„Jeví-li se akkumulace s jedné strany jako rostoucí
koncentrace... zračí se se strany druhé jako repulse
mnoha individuelních kapitálův od sebe.“
Marx, „Kapitál“ I., 4. vyd., str. 590.
Nadhodnota jest podle nauky Marxovy neuprosným osudem kapitalistovým. Kapitalista musí vyrobiti nadhodnotu, aby docílil zisku, může však bráti nadhodnotu jenom z živoucí práce. Aby si zabezpečil trh naproti svým konkurentům, musí usilovati o zlevnění výroby a toho dosáhne, jakmile selže stlačování mzdy, jen zvýšením výrobnosti práce, t. j. zdokonalením strojů a úsporou lidské pracovní síly. Ale s lidskou pracovní silou zastavuje činnost práce vyrábějící nadhodnotu a zabíjí tak slepicí, která mu klade zlatá vejce. Klesání ziskového podílu, krok za krokem se před se beroucí, jest následek, což okolnostmi opačně působícími snad na čas se zdrží, ale vždy znova zas se vrací. Zde jest nový vnitřní odpor kapitalistického způsobu výroby. Ziskový podíl jest popudem k produktivnému upotřebení kapitálu, klesne-li pod jistý bod, chábne puzení k produktivnímu podniku, především pokud jde nové kapitály, které přicházejí jako odnože nahromaděných kapitálových spoust. Kapitál sám objevuje se závorou kapitalistické výroby. Další rozvoj výroby jest přerušen. Zatím co na jedné straně každý činný kapitál snaží se zimničním napjetím výroby hromadu svých zisků ukrýti a zvýšiti, začíná již na druhé straně váznutí v rozšiřování výroby. To jest jen protějšek událostí ženoucích ku krisi z relativní nadvýroby na trhu hodnot užitkových. Nadvýroba statků projevuje se zároveň jako nadvýroba kapitálů. Zde jako tam přivádějí krise dočasná vyrovnání. Nastane obrovské znehodnocení a zničení kapitálů a pod vlivem stagnace musí si dáti jedna část dělnické třídy líbiti stlačení mzdy až pod průměr, ana na trhu stojí sesílená reservní armáda přebytečných rukou kapitálu k disposici. Po chvíli obnoví se takto podmínky nových uložení kapitálu na zisk a tanec může začíti znovu, ale na zvýšené stupnici vylíčené vnitřní protivy. Větší centralisace kapitálů, větší soustředění podniků, zvýšený vykořisťovací podíl.
Jest to vše správno?
Ano a ne. jest správno předem v tendenci. Vylíčené síly tu jsou a působí udaným směrem. Ale také jevy jsou vzaty ze skutečnosti: pokles ziskového podílu jest skutečností, skutečností jest, že povstane nadvýroba a krise, skutečností jest periodické zničení kapitálu, skutečností jest soustředění a jednocení průmyslového kapitálu, skutečností jest stoupání podílu nadhodnotového. Potud nedá se zásadně na vylíčeném ničím viklati. Neodpovídá-li obraz skutečnosti, tedy ne proto, že by vysloveno bylo něco klamného, nýbrž proto, že, co vysloveno, jest nedokonalé. Činitelé, kteří působí na líčené protivy jako obmezení, buď se u Marxa docela zanedbávají anebo se sice při příležitosti o nich pojednává ale později, když se skutečností shrnují a srovnávají, pustí se se zřetele, tak že se jeví sociální působení antagonismů mnohem silněji a bezprostředněji, nežli jaké ve skutečnosti jest.
