“Odpory naplněné pohybování kapitalistické
společnosti pociťuje praktický měšťák nejpádněji
v střídání periodického okruhu, kterým moderní průmysl
probíhá a jehož vrcholkem jest - všeobecná krise.”
Marx: Předmluva k druhému vydání “Kapitálu”.
O hospodářských krisích moderního společenského tělesa, jejich příčinách a jejich léčení, sotva bylo méně prudkých sporů, nežli o pathologických krisích, pokud se týče, stavech nemocného lidského těla. Kdo má chuti k srovnávání, najde také lehce srovnávací body k obdobám mezi rozmanitými theoriemi, které byly vytvořeny ohledně obojích jevů. Pozná ku př. v stoupencích výstředního hospodářského liberalismu k J. B. Sayovi se pojícího, který považuje obchodní krise pouze za samoléčivý proces hospodářského organismu, nejbližší duševní spřízněnce přívrženců tak nazvané přirozené methody léčebné a bude různé theorie, které se při lidských nemocech přimlouvají za důraznou lékařskou činnost podle určitých hledisek (syptomatické léčení, ošetřování dle tělesné povahy atd.) vztahovati na různé sociální theorie, které prohlašují za vhodné všeliké zasahování státu ve příčiny a jevy hospodářských krisí. Přijde-li však k tomu, aby dokonaleji prozpytoval zástupce soustav zde a tam vytvářených, dojde k podivuhodnému pozorování, že jest ve psí jednotnost směru myšlení, že velice dalekosáhlá víra ve zkoušené lékaře a jejich umění se docela dobře srovná s tuhým hospodářským manchestrovstvím a právě tak i obráceně.
V kruzích socialistických nejpopulárnější vysvětlení hospodářských krisí jest její dovození z podspotřeby. Proti tomuto pojetí však opětovně ostře vystoupil Bedřich Engels. Nejpříkřeji snad v třetím oddílu třetí kapitoly spisu ve sporu proti Düringovi, kdež praví Engels, že jest podspotřeba mass snad „také průpravnou podmínkou krisí”, nevysvětluje však, proč tu jest, zrovna tak, jako proč dříve se nevyskytala. Engels bere tu za příklad poměry anglického bavlnářského průmyslu v r. 1877 a prohlašuje to za veliké slovo vůči nim „vysvětlovati nynější celkové váznutí odbytu bavlněné příze a tkanin z podprůměrné spotřeby anglických mass a nikoli z nadvýroby anglických bavlnářských fabrikantů.” (3. vyd. Str. 308 a 309)[28]
Ale i Marx sám vyslovil se příležitostně velmi ostře proti odvozování krisí ze spotřeby. „Jest to čirá tautologie”, praví se v druhém svazku „Kapitálu”, „říci, že povstávají krise z nedostatku konsumentů způsobilých k placení”. Chce-li se této tautologií dáti známka hlubšího odůvodnění tím, že se řekne, že obdrží dělnická třída příliš hubený díl svého vlastního výrobku a že se zlořádu odpomůže, jakmile z toho obdrží větší podíl, jest jen podotknouti, že „bývají krise pokaždé právě připravovány obdobím, v němž mzda dělnická všeobecně stoupá a dělnická třída obdrží vskutku větší podíl části ročního výrobku pro spotřebu určené”. Zdá se tedy, že kapitalistická výroba „zahrnuje podmínky od zlé nebo dobré vůle nezávislé, které ona relativní prospívání dělnické třídy jen jako na okamžik připouštějí a sice vždy jen jako bouřliváčka krise” (na uved. místě str. 406 a 407), k čemuž dodává Engels v poznámce pod čárou: „Ad notam pro přívržence Rodbertovy theorie krisí”.
Hrubě stojí v odporu se všemi těmito větami místo v druhém svazku „Kapitálu”. Tam totiž praví Marx o krisích: „Posledním důvodem všech hospodářských krisí zůstane vždycky chudoba a obmezení spotřeby mas naproti pudu kapitalistické výroby rozvinouti výrobní síly tak, jako by jen absolutní způsobilost konsumpce společností tvořila její hranice.” (N. u. m. str. 21.) To není obzvlášt rozdílno od Rodbertovy theorie krisí, neboť ani u Rodberta nejsou krise naskrze vyvozovány z podkonsumpce mass, nýbrž, jako v předcházejícím, z podspotřeby ve spojení se stoupající výrobností práce. Na citovaném místě u Marxa jest však podkonsumpce mass vytčena v protivě k anarchii výrobní - nepoměr výroby v různých odvětvích a proměny cen, které vyvolávají všeobecná váznutí - jako poslední důvod všech skutečných krisí.
Pokud zde jest podstatný rozdíl od pojetí, jak vyjádřeno jest v citátu shora uvedeném z tuhého svazku bude pro to hledati vysvětlení ve velmi různém časovém vzniku obou výroků. Jest mezi nimi doba ne méně, nežli třináct až čtrnáct let a sice jest věta z třetího svazku „Kapitálu” starší. Byla již v r. 1864 nebo 1865 napsána, věta ze svazku druhého naproti tomu zajisté později, než v r. 1878 (srov. o tom údaje Engelsovy v předmluvě k druhému svazku „Kapitálu”). Vůbec obsahuje druhý svazek nejpozdější a nejzralejší plody Marxovy badatelské práce.
