„Z čehož plyne mimochodem ještě naučení,
že to s oblíbeným nárokem dělníka na „plný
výnos práce“ přec také někdy má svůj háček.“
Engels: Převrat pana Eugen Dühringra.
Podle nauky Marxovy jest, jak jsme viděli, nadhodnota těžištěm hospodářství kapitalistické společnosti. Abychom však porozuměli nadhodnotě, třeba především věděti, co jest hodnota. Marxovo vyobrazení povahy a pochodu vývoje kapitalistické společnosti počíná tedy s analysou hodnoty.
Hodnota statků v moderní společností podle Marxa pozůstává v práci na ně vynaložené, společensky nutné, měřené časem. Při tomto měřítku hodnoty vyžaduje se však řady abstrakcí a redukcí. Nejprv musí býti vyložena ryzí hodnota směnná, t. j. abstrahována od zvláštní užitkové hodnoty jednotlivých statků. Pak — při tvoření pojmu všeobecné a abstraktně lidské práce — od zvláštností jednotlivých druhů práce (převedení vyšší a složitější práce na práci jednoduchou a abstraktní). Na to, aby se dospělo k pracovní době společensky nutné jako k měřítku hodnoty práce, od rozdílů v píli, zdatnosti, výzbroji jednotlivých dělníků a dále, jakmile jde o proměnu hodnoty v hodnotu tržní, pokud se týče cenu, od času pracovního pro jednotlivé kategorie statků vyžadovaného, společensky nutného. Avšak také takto získaná hodnota práce vyžaduje nové abstrakce. Ve vyvinuté kapitalistické společnosti zcizují se statky, jak právě již zmíněno, nikoli podle své individuelní hodnoty, nýbrž za svou výrobní cenu, t. j. za skutečnou cenu nákladů plus průměrný a úměrný podíl ziskový, jehož výška určována jest průměrem úhrnné hodnoty společenské výroby k úhrnné mzdě za lidskou pracovní sílu ve výrobě, směně atd. upotřebenou, při čemž musí býti pozemková renta od úhrnné hodnoty odečtena a účtováno s rozdělením kapitálu na kapitál průmyslový, tržební, obchodnický a bankovní.
Tím způsobem pozbývá hodnota, pokud jednotlivé zboží anebo kategorie zboží pozoruje, každého konkretního obsahu a stává se ryze myšlénkovou konstrukcí. Co však se za těchto okolností stane z „nadhodnoty“? Tato pozůstává dle Marxovy nauky v diferenci mezi pracovní hodnotou výrobků a platem za pracovní sílu dělníky při jejich výrobě vynaloženou. Jest tudíž jasno, že v tom okamžiku, kde smí hodnota práce pouze ještě jako myšlénková formule nebo vědecká hypotésa místa míti, teprva by nadhodnota právě stala se pouhou formulí, formulí, která se opírá o hypothesu.
Jak známo, poukázal Bedřich Engels v pozůstalém článku, který jest otištěn v „Neue Zeit“ z r. 1895—1896; na řešení problemu dějinným zkoumáním podobných událostí předchozích. Zákon o hodnotě dle toho skutečně platil, ovládal skutečně bezprostředně výměnu statků, v periodě směny zboží kapitalistické hospodářství předcházející. Dokud výrobní prostředky náležejí výrobci samému, buďsi, že přirozené obce směňují přebytek svých výrobků anebo že samohospodařící sedláci a řemeslníci přinášejí své produkty na trh, jest to podle toho hodnota práce těchto výrobků, kolem níž jejich cena kolotá. Jak se však posunuje kapitál mezi skutečnými výrobci a spotřebiteli, nejprve jako obchodní a kupecký kapitál skladařský, pak jako manufakturní kapitál a konečně jako velkoprůmyslový kapitál, mizí hodnota práce pořád více s povrchu a do popředí vystupuje cena výrobní. Uvedené abstrakce jsou myšlénková opakování podobných jevů předchozích. jež se v dějinách udály a které dnes ještě působí a se v určitých případech a formách vskutku opakují. Hodnota práce zůstává realitou, třebas i již bezprostředně pohybu cen neovládala.