Tak říká Marx v prvním svazku „Kapitálu“ (hlava 23., odst. 2.) o tvoření kapitálových odnožů dělením atd. (‚.Repulse mnoha individuelních kapitalistův od sebe.“) a poznamenává při tom, že akkumulací kapitálu počet kapitalistů následkem takových odštěpení „stále a stále vzrůstá“ (4. vyd. Str. 589.). Ale v následujících vývodech naprosto se nedbá tohoto vzrůstu počtu kapitalistů a dokonce se pojednává o akciové společností jediné s hlediska sestředění a jednocení kapitálu. Hořejším „více nebo méně“ jeví se věc vyřízenou. Na konci prvého svazku jest řeč jenom ještě o „ustavičně ubývajícím počtu kapitálových magnátů“ a na tom se také nic zásadně nemění v třetím svazku. Ovšem děje se při pojednání o podílu ziskovém a o kupeckém kapitálu zmínka o skutečnostech, které poukazují na tříštění kapitálů, ale bez upotřebení pro náš případ. Čtenář má dojem, že počtu majitelů kapitálů ustavičně — ne-li absolutně, tedy v poměru k vzrůstu dělnické třídy — ubývá. V sociální demokracii převládá podle toho představa a vtírá se pořád na mysl, že s koncentrací průmyslových podniknutí rovnoběžně jde ku předu koncentrace majetků.
Tomu však nikterak tak není. Forma akciové společnosti staví se tendenci: centralisace majetků centralisací závodů na odpor ve velmi značném rozsahu. Dopouští dalekosáhající rozštěpování kapitálů již soustředěných a činí zbytečným přivlastnění kapitálu jednotlivými velmoži za účelem koncentrace živnostenských podniknutí. Využitkovali-li nesocialističtí národní hospodáři této skutečnosti k omluvě sociálních poměrů, není to ještě pro socialistu důvodem, zatajovati si je anebo je zamluviti. Jde spíše o to, poznati jejich skutečný rozsah i dosah.
Bohužel nedostává se ještě naprosto číselných dokladů o skutečném rozdělení kmenových, prioritních atd. podílů akciových společností dnes tak mocné místo zaujímajících, any jsou ve většině zemí podíly anonymní (t. j. mohou měniti majitele bez okolků, jako papírové peníze)‚ kdežto v Anglii, kde převládají akcie na jméno zapsané a v seznamy akcionářů takto zjištěných každý může v státním rejstříkovém úřadu nahlédnouti, jest pořízení poněkud přesné statistiky držitelů akcií olbřímí úlohou, které se ještě nikdo neodvážil. Jejich počet lze jenom na základě jistých šetření o jednotlivých společnostech přibližně odhadnouti. Aby se však ukázalo, jak velice klamou představy, jaké si v tomto ohledu činíme, a jak nejmodernější a nejhrůznější forma kapitalistické centralisace „trust“ ve skutečnosti docela jinak působí na rozdělení jmění, než se zdá opodál stojícímu, uvádíme zde několik číslic, které dají se lehce ověřiti.
Anglický niťařský trust čítá ne méně, než 12.300 majitelů podílů. Z toho: 6000 majitelů kmenových akcií s 1200 markami průměrného kapitálu, 4500 majitelů prioritních akcií s 3000 markami průměrného kapitálu a 1800 majitelů dluhopisů s 6300 markami průměrného kapitálu.
Také trust přadláku jemné příze má slušný počet podílových majitelů totiž 5454. 2904 majitelů kmenových akcií s 6000 markami průměrného kapitálu, 1870 majitelů prioritních akcií s 10.000 markami průměrného kapitálu a 680 majitelů dluhopisů s 26.000 markami průměrného kapitálu.
Podobně trust bavlnový P. a T. Coats[15].
Počet akcionářů velikého manchesterského lodního průplavu obnáší kolem 40.000; akcionářů velikého provisního obchodu T. Lipton jest na 74.262!
