotě výrobku. Jinak s vynaloženou živoucí prací. Ta stála kapitalistu pracovní mzdu, poskytuje mu výtěžek tuto mzdu převyšující, protihodnotu hodnoty práce. Hodnota práce jest hodnota množství práce ve výrobku vězící, pracovní mzda jest kupní cenou pracovní síly při produkci použité. Cena, pokud se týče, hodnota pracovní síly jsou určeny náklady na výživu dělníka, jak odpovídají jeho dějinně vytvořeným životním zvykům. Rozdíl mezi protihodnotou (výtěžkem) hodnoty práce a mzdou za práci jest nadhodnota, kterouž co možná zvýšiti a naprosto nedati jí klesati, jest přirozenou snahou kapitalisty.
Na trhu pro zboží však stlačuje konkurence ustavičně ceny zboží, a zvětšení odbytu dá se vždy jenom zlevněním výroby docíliti. Kapitalista může tohoto zlevnění docíliti trojím způsobem: snížením mzdy, prodloužením pracovní doby, stupňováním výrobnosti práce. Ježto prvé dva způsoby mají pokaždé určité meze, obrátí se jeho energie vždy zase na poslední. Lepší organisování práce, zhuštění práce a zdokonalení strojstva jest ve vyvinutější kapitalistické společnosti převládajícím prostředkem k zlevnění výroby. Ve všech těchto případech dostavuje se ten následek, že se mění - jak tomu říká Marx - organické složení kapitálu. Poměr podílu kapitálu vynaloženého na suroviny, pracovní prostředky atd. stoupá, poměr kapitálového podílu na pracovní mzdy vynaloženého klesá; totéž množství výrobků pořídí se menším počtem dělníků, zvýšené množství výrobků starým anebo rovněž zmenšeným počtem dělníkův.
Poměr nadhodnoty ke kapitálovému podílu ve mzdách vynaloženému nazývá Marx podílem nadhodnotovým nebo vykořisťovacím, poměr nadhodnoty k veškerému do produkce vloženému kapitálu podílem ziskovým. Po uvedeném jest na bíledni, že může nadhodnotný podíl stoupati, zatím co současně podíl ziskový klesá.
Podle povahy výrobního odvětví nalézáme velmi různé organické složení kapitálu. Jsou podniky, kde se vydá nepoměrně veliký podíl kapitálový na pracovní prostředky, suroviny atd. a v poměru k němu jen skrovný podíl kapitálový na mzdy, a jsou podniky jiné, kde mzdy tvoří nejdůležitější část výloh kapitálových. Podniky ony představují vyšší, tyto nižší organická složení kapitálu. Kdyby byl vesměs stejný proporcionální poměr mezi docílenou nadhodnotou a pracovní mzdou, musily by v těchto druhých výrobních odvětvích ziskové podíly převyšovati ziskové podíly skupin prvých v mnohých případech o mnohonásob. Tomu však tak není. Ve skutečnosti prodává se zboží ve vyvinuté kapitalistické společnosti nikoli za jeho hodnotu pracovní, nýbrž za jeho cenu výrobní, která pozůstává ve vynaložených nákladech pořizovacích (mzda plus vynaložená mrtvá práce) a v přirážce, která odpovídá průměrnému zisku veškeré výroby společnosti neboli ziskovému podílu oněch odvětví výroby, v nichž vykazuje organické složení kapitálu průměrný poměr mezdního kapitálu k ostatnímu kapitálu vynaloženému. Ceny zboží nepohybují se tedy v různých odvětvích výroby nikterak stejným způsobem jako hodnoty jejich. V některém odvětví jsou ustavičně daleko pod, v jiných ustavičně nad hodnotou a jen ve výrobních odvětvích prostředního organického složení kapitálu přibližují se k hodnotám. Zákon hodnoty úplně mizí z vědomí výrobcova, působí jen za jeho zády, když se podle něho výška průměrného ziskového podílu reguluje v delších mezidobích.
