"Za dlouhých debat, často přes noc vedených,
nakazil jsem ho k veliké jeho škodě Hegelianismem."
Karel Marx o Proudhonovi.
Marxovské pojetí dějin a socialistická nauka o ně se opírající rozšířila se ve své prvotní podobě v letech 1844 až 1847, v době, kdy západní a střední Evropa byla ve velkém revolučním vření. Lze je označiti jako nejradikálnější produkty tohoto období.
V Německu byla ona doba obdobím sílícího měšťanského liberalismu. Jako v jiných zemích, také zde přehánělo ideologické zastoupení třídy bojující proti stávajícímu daleko přes praktickou potřebu. Měšťáctvo, čímž rozuměti jest široké vrstvy tříd nefeudálních, aniž jsoucích v mezdním poměru, bojovalo proti státnímu absolutismu ještě polofeudálnímu, jeho filosofické zastoupení počalo negací absolutního, aby negací státu skončilo.
Filosofické proudění, které nalezlo v Maxu Stirnerovi svého zástupce, po této stránce nejradikálnějšího, jest známo jako radikální levice hegelovské filosofie. Jak lze se dočísti o Bedřichu Engelsovi, který právě tak, jako Marx jistou dobu žil v jejím začarovaném kruhu - oba stýkali se v Berlíně se "svobodnými" Hippelovy vinárny - zamítali zástupcové tohoto směru Hegelovu soustavu, oblíbili si však tím více jeho dialektiku, až je dílem praktický boj proti positivnímu náboženství (tehda důležitá forma politického boje), dílem vliv Ludvíka Feuerbacha dohnal k bezvýhradnému uznání materialismu. Marxa Engels nezastavili se zatím u materialismu, u Feuerbacha pořád ještě v podstatě přírodovědeckého, nýbrž rozvíjeli svou theorii historického materialismu užívajíce dialektiky zbavené její mystické povahy, a pod vlivem třídního boje rozpoutaného ve Francii a ještě daleko mocněji v Anglii mezi buržoasií a dělnickou třídou.
Engels vytkl s velkou energií spolupůsobení dialektické methody při vzniku této theorie. Podle vzoru Hegelova rozeznává mezi metafysickým a dialektickým pozorováním věcí, a vysvětluje prvé tak, že (ono) nakládá s věcmi anebo s jejich myšlénkovými obrazy, pojmy, v jejich osamocení jako s předměty ztuhlými, jednou pro vždy danými. Druhé však naopak pozoruje je v jejich souvislostech, v jejich změnách, v jejich přechodech, při čemž se přihází, že oba poly protivy, jako positivní a negativní, přes všecku protivnost se navzájem prostupují. Ale co pojímá Hegel dialektiku jako samovolný vývoj pojmu, stala se u Marxa a u něho pojmová dialektika vědomým reflexem dialektického pohybování skutečného světa, čímž byla zase Hegelova dialektika "postavena z hlavy na nohy."
Tak Engels ve svém spise: "Ludwig Feuerbach und der Ausgang der klassischen Philosophie".
Není to však nikterak tak jednoduché s tím "postavením dialektiky na nohy". Ať se mají věci ve skutečnosti jakkoli, jakmile opustíme půdu skutečností, které zkušeností dají se zjistiti a duchem přenášíme se nad ně, dostaneme se do světa odvozených pojmů, a řídíme-li se pak zákony dialektiky, jak je zbudoval Hegel, ocitneme se dříve, než to znamenáme, přece zase ve smyčkách "samovolného vývoje pojmu." Zde vězí veliké vědecké nebezpečí Hegelovy logiky odporů. Její věty mohou podle okolností velice dobře napomáhati k znázornění vztahů a vývojů reálních předmětů.[7] Také mohou velice prospěti formulaci vědeckých záhad a mohou býti podnětem k důležitým objevům. Avšak, jakmile se na základě těchto vět deduktivně odvozují vývoje, začíná již také nebezpečí libovolné konstrukce.
Toto nebezpečí stává se tím větším, čím jest složitější předmět, o jehož rozvinutí běží. Při snesitelně jednoduchém předmětu chrání nás většinou zkušenost a schopnost logických úsudků před tím, abychom se dali analogickými větami, jako "zápor záporu" svésti k důsledkům vzhledem k jeho možnostem proměňovacím, které jsou mimo obor podobnosti k pravdě. Čím složitějším jest však předmět, čím větší počet jeho prvků, čím různotvárnější jejich povaha a čím rozmanitější jejich vztahy sil, tím méně dovedou nám takové věty pověděti o jeho vývojích, neboť tím spíše ztrácí se každá míra odhadu, kde bývají na jejich základě činěny závěry.