V novější době za příklad kapitálové Koncentrace uváděný obchodní dům Spiers & Poud v Londýně má při úhrnném kapitálu 26 milionů marek 4650 akcionářů, z toho jen 550, jichž akciový majetek převyšuje 10.000 marek. To jest několik příkladů roztříštění majetkových podílů k centralisovaným podnikům. Samozřejmo jest, že nejsou všichni akcionáři kapitalisty měrou stojící za zmínku a že mnohonásobně objevuje se jeden a týž velký kapitalista při všemožných společnostech opět jako malý akcionář. Ale při tom při všem jest počet akcionářů a průměrný obnos jejich akciového majetku v kvapném vzrůstu. Dohromady se počet majitelů akcií v Anglii odhaduje daleko přes milion, a to se nezdá přehnáno, pováží-li se, že pouze v roce 1896 počet akciových společností Spojeného království obnášel na 21.220 se splaceným kapitálem 22.290 milionů marek, K čemu pak ještě přicházejí v Anglii samotné obchodující cizozemské podniky, státní papíry atd.[16].
Toto rozdělení národního bohatství, za kteréžto slovo dalo by se také ve veliké části případů říci národní nadvýroby, zrcadlí se opět v číslech statistiky důchodů.
Ve Spojeném království obnášel ve finančním roce 1893—94 (dle poslední zprávy, kterou mám) počet důchodů pod rubrikou D a E (důchody z obchodních zisků, z vyšších úřednických platů atd.) s 3000 markami a nad ně odhadnutými osobami 727.270. K tomu však ještě přistupují censiti, jimž odhadnut důchod z půdy (renty, pachtovní smlouvy), z činžovních domů a ze zdanitelných uložení kapitálových. Tyto skupiny platí dohromady skorem právě tolik daní, co daňové skupiny napřed uvedené, totiž 6000 oproti 7000 milionům marek důchodů. To by číslici osob přes 3000 marek beroucích skoro zdvojnásobilo.
V „British-Review“ z 22. května 1897 jest několik číslic o vzrůstu důchodů v Anglii od r. 1851 až do r. 1881. Dle toho měla Anglie rodin s důchodem 150 až 1000 liber šterlingů (prostřední a malá buržoasie a nejvyšší aristokracie), r. 1851 kolem 300.000, r. 1881 kolem 990.000. Ano se rozmnožilo obyvatelstvo v těchto třiceti letech v poměru od 27 na 35, t. j. asi o 30 procent, stoupl počet těchto důchodových tříd v poměru od 27 do 90 t.j. o 233 1/3 procent. Giffen odhaduje je na půldruhého milionu daň platících.
Ostatní země neukazují obrazu zásadně rozdílného. Francie má podle Mulhalla při úhrnu 8,000.000 rodin, 1,700.000 rodin ve velkoměšťanských a maloměšťanských existenčních poměrech (průměrný důchod 5200 marek) oproti 6,000.000 dělníkův a naproti 160.000 zcela bohatým.
V Prusku bylo, jak vědí čtenáři Lasallovi, r. 1854 při obyvatelstvu 16.3 milionů jen 44.407 osob s důchodem nad 1000 tolarů. V roce 1894/95 platilo při úhrnném obyvatelstvu kolem 33 milionů, 321.296 osob daň z důchodu nad 3000 marek. R. 1897 a 1898 stoupl počet na 347.328. Zatím co se obyvatelstvo zdvojnásobilo, vrstva lépe situovaných tříd se víc jak sedmkrát znásobila. I když se proti tomu počítá s tím, že země v r. 1866 anektované většinou vykazují vyšší číslice zámožnosti, než Staré Prusko, a že mnohé ceny životních potřeb v mezičasí značně stouply, vychází ještě na krásně poměrný přírůstek lépe situovaných oproti veškerému obyvatelstvu daleko nad 2:1. Vezmeme-li za příklad pozdější dobu, nalezneme, že ve čtrnácti letech mezi r. 1876 a 1890 při úhrnném přírůstku censitů o 20.56 procent, důchody mezí 2000 až 20.000 markami (zámožné a menší měšťáctvo) z 442.534 na 582.024 berních poplatníků, t. j. o 31.52 procent přibude. Třída vlastních držitelů (6000 marek důchodů a přes to) vzrůstá v stejné době z 66.319 na 109.095, t.j. o 58.47 procent. Pět šestin tohoto přírůstku, totiž 33.226 z 38.776 připadají na střední vrstvu důchodů mezi 6000 a 20.000 markami. Nejinak mají se poměry v nejprůmyslnějším státě Německa, totiž v Sasích. Tam stoupl od r. 1879 do r. 1890 počet důchodů mezi 33.000 a 9.600 markami z 24.414 na 38.841.[17] Podobně v ostatních jednotlivých státech německých. Ovšem nejsou všichni příjemci vyšších důchodů „držitelé“, avšak v jak vysoké míře tomu tak jest, jest patrno z toho, že bylo pro r. 1895/96 v Prusku připuzeno 1,152.332 censitů se zdanitelným majetkem čistým nad 6.000 marek k dani doplňovací. Více než polovice z nich, totiž 598.063 zaplatili daň z čistého jmění nad 20.000 marek, 385.000 z čistého jmění nad 32.000 marek.
