"Když národ své pomocně prameny předem vyčerpal;
když země jest bez výroby a bez obchodu;
když dělníci demoralisovaní politikou klubů a
zastavením národních dílen, dají se najati
za vojáky, aby jenom mohli žiti;
ó, pak zvíte, co jest revoluce, která jest vyvolána advokáty,
umělci provedena, romanopisci a básníky doprovázena.
"Probuďte se ze spánku, montagnardové, feuillantové,
cordelierové, muscandini, jansonisté a babouvisté!
Nejste ani šest neděl vzdáleni od událostí, které vám zvěstuji."
Proudhon v "Représentant du Peuple"
29. dubna 1848.
Hegelovská filosofie byla označena různými spisovateli jako reflex veliké francouzské revoluce a vskutku může se svými protivnými evolucemi rozumu býti označena jako ideologický protějšek oněch velikých bojů, v nichž dle Hegela "člověk postavil se na hlavu, to jest na myšlénku". V Hegelově soustavě vrcholí ovšem evoluce politického rozumu v pruském osvíceném policejním státě doby restaurační. Ale rok před smrtí Hegelovou ustoupila ve Francii restaurace měšťanskému království.
Evropou táhlo zase radikální hnutí, které na konec vedlo k pořád prudším útokům proti tomuto království a proti třídě, jejíž štítonošem byla: buržoasie. Císařství a restaurace jevily se nyní radikálním zástupcům nového směru jen jako přerušení vzestupného vývojového chodu veliké revoluce, s buržoasním královstvím nastal obrat k starému vývoji, který nyní konečně vůči změněným sociálním podmínkám neměl na své cestě nalézti překážky, jež přerušila průběh francouzské revoluce.
Nejradikálnějším plodem veliké francouzské revoluce bylo hnutí Babeufovo a podobných. Jejich tradice byly ve Francii přijaty od tajných revolučních společností, které v život vstoupily za Ludvíka Filipa a z nichž později pošla strana blanquistův. Její program byl: Pád buržoasie proletariátem prostředkem násilného vyvlastnění. V únorové revoluci z r. 1848 nazývají se klubovní revolucionáři "babouvisti" a "strana Barbésova" ještě právě tak často jako podle muže, kterýž zatím stal se jejich duševním vůdcem, Augusta Blanquiho.
V Německu dospěli Marx a Engels na základě radikální dialektiky Hegelovy k nauce blanquismu naskrze příbuzné. Dědici buržoů mohl býti pouze jejich nejradikálnější protějšek, proletáři, tento prazvláštní sociální produkt buržoasního hospodářství. Opírajíce se o sociálně kritické práce socialistů školy Owenovy, Fourierovy a Saint-Simonovy, dnes neprávem podceňované, odůvodňovali to hospodářsko-materialisticky, ale v materialismu argumentovali přece zase hegelovsky. Moderní proletariát, který již u saint-simonistů plnil týž úkol, jako v předešlém století sedlák ve škole Rousseauově, byl jimi v theorii zúplna zidealisován, především dle svých dějinných možností, spolu však podle svých vloh a náklonností. Tím způsobem dospěli přes hlubší filosofické vyškolení k stejnému politickému pojímání, jako babouvističtí tajní spolkáři. Částečná revoluce jest utopií, jen revoluce proletářská jest ještě možna, dovozuje Marx v "Deutsch-französische Jahrbücher" (srov. článek: Ke kritice Hegelovy právní filosofíe. Zur Kritik d. Hegelschen Rechtsphilosophie). Toto pojetí vedlo přímo k blanquismu.