Na jiném místě právě tohoto druhého svazku, které vzniklo již r. 1870, uvádí se periodická povaha krisí - přibližně desítiletý okruh výroby - ve spojení s trváním obratu pevného (ve strojích a p. uloženého) kapitálu. Vývoj kapitalistické výroby má tendenci na jedné straně rozšířiti hodnotný objem a životní trvání stálého kapitálu, na druhé straně tuto životní délku ustavičným převracováním výrobních prostředků zkrátiti. Odtud „morální prodej” tohoto dílu pevného kapitálu, dříve než se „fysicky vyžil”. „Tímto, řadu let zabírajícím kruhem souvislých proměn, v nějž jest kapitál svou pevnou součástí přičarován, podává se hmotný podklad periodických krisí, na kterémž obchod po sobě prodělá periody ochabnutí, prostřední živosti, přenáhlení, krisí (druhý svazek str. 164.). Jsou sic periody, kdy se kapitál ukládá, velice různy a rozcházejí se, nicméně krise tvoří vždycky východisko velikého nového uložení a tím - hledíc k celé společnosti – „více či méně nový hmotný podklad pro nejbližší cyklus proměn”. (Str. 165.). Této myšlenky znova se ujímá v témž svazku, pojednávaje o reprodukci kapitálu (t. j. o pochodu neustálé obnovy kapitálů pro účely výrobní a spotřební na společenské basi) a dovozuje tam, jako i při reprodukci při stejné stupnici a s nezměněnou výrobní silou práce rozdíly občas dostavující se v délce života pevného kapitálu; (když na př. v některém roce více součástek pevného kapitálu odumře, než v roce předchozím) musí míti za následek krise výrobní. Obchod s cizinou může sic vypomoci, ale pokud nenahrazuje pouze elementy - i co do hodnoty - přenáší „pouze odpory v rozlehlejší sféry, otevírá jim širší pole”. Komunistická společnost může takovým poruchám předejíti trvalou relativní nadvýrobou, kteráž v ní „za jedno jest s kontrolou společnosti nad věcnými prostředky své vlastní reprodukce”, uvnitř kapitalistické společnosti však jest tato nadprodukce živlem anarchistickým. Tento příklad poruch pouhými rozdíly života pevného kapitálu jest pádným. „Nepoměr ve výrobě mezi pevným a oběžným kapitálem jest zalíbeným důvodem hospodářů, aby jím vysvětlili krise. Že takový nepoměr vzniknouti může a musí při pouhém udržování pevného kapitálu - jest jim cos nového; že může a musí vzniknouti při předpokladu ideální normální výroby, při prosté reprodukci fungujícího již kapitálu společenského. (N. u. m. str. 468.) V hlavě o nahromadění a rozšířené reprodukci zmiňuje se o nadprodukci a krisích jenom mimochodem, jako o samozřejmých výsledcích možností kombinačních, které jsou spjaty s líčeným procesem. Přece zde zase velmi energicky zůstává při pojmu „nadprodukce”. „Nechce-li tedy Fullarton ku příkladu”, stojí na str. 499., „ničeho věděti o nadvýrobě kapitálu totiž peněžního kapitálu, opět to dokazuje, jak dočista málo rozumí nejlepší měšťáčtí hospodáři mechanismu svých systémů”. A na stránce 524. se uvádí, že, je-li, což se může při kapitalistické akkumulaci přihoditi, pevný díl oné části kapitálu, která jest určena k výrobě spotřebních prostředků, větší, než mezdní kapitál s připočtením nadhodnoty oné části kapitálu, která určena jest k výrobě výrobních prostředků, jest to nadvýroba v oboru onom a „jen velikým krachem vyrovnati se dá.”
Myšlenka prve rozvinutá, že rozšíření trhu přenáší rozpory kapitalistického hospodářství na širší obory a tím je stupňuje, byla použita Engelsem při různých příležitostech v třetím svazku na novějších jevech. Především zasluhují tu zmínky poznámky na stránce 97. v prvém a na stránce 27. v druhém dílu téhož svazku. V poznámce poslednější, která rekapituluje a doplňuje; co v prvé pověděno, jest sice obrovské rozšíření, jakého doznaly dopravní prostředky od té doby, kde Marx psal, a které světový trh teprve vskutku zřídily: vstoupení nových průmyslových zemích v konkurenci s Anglií a nekonečné rozšíření oblastí pro uložení přebytečného evropského kapitálu, označeny za činitele, kteří „odstranili anebo silně oslabili největší část starých ohnisek krisí a příležitostí k tvoření krisí”, ale po karakterisování kartelů a trustů jakožto prostředků k obmezení konkurence na vnitřním trhu a ochranných cel, jimiž se mimoanglický svět obkličuje, jakožto „zbrojení ku konečnému, všeobecnému polnímu tažení průmyslovému, kteréž by se rozhodlo o panství na trhu světovém” praví se na konec: „Tak skrývá v sobě jeden každý z elementů, který vzpírá se opakování starých krisí, zárodek příští daleko mocnější krise”. Engels nadhazuje otázku, zda-li se průmyslový cyklus, kterýž obepínal za dětství světového obchodu (1815-1847) přibližně pětileté, od r. 1847-1867 desítileté periody, znovu nerozšířil a zdali se „nenalézáme v přípravném období nového světového krachu neslýchané prudkosti”, zůstavuje však také alternativu, že akutní forma periodického procesu se svým dosavadním desítiletým cyklem „ustoupila spíše chronickému, na různé země různodobně se rozvrhujícímu střídání relativně krátkých, slabých polepšení obchodu s relativně dlouhou, nerozhodnou tísní”.
