Kapitola čtvrtá.
Úkoly a možnosti sociální demokracie.

b) O výkonnosti hospodářských společenstev.

O otázce výkonné schopnosti společenstev bylo v literatuře marxovské až posud jen velmi zběžně pojednáváno. Nehledíc k literatuře let šedesátých a k několika statím Kautskyho, najde se tam málo o společenstvech krom velmi všeobecných, namnoze negativních výroků.

Důvody tohoto opomenutí nesluší hledati daleko.

Především jest marxovská praxe převážně politická, k dobytí politické moci namířená a přikládá vedle toho zásadní významu téměř jen ještě hnutí společenstevnímu, jakožto bezprostřední formě třídního boje dělníků.

Ohledně společenstva však vtíralo se z počátku Marxovi přesvědčení, že jest v malém neplodno a cenu nejvýše že má pokusnou‚ nad to velice obmezenou. Jen s prostředky veškerenstva dá se něco začíti. V tomto smyslu vyslovuje se Marx v „18. brumairu” o dělnických associacích.[42]

Později poněkud zmírnil svůj úsudek o společenstvech, a čemž svědčí m. j. resoluce o společenstvech předložené generální radon ženevskému a lausanskému kongresu internacionály, jakož pravděpodobně od Marxa pocházející, zajisté však jím schvalované místo v G. Eccariusově: „Vyvrácení jednoho dělníka”, (Eines Arbeiters Widerlegung”), kde se přičítá společenstvům jakožto zvěstovatelům budoucnosti tentýž význam, jaký měly cechy v Římě a v ranném středověku, a dále místo již dříve (str. 73.) dotčené v třetím svazku Kapitálu, které týž čas, jako ony resoluce a spis Eccariův napsáno, vytýká význam společenstev jako přechodní formy k socialistické produkci. Psaní o gothajskému návrhu programu zní však (1875) pak zase mnohem skeptičtěji se zřetelem k společenstvům a tato skepse ovládá také od prostředka let sedmdesátých celou marxovskou literaturu socialistickou.

Částečně může to býti působením reakce, která začala po pařížské komuně a která dala celému dělnickému hnutí jiný ráz, téměř výlučně k politice zamířený. Pak však také jako plod smutných zkušeností, které byly na všech stranách učiněny se společenstvy. Vysoko povzletlá očekávání, k nimž byl rozmach anglického společenstevního hnutí pobudkou, nedošla vyplnění. Pro všecky socialisty let šedesátých bylo výrobní společenstvo vlastním společenstvem, nanejvýš byl s ochotou přijímán ještě spolek spotřební. Avšak převahu mělo mínění, jemuž dal také Engels ve svých článcích o otázce bytové průchodu, že by sevšeobecnění spotřebních spolků mělo za následek bezpodmínečně snížení mzdy. („O otázce bytové”, nové vydání str. 34. a 35.) Resoluce sjezdu ženevského Marxem sepsaná pravila v té věci:

„Odporučujeme dělníkům, aby se oddávali daleko více kooperativní výrobě, než kooperativním skladům. Tyto dotýkají se jen povrchu dnešního bytu hospodářského, ona útočí na jeho základní pilíře ... Aby se zabránilo, aby společnosti kooperativní nezvrhly se v obyčejné měšťácké společnosti komanditní, měli dostati všichni dělníci od nich zaměstnaní ať akcionáři ať nikoli, podíl rovný. Bylo přiznáno jen jako dočasný prostředek, aby akcionáři dostávali mírný úrok.”

Ale právě v létech šedesátých založená výrobní společenstva téměř všude vyšla na zmar, buď se musila nechati docela rozpustiti anebo splynula v malé společenské obchody, které nuzně dále živořily, nezaměstnávaly-li docela týmž způsobem jako jiné obchody dělníka za mzdu. Konsumní spolky vskutku však „sešosatěly” v pouhé kramářské sklady anebo se tak zdálo.

Není div, že se kruhy socialistické pořád více odvracely od hnutí společenstevního. V Německu, kde beztoho protiva mezi Lassallem a Schulze-Delitschem ještě naplňovala mysli, byla reakce nejmocnější. Silný sklon k upřílišenému státnímu socialismu, který se dá stopovati prostřed let sedmdesátých u veliké části německé sociální demokracie (nikterak jenom Lassallovců) a který mnohdy podivně kontrastoval s politickým radikalismem strany, byl zaviněn znamenitou měrou smutnými zkušenostmi, které byly učiněny se společenstvy. Úpadky svépomocenských družstev byly přijímány na vědomí nyní jen ještě s triumfem. V gothajském programu a sice již v návrhu, byla dána požadavku výrobních společenstev se státní pomocí forma impossibilistická. Kritika, které Marx podrobil dotyčný paragraf v psaní o programu, týkala se v tomto ohledu více způsobu vyjádření, nežli myšlénkového pochodu, který mu byl základem. Marx nevěděl, že právě „berlínský Marat” — Hasselmann — kterého činil hlavně zodpovědným za tento paragraf, jest skrz na skrz blanquistou. Také Hasselmann nazval by, právě jako Marx, dělníky „atelieru” Buchezem protežovaného reakcionáři.