V Německu pojímá se blanquismus jen jako theorie tajného spolkaření a politických šrůtek, jako učení o úvodu k revoluci malou, cílů vědomou revoluční stranou jednající dle plánu dobře uváženého. To jest však názor, který utkvívá na pouhém vnějšku a týče se nejvýše jistých epigonů blanquismu. Blanquismus jest více nežli theorie methody, jeho methoda jest spíše jen výronem, plodem jeho hlouběji spočívající politické theorie. Tato pak jest zcela jednoduše theorie o nesmírné tvůrčí síle revoluční politické moci a jejího projevu, revolučního vyvlastnění. Methoda z části jest věcí okolností. Kde nejsou spolky a tisk volny, podává se tajné spolkářství samo sebou, a kde zemi nějaké politické středisko revolučního pozdvižení prakticky ovládá, jako r. 1848 ve Francii, tam nebylo také srocování, pokud si jest všímáno jistých zkušeností, tak neracionálním, jako se Němci zdá.[8]
Zavrhovati srocování neznamená tedy ještě emancipaci od blanquismu. Nic o tom nesvědčí jasněji, než studium spisů Marxových a Engelsových, pocházejících z doby svazu komunistů. S výjimkou, že zavrhují srocování, žijí na konec zase vždy blanquistickým, pokud se týče babouvistickým duchem. V komunistickém manifestě ostávají význačným způsobem z veškeré socialistické literatury spisy Baboefovy bez kritiky; praví se o nich jen, ze "vyslovovaly" ve velké revoluci "požadavky proletariatu", karakteristika zajisté nevčasná. Revoluční činný program manifestu jest naskrze blanquistickým. V "Třídních bojích" v "18. brumairu" a dokonce v oběžníku svazu kommunistů jsou blanquisté označování stranou proletářskou - "vlastní proletářská strana", praví se v oběžníku z června 1850 - což ovšem odůvodněno bylo revolucionářstvím, nikterak však sociálním složením. Proletářská strana Francie r. 1848 byli dělnicí kolem Lucemburgu seskupení. Stejný zřetel rozhoduje pro postavení stran k proucím se frakcím v táboře chartistů.[9] V líčení chodu událostí ve Francii přiměšuje se v "Třídních bojích" v "Brumairu" do mistrovské analysy skutečně hybných sil legenda blanquistů již mocně vypěstěná. Ale nikde neprojevuje se blanquistický duch tak ostře a neobmezeně, jako v oběžníku svazu komunistů z března 1850 s jeho přesnými pokyny, jak při nastávajícím novém vypuknutí revoluce kommunisté mají všecko nasaditi, aby udělali revoluci "permanentní". Všecko theoretické prohlédnutí povahy moderního hospodářství, všecka znalost daného stavu hospodářského vývoje Německa, který přece byl ještě daleko pozadu za stavem tehdejší Francie, o němž psal touž dobou Marx; že v něm "zápas průmyslového dělníka s průmyslovým měšťanem jest teprve faktem částečným"; všecko hospodářské porozumění rozpadá se niveč, před programem, jak by jej illusorněji nedovedl zosnovati nejlepší klubovní revolucionář. Co Marx šest neděl později vytýkal Willich-Schaperovi, prohlašoval tu s Engelsem sám; na místo skutečných poměrů staví "pouhou vůli za hybnou sílu revoluce." Potřeby moderního hospodářského života ostávají zúplna bez povšimnutí a poměr sil a stav vývoje tříd docela mimo zřetel. Proletářský terorismus však, který mohl za stavu věcí v Německu jako takový počínati si jen ničivě, který musil proto od prvního dne, kde byl naznačeným způsobem ve skutek uveden proti měšťanské demokracii, působiti politicky a hospodářsky reakčně, byl povýšen na zázračnou sílu která měla poměry výroby dohnati na onu výši vývoje, jež byla uznána za přední podmínku socialistického přetváření společnosti.
Bylo by nespravedlivo přehlédnouti při kritice oběžníku, že byl sepsán ve vyhnanství v době, kdy vášně vítězstvím reakce vzrušeně vzdouvaly se do nejvyšších vln. Tedy toto tak přirozené rozechvění vysvětluje asi jisté upřílišení ve příčině blízkosti revolučního odrazu - očekávání, jichž se vzdali Marx a Engels velmi brzo po té, - jakož i jistá odbočení v líčení, avšak onen křiklavý odpor mezi skutečností a programem se jím nevysvětluje. Nebyl plodem nálady doby - chtíti jej tím omlouvati, bylo by dopustiti se na spisovatelích oběžníku dějinného bezpráví, - byl plodem rozumové vady, dualismu v jejich theorii.