Doba od sepsání tohoto výroku uplynulá ostavila otázku nerozhodnutu. Ani se nedají zjistiti známky hospodářského světového krachu neslýchané prudkosti, ani nelze označiti zlepšení obchodu mezi tím nastalé jako zlepšení obzvláště krátkého věku. Spíše do popředí vystupuje třetí otázka, kteráž ostatek již s části zahrnuta jest v otázce posléz uvedené. Totiž, zda mohutné, prostorné rozšíření světového trhu ve spolku s mimořádným skrácením času potřebného pro zprávy a dopravu tak rozmnoží možností vyrovnání poruch, zdaž závratně stoupnuvší bohatství evropských průmyslových států ve spolku s pružností moderního úvěrnictví a se vznikem průmyslových kartelů tak oslabilo zpáteční sílu místních a partikulárních poruch na všeobecný stav obchodu, že považovati sluší alespoň na delší čas všeobecné obchodní krise na způsob dřívějších vůbec za pravdě nepodobny.
Tato mnou v článku o socialistické theorii sřícení se přivedená otázka doznala různého odporu. Mezi jiným dala slečně Dr. Rose Luxemburgové podnět, aby mi udělala v „Leipziger Volkszeitung” ze září 1898 kurs o úvěrnictví a nahromaďovací schopnosti kapitalismu. Any jsou tyto články, které též ještě do některých jiných socialistických listů přešly, pravé vzory liché, ale spolu také s velikým nadáním použité dialektiky, zdá se mi od místa, abych se jich zde krátce dotekl.[29]
O úvěru tvrdí slečna Luxemburgová, že jest, dalek toho, aby krisím překážky působil, právě prostředkem, co nejvíce je přihrotiti. On teprve možným učinil nesmírné rozšíření kapitalistické produkce, urychlení výměny zboží, zrychlení oběhu procesu výrobního a jest na tento způsob prostředkem, přivésti k výbuchu odpor mezi výrobou a spotřebou tak často, jak možná. On nadhání kapitalistům do rukou disposici s cizími kapitály a tím prostředky k odvážlivým spekulacím. Nastane-li však záraz, zostří krisi svým scvrknutím. Jeho úkonem jest zahnati zbytek stálosti ze všech kapitalistických poměrů, všecky kapitalistické mocností udělati nejvyšší měrou pružnými, relativními a citlivými.
Všecko to není zrovna novým pro toho, kdo trochu zná literaturu socialismu vůbec a marxovského socialismu zvlášť. Jest jen otázka, zda-li -to dnešní stav věcí správně podává či nemá-li obraz také jinou stránku. Podle zákonů dialektiky, kterou slečna Luxemburgova tak ráda nechává působiti, muselo by tak dokonce býti a také bez jich použití, můžeme si říci, že musí věc schopná tolikerých tvarů, jako úvěr, za různých poměrů různotvárně působiti. Marx nepojednává o úvěru také nikterak jedině s hlediska rušitele. Přičítá mu mezi jiným úkon „tvořiti přechodní formu k novému způsobu výroby” a klade se zřetelem na to důraz výslovně „na dvoustranné povahy soustavy úvěrní”.
Slečna Luxemburgova zná velmi dobře dotyčný výrok, otiskuje z něho dokonce větu, kde mluví Marx o smíšeném karakteru – „zpola mamič, zpola prorok” - hlavních zvěstovatelů úvěru (Jonu Lawovi a Isaaku Pereire-ovi a j.). Avšak ona jej vztahuje výhradně na ničivou stránku úvěrové soustavy a nezmiňuje se slovem o její způsobilosti tvorné, kterou Marx výslovně přibírá s sebou. Proč tato amputace, nač toto podivné mlčení ohledně „dvojstranných povah”? Dialektická prskavka, kterouž líčí potenci úvěrové soustavy jakožto nahromaďovací prostředek ve světle „jepice”, rozplyne se v kouř a čmoud, jakmile se blíže pozoruje tato druhá stránka, kterou slečna Luxemburgova míjí tak plaše.