Za okolnost, že se nedostává Marxovi kritiky společenstva do hloubky jdoucí, odpovídají dvě okolnosti. Předem nebylo, když psal, s dostatek zkušeností s různými formami společenstev, aby se dal formulovati na jich základě úsudek. Bohužel ukázaly se tržní bazary naležející ještě do dřívější periody úplně pochybeny. Druhé však nestál Marx naproti společenstvům vůbec s onou theoretickou nepředpojatostí, která by byla dovolila jeho theoretickému bystrozraku, patřiti dále, nežli průměrný socialista, který se spokojil s takovými znaky, jako dělnická společenstva a společenstva malých mistrů. Zde překážela jeho veliké síle analysy doktrina již vytvářená anebo, smímli se tak vyjádřiti, formule expropriace. Společenstvo bylo mu sympatické jen v té formě, kde představovalo nejpřímější opak kapitalistického podnikání. Odtud odporučení k dělníkům, aby si hleděli výrobních společenstev, protože tato „útočí na základní pilíře stávající hospodářské soustavy. To jest zcela po smyslu dialektiky a odpovídá formálně naskrze theorii o společnosti, která vychází od výroby jakožto od činitele určujícího v poslední instanci formu společnosti. Odpovídá zdánlivě také pojetí, které spatřuje v protivě mezi prací již sespolečenštěnou a soukromým přivlastněním základní, k rozřešení ženoucí odpor v moderním způsobu výroby. Výrobní společenstvo jeví se jako praktické řešení této protivy v rámci podnikání jednotlivého. V tomto smyslu mínil Marx o něm, totiž o onom společenstvu, kde „jsou dělníci jako asociace svými vlastními kapitalisty” (sv. III. Str. 427.), že, kdyby i reprodukovalo nutně všechny vady dnešní soustavy, přece jest v něm „positivně” odstraněna protiva mezi kapitálem a prací a že tak podalo důkaz o zbytečnosti kapitalistického podnikatele. Než od té doby ukázala zkušenost, že právě takto konstituované průmyslové produktivní společenstvo nebylo s to, a není s to, aby tento důkaz podalo, že jest nejšťastnější formou společenstevní práce a že měl Proudhon co do věci naskrze pravdu, tvrdil-li se zřetelem k ní vůči Louis Blancovi, že associace ‚ není silou hospodářskou”.[43]

Sociálně demokratická kritika hledala dosud důvody hospodářského nezdaru ryzích výrobních společenstev ovšem v jejich nedostatečném kapitálu, úvěru, odbytu a vysvětlovala úpadek družstev, které nestroskotaly hospodářsky, znemravňujícím vlivem kapitalistického světa, je obklopujícího. Všecko to jest tak dalece případno. Ale otázky nevyčerpává. Jest o celé řadě finačně zmařených družstev jisto, že měla dostatek provozovacích prostředků a že neměla větších obtíží odbytových, nežli průměrný podnikatel. Kdyby byla výrobní asociace líčeného druhu skutečně zdatnější hospodářskou silou, než kapitalistický podnik, anebo i jenom rovnorodou hospodářskou silou, pak by se musila udržeti alespoň v témž poměru anebo vzkvétati, jako mnohé podniky soukromé, které začaly s nejskromnějšími prostředky, a nebyla by tak žalostně podlehla morálnímu vlivu okolního kapitalistického světa, jak se to pořád a pořád dálo. Dějiny výrobních společenstev zhynuvších nikoli finančně, odporují skorem ještě hlasitěji proti této formě „republikánské továrny”, než dějiny skrachovaných. Neboť praví, že jest pro ona další vývoj všude výlučností a výsadou. Daleka jsouce toho, aby dotírala na základy dnešního hospodářského bytu, podala spíše jen důkaz pro jeho relativní sílu.

Naopak se objevily spotřební spolky, na které pohlížejí socialisté let šedesátých tak pohrdavě, průběhem doby skutečně jako potence hospodářská, jako organismuns dělný a u vysoké míře schopný vývoje. Naproti trapným číslům, která vykazuje statistika ryzích výrobních společenstev, vyjímají se číslice dělnických společenstev konsumních jako hospodářství světové říše v poměru k hospodářství venkovského městečka. A dílny zřízené konsumními společenstvy a vedené na účet jich vyrábějí jíž nyní více, než stonásob tolik statků, kolik provedou ryzí anebo přibližně ryzí výrobní společenstva.[44]

Hlubší důvody hospodářského a morálního nezdaru ryzích výrobních spolčenstev byly případně vylíčeny paní Beatricí Webbovou v práci o britských společenstvech, uveřejněné ještě pod jejím jménem rodinným — Potterova — třeba se snad i tu a tam naskytlo několik upřílišnění. Pro paní Webbovou není, jako pro velikou většinu anglických přívrženců družstev, společenstvo zaměstnanými dělníky samými přivlastněné socialistickým anebo demokratickým, nýbrž „individualistickým”. Závadným mohlo by býti použití slova, myšlénkový . postup však jest správný. Toto družstvo není vskutku socialistické, jak to ostatně i Rodbertus již vyložil. Právě tam, kde jsou dělníci výlučnými vlastníky, jest ve svém zřízení živoucím odporem v sobě samu. Předpokládavá rovnost v dílně, plnou demokracii, republiku. Jakmile však dosáhlo jisté výše, která může býti poměrně ještě velmi skrovná, selhává rovnost, protože se stává nutným odlišení funkcí a tím podřízení. Upustí-li se od ‚ rovností, odklidí se tím úhelný kámen budovy, a ostatní kameny časem následují, nastane rozklad a přetvoření‚ v obyčejné obchodní závody. Zachová-li se však, odejme se tím možnost rozšíření, zůstane při formě zakrslé. To jest alternativa všech ryzích výrobních společenstev, v tomto konfliktu všechny buď se rozbijí nebo zakrní. Daleko jsouce toho, aby byla moderní velkovýrobě odpovídající formou odstranění kapitalistů z podnikání, jsou spíše návratem k výrobě předkapitalistické. Ten případ jest tak častý, že málo oněch případů, kde se dodělala relativního úspěchu, připadá na podniky řemeslné většina z toho nikoli na Anglii, kde u dělníků převládá duch velkoprůmyslu, nýbrž na silně „maloměšťáckou” Francii. Národní psychologové vydávají Anglii za zemi kde národ hledá rovnost ve svobodě, Francii za zemi, kde hledá svobodu v rovnosti. Dějiny francouzských produktivních společenstev vykazují vskutku mnoho stránek, kde bylo s jímavou oddaností přineseno mnoho obětí na zachování formální rovnosti. Ale nevykazují ani jediné ryzí společenstvo výrobní v moderním velkoprůmyslu., ač jest velkoprůmysl ve Francii pořád ještě dost rozšířen.

