Vyzvali-li bychom (některý počet lidí, patřících kterékoli třídě nebo straně, aby podali v stručné formě výměr socialismu, přišla by většina jich do nemalých rozpaků. Kdo nazdařbůh neopakuje zaslechnutou frási, musí si především ujasniti, zda má označiti nějaký stav či hnutí, poznatek či cíl. hledáme-li v nejstarší literatuře socialismu, setkáme se s vysvětleními pojmu velmi různě znějícími podle toho, zda spadají do té či oné z naznačených kategorií od odvozování jeho z představ právních (rovnosti, spravedlnosti) anebo od jeho sumárního pojmenování vědou společenskou až k postavení jeho na roveň s třídním bojem dělníků v moderní společnosti a k výroku, že socialismus jest společenstevní hospodářství. Příležitostně jsou těmto různotvárným vysvětlením podkladem zásadně rozdílná pojetí. na větším díle však jsou to jen výsledky zkoumání a představování jedné a téže věci s rozličných hledisk.
Nejpřesnější označení socialismu bude v každém případě ono, které připíná se k myšlénce sespolečenštění protože se tím vyjasňuje zároveň jak hospodářský, tak právní poměr. Nebude třeba důkazu dalekosáhlého, aby se poznalo, že jest zde karakteristika tohoto poměru právě tak důležitá, jako karakteristika způsobu hospodaření. Beze zření k otázce, zda a v kterém smyslu jest právo primárním či druhotným faktorem společenského života, podává přece bezesporně platné právo nejsoustředěnější obraz jeho povahy. Neoznačujeme formy společností podle jejich technologických nebo hospodářských základů, nýbrž podle základní zásady jejich právních zařízení. Mluvíme o věku kamenném, bronzovém, o věku strojů, elektřiny atd., avšak o feudálním, kapitalistickém, měšťáckém atd. společenském řádu. Tomu by odpovídalo označení socialismu jakožto hnutí k společenstevnímu řádu společenství lidského, anebo jakožto stavu takovéhoto řádu. V tomto smyslu, který také odpovídá etymologii slova (socius = společník), bude ho také v dalším užíváno.
Které jsou tedy přední podmínky uskutečnění socialismu? Historický materialismus spatřuje je především v moderním vývoji výroby. S rozšířením kapitalistického velkopodnikání v průmyslu a v zemědělství jest dán trvalý a stále stoupající materielní podklad pro počiny k socialistickému přetvoření společnosti. V těchto podnicích jest výroba již organisována společensky, jen vedení jest individuelní a zisk přisvojují si jedinci nikoli podle práce, nýbrž podle svého kapitálového podílu. Přičinlivý dělník jest oddělen od vlastnictví svých výrobních nástrojů, jest v odvislém mezdním poměru, z něhož po celý svůj život neunikne a jehož tlak jest ještě zostřen nejistotou, která jest spojena s touto odvislostí na podnikateli ve spojení s kolísáním poměrů obchodních — následek to výrobní anarchie. Jako výroba sama, pudí také existenční podmínky výrobců k sespolečenštění a k družstevní organisaci práce. Jakmile tento vývoj s dostatek pokročí, bude uskutečnění socialismu neodbytnou potřebou dalšího vývoje společnosti. Provésti je jest věcí proletariátu sorganisovaného ve stranu třídní, kterýž musí k tomu konci dobýti politického panství.
Máme tedy jako první předpoklad všeobecného uskutečnění socialismu určitý stupeň výše kapitalistického vývoje, a jako druhý vykonávání politického panství třídní stranou dělnickou, sociální demokracií. Forma provozování této moci jest podle Marxa v přechodní periodě diktatura proletariátu.
Co se tkne prvního předpokladu, bylo již v kapitole o podnikových třídách ve výrobě a v rozdělení ukázáno, že má-li velkopodnik v průmyslu dnes skutečně již převahu, přece, počítajíc v to podniky od něho závislé, i v zemi tak pokročilé, jako Prusko, zastupuje nejvýš polovici obyvatelstva ve výrobě zaměstnaného. Nejinak se objeví obraz, vezmeme-li číslice pro celé Německo, a málo jinak jest tomu v Anglii, v nejprůmyslnější zemi Evropy. V ostatní cizině, snad vyjmouc Belgii, jest poměr velkopodniků k malým a středním podnikům daleko nepříznivější. V zemědělství však vidíme všude malé a střední podniky oproti velkým nejen poměrně v značné převaze, nýbrž jsou také s to, aby upevnily svou posici. V tržbě a dopravě jest poměr podnikových skupin podobný.