A také jednotlivé věty jejího dokazování neobstojí při poněkud bližším zkoumání. „Stupňuje protivu mezí způsobem výroby a způsobem směny”, praví o úvěru, „ježto přepíná výrobu do nejvyšší míry, směnu však při nejmenším podnětu ochromuje”. To jest řečeno velice duchaplně; škoda jen, že lze větu tu kroutiti, jak libo, aniž ztratí co na správnosti. Zaměňme v její druhé části obě podstatná jména a ostane na ní na vlas tolik správno, kolik dříve. Anebo řekněme, úvěr odstraňuje protivu mezi způsobem výroby a způsobem spotřeby, ježto periodicky vyrovnává rozdíly napjetí mezi produkcí a směnou, a máme také pravdu. “Úvěr,” praví se dále, „stupňuje odpor mezi poměry vlastnickými a výrobními, an spojuje ohromné produktivní síly v málo rukou urychleným vyvlastňováním mnoha malých kapitalistů.” Obsahuje-li tato věta pravdu, tak obsahuje ne méně pravdu její pravý opak. Vyslovujeme jenom jev skutečností mnohokráte potvrzený, pravíme-li, že odstraňuje úvěr odpor mezi poměry vlastnickými a poměry výrobními, an proměňuje spojováním mnoha malých kapitalistů nezměrné výrobní síly ve vlastnictví kolektivné. Při akciové společnosti v jejích jednoduchých a potencovaných formách jest věc, jak jsme viděli v oddílu o pohybu důchodů, zcela zřejmou. Chce-li se naproti tomu slečna Luxemburgová odvolávati na Marxa, který přičítá na uvedeném místě znova úvěrní soustavě pokračující obmezení počtu oněch málo jednotlivců, kteří společenské bohatství vykořisťují, jest na to odpověděti, že nikde nebyl podán empirický důkaz o tomto tvrzení Marxově, a podán býti nemohl, Marx však mnohonásob se táhne k jevům, které mu odporují. Tak, když v 22. kapitole třetího svazku, který jedná o tendenci míry úrokové k poklesu, odkazuje na stoupající rozmnožení rentierů v Anglii Ramsayem konstatované. (III. I., str. 346.) Ale jest-li u Marxa také opětovně přihází se záměna právnických a fysických osob (neboť v tom na konec zakládá se shora uvedený předpoklad), přece ho neklame o positivní hospodářské potenci úvěru. To se ukazuje nejjasněji tu, kde mluví o dělnických společenstvech, jichž karakteristickým typem jest mu jistě staré výrobní společenstvo - on je nazývá kooperativní továrnou - a o kterém tedy říká, že všecky nedostatky stávající soustavy reprodukuje a reprodukovati musí. Ale ono také odstraňuje positivně, vykládá, protivu v kapitalistické továrně pozůstávající. Je-li dítkem fabričního systému na výrobě kapitalistické spočívajícího, tedy stejnou měrou dítkem úvěrní soustavy na této spočívající, aniž se nemůže - dí Marx - vyvinouti, a že „poskytuje prostředky k ponenáhlému rozšíření kooperativních podniků se stupnicí více nebo méně nacionální.” („Kapitál” III., I, str. 248.) Tu máme obrácení výroku Luxemburgové v nejkrásnější podobě.
Že systém úvěrní usnadňuje spekulaci, jest zkušenost staletá, a velmi stará jest také zkušenost, že se spekulace před výrobou nezastaví, kde nejsou s dostatek vyvinuty forma a zřízení její pro její hru. Spekulace jest se své strany podmíněna poměrem známých a neznámých okolností. Čím více převládají tyto, tím více pokvete, čím více bude zatlačována od oněch, tím více pozbude půdy. Tedy spadají nejšílenější výstřelky obchodní spekulace do doby úsvitu kapitalistické éry a slaví spekulace v zemích mladšího kapitalistického vývoje obyčejně nejpustší orgie. V oboru průmyslu kvete spekulace nejbujněji v nových odvětvích výroby. Čím starší jest některé odvětví výroby, než moderní průmysl, tím více v ní přestává hráti - vyjímaje fabrikaci druhů ryzího modního zboží - moment spekulační úlohu směrodatnou. Poměry trhu a hnutí trhu přesněji se přehlednou a s větší jistotou se s nimi po-čítá.
Vždycky jest však tato jistota stále jen relativní, protože konkurence a technický vývoj vylučují absolutní kontrolu trhu. Nadvýroba jest až k jistému stupni nevyhnutelna. Ale nadprodukce v jednotlivých industriích není ještě všeobecnou krisí. Má-li ke krisi vésti, pak musí dotyčné industrie buď býti jako konsumenti výrobků jiných industrií takového významu, že jejich zastavení také tyto zarazí a tak pořád dále, anebo však musejí těmto industriím pomoci media peněžního trhu, pokud se týče, ochromením všeobecného úvěru odníti prostředky k pokračování ve výrobě. Jest však na jevě, že, čím bohatší země a čím vyvinutější jest její úvěrový organismus - což nesmí se zaměňovati s potencovaným hospodařením na úvěr -, bude tento účinek vždy méně pravděpodobným. Neboť zde přibývá rostoucí měrou možností vyrovnání. Na jednom místě, které právě nalézti nemohu, praví jednou Marx, a pravdivost věty té dá se dokázati spoustou dokladů, že bývají ve středu trhu peněžního jeho ochrnutí vždycky rychleji přemožena, než na rozličných bodech obvodu. A Marx měl při tom i v Anglii před očima vždy ještě daleko vázanější peněžní trh, než jest dnešní. Tak praví ještě (třetí svazek „Kapitálu”, druhý díl, str. 18.), že se úvěry s rozšiřováním trhu prodlužují a tak musí spekulační živel ovládati obchody víc a víc. Ale zatím nastalý převrat v prostředcích dopravních, účinky prostorových vzdáleností v tom ohledu víc než vyrovnal.[30]
A nejsou-li tím odstraněny krise peněžního trhu, jsou přec, oč tu jde, značně redukována ušněrování peněžního trhu rozsáhlými a těžko kontrolovatelnými obchodními podniky.