Zásluhy, že podstatně rozšířil a prohloubil šetření paní Potter-Webbové, dobyl si Dr. František Oppenheimer ve své knize „Die Siedlungsgenossenschaft”, „O společenstvu usídlovacím”. (V Lipsku, Drucker & Humblot.) Podává tam v prvních kapitolách ve velmi přehledném sestavení analysu různých forem společnosti, která bude v jednotlivých partiích co do kritické bystrosti sotva překonána. Oppenheiner zavádí do klasifikace společenstev zásadní rozlišování mezi nákupními a mezi prodejními společenstvy, jehož dosah podle našeho soudu v jednotlivých bodech trochu přeceňuje, které však musí v celku označeno býti velmi plodným, a na jehož základě teprve bude možno v pravdě vědecké vysvětlení jak finančního, tak morálního nezdaru ryzích společenstev výrobních — vysvětlení, při kterém ustoupí osobní zavinění, nedostatek kapitálu atd., teprve úplně do druhé řady, jakožto náhody, které vysvětlují případ jednotlivý, ale neobjasňují pravidla. Jenom v té míře, v jaké jest . společenstvo podstatně společenstvem nákupním, činí jeho všeobecný účel a vlastní zájem stejně rozšíření jeho žádoucím. Čím více však jest společenstvo společenstvem prodejním, a čím více jest družstvem prodejním průmyslových výrobků vlastních (při společenstvu rolnickém se to zmírní), tím větším bude u něho vnitřní rozpor. S jeho vzrůstem rostou jeho obtíže. Risiko bude větším, zápas o odbyt vždy obtížnějším, opatření úvěru rovněž, a právě tak boj o ziskový podíl, pokud se týče, o podíl jednotlivců na všeobecné ziskové sumě. Bude tedy přinuceno zase k výlučnosti. Jeho zájem na zisku protiví se nejen zájmu kupce, nýbrž také interesu všech ostatních prodavačův. Naopak nákupní společenstvo získá zásadně se vzrůstem, jeho zájem stran zisku jest, ač na odpor prodavači, přec shodným se všemi ostatními kupujícími: snažíť se o stlačení ziskového podílu, o zlevnění výrobků snaha všem kupcům jako takovým, jako společnosti vůbec stejná.

Z této rozdílnosti hospodářské povahy obou druhů družstev vzniká rozdíl v jejich správě, paní Webbovou objasněný: podstatně demokratická povaha všech pracujících společenstev nákupních a k oligarchii směřující charakter ryzích společenstev prodejních. Sluší při tom podotknouti, že Oppenheimer spotřební spolek, který rozdílí dividendu jen na obmezený počet akcionářů, přikazuje s důsledným rozlišováním mezi společenstva prodejní. Toliko konsumní spolek, který přiznává všem kupcům podíl na zisku podle rovného poměru, jest pravým i nákupním společenstvem.[45]

Rozlišování společenstev na společenstva kupců a prodavačů má cenu pro theorii družstevnictví právě se zřením na její souvislost s naukou socialistickou. Komu vadí výrazy „nákup” a „prodej” jakožto příliš specielně přistřižené na kapitalistickou výrobu zboží, může za to dáti pojmy opatření a zcizení, pozná pak tím jasněji, oč mnohem větší význam pro společnost má onen pojem, nežli tento. Opatřování statků jest základní, všeobecný zájem. Vzhledem k němu jsou všichni členové jeho v zásadě společníky. Všichni konsumují, ale ne všichni produkují. I nejlepší výrobní společenstvo bude, pokud jest jen společenstvem prodejním anebo zcizovacím, státi v latentním odporu proti veškerosti, bude míti svůj zvláštní zájem naproti ní. Se společenstvem výrobním, které provozuje nějaké odvětví výroby anebo veřejné služby na svůj vlastní účet, bude míti společnost stejné odlišnosti jako s podnikem kapitalistickým a přijde zcela na okolnosti, bude-li dohoda s ní snazší.

Abychom se však vrátili k východisku, které nás přivedlo k tomuto odbočení na pole theorie společenstev, ukázalo se tolik, že sluší předpoklad. že skytá továrna sama sebou větší disposici pro společenstevní práci, pokládati za naprosto lichý. Vezměme kterékoli dějiny společenstevnictví a najdeme všude, že se samosprávná společenstevní fabrika objevila jako nerozřešitelný problem, že, když všecko ostatní ušlo, zhynula nedostatkem discipliny. Jest to jako s republikou a moderním centralisovaným státem. Čím větší stát, tím obtížnější problém republikánské správy. A rovněž tak jest republika v dílně problémem tím obtížnějším, čím jest tato větší a bohatěji rozčleněná, pokud se týče podnik. Pro účely kromobyčejné by to šlo, aby si lidé sami jmenovali své správce a měli práva sesaditi je. Ale pro úkoly, které s sebou přináší řízení podniku fabričního, kde jest dávati den co den a hodinu co hodinu prosaické předpisy a vždy dána jest příležitost k třenicím, tu to nepůjde jednoduše, aby byl správce, zřízenec vedených, ve svém postavení závislým od jejich přízně a jejích špatné nálady. Dosud vždycky se to objevilo na trvalo jako neudržitelné a vedlo k změnění forem společenstevní továrny. Krátce, jestli vývoj technologický poskytl továrně i těla pro kolektivistickou produkci, nepřiblížil nikterak stejnou měrou k společenstevnímu podniku duše. Pílení za převzetím podniků v provozování společenstevní s příslušnou zodpovědností a risikem, jest v opáčném poměru k její velikosti. Obtíže však rostou s ní v poměru vzestupném.