Že obraz. jaký podávají sumární číslice podnikové statistiky, při přesnějším zkoumání jednotlivých oddělení dozná mnohé korektury, vytkl jsem svého času v článku o theorii shroucení, když jsem již v dřívějších článcích serie „O problemech socialismu” důrazně na to poukázal, že nepodává číslo zaměstnaných v tom kterém podniku bezpečné známky pro stupeň jeho kapitalistické povahy. Námitky, které učinil Parvus v „Sächsische Arbeiterzeitung” proti tomu, že jsem použil na uvedeném místě celkových číslic podnikových skupin, neřekly zásadně nic, co bych již před tím sám býval opětovně nevyložil, a jsou zcela nepodstatny pro to, oč tu běží, pro otázku pravděpodobnosti blízkého hospodaření sřícení se.[35]
Zdali jest ze statisíců malopodniků jistý počet povahy kapitalistické, jiný díl zcela neb z částí odvislým od kapitalistických velkopodniků, dovede jenom málo pozměniti celkový obraz, který podává statistika průmyslových podniků. Veliká a rostoucí rozmanitost podniků, stupňovité učlenění industrie se tím nevyvrátí. Vymažme ze seznamu čtvrtinu anebo i polovici všech malopodniků, jakožto odvislostí podniků středních a velikých a zbude v Německu v průmyslu samotném ještě milion závodů, od kapitalistických podniků obrovských dolů do vrstev pořád širších až k statisícům řemeslnických malopodniků, které sice se své strany také odvádějí svou dávku procesu zhušťovacímu, ale proto přece ještě ani dost málo se k tomu nemají, aby zmizely s povrchu zemského.k číslicím, které jsme uvedli v té věci v druhém oddílu třetí kapitoly, budiž vzpomenuto ještě ze statistiky německých živností stavebních, že se v nich od r. 1882 až do 1895 počet samostatných rozmnožil z 146.175 na 177.012, počet zaměstnaných z 580.121 na 777.705, což znamená sice mírné rozmnožení odvislých na jeden podnik (z 3.97 na 4.37), ale neznamená nic, leč ústup řemeslnického podnikání.[36]
Jest tedy centralisující forma podniková, pokud předpoklad pro socialisaci výroby a dopravy, ona sama v pokročilých zemích Evropy teprve dílčím faktem, tak že, chtěl-li by v Německu stát expropriovati v blízké době všecky podniky, řekněme od dvaceti osob na horu, buď za účelem úplného samopodniku anebo částečného propachtování, zůstalo by v obchodu a průmyslu ještě na statisíce podniků s víc jak čtyřmi miliony dělníků, které by se dále provozovaly soukromohospodářsky. V zemědělství zbylo by, kdyby byly sestátněny všecky podniky přes dvacet hektarů, nač však nikdo nepomýšlí, přes pět milionů podniků povahy soukromohospodářské, s úhrnem k 9 milionům pracovníků. O velikosti úkolu však, který by nastal státu či státům s převzetím zmíněných oněch podniků, udělali bychom si představu, kdybychom vzali na zřetel, že jde v průmyslu a obchodu o několik set tisíc podniků s pěti až šesti miliony zřízenců, v zemědělství o víc, jak třikrát sto tisíc podniků s pěti miliony dělníků. Jakou plností rozhledu, znalosti věci, správného talentu musila by býti obdařena vláda anebo národní shromáždění, aby i jen byla s vrchní vedení anebo s hospodářskou kontrolu takového obrovského organismu?