Poměr peněžních krisí k obchodním a podnikovým krisím není ještě nikterak tak zúplna objasněn, že by se o nějakém konkretním případu, kde oba v jedno spadly, dalo říci s určitostí, že to byla přímo obchodní krise, pokud se týče, nadprodukce, která způsobila krisi. V největším počtu případů nebyla to patrně faktická nadvýroba, nýbrž nadspekulace, kteráž ochromila trh peněžní a tím veškeré podnikání stísnila. To vychází jak z jednotlivostí, které sděluje Marx v třetím svazku „Kapitálu” podle úředních šetření o krisích z r. 1847 a 1857, jakož to bylo také potvrzeno událostmi, které uvádí profesor Herkner ve svém náčrtku o dějinách obchodních krisí v „Handvörterbuch der Staatswissenschaften” o těchto i jiných krisích. Slečna Dr. Luxemburgova dovozuje na základě skutečností uvedených Herknerem, že dosavadní krise nebyly vůbec pravými krisemi, nýbrž dětskými nemocemi kapitalistického hospodářství, nikoli průvodní jevy zužování, nýbrž rozšiřování obvodu kapitalistického hospodářství, že jsme „ještě nevkročili v onu fasi dokonalé kapitalistické zralosti, která předpokládána jest v Marxově vzorci periodicity krisí.” Podle ní jsme „ve fasi, kde krise neprovázejí už vznik kapitalismu a ještě nedoprovázejí jeho zánik”. Ten čas teprve přijde, bude-li světový trh v celku svém vytvářen a nebude ho lze náhlým rozšířením zvětšiti. Pak musil by býti spor produktivních sil se závorami výměny vždy příkřejší a bouřlivější.
K tomu jest připomenouti, že schema o krisích v Marxovi, ani pro něho neznamená obraz budoucnosti, nýbrž obraz přítomnosti, od něhož bylo jen očekáváno, že se v budoucnosti ve formě vždy příkřejší, v přiostření vždy větším navrátí. Ana slečna Luxemburgova odpírá vzorci tomu významu pro celé období za námi ležící, který mu připisoval Marx, a vydává jej za vývod, kterému skutečnost ještě neodpovídala, za předpoklad logické konstrukce jevu na základě jistých teprve v zárodku daných elementů, pochybuje zároveň o Marxově předpovědi budoucího společenského vývoje, pokud se opírá o theorii krisí. Neboť nebyla-li tato v čas, kdy byla vytčena, ještě vyzkoušena, v době od tehdejška až posud se neosvědčila, nač potom vydávati její schema za vhodné pro budoucnost ještě další? Odkaz na dobu, až bude světový trh vytvořen v celku, jest theoretický útěk na onen svět.
Nedá se ještě nikterak dohlédnouti, kdy bude světový trh v celosti dobudován. Neníť přece slečně Luxemburgově neznámo, že není jen extensivní, nýbrž také intensivní rozšíření světového trhu a toto jest dnes mnohem větší váhy, nežli ono.
V obchodní statistice velikých průmyslových zemí hraje vývoz do starých, dávno zalidněných zemí daleko největší úkol. Anglie nevyváží do celé australské Asie (veškerých ‚ australských osad, Nového Zélandu atd.) ještě tolik hodnoty, jako do jediné Francie, do celé britské Severní Ameriky (Kanady, britské Kolumbie atd.) ne tolik, kolik do samotného Ruska; do obou koloniálních oblastí dohromady, které jsou přec také již úctyhodného věku, ještě nevyváží tolik, kolik do Německa. Její vnější obchod se všemi jejími koloniemi, celou nesmírnou říší indickou v to pojímajíc, nedělá ještě ani třetinu jejího obchodu se světem ostatním, a co se tkne toho, čeho získala v posledních 20 letech, jest export do těchto zemí směšně nepatrný.[31]
Extensivní rozšíření světového trhu jde před se příliš pomalu, aby poskytlo praktickému zvýšení výroby dostatečný odpad, kdyby jí právě země již dříve zaujaté nepodávaly trhu vždy většího. Hranice pro toto intensivní rozšíření světového trhu, jdoucí současně s prostorným rozšířením před se, nedá se stanoviti aprioristicky. Je-li všeobecná krise zákon tkvící ve výrobě kapitalistické, pak se musí nyní, pokud se tkne, v nejbližší budoucnosti osvědčiti. Jinak potácí se důkaz o její neodvratitelnosti ve výšinách abstraktní spekulace.