Jest tedy naprosto mylno míti za to, že přítomný vývoj vykazuje relativní anebo dokonce absolutní zmenšení počtu držitelů. Počet majetných neroste „více nebo méně“, nýbrž naskrze více, t.j. absolutně i relativně. Kdyby byly činnost a vyhlídky sociální demokracie od toho závisly, že počet držitelů klesá, pak mohla by vskutku „jíti spat“. Avšak jest tomu naopak. Nikoli na klesání, nýbrž na přibývání společenského bohatství závisí vyhlídky socialismu. Socialismus neboli socialistické hnutí nové doby přežilo již mnohou pověru, přežije také tu ještě, že závisí jeho budoucnost od koncentrace majetku, anebo, chce-li kdo, na pohlcení hodnoty ztenčující se skupinou kapitalistických mamutů.[18]
Zdali jest společenská nadvýroba desíti tisíci osobami monopolisticky skupena anebo rozdělena mezi půl milionů hlav rodinných v odstupňovaných množstvích, jest pro devět nebo deset milionů hlav rodin, které jsou při tomto obchodu zkráceny, zásadně lhostejno. Jejich úsilí po spravedlivém rozdělení nebo po organisaci, která spravedlivější rozdělení s sebou přináší, není proto méně oprávněno a nutno. Naopak. Stálo by to méně nadpráce, udržeti několik tisíc privilegovaných v bujnosti, než půl milionu i více v nespravedlivém blahobytu.
Kdyby byla společnost tak sestavena, anebo kdyby se tak vyvinula, jak to socialistická doktrina dosud předpokládala, pak by ovšem byla hospodářská zkáza jenom otázkou krátkého času. Avšak tomu — jak vidíme, právě tak není.
Rozčlenění společnosti daleko jsouc toho, aby se oproti dřívějšku zjednodušilo, spíše se, i pokud se týče výše důchodu i činnosti v povoláních, ve veliké míře odstupňovalo a odlišilo. Kdybychom neměli skutečnost tu statistikou důchodů a povolání empiricky zjištěnu, dala by se prokázati také ryze deduktivní cestou jako nutný následek moderního hospodářství.
Co moderní způsob výroby především vyznačuje, jest veliké zvýšení výrobní síly práce. Účinek jest neméně veliké stoupání výroby — spoustová produkce užitkových statků. Kde zůstane toto bohatství? Anebo, abychom otázku na samo jádro věcí zamířili: kde zůstane nadvýrobek, který průmysloví námezdní dělníci přes vlastní svou potřebu omezenou svojí mzdou dále vyrobí? „Kapitáloví velmoži mohli by míti desetkrát tak veliká břicha, než jim lidový vtip vyčítá, a desetkrát více obsluhy si držeti, než ve skutečnosti činí; vůči spoustě roční národní výroby dlužno si připomenouti, že jest kapitalistická velkovýroba především výrobou spoust — byla by jejich spotřeba pořád jako pírko na váze. Řekne se že vyvezou přebytek. Dobře, ale cizozemský odběratel zaplatí nakonec zase jen zbožím. Ve světovém obchodu úkol, který plní cirkulující kovové peníze, mizí. Čím která země bohatší kapitálem, tím větší její dovoz zboží, neboť země, jimž půjčuje peníze, nemohou většinou úroky platiti jinak, než ve formě zboží?[19]
Kam tedy se poděje množství zboží, kterého nestráví velmožové a jejich služebnictvo?