Engels snaží se, navazuje na jedno místo v třetím svazku .‚Kapitálu“, zevrubně to dokázati z dějin hospodářství. Ale, jakkoli skvěle znázorňuje vznik a vytváření se podílu ziskového, schází přece právě tomuto článku přesvědčující průkazní síla, kde jde o otázku hodnoty. Podle vylíčení Engelsova panoval Marxův zákon o hodnotě pět až sedm tisíciletí, od počátku výměny výrobku jako zboží (v Babylonii, Egyptě a j.) až do vzniku výroby kapitalistické, všeobecně jako zákon hospodářský. Proti tomuto náhledu učinil již Parvus v témž ročníku „Neue Zeit“ několik pádných námitek, poukázav na řadu skutečností (poměry feudální, nediferencované hospodářství na venkově, cechovní a j. monopoly), které překážely utvoření všeobecné hodnoty spočívající na pracovní době výrobcově. Zcela zřejmě nemůže se potud státi směna na základě hodnoty práce všeobecným pravidlem, pokud jest výroba pro směnu vedlejším odvětvím hospodářských jednotek, pokud jest upotřebením přebytečné práce a pod., a pokud se děje u směňujících výrobců za podmínek zásadně různorodých. Problem práce tvořící hodnotu směnnou a tím problem hodnoty a nadhodnoty není na oněch stupních hospodaření o nic jasnějším, než dnes.
Co však tam jasnějším se objevuje, než dnes, jest skutečnost nadpráce. Kde byla v starověku a středověku konána nadpráce, tam nebylo o ní nijakého klamu, nebyla zatemněna představou hodnoty. Otrok byl, kde měl pro směnu vyráběti, pouhým strojem pro nadpráci, nevolnící a poddaní konali nadpráci v zjevné formě služeb robotních, naturálních dávek, pokud se týče desátků. Tovaryš cechovního mistra mohl lehko přehlédnouti, co stála mistra jeho práce a jak vysoko ji tento odběrateli započetl.[10] Tato průzračnost vztahů mezi pracovní mzdou a cenou zboží převládá také ještě na prahu periody kapitalistické. Z ní vysvětlují se mnohá nás dnes překvapující místa v hospodářsko politických spisech oné doby o nadpráci a o práci jako samojediné tvůrkyni bohatství. Co se nám objevuje jako ovoce hlubšího pozorování věcí, bylo tehda téměř všeobecnou všední průpovědí. Boháčům oněch dob ani nepřipadlo, aby své bohatství prohlašovali za plod své práce. Na počátku období manufakturního vznikající učení o práci jako míře hodnoty (směnné), teď teprve sevšeobecňující připíná se sice k představě práce jakožto jediné tvůrkyni bohatství a pojímá hodnotu jistě docela konkretně, pomáhá však ihned pojetí o nadpráci spíše pomásti, než je objasniti. Jak potom ukázal Adam Smith na základě jejího zisku a pozemkové renty jakožto srážek s hodnoty práce, jak Ricardo tuto myšlenku dále propracoval a jak ji socialisté obrátili proti měšťáckému hospodářství, lze se dočísti u Marxa sama.
Avšak u Adama Smitha jest hodnota práce pojata již jako abstrakce od převládající skutečnosti. Plnou skutečnost má jen „v dřevním a surovém stavu společností“, který předchází před hromaděním kapitálu a přivlastněním země, jakož i v řemeslech pozadu jsoucích. Ve světě kapitalistickém naproti tomu jsou pro Smitha vedle práce, pokud se týče, mzdy, zisk a renta konstitujícím živlem hodnoty a hodnota práce slouží Smithovi jenom ještě jako „pojem“, jímž by se objevilo rozdělení výrobku práce, t. j. skutečnost nadpráce.