Viděli jsme, že podléhá úvěrnictví dnes nikoliv více, nýbrž méně, než dříve smrštěním, která vedou k všeobecnému ochromení výroby, a tedy až potud jako živel tvoření krisí ustupuje do pozadí. Pokud však jest prostředkem umělého napomáhání nadvýrobě, vystupuje proti tomuto nabubření produkce dnes v rozličných zemích a tu i onde dokonce mezinárodně, vždy hojněji podnikatelský svaz, který snaží se jako kartel, syndikát nebo trust výrobu regulovati. Aniž se pustím do proroctví o jeho konečné životnosti a výkonnosti, uznal jsem jeho způsobilost, účinkovati na poměr výrobní činnosti k stavu trhu potud, že se nebezpečenství krise zmenšuje. Slečna Luxemburgová i to vyvrací.
Především -popírá, že by byl podnikatelský svaz všeobecný. Konečný cíl a účinek svazu že jest zvýšiti vyloučením, konkurence uvnitř některého výrobního oboru jeho, podíl na veškeré na trhu zbožím docílené sumě zisků. Jedno odvětví industrie může toho však dosíci jen na úkor jiného a organisace nemůže se proto státi všeobecnou. „Rozšířena na všecka výrobní odvětví sama ruší své účinky.
Tento důkaz rovná se na vlas důkazu dávno zapadlému o nepotřebnosti odborových spolkův. Jeho opora jest jistě nekonečně chatrnější, nežli při mezdním fondu blahé paměti. Jest to předpoklad nedokázaný, nedokázatelný anebo spíše prokazatelný jako lichý, že na trhu na zboží vždy jest k rozdělení jen pevná suma zisků. Předpokládá m. j. určení cen od pohybů výrobních nákladů neodvislé. Ale i když jest určitá cena a nad to určitý technologický podklad výroby dán, může býti suma zisková některého průmyslového odvětví zvýšena, aniž jsou tím zkráceny zisky ostatních, totiž snížením nepravých nákladů, odstraněním konkurence za každou cenu, lepší organisací výroby a toho více. Že jest podnikatelský svaz k tomu působivým prostředkem, jest na jevě. Otázka rozdělení zisků jest nejposlednějším důvodem, který překáží sevšeobecnění podnikatelských svazů.
Jiný důvod, který mluví proti způsobilosti kartelů, zameziti výrobní anarchi, jest dle slečny Dr. Luxemburgové ten, že kartely hleděly svého cíle - zadržeti pokles ziskového podílu - dosáhnouti zůstavením části akkumulovaného kapitálu ladem, tedy totéž činily, co v jiné formě způsobovaly krise. Lék rovná se tu nemoci jako vejce vejci. Část kapitálu organisací sespolečenštělého vrací se proměnou v soukromý kapitál, každá částka hledá štěstí na vlastní vrub a „organisace pak musí splasknouti jako mydlinkové bubliny a dopřáti svobodné konkurenci - v sesílené formě - zase volného pole.”
To předpokládá především, že chirurgické oddělení údu snětí zachváceného a jeho zničení snětí rovnají se „jako vejce vejci”, ano v obou případech údu se pozbude. Zdali jest kapitál odsouzen k nečinnosti živelní událostí jako jsou krise, či organisací průmyslu, jsou dvě rozdílné věci, protože jedna znamená jen zatímné zastavení, druhá přímé zničení. Není však nikde psáno, že kapitál, který se stal v jednom odvětví průmyslovém přebytečným, jen v takovém stejném odvětví výrobním může býti upotřeben, nebo v něm musí hledati upotřebení. Zde se k vůli změně podkládá, že jest počet výrobních odvětví pro všecky časy danou, pevnou veličinou, což zase odporuje skutečnosti.
O něco lépe má se to s poslední námitkou slečny Luxemburgovy. Kartely jsou dle toho proto nezpůsobily, aby zamezily výrobní anarchii, protože kartelovaní podnikatelé docilují svých vyšších ziskových podílů na vnitřním trhu z pravidla tím, že nechají část kapitálu, která se na něm použíti nedá, vyráběti pro cizinu s mnohem nižším ziskovým podílem. Následek jest: zvýšená anarchie na světovém trhu, opak cíle, o nějž usilováno.