Nepřiplyne-li v tom či onom způsobu k proletářům, musí býti právě zachyceno ostatními třídami. Buďsi stoupající relativní úbytek počtu kapitalistů a stoupající blahobyt proletariátu, anebo četná třída střední, to jest jediná alternativa, kterou nám ponechává pokračující stoupání výroby. Krise a neproduktivní výdaje na vojska atd. shltnou mnoho, přece však absorbovali v novější době vždy jenom zlomky veškeré nadvýroby. Kdyby chtěla dělnická třída počkati, až přivede „kapitál“ střední vrstvy se světa, mohla by opravdu zdlouha se prospati. Kapitál by tyto třídy v jedné formě vyvlastnil a v jiné by je zase vždycky znovu do života povolal. Nikoliv „kapitál“, dělnická třída sama má poslání vstřebati cizopasné živly hospodářské.
O skutečnost, že bohatství moderních národů jest v rostoucí míře bohatstvím movitých užitkových statků, opřeli manchestrovští spisovatelé všelijaká krásná malování dnešních poměrů. To dalo svým časem podnět skoro všem socialistům upadnouti v opačnou krajnost a považovati společenské bohatství jen ještě za ustálené bohatství, sub specie „kapitál“, kteréž bylo znenáhla zosobněno v mystickou bytost. I nejosvícenější hlavy ztrácejí zdravý úsudek, jakmile jim tato představa „kapitálu“ přeběhne přes cestu. Marx praví jednou o liberálním národohospodáři J. B. Sayovi, že si dovoluje odsuzovati krise, protože ví, že zboží jsou výrobky. Dnes mnozí myslí, že řekli všecko o společenském bohatství, odkáží-li na specifickou formu podnikového kapitálu.
Proti větě v mém dopisu k štuttgartskému sjezdu strany, že nebude přírůst společenského bohatství provázen scvrkajícím se počtem kapitálových velmožů, nýbrž vzrůstajícím počtem kapitalistů všech stupňů, vytýká mi úvodník v „New-Yorker Volkszeitung“, že jest to, aspoň pokud se hledí k Americe, nesprávno, neboť census Spojených Států dokazuje, že jest tam výroba ovládána neustále v poměru k jich úhrnné výši více a více se scvrkajícím počtem syndikátů („Concerus“), Jaké to vyvrácení. Co prohlašuji o všeobecném rozčlenění tříd, myslí kritik, že porazil poukazem na rozčlenění průmyslových podniků. Jest to, jako kdyby někdo chtěl říci, že se pořád víc a více scvrká počet proletářů v moderní společnosti, neboť kde byl dříve jednotlivý dělník, tam je dnes odborový spolek.
Na to se pak ovšem připojuje prohlášení, že toto shrnutí podniků jest hlavní věcí, zdali se pak utvoří v akcionářích nová třída zahalečů, na tom že nesejde.
To jest především názor a nikoli důkaz proti skutečnosti, na niž důraz se klade. Při rozboru společnosti na potaz skutečnost ta právě tak, jako ona. Může s jiného hlediska býti méně důležitou, avšak o to zde nejde, nýbrž o to, je-li správna čili nic. O stahování podniků, kteréž mi vskutku nebylo docela neznámo, mluvil jsem sám ve větě následující. Zmiňuji se o dvou skutečnostech a kritik domnívá se, že dokázal lichost jedné, když jedině druhou prohlásí za důležitou. Doufám, že se mi podaří zničiti přelud, který jemu jiným pohled kalí.