V soustavě Marxově není tomu zásadně jinak. Snad drží se Marx mnohem pevněji, než Smith pojmu hodnoty práce jím mnohem přísněji, avšak též abstraktněji stanoveného. Ale zatím co škola Marxova, v ní také spisovatel, byla toho mínění, že má před sebou v otázce vášnivě přetřásané, zda přívlastek „společensky nutná práce v hodnotě práce vztahuje se jenom na způsob zhotovení dotyčného zboží nebo také zároveň na poměr vyrobeného množství tohoto zboží ke skutečné (effektivní) poptávce, bod nejzákladnější důležitosti pro soustavu, vězelo již v Marxově stolku hotovo rozřešení, které také této, jako jiným otázkám, dalo docela jinou tvářnost, ji na jiný obor, do jiné řady posunulo. Hodnota individuelního statku anebo druhu statků jest dnes něco druhořadného, any jsou statky zcizovány za svou cenu výrobní — náklady pořizovací plus podíl ziskový. V popředí vystupuje hodnota veškeré výroby společnosti a přebytek této výroby nad souhrnnou sumu mezd dělnické třídy, t. j. nikoliv individuální, nýbrž veškerá sociální nadhodnota. Co veškerost dělníků v daném okamžiku přes podíl jim připadající vyrobí, tvoří sociální nadhodnotu společenské výroby, o niž se dělí jednotlivci kapitalisti v přibližně stejné proporci podle míry kapitálu jimi hospodářsky upotřebeného. Ale tento nadvýrobek realisuje se jen v té míře, pokud odpovídá veškerá výroba veškeré potřebě, resp. způsobilosti trhu k pojetí. Z tohoto hlediska, t. j. z hlediska výroby jakožto celku vzaté, jest určena hodnota každého jednotlivého druhu zboží dobou pracovní, která nutná byla, aby byl za normálních výrobních podmínek vyroben v takovém množství, které trh, t. j. veškerost jako kupec vzata, v ten čas pojmouti může. Teď však právě pro zboží zde v úvahu vzaté ve skutečností není míry dočasné veškeré potřeby a tak jest také tato hodnota jako předem pojatá skutečností čistě myšlenkovou, nic jinak, než jako hraniční užitková hodnota Gossenovy — Jevonsovy — Böhmovy školy. Oběma jsou skutečné vztahy základem, ale obě jsou zbudovány na abstrakcích.[11]
Takovéto abstrakce nelze ovšem při pozorování složitých zjevů mlčky pominouti. Jak daleko jsou přípustny, závisí docela od předmětu a účelu bádání. Přirozeně jest Marxovi právě tak dovoleno, pominouti vlastnosti statků tak daleko, že konečně zůstávají jenom vtělením spoust jednoduché lidské práce, jako jest volno škole Böhm-Jevonsově abstrahovati ode všech vlastností statků krom jejich užitečnosti. Ale i ony abstrakce jsou jen pro určité účely dokazování přípustny; poučky na jich základě nalezené mají nárok na platnost jenom uvnitř určitých hranic.
Není-li prozatím žádného bezpečného měřítka pro veškerou dočasnou spotřebu určitého druhu statků, ukazuje praxe přece, že uvnitř určitých období poptávka a dovoz všech statků se přibližně vyrovnají. — Praxis ukazuje dále, že se jenom jedna část veškerenstva účastní při výrobě a dodání[12] statků, ana druhá část pozůstává z lidí, kteří buď požívají důchodů za služby, které nejsou v žádném přímém vztahu k výrobě anebo mají důchod bez práce. Z veškeré ve výrobě obsažené práce žije tedy mnohem větší počet lidí, než při ní činně spolupůsobí a statistika důchodů nám ukazuje, že vrstvy v produkci nečinné naopak mnohem větší podíl z úhrnné výroby si přivlastňují, než kolik činí její početní poměr k části produktivně činné. Nadpráce této části jest empirická, ze zkušenosti dokazatelná skutečnost, která nepotřebuje žádného deduktivního důkazu. Zda1i jest Marxova theorie hodnoty správna čili nic, jest pro důkaz nadpráce dočista lhostejno. Není v tomto ohledu žádnou větou průvodní, nýbrž jen prostředek analysy a znázornění.
Pokládá-li tedy Marx při rozboru výroby statků, že se jednotlivý statek zcizuje za jeho cenu, znázorňuje na jednotlivém konstruovaném případě postup, jaký podle jeho pojetí veškerá výroba vskutku podává. Na veškerost statků vynaložená doba pracovní jest ve smyslu shora naznačeném dle toho její hodnotou společenskou.[13]
A když se neuskuteční zúplna ani tato společenská hodnota — protože ustavičně opětuje se znehodnocení statků částečnou nadvýrobou — nemá to na skutečnost sociální nadhodnoty neb nadvýrobku žádného vlivu zásadního. Vzrůst jeho množství příležitostně se mění anebo zpozvolňuje, avšak jistě není ani řeči o zastavení, neřku-li o zmenšování jeho množství v kterémkoli moderním státě. Nadvýrobku všude přibývá, avšak poměr jeho přírůstku k přírůstku mezdního kapitálu dnes v nejpokročilejších zemích klesá.