Tím neupírá se Hegelově dialektice veškera zásluha. Spíše ji posoudil nejtrefněji Fr. A. Lange, pokud jde o její vliv na dějepisectví, když o ní ve své "Dělnické otázce" napsal, že lze Hegelovu filosofii dějin se základní její myšlenkou: vývoje v protivách a v jejích vyrovnání "nazvati téměř antropologickým objevem." Avšak Lange také zrovna "skorem" vložil prst do rány, připojil-li, že "jako v životě jednotlivcově, tak také v dějinách vývoj protivou nedaří se ani tak snadno a radikálně ani tak přesně a symetricky, jako v konstrukci spekulativní" (3. vyd., str. 248-49.). Pro minulost to dnes každý Marxovec připustí, jenom pro budoucnost, a to již pro velice blízkou budoucnost, bylo by tomu podle Marxovy nauky jinak. "Komunistický manifest" prohlásil roku 1847, že měšťanská revoluce, v jejímž předvečeru Německo žije, může za dosaženého vývoje proletariátu a za pokročilých podmínek evropské civilisace "býti jen bezprostřední předehrou revoluce proletářské."
Tento dějinný sebeklam, jaký by sotva lecjaký politický blouznivec dovedl překonati, byl by nepochopitelný u Marxa, který tehda se již vážně zanášel hospodářstvím, kdybychom v něm neshlédli plod pozůstatku Hegelovy dialektiky odporů, jehož se Marx právě tak, jako Engels - co živ úplně nezbavil, který mu však mohl tenkráte, v době všeobecného vření býti tím osudnějším. Nemáme tu pouhé přeceňování vyhlídek politické akce, jaká může se přihoditi vůdcům živých letor a jim podle okolností dopomohla již k překvapujícím výsledkům, nýbrž máme tu ryze spekulativní předpoklad zralosti hospodářského a sociálního vývoje, kterýž sotva vzpučel prvými výhonky. Co by potřebovalo k svému naplnění generací, to bylo pokládáno ve světle vývoje filosofie z odporů a v odporech již jako bezprostřední výsledek převratu politického, který teprve měl zjednati měšťácké společnosti volný prostor k jejímu rozvoji. A viděli-li se Marx a Engels již dvě léta po sepsání manifestu nuceni - při rozkolu ve svazu komunistů - předhazovati svým odpůrcům ve svazu "nevyvinutou tvářnost německého proletariátu" a protestovati proti tomu, že se "ze slova proletariát dělá posvátnost" ("Kolínský process s komunisty", Kölner Kommunistenprocess str. 21.). bylo to především pouze následkem okamžikového vystřízlivění. V jiných formách měl se týž odpor mezi skutečnou a sestrojenou zralostí vývoje ještě rozličně opakovati.
Ježto běží tu o článek, který se stal dle mého mínění nejosudnějším nauce Marxově a Engelsově, budiž mi dovoleno uvésti příklad, kterýž spadá do nejbližší minulosti.
V polemice s jihoněmeckým sociálně demokratickým listem otiskl nedávno František Mehring v "Leipziger Volkszeitung" místo z předmluvy k druhému vydání spisu Engelsova "K otázce bytové", (Zur Wohnungsfrage), kdež Engels mluví "O existenci jistého maloměšťáckého socialismu" v německé sociální demokracii, kterýž nalezá zástupce "až i v říšské sněmovní frakci." Engels karakterisuje tam maloměšťáckou povahu tohoto směru tak, že sic uznává základní názory moderního socialismu za oprávněné, avšak přemisťuje uskutečnění jich do daleké doby, čímž "jsme pro přítomnost odkázáni na pouhé sociální záplatování." Engels prohlásil tento směr v Německu dosti pochopitelným, avšak při "podivuhodně zdravém smyslu" německých dělníků nikoli nebezpečným. Mehring přivádí tyto vývody ve spojení se sporem o otázku subvencování parníků, kterýž v německé sociální demokracii krátce před jejím povstáním se rozpoutal, a kterýž označuje jako "první větší diskusi o praktické politice a proletářsko-revoluční taktice ve straně." Co praví Engels na uvedeném místě, jest prý totéž, co zástupci proletářsko revolučního směru, k němuž se počítá, "míní a chtějí": diskuse s "maloměšťáckými socialisty" takto kvalifikovanými.