Představme si jen věc jednou konkretně a vezměme si nějaké veliké moderní průmyslové podniknutí, velikou strojírnu, podnik elektrický, velikou továrnu chemickou anebo moderní kombinovaný ústav nakladatelský. Všecky tyto a podobné velkoprůmyslové podniky mohou býti zcela dobře provozovány pro společenstva, ke kterým by zřízenci naskrze všichni mohli přináležeti, ale pro společenstevní provozování zřízenci samými naprosto se nehodí. Třenic mezi různými odděleními a mezi tak různě utvářenými kategoriemi zřízenců nebylo by konce. Pak ty se ukázalo nejjasněji, což popírá Cunow, ze jest velmi skrovný cit solidárnosti mezi různými skupinami povolání, podle stupně vzdělání, podle způsobu života atd. rozlišenými. Co se obyčejně rozumí pod společenstevní prací, jest jen nedobře pochopené převedení velmi jednoduchých forem společné práce, jak jest vykonávána skupinami (četami, artěly a pod.) neodstupňovaných dělníků a také v základě vždy jest jen akordní prací skupinovou.[46]

Jenom způsob uvažování zcela dle vnějších známek soudící může se tedy domnívati, že se stalo odstraněním kapitalistického vlastníka nebo kapitalistických vlastníků již nejdůležitější pro přeměnu kapitalistických podniků v života schopné útvary socialistické. Tak jednoduchá věc ve skutečnosti není. Tyto podniky jsou organismy velmi složité a odstranění střediska, ve kterémž všecky ostatní organismy se stýkají, značí pro takové podniky, není-li provázeno úplným přetvořením organisace, co nejbrzčí rozklad.

Co nemůže společnost sama vzíti do rukou, buď si prostředkem státu, buď prostředkem obce, udělá právě velice dobře v časech pohnutých, když to na způsob jakého podniku přenechá pěkně především samo sobě. Zdánlivě radikálnější postup objevil by se velmi brzy účelu odporujícím. Života schopná společenstva nedají se ze země vydupati, pokud se týče, na komando zaříditi, musejí vyrůstati. Kde jest však půda pro ně zkypřena, také vyrůstají.

Britická společenstva jsou dnes v držení již sta milionů a více tolarů (srovn. čísla na str. 98) jakožto jmění, kteréž považoval Lassalle za státní úvěr na provedení svého associačního plánu za dostatečné. V poměru k britskému národnímu jmění jest to vždy ještě malý zlomek, snad, odečte-li se kapitál uložený v cizině a kapitál dvojnásob počítaný, teprve čtyrstý díl národního kapitálu. Ale nevyčerpává ani z daleka kapitálovou moc britských dělníků. A pak jest v stálém vzrůstu. V 10 letech od r. 1887 až do r. 1897 se bezmála zdvojnásobil, vzrostl více, nežli počet členů. Tento vystoupil z 851.211 na 1,468.955, jmění ze 11.5 milionů na 20.4 miliony liber šterlingů. Ještě rychleji přibývá znova výroba společenstev. Její hodnota obnášela v roce 1894 teprve dohromady asi 99 milionů marek a 1897 již asi skorem dvojnásob tolik, totiž 187 milionů marek. Z toho připadlo málem dvě třetiny na vlastní výrobu nákupních společenstev, ana se třetina třetí rozdělila na všeliká společenstva, z nichž veliký zlomek byla, po případě jsou modifikovaná nákupní společenstva aneb producenti pro ne. Vlastní výroba společenstev konsumních případně nákupních v posledních tří letech se víc jak zdvojnásobila, stoupla hodnotou z 52 na 122 milionů.

To jsou čísla tak úžasná, že čtouce je, tážeme se maně, kde jsou meze tohoto vzrůstu? Nadšenci pro společenstevnictví vypočetli, že by britská společenstva, kdyby své zisky hromadila, místo aby je vyplácela, byla po uplynutí dvaceti let s to, aby skoupila veškerou půdu země se všemi domy a továrnami. To ovšem jest počet po způsobu zázračného výpočtu úroků z úroků z proslulého haléře v roce prvém uloženého. Zapomíná, že stává něco takového, jako renta pozemková a předpokládá vzestup vzrůstu, který jest fysickou nemožností. Přehlíží, že třídy nejbědnější jsou společenstvu spotřebnímu téměř nepřístupny, anebo přece velmi zvolna pro ně získati se dají. Přehlíží, že jest na venkově pro spotřební spolek jen velice podmíněný obor působení, že sice může náklady překupnictví snížiti, ale nikoli zrušiti, takže soukromým .podnikatelům vždycky zase nastane možnost, aby se přizpůsobili změněným podmínkám a zvolnění jeho vzrůstu stane se od jistého okamžiku téměř matematickou nutností. Zapomíná však přede všemi věcmi anebo pouští se zřetele, že by bez výplaty dividendy konsumní spolek vůbec vázl, že právě pro široké vrstvy obyvatelstva dividenda, toto jablko hříchu, doktrináři společenstevnictví proklínané, tvoří hlavní vnadu konsumního spolku. Je-li velice přemrštěno, co bylo dnes mnohonásob tvrzeno, totiž že není dividenda spotřebního spolku měřítkem větší láce jeho zboží, že obchod pojediný většinu zboží průměrem zrovna tak levně poskytuje, jako spotřební spolek a dividenda představuje tak jen souhrn malých, nepozorovaných příplatků na určitý druh zboží, není to přec docela neodůvodněno. Dělnický spotřební spolek jest právě tak druhem spořitelny, jako jest prostředkem boje proti vykořisťování, jaký příživnické překupnictví znamená pro pracující třídy.[47] Kdežto však u mnohých lidí vzpruha k spořivosti nikterak není intensivná, vypozorují raději pohodlí nákupu u nejbližšího kramáře, aby se pro dividendu nevydávali v jakékolivěk zdlouhavosti. Jest to mimochodem jeden z činitelů, které právě v Anglii velice stížily a ještě stěžují rozšíření spotřebních spolků. Anglický dělník není nijak obzvlášť náchylen ke spoření. Vůbec bylo by dočista mylno, kdyby se říkalo, že by byla Anglie od jakživa obzvláště příznivou půdou pro spotřební spolky. Zcela naopak. Návyky dělnické třídy, veliká prostorová rozloha měst, která sebou přináší soustavu dělnických dvorců, vyvažují v tom ohledu docela výhodu lepších mezd; co zde bylo dosaženo, jest v prvé řadě ovocem houževnaté, neohrožené práce organisační.