Zmíněného výroku se dovolal také Karel Kautský — ještě v Stuttgartu samém — a mně namítal, kdyby bylo pravdou, že přibývá kapitalistů a nikoliv nemajetných, pak utvrzoval by se kapitalismus a my socialisté bychom vůbec nepřišli k cíli. Ale ještě jest pravdivo slovo Marxovo: příbytek kapitálu znamená též příbytek proletariátu.
To jest v jiném směru a méně krutě stejné qui pro quo. Nikde jsem neřekl, že proletářů nepřibývá. Mluvil jsem, kde kladu důraz na příbytek kapitalistů všech stupňů, o lidech a nikoli o podnikatelích. Ale Kautský patrně utkvěl na pojmu „kapitálu“ a usuzoval pak, že musí relativní přibývání kapitalistů značiti relativní ubývání proletářstva, to však odporuje našemu učení. A namítá mi uvedený výrok Marxův.
Dotkl jsem se dále již nahoře Marxovy věty, která poněkud jinak zní, nežli ona Kautským citovaná. Omyl Kautského vězí ve stotožňování kapitálu s kapitalisty nebo držiteli. Mohl bych však odkázati Kautského ještě na něco jiného, co seslabuje jeho námitku. A to jest vývoj průmyslového kapitálu, kterýž Marx nazývá organickým. Změní-li se složení kapitálu takovým způsobem, že stálého kapitálu přibývá a oběžného kapitálu ubývá, pak jest v dotyčném podniku absolutní příbytek kapitálu relativním úbytkem proletariátu. To však jest právě podle Marxa karakteristická forma moderního vývoje. Přeneseno na kapitalistické hospodářství veškero značí to ve skutečnosti: absolutní příbytek kapitálu, relativní úbytek proletariátu. Dělníci, kteří se změněným organickým složením kapitálu stali přebytečnými najdou pokaždé zase jen v té míře práci, pokud se dostaví na trh nový kapitál k zaměstnání jich. Zrovna v tom bodě, k němuž Kautský otázku zaměřil, jest můj výrok v souhlasu s Marxovou theorií. Má-li počtu dělníků přibývati, musí kapitál poměrně ještě rychleji přibývati, to jest důsledek dedukce Marxovy. Myslím, že to Kautský bez dalšího připustí.
Jde tedy až dotud jen o to, zda rozmnožený kapitál jest držbou kapitálovou pouze jako podnikový fond, anebo také jako podnikový podíl.
Ne-li, pak byl by kapitalistou nějaký zámečník Pasevalk, který provozuje svou živnost s šesti pomocníky a několika učni, ale rentier Müller, který má pár set tisíc marek v kufru, anebo jeho zeť, inženýr Schulze, který dostal větší počet akcií věnem (všichni akcionáři nejsou zahaleči) byli by bez majetku. Protimyslnost takovéto klasifikace bije do očí. Majetek jest majetek, ať pevný, ať oběžný. Akcie není jen kapitál, jest dokonce kapitál ve své nejdokonalejší, mohlo by se říci v sublimované formě. Jest poukázkou sproštěnou všeho hrubého dotyku s nízkostmi živnostenské činnosti na podíl v nadvýrobě národního či světového hospodářství — dynamický kapitál, libo-li. A kdyby žili vesměs jenom jako zahálející rentieři, představovalí by rostoucí zástupy akcionářů — lze dnes říci akcionářské batailony — již svou pouhou existencí, způsobem své spotřeby a počtem svého sociálního komonstva, potenci do hospodářského života společnosti mocně zasahující. Akcie obnovuje zase v sociální stupnici členy, kteří byli z průmyslu soustředěním závodů jako řiditelé výroby odstraněni.
Zatím má to s touto koncentrací také svůj háček. Pozorujmež ji trochu blíže.