V moderním socialistickém hnutí lze rozeznávati dvě veliká proudění, která se objevují v různých dobách v různém rouše a často ve vzájemném odporu. Jedno navazuje na reformní návrhy socialistickými mysliteli vypracované a směřuje v podstatě k budování, druhé čerpá své vnuknutí z revolučních pozdvižení lidových a tíhne v podstatě k bourání. Podle možností, jak jsou odůvodněny v poměrech doby, objevuje se jedno jako utopistické, sektářské, pokojně evolucionistické, druhé jako spiklenecké, demagogické, teroristické. Čím více blížíme se přítomnosti, tím rozhodněji zaznívá heslo zde: emancipace hospodářskou organisací a tam: emancipace politickým vyvlastněním. V minulých stoletích byl onen směr zastoupen většinou jen osamělými mysliteli, tento směr nepravidelnými hnutími lidovými. V prvé polovici tohoto století byly již na obou stranách trvale působící skupiny: zde socialistické sekty, jakož i všeliká dělnická družstva a tam revoluční spolčení všeho druhu. Nechybělo pokusů sjednocení, také nejsou protivy vždy naprostými. Tak hodí se věta Komunistického manifestu, že působili fourieristé Francie proti tamním reformistům, owenisté Anglie proti chartistům, dokonale jen na krajnosti tu i tam. Množství owenistů byli veskrz pro politickou reformu - vzpomeňme jen na muže, jako byl Lloyd Jones - oponovali však kultu moci, jak jej pěstovali radikálnější chartisté ("physical force men") a ustoupili, kde tito domohli se převahy. Podobně u stoupenců Fourierových ve Francii.
Marxova theorie usilovala shrnouti jádro obou proudění. Od revolucionářů přijala pojetí emancipačního zápasu dělnictva jakožto politického boje třídního, od socialistů vniknutí do hospodářských a sociálních podmínek emancipace dělnictva. Ale shrnutí nebylo ještě zrušením protivy, nýbrž spíše kompromisem, jaký navrhuje Engels anglickým socialistům v "Postavení pracujících tříd" ("Lage der arbeitenden Klassen"): ústup živlu specificky socialistického za politicky radikální, sociálně revoluční. Ať Marxova theorie doznala později jakéhokoli vývoje, v poslední příčině podržela vždy povahu tohoto kompromisu, pokud se týče dualismu. V něm jest nám hledati vysvětlení toho, že marxismus ukazuje v zcela krátkých mezidobích podstatně rozdílnou tvářnost. Nejde při tom o takovéto rozdílnosti, jaké se naskytají v každé zápasící straně z požadavků taktiky, jež samy se mění s měnícími se poměry, nýbrž o rozdílnosti, které spontanně se objeví bez nutkající vnější potřeby, ovšem jako plod vnitřních odporův.
Marxismus překonal blanquismus teprve po jedné stránce - vzhledem k methodě. Co se však tkne druhé stránky, přeceňování tvůrčí síly revoluční moci pro socialistické přetvoření moderní společnosti, nevzdal se nikdy úplně pojetí blanquistického. Co na něm opravil, na př. myšlénku tuhé centralisace revoluční moci, týká se vždy spíše ještě formy než podstaty.
V článku, z něhož jsme této kapitole jako motto několik vět předeslali a kde Proudhon předpovídá svým způsobem skorem na hodinu červnovou bitvu, vyčítá dělníkům v klubech a kluby spracovaným, že ježto jest hospodářská revoluce 19. století zásadně rozdílnou od revoluce 18. století, podání z roku 1793, o kterých jim ustavičně bylo kázáno, na časové poměry naprosto se nehodí. Hrůza z r. 1793 - vyvozuje - neohrožovala nijak existenční podmínky převeliké spousty obyvatelstva. V roce 1848 však bývala by hrůzovláda spatřila dvě veliké třídy vzájemně se utkati, jež obě by pro svou existenci odkázány byly na oběh výrobkův a na vzájemnost styků, jejich srážka byla by znamenala zkázu všech.