A to jest dílo, které bylo a jest hodno usilování. I kdyby spotřební spolek dále nic nevykonal, nežli aby si v překupnictví snížením ziskového podílu sám nenáhle zkypřil půdu, provedl by práci pro národní hospodářství naskrze užitečnou. A že k tomu pracuje, o tom nemůže býti pochyby. Zde jest prostředek, jímž by dělnická třída bez bezprostředního zničení existencí, bez útočiště k násilí, které, jak jsme viděli, není věcí tak jednoduchou, pro sebe zabavila značnou část společenského bohatství, která by tu jinak byla k tomu, aby rozmnožila třídu majetných a tím také ji posilovala.

O jaké obnosy při tom jde ukazuje statistika společenstev. Na úhrnný kapitál 367 milionů marek a na úhrnný prodej 803 milionů marek docílilo 483 dělnických konsumních spolků Anglie r. 1897 úhrnný zisk 123 milionů marek.[48]

To znamená ziskový podíl na prodané zboží okolo 15¹/₄⁰/₀ a na vynaložený kapitál okolo 33¹/₂ procent. Podobně společenstva pekařská, která jsou v podstatě také jen konsumní společenstva.[49]

Docílila na kapitál 5 milionů marek a na prodej 8¹/₂ milionu 1¹/₅ milionu marek zisku, ziskový podíl 14 procent na prodej a 24 procent na vynaložený kapitál. Mlynářská společenstva, o nichž platí totéž, co o pekařských, docílila v průměru 14 procent zisku kapitálového.

Mnohem skromnější jest průměrný ziskový podíl společenstev výrobních, která nevyrábějí potravin. Zde docílilo 120 společenstev s kapitálem dohromady 14¹/₂ milionu a prodejem 24 milionů 770.0000 marek zisku, to jest 3¹/₄ procenta zisku z prodeje a 5 procent zisku z kapitálu.

Kdyby tyto číslice platiti mohly za typické pro poměr ziskových podílů v průmyslu a v jednotlivém prodeji, dopouštěly by, aby se ukázala velmi podmínečnou věta, že jest dělník vykořisťován jako producent a nikoli jako konsument. A vskutku také vyslovuje jen podmínečnou pravdu. To vyplývá již z toho, že hodnotná theorie, o kterou se opírá, abstrahuje docela od obchodu detailního. Předpokládá dále neobmezenou svobodu tržby zbožím „pracovní síla”, tak že by každá sleva v jeho nákladech výrobních (to jest potravin dělníkových atd.) vedla také ku klesání jeho ceny — mzdy, — což doznalo dnes pro veliký díl dělnictva odborovou ochranou, zákonnou ochranou dělnictva, mocí veřejného mínění již značného obmezení. A třetí: předpokládá, že dělník není s to, aby přikročil k oněm spolujedlíkům nadvýrobku, s nimiž se musí děliti podnikatel, především k majitelům pozemků, což tak již pomalu začíná býti událostmi předstihováno. Dokavad na př. stojí dělníci naproti podnikatelstvu neorganisováni a jako pariové zákonodárství, jest správno, aby takové otázky, jako zdanění hodnoty pozemkové, spíše byly rozepří majetných mezi sebou, než záležitostmi, na nichž mají dělníci zájem.[50] Čím více však předpoklad tento selhává, tím více stoupá jistota, že nevede klesnutí pozemkové renty k zvýšení kapitálového zisku, nýbrž k blahobytovému minimu. Naopak by nezadržované trvání a další vývoj pozemkové renty učinilo ilusorní největší část výhod, jakých zjednati mohou se zřetelem k zvýšení životní míry dělníkův odborové jednoty, společenstva a pod.

Tolik mimochodem. Můžeme pokládati za jisto, že se prokázalo konsumní společenstvo již teď významnou hospodářskou mocí, a jsou-li v tom jiné země ještě opozdilé za Anglií, zabralo přece rovněž silně půdy v Německu, ve Francii, v Belgii atd. a rozmáhá se pořád dále. Upouštím od toho, abych uváděl čísla, protože jest skutečnost známa a číslice bez přestání uváděné unaví. Ovšem mohou zákonné chikány zdržovati rozšíření konsumních společenstev a plné rozvinutí jejich vnitřních možností a jest jejich zdar sám zase závislým na jistém stupni výše hospodářského rozvoje; ale zde jde nám o to především, abychom ukázali, co dovede společenstvo vůbec vykonati. A není-li ani nutno, ani možno, aby společenstvo, jak je dnes známe, kdy zabralo veškeru produkci a dodávku statků, vykazuje-li mu meze s druhé strany obor veřejných služeb, rozšiřující se ve státě a v obci pořád více, jest mu přec ještě celkem volno široké pole, abychom byli o něm oprávněni k velmi velikým nadějím. Vyvinulo-li se z hnutí, které začalo s 28 librami šterlingů tkalců rochdalských v něco málo víc než padesáti letech hnutí, které vládne kapitálem dvaceti milionů liber šterlingů, bylo třeba trochu odvahy k tomu chtíti předpokládati, jak jsme blízko okamžiku, kde bude dosaženo hranice tohoto vzrůstu, a jaké formy hnutí ještě dřímou v lůně časů.