„Z pravidla” podaří se tento manévr jen tu, kde poskytuje ochranné clo kartelu záštity, které znemožňuje cizině, aby oplatila stejnou mincí. V cukrovarnictví, na kteréž slečna Luxemburgová odkazuje jako na příklad pro svou thesi, jest to potencovaná forma ochranného cla, vývozní prémie, kteráž přivodila líčené krásy. Avšak podivuhodnou měrou jest agitace proti tomuto požehnanému zařízení mnohem silnější v zemích, které se jím těší, nežli v zemi, která ho pohřešuje a jejíž cukrová výroba bez ochrany v šanc vydána jest konkurenci zemí obšťastněných vývozními prémiemi a cukerními kartely. A Angličani vědí, proč. Není pochyby, že tato prémiovaná konkurence citelně poškodila anglické rafinéry, třebas i daleko ne v tom stupni, jak se za to má, neboť anglický rafinér dostane svou surovinu, syrový cukr, rovněž se srážkou vývozní premie, kdežto bylo proto v roce 1864 teprve 424.000 tun cukru v Anglii rafinováno, bylo tam rafinováno r. 1894 623.000 a v r. 1896 632.000 tun. Mezi tou dobou dosáhla ovšem výroba ještě vyšší číslice (byla v r. 1884 824.000 tun) ‚ avšak nemohl-li býti tento vysoký stav udržán, dospěl za to průmysl spracování cukru (cukrovinky, zavařené a zadělávané ovoce) k rozkvětu, který zváží ono relativní couvnutí desateronásob. Od r. 1881 do r. 1891 počet osob zaměstnaných v cukerní rafinerii v Anglii nikterak nepoklesl, an počet jich v cukrářství samojediném skorem se zdvojnásobnil.[32] K tomu přistupuje však ještě mocně vzpučevší industrie jams (zavařenin) a marmelad, které se staly kusy spotřeby lidové a zaměstnávají tisíce a tisíce dělníků. Kdyby byly cukerní prémie a jinaké manévry pevninských cukrovárníků zničily veškeru rafinerii Anglie, což se však nestalo, stojí naproti ztracené příležitosti k práci pro 5000 dělníků vyzískaná příležitost k práci pro počet nejméně osmeronásobný. Pří tom není ještě počítáno s přírůstkem, jakého se v Anglii dostalo pěstění bobulového ovoce laciným cukrem. Ovšem říká se, premiovaný řepový cukr uvedl pěstitele třtinového cukru v britských koloniích ve zkázu a západoindičtí pěstitelé třtiny také neskrblí bědováním. Ale tato ctihodná třída má zoufalou podobnost s oněmi bědnými zemědělci, jimž i nejjednodušší počítání jest zhoubou za každýchkoli poměrův. Vskutku dováží Anglie dnes více třtinového cukru ze svých držav, než dřív (32.2 milionů centů, v r. 1890 vystoupil dovoz třtinového cukru z britských držav na 3.1 miliony centů v r. 1896), jenom že ostatní kolonie překonaly Západní Indii. R. 1882 připadlo na Západní Indii přesně dvě třetiny, r. 1896 však necelá polovice úhrnného vývozu z britských držav. Zisky pěstitelů jistě utrpěly, ale to neznamená ještě zkázu, kde k tomu nepřistoupí předlužení z dřívějška.
Zatím nejde tu ani o zapírání škodlivých účinků dnešního jednoduchého i zdvojeného celního ochranářství, ani o obranu podnikatelských svazů. Že by byly kartely a p. posledním slovem hospodářského vývoje a byly s to, aby odstranily na trvalo protivy moderního života hospodářského, nenapadlo mi tvrditi. Jsem spíše přesvědčen, že, kde jsou v moderních průmyslových státech kartely a trusty ochrannými cly podporovány a přiostřovány, musejí vskutku vyrůsti v krisové činitele dotyčné industrie - ne-li z počátku, tož na všechen případ konečně také pro „chráněnou” zemi samu. Jest tedy jen otázka, jak dlouho si dají dotyční národové toto hospodářství líbiti. Celní ochranářství není plodem ekonomie, nýbrž vsažením politické moci do hospodářství, směřujícím k hospodářským účinkům. Jinak s kartelovým svazem průmyslovým o sobě. Vyrostl - třebas i ochrannými cly uměle podporován - na samotné půdě národního hospodářství; prostředek to jemu podstatou rovný k přizpůsobení výroby k pohybům na trhu. Že jest současně prostředkem monopolistického vykořistění anebo jím býti může, jest beze sporu. Ale rovněž není sporu o tom, že značí v prvé vlastnosti posílení všech dosavadních protiléků proti nadvýrobě. S mnohem menším nebezpečím, než-li soukromé podniknutí, může v časích přeplnění trhu přejíti k dočasnému obmezení výroby. Lepe, než-li toto, jest také s to, aby čelil cizozemské konkurenci za každou cenu. To zapírati, bylo by zapříti přednosti organisace před anarchistickou konkurencí. To však se děje, když se zásadně upírá, že mohou míti kartely na povahu a četnost krisí účinek zmírňující. Jak dalece to dovedou, jest prozatím ryzí otázkou dohadu, neboť není ještě dosti zkušeností, aby v tomto ohledu dovolen byl závěrečný soud. Ale ještě méně opory dáno jest za těchto okolností pro předurčení příštích všeobecných krisí, jak původně na mysli tanuly Marxovi a Engelsovi, jakožto zostřená opětování krisí z let 1825, 1836, 1847, 1857, 1873. Již skutečnost, že bylo dlouhý čas se strany socialistické dovozováno pokračující zúžování průmyslového koloběhu, jakožto přirozený následek pokračující koncentrace kapitálu - vývoj ve formě spirály, ale že r. 1894 Bedřich Engels viděl se puzena k otázce, zda nenastalo nové rozšíření cyklu, tedy pravý opak dřívějšího domnění, varuje před abstraktním uzavíráním, že by se tyto krise musely opakovati ve staré způsobě.[33]
Dějiny jednotlivých industrií ukazují, že jejích krise ‚ nespadly nikterak vždycky v jedno s tak nazvanými všeobecnými krisemi. Kdo si přečte v prvém a třetím svazku „Kapitálu” údaje, které uvádí Marx z dějin anglického bavlnářství (prvý svazek, 13. hlava, a třetí svazek, 6. hlava) ‚ najde to tam potvrzeno, a novější dějiny teprve pěkně ukazují, jak prodělává toto a jiná veliká odvětví průmyslová fáse nevázaného chodu obchodu a váznutí, které zůstanou pro celou spoustu ostatních industrií bez hlubšího účinku. Marx myslil, jak jsme viděli, že se mu podaří v nutnosti zrychlené obnovy pevného kapitálu (výrobních nástrojů a pod.) zjistiti materielní podklad periodických krisí,[34] a že tu vězí značný moment krisový, jest bezpodmínečně správno. Avšak není správno aneb není již více správno, že by tyto obnovovací periody v různých industriích časově v jedno spadaly. A tím jest odstraněn další činitel velikých všeobecných krisí.