To bylo proudhonovsky přehnaně vysloveno, avšak šlo to při daném hospodářském zřízení Francie věci na kloub.
Výroba a její výměna byla ve Francii z r. 1789-1794 z více, než z devíti desítin obmezena na lokální trhy: vnitřní národní trh plnil, při nepatrné rozdílnosti hospodářství na venkově, úkol velmi podřízený. Jakkoli hrůza zle řádila, zničila, pokud jde o průmyslové třídy, sice jednotlivce a na čas jisté místní živností, avšak národní hospodářský život byl jí dotčen jen velice nepřímo. Žádný odbor tříd v produkci a v obchodu činných nebyl jí jako takový ohrožen a tak jí mohla země slušnou chvíli snésti, a rány, kteréž jí zasadila, byly rychle zahojeny. V r. 1848 naproti tomu značila již nejistota, do níž obchodní svět přivedlo složení provisorní vlády a rozkvět a hospodaření všemohoucích klubů, přibývající zastavení výrobních podniků a ochromení tržby a dopravy. Každé stoupnutí a každý den prodloužení tohoto stavu znamenal vždy novou zkázu, vždy novou nezaměstnanost, hrozil všemu na výdělek odkázanému obyvatelstvu měst a částečně také již venkova nesmírnými ztrátami. O sociálně politickém vyvlastnění velkokapitalistických a malokapitalistických podnikatelů nemohlo býti řeči, ani nebyla výroba k tomu s dostatek vyvinuta, ani nebylo orgánů, kteréž jejich místa mohly zaujmouti. Byl by se vždycky musil každý jednotlivec nahraditi nějakým jiným jednotlivcem anebo skupinou jednotlivců, čímž by nic nebylo změněno v sociálním zřízení země, nic napraveno ve stavu hospodářském. Na místa zkušených podnikatelských správců nastoupili by nováčkové se všemi slabostmi diletantství. Krátce, politika podle vzoru hrůzy z r. 1793 byla nejnesmyslnější a nejbezúčelnější, jak si jen bylo lze mysliti, a protože byla nesmyslna, proto bylo nošení šatů z r. 1793, opakování a přeceňování řečí z r. 1793 více než zpozdilé, bylo, právě protože to bylo v politické revoluci, zločinem, za kterýž brzo měly pykati tisíce dělníků životem, tisíce jiných svobodou. Se všemi svými podivnými přehnanostmi svědčila tudíž výstraha "maloměšťáka" Proudhona o pochopení a o mravní odvaze uprostřed saturnalií revolučních frasí, kteráž povznášela ho vysoko nad literaty, umělce a jinaké měšťácké cikány, kteří se oblékali v roucho "proletářsko revoluční a prahli po nových prairiálech. Marx a Proudhon líčí skoro současně - onen v "Třídních bojích", tento ve "Vyznáních revolucionáře" - průběh únorové revoluce jakožto dějinný proces, v němž každý značnější oddíl představuje porážku revoluce. Ale jinak, nežli Proudhon, viděl Marx právě ve vzniku protirevoluce revoluční pokrok; teprve potřením této, jak píše, dozrává strana převratu ve stranu skutečně revoluční. Že se při tom mýlil v odhadu času - neboť jde zde o revoluční ve smyslu politickém - nahlédl Marx dost brzo, ale základního omylu, který tomuto předpokladu za základ sloužil, nikdy, jak se zdá, nepoznal úplně a rovněž tak ho neobjevil Engels v předmluvě k "Třídním bojům."