Mnohým socialistům jest konsumní spolek proto málo sympatickým, protože jest příliš „měšťácký.” Tu jsou ustanoveni úředníci s platem, dělníci za mzdu, tu se dělá zisk, platí se úroky a pře se o výši dividend. Zajisté, držíme-li se formy, jest na př. národní škola ústavem daleko socialističtějším nežli spotřební spolek. Ale zdokonalení veřejných služeb má své meze a vyžaduje času, a zatím jest konsumní spolek formou společenstva dělnické třídě nejsnáze přístupnou, právě proto, že jest tak „měšťáckou..” jako jest utopií domnívati se, že může společnost rovnýma nohama vskočiti do organisace a do způsobu života, odporujícího diametrálně dnešnímu, jest anebo bylo to utopistické, chtíti začíti s nejobtížnější formou společenstevní organisace.

Pamatuji se ještě, s jakým pocitem theoretické soustrasti jsem poslouchal roku 1881 svého přítele Louisa Bertranda z Bruselu, když počal na churském kongresu mluviti o společenstvech. Jak mohl člověk jindy tak rozumný od toho prostředku ještě něco očekávati! Když jsem pak r. 1883 poznal „Genter Vooruit”, bilo mi snad do očí pekařství, a že se prodalo kromě toho ještě něco prádla, obuvi a j. konečně nevadilo. Jak mi však vyprávěli správcové „Vooruit” o svých dalších plánech, pomyslil jsem si zase: Ubožáci, vy se zničíte. Nezničili se, nýbrž pracovali klidně s jasným pohledem na čáru nejmenšího odporu a vypracovali formu společenstva přiměřenou poměrům země; která se prokázala pro dělnické hnutí Belgie velecennou a podala solidní jádro, kolem něhož se mohli živlové tohoto hnutí dosud nespoutaní, dissolutní krystalisovati.

Přijde právě všecko na to, jak se věc popadne, mají-li se její možnosti vlně projeviti.

Krátce společenstevní výroba se uskuteční. třebas pravděpodobně v jiných formách, než si první theoretikové společenstevnictví myslili. Prozatím jest ještě pořád nejobtížnější formou uskutečnění myšlenky družstevní. Bylo již zmínky o tom, že vládnou anglická společenstva více než sto miliony dolary, které Lassalle pro svůj společenstevní plán žádal. A kdyby byla věc pouze finanční otázkou, byly by jim na snadě ještě zcela jiné peněžní prostředky, než teď. Dobrovolné pomocné pokladny, odborové jednoty nevědí už, kde by své nahromaděné fondy uložily. (Tyto posléz uvedené požadují dnes od vlády, aby jim dovolila, uložiti fondy jejich ve spořitelnách, kde dostanou větši úrok, než platí vláda kapitalistům.) Ale není právě anebo není toliko otázkou finančních prostředků. Není také otázkou zřízení nových továren na trhu již obsazeném. Neschází příležitosti koupiti stávající a dobře zavedené továrny za přiměřenou cenu. Jest ve veliké míře otázkou organisace a správy a toho jest ještě přílišný nedostatek.

„Jest to v přední řadě kapitál, čeho potřebujeme?”, čteme právě v článku Cooperative News. ústředním listě britských společenstev — a pisatel článku odpovídá na tuto otázku rozhodným, ne. — „Jak se zdá, máme dnes v rukou pár desítek milionů liber šterlitgů, které jen na to čekají, aby se jich použilo pro společenstva, a dalších deset milionů dalo by se bez pochyby rychle sehnati, kdybychom byli úplně s to, abychom je výnosně ve svém linutí upotřebily Netajme si tedy skutečnost — neboť to jest skutečnost — že jest i v přítomné chvíli ve světě společenstevním větší potřeba inteligence a zdatnosti, než peněz. Kolik z nás by nekoupili nic, co by nebylo zhotoveno a prodáváno za podmínek čistě společenstevních, kdyby bylo možno podle tohoto ideálu žíti! Kolik z nás se opětovně nesnažilo užívati zboží zhotoveného od členů společenstev, aniž byli úplně spokojeni!” (Cooperative News” z 3. prosince 1898.

Jinými slovy, finanční prostředky samy ještě nerozřeší problemu společenstevní práce. Potřebuje, nehledíc k jiným předpokladům, své vlastní organisace a svých vlastních správců, a obé nedá se simprivisovati. Obojí musí se vyhledávati a zkoušeti, a proto jest více, než pochybno, zdali jest doba, kdy jsou všecky mysli rozpáleny, všecky vášně napjaty, jako v revolucí, nějak přízniva řešení tohoto problému, který se ukazuje již v obyčejných dobách tak těžkým. Podle lidského úsudku musí tomu býti právě naopak.

Samy výrobní dílny anglických společenstev pro nákup ve velkém zařízené s dostatečnými prostředky a vládnoucí postačitelnými možnostmi odbytu potřebují, jak ukazují zprávy a debaty jejich valných shromáždění, často hezky dlouhého času, než mohou jejich výrobky podstoupiti konkurenci s výrobky industrie soukromé.