Zbývá tedy jen tolik, že schopnost k výrobě jest v moderní společnosti daleko silnější, nežli skutečná poptávka po výrobcích, určovaná schopností ke koupi; že miliony žijí v nedostatečných příbytcích, nedostatečně oděni a živeni, přes to, že jest tu hojně prostředků, opatřiti pro ně dostatečné ubytování, výživu i ošacení; že se s toho nepoměru vždy zase dostaví v různých výrobních odvětvích nadprodukce v ten způsob, že buď skutečně se vyrobí určitého druhu zboží v množstvích větších, nežli mohou býti spotřebena — na př. více příze, než mohou stávající přádelny spracovati - anebo nevyrobí se sice zboží určitého druhu ve větším množství, než může býti spotřebeno, ale ve větším množství, než může býti koupeno; že nastává následkem toho veliká nepravidelnost v zaměstnání dělníků, která činí jejich stav nejvýš nejistým, je pořád stlačuje v nehodnou závislost, zde vyvolává nadpráci a tam nezaměstnanost; a že z prostředků dnes užívaných k tomu, aby se nejkrajnějšímu přiostření tohoto díla vzdorovalo, představují kartely kapitalistických podniků na jedné straně vůči dělníkům, na druhé straně vůči širokému obecenstvu monopolistické svazy, které sledují tendenci, sváděti přes jejich hlavy a na jejich vrub boje s monopolovými svazy stejného druhu jiných industrií anebo jiných zemí a přizpůsobiti mezinárodními smlouvami, pokud se týče, smlouvami meziindustrijními, libovolně výrobu jako ceny své ziskové potřebě. Bytně nese s sebou kapitalistická ochrana proti krisím zárodky k novému přituženému nevolnictví dělnické třídy, jakož i k výrobním privilegiím, které značí přiostřenou formu starých výsad cechovních. Mnohem důležitější, nežli prorokovati „impotenci” kartelů a trustů, zdá se mi z hlediska dělníků býti si vědom jejich možností. Budou-li s to, aby prvý svůj účel - odvraceti krise - na dlouhou dobu plnily, jest o sobě pro dělnickou třídu otázkou podřízenou. Stane se však otázkou velevýznamnou, jakmile se připnou k všeobecné krisí očekávání jakéhokoli druhu pro osvobozovací hnutí dělnické třídy. Neboť pak může se státi představa, že kartely nedovedou proti krisím nic poříditi, příčinou velmi osudných opomenutí.
Krátký nástin, který jsme podali v úvodu tohoto oddílu o Marxových a Engelsových vysvětleních hospodářských krisí, postačí ve spojení s uvedenými, příslušnými skutečnostmi, aby otázka krisí byla uznána za problem na který se nedá kategoricky několika starými osvědčenými hesly odpověděti. Můžeme pouze zjistiti, které elementy moderního hospodářství mají na krise vlivu a které síly jim odpírají. O konečném poměru těchto sil navzájem anebo o vývojích jejich aprioristicky souditi jest nemožno. Nepřivodí-li nepředvídané vnější události všeobecnou krisi - a to se může státi, jak řečeno, každý den - není nutkavé příčiny, usuzovati na brzký vznik takové krise z ryze hospodářských důvodů. Místní a partialní depresse jsou nevyhnutelny, všeobecné uvíznutí není při dnešní organisaci a rozšíření světového trhu a zvláště při velkém rozšíření výroby prostředků výživných neodvratným. Tento úkaz jest pro náš problém zvláštního významu. Nic nepřispělo snad tolik ke zmírnění obchodních krisí anebo k zamezení jich stoupání, jako klesnutí důchodů a cen potravin.