Engels a Marx vycházeli pořád z předpokladu revoluce, která při veškeré změně obsahu, zevně měla by podobný průběh, jako revoluce 17. a . 18. století. To jest, především měla dostati se k veslu pokročilá, měšťansko radikální strana s revolučním dělnictvem jako kritisující a pudící silou za sebou. Jakmile ona dohospodaří, po případě ještě radikálnější měšťanská, pokud se týče, maloměšťácká strana, až se dráha socialistické revoluce úplně urovná a nadejde okamžik, aby se revoluční strana proletariátu zmocnila panství. Jak byla tato myšlénka v oběžníku z února 1850 vyslovena, tak vrací se též r. 1887 v předmluvě k "Odhalením z procesu s kommunisty" velmi ‚ zřetelně zase, praví-li se tam, že v Německu při nejbližším evropském otřesu "musí maloměšťácká demokracie bezpodmínečně především dostati se k veslu." "Bezpodmínečně" nebylo zde ani výsledkem objektivního odhadu, aniž označením vývojového průběhu pokládaného pro úspěšnou nadvládu sociální demokracie za nutný. Ústní i písemná vyjádření Engelsova nepřipouštějí o tom nejmenší pochyby. Nad to jest tento myšlénkový pochod při daných předpokladech veskrze racionálním.
Zatím právě povážlivě má se to s předpoklady. Všecky známky tomu nasvědčují, že jest politická revoluce, která by především měšťansko radikální stranu přivedla k vládě, v pokročilých zemích Evropy věcí minulosti. Moderní revoluce mají tendenci dostati k veslu hned z počátku nejradikálnější z možných vládních kombinací. Tak bylo již r. 1848 ve Francii. Prozatímní vláda byla tehda radikálnější, než všecky i jen přechodně možné vlády Francie. To také nahlédl Blanqui a proto také vystoupil se vší příkrostí dne 26. února proti záměru svých přívrženců "zrádnou vládu" hned rozehnati a nahraditi čistočistě revolucionářskou. Stejným způsobem také 15. května, když revoluční lid do sněmovny vniklý prohlásil vládu z něho a jiných revolucionářů a socialistů sestávající, nepokusil se, neroven "rytířskému" blouznivci Barbesovi, uvelebiti se na radnicí, nýbrž šel docela tiše domů. Jeho politický bystrozrak zvítězil nad jeho revolučními ideologiemi. Podobně jako r. 1848 událo se také v r. 1870 při prohlášení republiky, blanquiovci vynutili provolání republiky, ale do vlády vstoupili jen měšťanští radikálové. Když naproti tomu došlo v březnu 1871 pod vlivem blanquistických sociálních revolucionářů v Paříži k povstání proti vládě dosazené národním shromážděním a byla komuna proklamována, udál se jiný zjev: měšťáčtí a maloměšťáčtí radikálové ustoupili a zůstavili volné pole a tím také politickou zodpovědnost socialistům a revolucionářům.
Všecko nasvědčuje tomu, že každé povstání, pozdvižení v pokročilých zemích vzalo by na sebe tuto formu. Měšťácké třídy nejsou tu vůbec již revolucionářskými a třída dělnická jest již příliš silna, aby dovedla po povstání jí vítězně dobojovaném setrvati v kritisující oposici. Především v Německu byla by při pokroku dosavadního vývoje stran po dnech revoluce jiná, nežli sociálně demokratická vláda nemožností. Ryze měšťácko radikální vláda netrvala by ani den, a kompromisní z měšťáckých demokratů a socialistů sestavená vláda znamenala by prakticky jenom, že by několik z oněch vstoupili do socialistické vlády jako dekorace anebo že by sociální demokracie ustoupila demokracii měšťanské.