Nedá se upříti, že Mehring vykládá správně dotyčné místo v Engelsovi. Tak tehda - v lednu 1887 - Engels na situaci pohlížel. A patnácte let dříve připojil k novému vydání "Odhalení z procesu komunistického" oba, jím i Marxem sepsané oběžníky z března a června 1850, které proklamují "revoluci v permanenci" za politiku revolučního proletariátu, a v předmluvě poznamenává, že mnoho z toho, co tam pověděno, hodí se pro "evropský otřes", jenž v brzku nadejde. Jakožto poslední minulý takovýto otřes označuje válku z r. 1870-1871, avšak čas zralosti evropských revolucí trvá v našem století patnáct až osmnáct let.
To bylo psáno r. 1885-1887. O několik let později došlo v německé sociální demokracii ke konfliktu s tak řečenými "mladými." Již delší čas se vleknuv, stal se akutním r. 1890 otázkou oslavy 1. máje pracovním klidem. Nikdo nebude dnes popírati, že většina "mladých" poctivě věřila, že jedná ve smyslu Engelsově, potírali-li tehdejší "oportunismus" říšské sněmovní frakce. Připadala-li jim většina říšské sněmovní frakce jakožto "maloměšťácká" - kdo jiný byl jim autoritou pro to, než Engels? Vždyť ona přece skládala se z týchž lidí, kteří tvořili v otázce subvencování parníků oportunistickou většinu. Když však tehdejší redakce časopisu "Sächsische Arbeiterzeitung" ve svém pojímání na konec odvolávala se na Engelsa, vypadla odpověď, jak Mehring ví, způsobem, kterýž docela jinak zněl, než poznámka jím citovaná. Engels prohlásil hnutí mladých za pouhou "literátskou a studentskou revoltu", vyčítal jí "křečovitě překroucený marxismus" a prohlásil, že to, co se s této strany frakce vytýká, v nejlepším případě jsou jenom titěrnosti. Ať si "Sächsische Arbeiterzeitung" doufá, jak chce, že parlamentární směr v sociální demokracii, jenž jest chorobný na úspěchy, zdravým smyslem německého dělníka bude přemožen, on, Engels, s ní nedoufá, jemu nic není známo o takové většině ve straně.
Že se řídil Engels při sepsání tohoto prohlášení veskrze jen svým přesvědčením, neví nikdo lépe, než pisatel těchto řádek. Jemu jevilo se hnutí "mladých", které přec při nejmenším bylo hnutím také dělníků, a to dělníků, kteří za trvání zákona protisocialistického patřili k nejčinnějším šířitelům strany, jakožto vzpoura od radikalisujících spisovatelů podnícená, a politika, za niž se hnutí přimlouvalo, v tom okamžiku zdála se mu tak škodlivou, že se vůči ní "maloměšťáctví" frakce ve skutečnosti scvrklo na trety.
Avšak jakkoli byla odpověď v listu "Sozialdemokrat" z 13. září 1890 uveřejněná politicky záslužnou, jest přece pochybno, zda vůbec byl Engels v právu, setřásal-li takto mladé se svých šosů. Byla-li evropská revoluce tak blízko přede dveřmi, jak to označil v předmluvě k "Odhalením" - podle toho, co tam řečeno, byl již zatím nastal čas dospělosti - a byla-li taktika v oběžníku nastíněna zásadně ještě v platnosti, pak byli mladí v hlavní věci masem z jeho masa a krví z jeho krve. Ne-li, pak nebyla chyba tak u mladých, jako ve spisech, které r. 1885 a 1887 byly do propagandy vrhány, se zmíněnými přívěsky a dodatky, připouštějícími dvojí výklad. Tato dvojakost však, která tak málo srovnávala se s povahou Engelsovou, měla kořen svůj na konec v dialektice z Hegela přijaté. Její "ano, ne a ne, ano," místo "ano, ano a ne ne," její splývání protiv a převraty kvantity v kvalitu a jaké ještě jsou krásy dialektické, stavělo se pořád na překážku plnému účtování s dosahem poznaných změn. Mělo-li vývojové schema původně hegelovsky sestrojené zůstati, musil buď býti dán skutečnosti jiný smysl anebo všecka reální proporce při vyměřování cesty k žádoucímu cíli ignorována. Odtud ten odpor, že úzkostlivá přesnost, odpovídající mravenčí píli genia, v probádání hospodářské struktury společnosti jest nerozlučně provázena skoro neuvěřitelným nedbáním nejpochopitelnějších skutečností, že totéž učení, kteréž vychází od směrodatného vlivu hospodářství nad mocí, zabíhá v pravou zázračnou víru ve tvůrčí sílu moci a že theoretické povýšeni socialismu k vědě tak zhusta "se převrací" v podřízení nároků každé vědeckosti pod tendenci.