Tím, že Marx dané zde schema hodnoty veškerých statků na jednotlivé statky přenáší, jest již naznačeno, že spadá utváření nadhodnoty u něho výlučně do oboru výroby, kdež jest to průmyslový dělník, kterýž tuto nadhodnotu vyrobí. Všecky ostatní v moderním hospodářském životě činné živly jsou pomocnými agenty výroby, kteří pomáhají po případě nepřímo nadhodnotu zvýšiti, ani ku př. jako obchodníci zbožím, penězi atd. anebo jako jejich personál ujímají průmyslovému podniku práce jinak jemu připadající a tak jeho výlohy zmenšují. Velkoobchodníci atd. se svými zřízenci jsou jenom proměnění a odlišení kupečtí mládenci atd. průmyslníků a jejich zisky jsou proměněné a sestředěné výlohy těchto (průmyslníků). Zřízenci těchto obchodníků v poměru mezdním dělají sice nadhodnotu jim, avšak netvoří žádné nadhodnoty společenské. Neboť zisk jejich principálů s vlastní jich mzdou jest částí nadhodnoty, která byla vyrobena v průmyslu. Jenom že tato část jest poměrně menší, nežli byla před odlišením funkcí zde posuzovaných, pokud se týče, nežli by bez něho byla bývala. Tato rozrůznění činí teprve možným velikolepý rozvoj výroby a zrychlený obrat průmyslového kapitálu. Jako dělba práce vůbec, zvyšuje výrobnost průmyslového kapitálu, pokud se týče práce přímo v průmyslu zaměstnané.
Spokojíme se s touto krátkou rekapitulací výkladů o kapitálu obchodu ve zboží (od něhož zase představuje nám odlišnost kapitál obchodu peněžního) a o kupeckém zisku, jak obsaženy jsou v třetím svazku „Kapitálu.“ Vysvítá z nich, jak úzké vymezení má v systému Marxově práce stanovící nadhodnotu. Uvedené, jakož i jiné funkce, o nichž nelze zde dále šířiti se, jsou podle povahy své pro společnost nové doby nezbytny. Formy jejich mohou se a budou se také nepochybně měniti, avšak ony samy zůstanou, dokavad se lidstvo nerozptýlí v malé, v sebe uzavřené hospodářské jednotky, kdež by pak s části byly zrušeny, s části na minimum sníženy. V nauce o hodnotě, která přece pro dnešní společnost platí, objevuje se všecek na ně vypadající výdej venkoncem jakožto srážka z nadhodnoty, dílem jako „náklad“, dílem jako integrující část vykořisťovacího podílu.
Jest zde jistá libovůle v hodnocení funkcí, při němž podkládá se nikoli daná, nýbrž sestrojená společensky hospodařící společnost. To jest klíč pro všecky nejasnosti theorie o hodnotě. Lze jí toliko pomocí tohoto schema porozuměti. Viděli jsme, že nadhodnota mohla jenom tak pojata býti jako realita, že bylo předpokládáno hospodářství veškerosti. Marx se k tomu nedostal, aby dokončil kapitolu o třídách pro jeho nauku tak důležitou. Na ní by se nejjasněji ukázalo, že není hodnota práce doprosta nic jiného, leč klíč, myšlénkový obraz, jako oduševnělý atom.[14] Klíč to, kterýž v mistrovských rukou Marxových vedl k odkrytí a zobrazení ústrojí kapitalistického hospodářství, jaké nebylo stejně pronikavě, důsledně a stejně světle posud podáno, kterýž však od jistého bodu selhává a proto se stal skoro každému Marxovu žáku osudným.
Především jest mylnou nauka o hodnotě práce v tom, že se jeví přece pořád jako měřítko pro vykořistění dělníka kapitalistou, K čemuž mezi jiným svádí pojmenování podílu nadhodnotového podíl vykořisťovací. Že jest jako takové měřítko i pak nesprávno, vychází-li se od společnosti jako celku a staví-li se souhrn pracovních mezd k souhrnu ostatních důchodů, jest patrno již z předchozího. Nauka o hodnotě podává tak málo platného pravidla pro spravedlnost nebo nespravedlnost rozdělení výrobku práce, jako jí neposkytne nauka o atomu pro krásu nebo pro ohyzdnost díla výtvarného. Vždyť setkáme se dnes s dělníky nejlépe se majícími, s částí „aristokracie práce“ právě v živnostech s velmi vysokým podílem nadhodnotním a s nejpověstnějšími trhany dělnickými v živnostech s velmi nízkým nadhodnotním podílem.
Na jediné skutečnosti, že nedostane námezdní dělník plné hodnoty výrobku své práce, nedá se provésti vědecké odůvodnění socialismu anebo komunismu. „Marx také tím přece nikdy“, píše B. Engels v předmluvě k „Bídě filosofie“ „neodůvodnil svých komunistických požadavků, nýbrž nutnou, před našimi zraky denně víc a více se blížící zkázou kapitalistického způsobu výroby.“
Pohleďme, jak tomu jest.