Nicméně nám ukázala také rostoucí čísla výroby pro vlastní spotřebu, že lze problém rozřešiti. I různá společenstva výrobní dovedla jej svým způsobem rozřešiti. Nízká zisková míra, kterou jsme shora z nich sdělili, neplatí pro všechna společenstva. Projděme je však řadou, a shledáme, že až na prahubené výjimky dařilo se nejlépe oněm výrobním společenstvům, která, financována odborovými jednotami a konsumními spolky, nevyráběla povýtečně pro zisk zřízenců, nýbrž pro zisk širší obecnosti, .k níž zřízenci jako členové přináleželi anebo mohli slušeti, chtěli-li tak — tedy vždy forma, která se blíží socialistické myšlénce. O tom několik čísel, která jsou vzata ze zprávy svazu pro podílnická společenstva dělnická z r. 1897. Platí pro správní rok 1896.

Všecky tyto továrny platí samozřejmě mzdy odborových jednot a zachovávají normální den pracovní. Továrna na obuv v Ketteringu má osmihodinový den. Jest pořád ještě v rozmachu a staví k své budově nyní zase nové křídlo, odpovídající nejnovějším požadavkům. Při počtu podílníků, jest poznamenati, že jest téměř všude mezi nimi veliký počet právnických osob (konsumních spolků, odborových spolků a pod.) Tak se rozděluje členstvo tkalcovny Fustian v Hehden Brigde na: 297 dělníků, kteří tvoří personál fabriky, s kapitálovým podílem 147.960 marek, na 200 jednotlivců stojících mimo s kapitálovým podílem 140.640 marek a na 300 spolků s kapitálovým podílem 208.300 marek. Zápůjční kapitál pozůstává po výtce z pohledanosti, kterou nechávají členové státi a která se 5 procenty úročí. Rozdělení zisků děje se dle zásad poněkud různých. V několika továrnách vyplácí se na akciový kapitál trochu vyšší ziskový podíl, než na souhrn mezd, továrna na obuv v Ketteringu platila však pro prvé pololetí 1896 akcionářům jen 7% procenta, dělníkům však 40 procent dividendy (na mzdu).

Týž podíl obdrželi odběratelé na odkoupené zboží (tak, že se tedy společnost blíží společenstvu kupujících.[51]

Podobné rozdělení vyskytá se v jedné z menších společenstevních továren na obuv v Leicesteru. Největší díl výrobních společenstev nalézají velikou část svého odbytu, ne-li odbyt skorem všecek, ve světě společenstev.

O jiných formách společenstev (spolcích záloženských a úvěrních, společenstvech zásobních a skladištních, družstvech mlékařských, atd.) není se mi zde rozšiřovati, any nemají pro třídu za mzdu pracující pražádného významu. Nicméně při důležitosti, kterou má pro sociální demokracii otázka malorolníků, kteří přece také náleží‚ k dělnické třídě, třebas nedostávali žádné mzdy, a vůči skutečnosti, že řemesla a malé živností alespoň počtem hlav ještě hrají velice znatnou úlohu, musí přece býti poukázáno na vzmach, kterého společenstevnictví dosáhlo v těchto kruzích. Výhody společného nákupu semen, společného opatření strojů atd. a společného zcizení výrobků, jakož možnost levného úvěru nedovedou rolníky jíž ruinované zachrániti, jsou však pro tisíce malorolníků prostředkem záchrany před zkázou. O tom nemůže býti pochybnosti. Pro houževnaté a vydatné malorolnické hospodářství, které nemusí býti ještě parcelovým hospodářstvím, jest dnes po ruce neobyčejně bohatý materiál, zcela nehledíc k číslům, která nám předvádí statistika podniků. Bylo by ukvapeno říkati, jak to činí několik spisovatelů, že platí pro zemědělství ohledně výhod velikého a malého podnikání právě opačný zákon, než pro průmysl.

Ale nenadsazujeme, díme-li, že jest rozdílnost zcela mimořádná a že přednosti, které má podnik veliký, mocný kapitálem, dobře zařízený před malopodnikem, nejsou tak značny, aby je nemohl malopodnik při plném využitkování společenstevnictví z větší části dostihnouti. Použití mechanických sil, opatření úvěru, lepší zabezpečení odbytu — vše to může společenstvo rolníku učiniti, přístupným, ana povaha jeho hospodářství dává mu snáze překonati příležitostné schodky, nežli jest to možno velkému rolníkovi. Neboť veliké množství rolníků nejsou pořád ještě pouze výrobci zboží, nýbrž sami zhotovují značný díl svých nejnutnějších poživatin.

Ve všech zemích pokročilé kultury přibývá společenstev rychle co do šířky a oboru působnosti. Belgie, Dánsko, Francie, Holandsko, nejnověji také Irsko nepodávají v tom jiného obrazu, nežli veliká část Německa. Jest pro sociální demokracii důležito, místo aby lovila ze statistiky důkazy pro předem postavenou theorii zkázy stavu malorolnického, důtklivě zkoumati tuto otázku hnutí družstevního na venkově a její dosah. Statistika nucených prodejů, hypotečního zadlužení a j. v mnohém ohledu zavádí. Nepochybně jest vlastnictví dnes pohyblivějším nežli kdy, ale tato pohyblivost nepůsobí pouze na jednu stranu. Až dosud byly mezery, které subhastace nadělaly, vždy zas znova vyplněny.

Na těchto všeobecných poznámkách budiž tu dosti. Není mým úkolem rozvíjeti speciální agrární program. Jest však mým pevným přesvědčením, že má takovýto program přihlédati daleko více ke zkušenostem, které o venkovských společenstvech máme, než se dálo dosud a že při tom méně o to jde, dovoditi, že nejsou s to, aby malému rolníku trvale pomohla, nežli prokázati, jakým způsobem musí býti doplněna a rozšířena. Kde převládá malé rolnictvo, jest odborová anebo jinaká organisace zemědělských dělníků ze všech možných důvodů přeludem jenom rozšířením formy společenstevní může tam býti přivoděno jejich povznesení z poměru námezdního.