Jestliže nic jiného, tedy jest zajisté dokonce nevědeckým, určovati stanovisko politikovo nebo theoretikovo podle pojetí, jaké chová o rychlosti pochodu lidského vývoje. Stotožnění pojmu "proletářský" s představou nezprostředkovaného, bezprostředního zrušení protiv zabíhá ve velmi nízký výklad tohoto pojmu. Neomalené, hrubé, špinavé bylo by dle toho "proletářské". Dělá-li víra v revoluční katastrofu pokaždé v krátce očekávanou z člověka proletářsko-revolučního socialistu, tedy jsou to - kravaloví revolucionáři, keří především mají nárok na toto jméno. Ve vědecké nauce mělo by přec býti na snadě alespoň nějaké racionelní měřítko pro čáru vzdálenostní, na jejíž jedné straně by bylo hledati fantastu a na druhé maloměšťáka. Ale o tom nebylo řeči, ocenění zůstalo věcí čiré libovůle. Ježto se zdají rozměry pořád menšími, s čím větší dálky věc pozorujeme, přihodí se obyčejně v praxi ta podivuhodná skutečnost, že nalezneme pojetí ve shora uvedeném smyslu "nejvíc maloměšťácké" u lidí, kteří, ač přísluší k třídě dělnické, jsou v nejintimnějším styku se skutečným proletářským hnutím, kdežto lidé patřící k třídě měšťácké nebo v měšťáckých poměrech žijící, kteří buď nemají pražádného styku se světem dělnickým anebo ho znají jen z politických shromáždění, předem v jistý tón naladěných, překypují proletářsky revoluční náladou.
Engels bezvýhradně přiznal se na sklonku svého života v předmluvě k "Třídním bojům" k omylu, kterého Marx a on se dopustili v odhadu trvání sociálního a politického vývoje. Zásluhu, kterou si získal tímto spisem, jejž právem sluší nazvati jeho politickým testamentem, o socialistické hnutí, nelze ani dostatečně oceniti. Vězí v něm více než vyslovuje. Nebyla však předmluva ani místem k tomu aby byly vyvoděny všecky důsledky, které se z přiznání upřímně učiněného podávají, ani se nedalo od Engelsa očekávati, že nutnou tím revisi theorie podstoupí sám. Kdyby to byl učinil, býval by musil bezpodmínečně, ne-li výslovně, tož přece ve věci súčtovati s Hegelovou dialektikou. Ona jest tím zrádným v Marxově učení, osidly, která překážejí každému důslednému uvažování věcí. Z ní nemohl anebo nesměl se Engels vymaniti.
Vyvozoval důsledky z nabytého poznání jen ve příčině určitých method a forem politického zápasu. Cokoli řekl významného v tomto směru, přece týče se jen části oboru otázek teď kladených.
Tak jest na příklad jasno, že jest nám dnes pozorovati boje, o nichž nám Marx a Engels zanechali monografie, pod jiným zorným úhlem, než se dálo od nich. Jejich soud o stranách a osobách nemohl při sebeklamech, jimž se oddávali o chodu událostí, přes velmi realistický způsob býti úplně případným, a rovněž tak málo byla jejich politika vždycky správnou. Dodatečná korektura neměla by praktického významu, kdyby tradice nehrála tak velikou úlohu právě v dějepisectví socialistickém, pokud se hledí k novější době, a kdyby na druhé straně přece vždy zase nebylo saháno nazpět k těmto dřívějším zápasům jako ku příkladu.
Důležitější však než korektura, kterou socialistické dějepisectví nové doby předsevzalo podle Engelsovy předmluvy, jest oprava, kteráž se podává z něho pro celé pojímání boje a úkolů sociální demokracie. A to nás vede především k jednomu bodu, posud málo objasněnému, totiž k původní vnitřní souvislostí marxismu s blanquismem a ke zrušení tohoto spojení.