Poukazuje se tu snad na veliký počet inteligentů, jaké dnešní vývoj s sebou přináší a kteří své síly v přechodní době k tomu horlivě poskytnou. Nepochybuji nikterak o dychtivém přívalu a dobré vůli této společenské vrstvy, vždyť již skorem před osmnácti léty jsem na ni poukázal. Ale nebezpečenství vězí tu právě v embarras de richesses, a co nepořídí svévole odpůrců, to velmi snadno by dokonala dobrá vůle přestřelujícího vojska nejlepších přátel. Dobrá vůle jest i v dobách normálních povážlivý tovaryš.
Ale nechme tuto otázku prozatím stranou a držme se nejprve jen skutečnosti, že jest pro socialisaci výroby a distribuce materielní předpoklad, pokročilá centralisace podniků, uskutečněna teprve z části.
Druhým předpokladem jest dle nauky Marxovy dobytí politické moci proletariátem. Lze si mysliti toto dobytí na různý způsob: cestou boje parlamentárního vykořistěním práva volebního a využitím všech jinakých zákonných prostředků anebo na cestě násilí prostředkem revoluce.[37]
Test známo, že Marx a Engels pokládali až hezky pozdě revoluci za cestu téměř všude nevyhnutelnou a různým stoupencům nauky Marxovy zdá se ještě dnes nepominutelnou. Namnoze se pokládá také za cestu kratší.[38]
K tomu vede především představa, že jest dělnická třída nejčetnější třídou a jest též, jako nemajetná, nejenergičtější třídou společnosti. Jsouc jednou v držení moci neodpočinula by, dokud by nenahradila základy stávající soustavy takovými zřízeními, která by učinila nemožným její obnovení.
Bylo již připomenuto, že stanovíce svou theorii o diktatuře proletariátu, měl Marx a Engels na mysli jakožto příklad typický dobu hrůzovlády francouzské revoluce. Ještě v Anti-Düringovi prohlašuje Engels za vysoce geniální objev Saint Simonsův, že pochopil v roce 1802 hrůzovládu jakožto panství nemajetných tříd. To jest sic slušné přecenění, ale nechať i jakkoli vysoko se klade onen objev, působení vlády nemajetných u Saint Simona neprospívá o mnoho víc, nežli u Schillera, dnes za „maloměšťáka” rozkřičeného. Nemajetní z r. 1793 byli jen způsobilí sváděti bitvy za jiné. Dovedli „vládnouti”, pokavad trvala hrůza. Když se vyčerpala, jak se vyčerpati muse1a, bylo s jich panstvím na dobro konec. Podle názoru Marxova a Engelsova by tohoto nebezpečí u moderního proletariátu nebylo. Ale kdo jest moderní proletariát? Připočteme-li k tomu všecky nemajetné, všecky, kteří nemají důchodu z držby anebo z privilegovaného postavení, jest to ovšem absolutní většina obyvatelstva pokročilých zemí. Jenom že napotom jest tento „proletariát” směsicí kromobyčejně různorodých živlů z vrstev, které se navzájem ještě víc liší, nežli „národ” z r. 1789, které sic mají, dokud nynější poměry vlastnické trvají, více společných anebo alespoň stejnorodých zájmů, než odporujících si zájmů, ale, jakmile by byly nynější držitelé majetku a vlády sesazeni a o své postavení oloupeni, velice brzo by si byli vědomi odchylnosti svých potřeb a zájmův. Poznamenal jsem kdysi dříve, že není moderní námezdní dělnictvo stejnorodá massa, v poměru k vlastnictví, rodině atd. stejně nevázaná, kterou předvídá kommunistický manifest, že se právě v nejpokročilejším průmyslu továrenskému vyskytá celá hiearchie diferencovaných dělníků, mezi jichž skupinami jest jen skrovný cit solidárnosti. V této poznámce spatřuje Jindřich Cunow v článku již dotčeném (viz poznámku na stránce 92.) potvrzení pro to, že, i kde mluvím všeobecně, mám na zřeteli specielně poměry anglické. V Německu a v ostatních pevninských kulturních zemích nepanuje takové oddělení dělníků lépe postavených od revolučního hnutí, jako v Anglii. Protivou k Anglii stáli by nejlíp placení dělníci v čele třídního boje. Anglický kastovní duch není následkem dnešního sociálního odrůznění, nýbrž jest pozdní účinek dřívějších cechův a pořádkův staršího odborového hnutí k formám jejich přiléhajícího.