Donucovací zákony soutěže a rostoucí kapitálové bohatství společnosti působí na ustavičné klesání ziskového podílu, kteréž silami zpětně působícími stává se zvolnějším, avšak na trvalo se nezadrží. S nadprodukcí kapitálu jde ruku v ruce přebytek dělnictva. Vždy větší centralisace šíří se v průmyslu, obchodu a zemědělství a pořáde mocnější vyvlastňování malých kapitalistů většími. Periodické krise, přivoděné anarchií ve výrobě ve spojení s podspotřebou mas vystupují vždy prudčeji, vždy rušivěji a urychlují zničením nesčetných malých kapitalistů centralisační a vyvlastňovací proces. Na jedné straně sevšeobecňuje se kolektivistická - kooperativní - forma pracovního procesu v míře stoupající, na druhé straně roste "s neustále klesajícím počtem kapitálových velmožů, kteří všecky přednosti tohoto procesu přeměny uchvátí a monopolisují, masa třídy dělnické, bídně utlačené, porobené, zvrhlé, vykořistěné. ale též vzpurné, stále přibývající a mechanismem kapitalistického výrobního procesu i vyškolené, sjednocené a organisované." Tak vývoj pílí k bodu, kde stává se kapitálový monopol poutem výrobního způsobu s ním rozkvetlého, kde centralisace výrobních prostředků a sespolečenštění práce přestanou se nesnášeti se svým kapitalistickým obalem. Tento bude pak rozražen, vyvlastňovatelé a uchvatitelé budou lidovým množstvím vyvlastněni, kapitalistické soukromé vlastnictví bude zrušeno.
To jest dle Marxa dějinná tendence kapitalistického způsobu výroby, pokud se týče, přivlastnění. Třída, která jest k tomu povolána, aby provedla vyvlastnění třídy kapitalistů a proměnu kapitalistického vlastnictví ve veřejné, jest třída námezdních dělníků, proletariát. K tomu cíli třeba ji organisovati jako politickou stranu třídní. Tato třída chopí se v daném okamžiku státní moci a "promění výrobní prostředky především ve státní vlastnictví. Ale tím ruší se proletariát sám jako proletariát, tím ruší všecky třídní rozdíly a protivy a tím také stát jako stát". Boj o bytí jednotlivce s jeho spory a výstřednostmi přestane, stát nemá, co by potlačoval a "odumírá" (Engels: "Vývoj socialismu" - "Entwickelung d. Socialismus").
*
To jsou co možná nejstručněji shrnuty nejdůležitější věty onoho dílu Marxovy nauky, který ještě počítáme k ryzí theorii socialismu na ní spočívajícího. Právě tak málo, anebo spíše ještě méně, nežli materialistická theorie dějin; tento díl hned z počátku vyšel v dokončené formě z hlavy jeho původců. Více než tam, dá se zde dokázati vývoj nauky, kterýž při pevném podržení hlavních hledišť pozůstává v obmezení vět prve apodikticky položených. Částečně byla přiznána tato změna nauky Marxem a Engelsem samým. V předmluvě ke "Kapitálu" (1867)‚ v předmluvě k novému vydání "Komunistického manifestu" (1872), v proslovu a v poznámce k novému nákladu "Bídy filosofie" (Elend der Filosofie) (1884) a v předmluvě k "Bojům ve francouzské revoluci" (Die Klassenkämpfe in d. französischen Revolution) (1895), jest naznačeno několik proměn, které se časem se zřetelem na různé otázky příslušné dokonaly v názorech Marxových a Engelsových. Avšak nebylo všech proměn tam a jinde konstatovaných ohledně jednotlivých částí nebo předpokladů theorie plně šetřeno při konečné její úpravě. Abychom jen namátkou příklad uvedli: V předmluvě k novému vydání "Komunistického manifestu" praví Marx a Engels o revolučním programu v něm rozvinutém "Vůči nesmírnému rozvoji velkého průmyslu v posledních