Dá se asi mysliti, že rozhodovaly spolu úvahy tohoto způsobu, když velebil Bedřich Engels v předmluvě k "Třídním bojům" s rozhodností, jak nikdy před tím, všeobecné volební právo a parlamentární činnost, jakožto prostředek emancipace dělníků a se rozloučil s myšlénkou dobýti politické moci revolučními překvapeními. Bylo to další odvržení blanquiovských, třebas i zmodernovaně blanquiovských představ. Ale otázka vyšetřuje se výlučně s ohledem na význam pro stranu sociálně demokracii jako politickou stranu. Na základě změněných vojensky strategických podmínek dokazuje se skrovná vyhlídka budoucích povstání uvědomělých menšin a důkaz klade se na účast mass ujasněných o povaze úplného přetvoření společenského pořádku, jež provésti dlužno, jakožto o nezbytné nejpřednější podmínce provedení tohoto přetvoření. To však týče se přece jenom vnějších prostředků a vůle ideologie. Hmotný podklad socialistické revoluce zůstává nezkoumán, stará formule "přivlastnění výrobních a směnných prostředků" objevuje se nezměněna a ani slůvko neukazuje, že a zdali se co změnilo v hospodářských předpokladech proměnění výrobních prostředků v státní vlastnictví velikým revolučním činem. Reviduje se pouze otázka: jak dosáhnout politické moci, ohledně hospodářských možností využití politické moci ostane při starém, k r. 1793 a 1796 se pojícím učení.
Zcela ještě ve smyslu tohoto pojímání napsal Marx r. 1850 v "Třídních bojích": "Veřejný úvěr a soukromý úvěr jsou hospodářským teploměrem, jímž se měří intensita revoluce. V témže stupni, na nějž klesnou, stoupá zář a tvůrčí síla revoluce." (na uv. místě, str. 31.). Pravá hegelovská věta a velmi názorná všem hlavám na hegelovskou stravu navyklým. Jest však pokaždé bod, kde zář přestává tvořiti a jenom ještě ničivě a pustošivě působí. Jakmile ten jest překročen, nenadchází další vývoj, nýbrž vývoj nazad, opak původního cíle. Na tom stroskotala dosud po každé v dějinách taktika blanquiovská, i když byla z počátku vítěznou. Zde a nikoli v theorii srocení a šrůtek, jest nejbolavější její bod a právě zde nebyla nikdy se strany marxovské kritisována.
Není to náhoda. Neboť zde by se stala kritika blanquismu sebekritikou marxismu - sebekritikou nejen několika vněšností, nýbrž velmi podstatných součástí jeho naukové budovy. Především, jak tu vidíme, jeho dialektiky. Pokaždé, kdy vidíme nauku, která vychází s hospodářství jakožto základu společenského vývoje, kapitulovati před theorií, která žene kult moci do krajnosti, narazíme na nějakou větu Hegelovu, snad jen jako na analogii, ale pak tím hůře. Velikým klamem Hegelovské dialektiky jest, ze nemá nikdy nepravdu docela. Pošilhává za pravdou, jako bludička po rozsvícení. Neodporuje si, protože podle ní každá věc svůj odpor v sobě nese. Jest to odpor, usaditi moc tam, kde právě dosud sídlilo hospodářství? O nikoli, neboť moc sama jest "hospodářskou potencí".
Rozumný člověk nepopře relativní správnost této poslední věty. Ale předložíme-li si otázku, kdy a jak moc jako hospodářská potence tak působí, že vyplývá žádaný důsledek, pak nechá nás hegelovská dialektika na holičkách, pak musíme počítati s konkretnímí skutečnostmi a s pojmy přesně - "metafysicky" - definovanými, nechceme-li udělati kotrmelec. Logické přemety hegelianismu blýskají radikálně a duchaplně. Jako bludička ukazuje nám neurčité obrysy prospektů z oné strany. Jakmile však důvěřujíce dle ní cestu zvolíme, staneme z pravidla v bahně. Co velikého vykonal Marx a Engels, nevykonali pomocí hegelovské dialektiky, nýbrž proti ní. Minul-li s druhé strany nejhlubší omyl blanquismu bez povšimnutí, jest to přičísti v první řadě hegelovské přísadě ve vlastní theorii.