Opět musím odpověděti Cunowovi, že, co mi tu říká. není mi nikterak nové, a sice ani nové, pokud jest správno, ani nové (t. j. že by také nebylo svého času mnou vyznáváno) ‚ pokud jest nesprávno. Nesprávno jest ku př. to, co pověděno na konec. Theorie, která přivádí anglické odborové spolky ve spojení s cechy, spočívá na základě velmi slabém. Přehlíží, že cechy v Anglii, mimo Londýn, byly již s reformaci vyvlastněny a právě v Londýně nechtělo odborové hnutí nikdy dospěti k zvláštní síle, na čem ovšem nemají naprosto viny pořádky tam ještě pořád existující. Je-li v anglickém odborovém hnutí jistý rys cechovnický, jest daleko méně dědictvím starého cechovnictví, které v Německu mnohem déle trvalo, než v Anglii, než především plodem anglosaské svobody — skutečnosti, že anglický dělník nikdy, ani v čas zápovědí koaličních nesténal pod metlou státu policejního. Ve svobodě vyvíjí se smysl pro zvláštnost anebo, jak by se řeklo se Stirnerem, pro osobitost. Tento smysl nevylučuje uznání útvaru jinakého a zájmu všeobecného, ale stává se snadno příčinou jisté neotesanosti, která i tu objevuje se tvrdou a úzkoprsou, kde vystupuje jednostranně jenom ve formě.
Zajisté nechci německým dělníkům příliš ubližovati a dovedu plně oceniti idealismus, který na př. právě hamburské dělníky po staletí pobádal k úkonům pro obecnou věc proletářského boje osvobozovacího, které nemají sobě roveň v dějinách dělnického hnutí. Ale pokud znám německé hnutí dělnické a pokud jsem měl příležitost sledovati je, tedy také v něm zanechávají stopy zpětné účinky líčeného živnostenského rozlišení. Specielní okolnosti, jako převládající hnutí politické, umělé dusení společenstev a skutečnost, že jsou rozdíly ve výši mzdy a v době pracovní v Německu vůbec nepatrnější, než v Anglii, překážejí, aby se neprojevily obzvlášť nápadně. Kdo však stopuje pozorně orgány německého odborového hnutí, přijde na dostatek skutečností, které potvrzují, co mnou řečeno bylo. Odpírám si, jmenovati příklady, ačkoli mi jich dosti známo jest, a mezi nimi také příklady z mé působnosti v Německu. O tom proto ještě následující.
Odborové spolky nezpůsobují onen zjev, přivádějí jej jen jako nevyhnutelný výsledek skutečných rozdílů. Nemůže býti jinak, než, že podstatné rozdíly ve způsobu zaměstnání a ve výši důchodů konečně také splodí jiný způsob života a jiné životní požadavky. Mechanik jemné práce a uhlokop, vyučený malíř pokojů a nosič, sochař nebo modelér a topič u stroje vedou z pravidla velmi různý život a mají velmi různé potřeby. Kde nevede boj o jich výživu ke kolisím mezi nimi, může přece skutečnost, že jsou vesměs námezdní dělníci, tyto rozdíly z představ setříti a vědomí, že vedou naproti kapitálu stejnorodý zápas, muže sploditi živou, obapolnou sympatii. Takové sympatie není nedostatek také v Anglii, nejaristokratičtější z aristokratických odborářův osvědčili jí dosti často vůči dělníkům hůře situovaným, jakož mnoho jich jest v politice, ne-li socialistů, tak přece dobrých demokratův.[39]
Ale mezi takovou politickou anebo sociálně politickou sympatií a hospodářskou solidárností jest ještě veliký rozdíl, který by mocný politický a hospodářský útlak neutralisoval, který však tou měrou, jak tento tlak přestává, se konečně pocítí vždy zase v tom či onom způsobu. Jest velikým omylem domnívati se, že Anglie zde dělá zásadně výjimku. V jiné formě ukazuje se dnes ve Francii tentýž zjev. Podobně ve Švýcařích, Spojených států a, jak řečeno, až do jistého stupně též v Německu.