dvacíti pěti letech a s ním pokračující strannické organisace dělnické třídy, vůči praktickým zkušenostem, nejprve vůči únorové revoluci a ještě daleko více vůči pařížské komuně, kde proletariát ponejprv po dva měsíce držel v rukou politickou moc, jest dnes tento program místy zastaralým. Zejména podala komuna důkaz, že dělnická třída nemůže hotovou státní mašinerii prostě vzíti v držbu a ji uvésti v pohyb pro vlastní své účely." To bylo r. 1872 napsáno. Ale pět let později, v polemice s Dühringem, praví se zase zkrátka: "Proletariát chopí se státní moci a promění výrobní prostředky především ve státní vlastnictví." (1. vydání. Str. 233., 3. vyd. str 302). A v druhém vydání "Odhalení o procesu komunistickém" (Enthüllungen über den Kommunistenprocess) otiskuje Engels r. 1885 revoluční program z r. 1848 sestavený na základě starého pojetí, jakož rovněž v tom smyslu sepsaný oběžník exekutivy svazu komunistův a poznamenává o onom jen lakonicky, že se z něho "i dnes ještě mnohý něčemu může naučiti", o tomto poznamenává, že "mnoho tam řečeného i dnes ještě se hodí" (str. 14.). Lze poukázati na slova "především", "mnohý", "mnoho" a vysvětliti, že má se větám těm právě jenom podmínečně rozuměti, avšak tím se věc, jak ještě uhlídáme, nespraví. Marx a Engels omezili se na to, aby dílem vůbec jenom naznačili, dílem pouze se zřetelem k jednotlivým bodům zjistili zpětné účinky, které uznané jimi změny ve skutečnostech a lepší poznání skutečností musí míti na vytváření a použití theorie. A také nechybí u nich po této stránce odporů. Úlohu, přinésti v theorii zase jednotu a přivoditi jednotu mezi theorií a praxí, zůstavili svým nástupcům.
Tato úloha může však řešena býti jen, když si složíme bez výhrady počet z mezer a odporů theorie. Jinými slovy: Další vývoj a vytváření marxistického učení musí počíti jeho kritikou. Dnes mají se věci tak, že lze z Marxa a Engelsa dokázati všecko. To jest velmi pohodlno pro obránce a literárního tlučhubu. Kdo si však zachoval jen trochu aspoň theoretického smyslu, pro koho vědeckost socialismu také není "jen kouskem na odiv, jejž při slavnostních příležitostech ze stříbrné schrány bereme, jindy však necháváme bez povšimnutí", ten také, jakmile si tyto odpory uvědomí, pocítí potřebu, aby se jich zhostil. V tom a nikoli ve věčném opakování slov mistrů spočívá úkol jejich žákův.
V tom smyslu dáme se v dalším do kritiky některých živlů marxistické nauky. Přáním, aby spis počítající v přední řadě na dělnictvo, byl udržán v mírném objemu, a nutností, aby v málo měsících byl dohotoven, budiž vysvětleno, že se o vyčerpávající pojednání o tomto předmětu nebylo ani pokuseno. Zároveň budiž tu pro vždy prohlášeno, že se nečiní nárok na originalitu kritiky. Největší část, ne-li vše, co následuje, bylo co do věci již jinými vykonáno aneb alespoň naznačeno. Potud nespočívá oprávněnost tohoto spisu v tom, že odkrývá, co bylo před tím neznámo, nýbrž v tom, že objevené již uznává.
Ale i to jest nutnou prací. Byl to, myslím, sám Marx, který kdysi se zřetelem na osudy theorií napsal: "Moorova milenka může jen Moorem zemříti." Tak mohou omyly nauky býti jen tenkrát za překonané pokládány, byly-li za takové od obhájců nauky uznány. Takové uznání neznamená ještě zánik nauky. Může se spíše státi, že po odloučení toho, co mylným bylo uznáno - dovoleno-li užíti obrazu Lassallova - na konec přece jest to Marx, který má proti Marxovi pravdu.