Připusťme však, že by v průmyslovém dělnictvu tohoto diferencování nebylo anebo že by nevykonávalo žádného účinku na způsob myšlení dotyčných dělníků, sou přece všude průmysloví dělníci menšinou obyvatelstva. V Německu s domáckými průmyslníky dohromady asi sedm milionů z devatenácti milionů činných. Máme pak ještě technické a jiné úřednictvo, obchodní zřízence, zemědělské dělnictvo.
Zde všude jest odlišení ještě výraznější, o čemž nic významněji nesvědčí, než dějiny utrpení hnutí k organisovaní těchto kategorií povolání v odborové spolky zájmové. Vůbec není nic klamnějšího, než uzavírati na základě jisté formální podobnosti situace na skutečnou obdobnost konání. Kupecký úředník stojí formálně vůči svému chefovi v podobném postavení, jako průmyslový, námezdní dělník vůči svému zaměstnavateli a přece bude se jemu — vyjmouc část nižšího personálu větších obchodů — sociálně daleko bližším cítiti, než tento svému zaměstnavateli, přes to, že jest rozdíl v důchodu zhusta mnohem větší. Na venkově jest zase na menších statcích způsob života a práce sedlákův a pacholkův druhu až příliš stejného, v celé spoustě středních statků rozčlenění práce, po případě differencování příliš veliké a personálu poměrně příliš málo, aby poskytoval volného pole třídnímu boji ve smyslu boje dělníků městských. Najde se tu velmi málo vyvinutého citu solidárnosti mezi šafářem, nádenníkem a skotákem. Zbývají nejvýš veliké statky, které však, jak jsme viděli, jsou pouze menšinou zemědělských podniků a na nichž nad to ještě také shledá se dosti zásadních rozdílů v, pracovním poměru rozličných skupin personálu k podnikateli. Dočista na tom nesejde, že se stavělo 5.6 milionů zřízenců zemědělských, kolik jich německá statistika povolání počítá po odečtení vyššího personálu pomocného — ekonomů a j. — se zřetelem k sociálním snažením na roveň průmyslovému dělnictvu. Jenom při jedné části úplně se ztrácející lze předpokládati vážné naklonění a porozumění pro jejich snahy, nesoucí se nad pouhé zlepšení pracovních podmínek, pokud se týče, lze je očekávati. U převážné většiny masy‚ jich nemůže býti sespolečtnštění zemědělské výroby o mnoho víc, nežli prázdný zvuk. Ideál jejich jest prozatím, dostati se k vlastní držbě pozemku.
K tomu jest také shon průmyslového dělnictva k socialistické výrobě jistě na větším díle spíše věcí domnění, než jistoty. Ze vzrůstu počtu socialistických hlasů při veřejných volbách dá se snad také souditi na ustavičné přibývání přívrženectva snah socialistických, ale nikdo nebude chtíti tvrditi, že všecky hlasy odevzdané pro socialisty, pocházejí od socialistů. A když i považujeme nesocialistické a neproletářské voliče, kteří hlasovali pro sociální demokraty jako vyrovnání za ony dospělé socialistické dělníky, kteří ještě neměli hlasovacího práva, stojí přece v Německu, kde jest sociální demokracie silnější, než v kterékoli jiné zemí, naproti 4.5 milionům dospělých dělníků v průmyslu, k nimž by bylo připočísti půl milionu dospělých mužských zřízenců v tržbě a dopravě, teprve 2.1 milionu socialistických voličů. Více než polovice průmyslového dělnictva Německa stojí toho času vůči sociální demokracii ještě dílem lhostejně a bez porozumění, dílem docela na odpor.
Při tom všem jest socialistický hlas při volbě přede-vším spíše výrazem neurčitého žádání, než určitého záměru. Positivní práce za socialistickou emancipaci účastní se daleko nepatrnější procento dělnictva. Odborové hnutí jest v Německu v potěšitelném vzestupném pohybu.
Ale přece čítalo na konci roku 1897 teprve kolem 420.000 organisovaných dělníků v povoláních, jichž dělnictva počítá se na 6,165.735 hlav. (Srovn. „Korrespondenzblatt der General Komission der Gewerkschaften Deutschlands z 1. a 8. srpna 1898). Připočteme-li k nim ještě zhruba 80.000 členů Hirschových spolků odborových, ukáže se vždycky teprve v dotyčných povoláních poměr i organisovaného dělníka na 11 neorganisovaných dělníků.[40]
Počet politicky organisovaných dělníků Německa, po odečtení těch, kteří jsou zároveň členy odborných spolků, stěží bude nízko vzat při 200.000 a vezmeme-li stejný počet pro takové dělníky, kteří zdržováni jsou činiteli mimo vůli jich působícími, aby brali nějak aktivně na politickém boji odborovém podílu, dostaneme dohromady na 900.000 dělníků, kteří skutkem osvědčí značnější, živější zájem na své emancipaci. Představují 40 procent voličstva sociální demokracie. Z 51/2 milionu hlasů, které byly odevzdány pro nesocialistické kandidáty, lze však dnes počítati dobře čtvrtinu až třetinu na uvědomělé — třídně uvědomělé odpůrce sociální demokracie, což obnáší skorem dvojnásobný počet hlav.
Jsem si úplně vědom velice relativní průvodní moci takových dokladů, jako jest předcházející, při němž ku př. zůstal docela bez povšimnutí důležitý moment místního rozdělení a sociálně politického významu skupin. Jde však také jen o získání měřítka přibližně přípustného pro odhad poměrného množství oněch živlů, při kterých disposice pro socialismus theorií přijatá dovedla uroditi víc, nežli pouhé příležitostné, neurčité projevy. Co pak se má na př. říci o tabulce sociálních válečných mocí sestavené podle zcela vnějších znaků, o níž Parvus myslil, že jí v sedmém ze svých článků naproti mně vyhraje? Jakoby byla veliká početní převaha nemajetných nad majetnými, které tam dává vyrukovati, někomu neznáma a vůbec skutečností dějinně novou. A přece vyskytly se socialistické listy, které usuzovaly ze srovnání „armády proletářstva” Parvusem vypočtený na patnáct milionů hlav proti „armádě kapitálu” čítající pouze 1.6 milionu vedle 3 milionů „kapitálem ruinovaných”, ale ještě mezi proletáře nekleslých malých rolníků a řemeslníků a 820.000 relativně od kapitálu závislých existencí) na blízkost sociální revoluce. Duševní klid opravdu asiatský, se kterým Parvus zařazuje 5.6 milionů zřízenců v zemědělství dle statistiky povolání činných do „armády proletářstva”, jest překonán jenom ještě nebojácností, která dopřává mu vypočísti dva miliony „obchodních proletářů.”[41]
Předpokládajíc i, že by všecky tyto živly s jásotem pozdravily revoluci, která by socialisty přivedla k veslu, bylo by tím pro hlavní problém, který jest řešiti, ještě nesmírně maloučko dosaženo.
O bezodkladném převzetí veškerého zhotovení a dopravy výrobků státem, o tom teď snad už by nemělo býti sporu, není žádné řeči. Stát nemohl by ani převzíti spoustu středních a velikých závodů. Ale i obce, jako střední články, málo by vypomohly. Mohly by ovšem komunalisovati ony závody, které na místě a pro místo vyrábějí a služby konají, a s tím by již měly velice hodně co činiti. Ale domnívá se kdo, že by ony podniky, které pracovaly doposud pro veliký trh, náhle takto hromadně mohly býti komunalisovány?
Vezměmež jen prostředně veliké průmyslové město, řekněme Augsburg, Barmen, Dortmund, Hanavu, Mannheim atd., nebude asi nikdo tak zpozdilý, aby se domníval, že by tamní obce mohly v politické krisi anebo i v jiný čas všecky ty rozmanité tovární a obchodní závody oněch míst ve vlastní provozování převzíti a s úspěchem je říditi.
Buďsi by je ponechaly v rukou dosavadních majitelů anebo by musily závody, chtěly-li by je bezpodmínečně vyvlastniti, předati dělnickým společenstvům za nějakých podmínek pachtovních.
Tak mění se otázka ve všech podobných případech prakticky na otázku hospodářské potence spo1ečenstev.