Nejvýš pozoruhodny jsou skutečnosti, které sděluje dr. O. Wiedfeldt v Drážďanech v č. 13. ročníku VIII. „Sociale Praxis” o činnosti a úspěších zemědělských syndikátů ve Francii Dle toho jest právě ve Francií zhruba kolem 1700 zemědělských (rolnických) syndikátů seskupených v deset svazků, které mají dohromady více než 700000 členů. Tyto odborové jednoty osvědčily se především jako nákupní spolčení pro zemědělská krmiva a hnojiva a jejich ústřední úřady (Cooperatives Agricoles) dosáhly již jistého vlivu na obchod v těchto druzích zboží. Dále si společně opatřily stroje mláticí, žací a j. anebo provedly drenáže, zařízení zavlažovací atd. Zřídily společenstva pro plemenitbu, mlékárny, sýrárny, pekárny, mlýny, továrny na konservy a j. a chopily se v jednotlivých odvětvích se zdarem samy odbytu svých zemědělských produktů. Nespokojily se v sledování tohoto cíle tím, že vstoupily ve spojení s konsumními společenstvy také ve Francii se šířícími, nýbrž samy taková družstva založily. „Tak v La Rochelle, v Lyoně, v Dijonu, v Avignonu, v Tornelle atd. Sem patří také zřízení společenstev jako družstev jatečních, mlynářských, pekařských, která jsou zpola zemědělskými společenstvy výrobními a zpola spolky konsumními.” V departementu Charente Inférieure samém jest takových pekařských společenstev na 130. Dále byly syndikáty založeny také továrny na konservy, továrny na zboží uzenářské, mýdla, nudle „takže se usiluje v jistém smyslu o lokalisaci průmyslu, pokud jest spojen se zemědělstvím”. Většina syndikátů přijímá dělníky za členy; syndikát z Castenaudardy má mezi 1000 členy 600 dělníků. Dále věnují se syndikáty zakládání všelikých vzájemnostních ústavů: pojišťoven, rozhodčích soudů, lidových sekretariátů, rolnických škol, podpůrných spolků.

Potud zpráva v „Sociale Praxis”.

Především se vzhledem k ní namanuje otázka, jaká byla faktická práva dělníků v oněch družstvech. Zpráva mluví jen zkrátka o účastenství úředníkův a dělníků v zisku, což však připouští ještě hrubě mnoho výkladů. Zajisté prozatím nic nezměnilo přijímání dělníků do společenstva na tom, že jsou tato jakožto spolčení zemědělská v podstatě podnikatelskými syndikáty. To jde již z toho, že, jakákoli společenstevní zařízení připravila, jedno přece se u nich dosud společenstevnictví vymklo: zeměvzdělání samo, t. j. obdělávání polí a luk a vlastní dobytkářství. Práce se zemědělstvím spojené, k němu se připojující, provozují se ve společenstvech anebo alespoň pro společenstva, zemědělství samo však vymyká se ještě tu a onde společenstevní práci.[52] Jest tato méně výhodnou pro ně, než samopodnik? Anebo snad . překáží tomu selské vlastnictví?

Že tvoří selský majetek, rozdělení půdy mezi mnoho držitelů, velikou překážku společenstevního zpracování půdy, bylo již vytčeno. Ale netvoří překážku jedinou, čili, abychom to vyjádřili jinak: zvyšuje její věcné potíže, ale není vesměs jejich příčinou. Prostorové odloučení pracujících. jakož i individualistická povaha veliké části zemědělských zařízení hrají zde rovněž úlohu. Možná, že rolnické syndikáty, které jsou přece ještě tak mlády. ve svém dalším vývoji přejdou i přes tyto překážky anebo budou — co se mi zdá pravdě nejpodobnějším — ze svých nynějších závor krok za krokem vytlačeny. Prozatím však nedá se s tím ještě počítati.

I zemědělská produkce pro společenstva jest dnes ještě problémem nerozřešeným. Anglická družstva konsumní neměla obchodů horších se žádnými podniky, než se svými farmami. Třetí výroční zpráva britského pracovního úřadu (1896) stanoví pro 106 výrobních společenstev průměrný zisk 8.4 procenta. Mezi tím mělo šest společenstevních farem a dvorů průměrný zisk pouze 2.8 procenta. Nikde nedobudou rolníci z půdy větších výtěžků nežli ve Skotsku. Číslice výnosu pšenice, ovsa a pod. z akru jsou v Skotsku ještě mnohem vyšší než v Anglii. Ale farma skotských družstev dobrými stroji vystrojená, representující kapitál čtvrt milionu marek objevila se velikým bludem. Pro 1897 měla zisk ⁶/₁₀ procenta, za 1895 8.1 procenta ztráty. Jak tomu však jest s vlastním společenstvem zemědělských dělníků? Poskytuje výrobní společenstvo zemědělských dělníků lepších vyhlídek, než výrobní společenstvo dělníků průmyslových?

Otázku lze tím obtížněji zodpověděti, ano nedostává se pro ni v praxi ‘dostatečných ‘příkladů. Klassický příklad takového společenstva, slavná associace v Ralahine, trvala příliš krátkou dobu (‘831 až ‘833) a byla po dobu svého trvání přes míru pod vlivem svého zakladatele Vandeleura a jeho zástupce Craiga, aby byla nezvratným důkazem pro schopnost života samostatných společenstev dělnictva zemědělského.[53]

Dokazuje jen veliké výhody pospolného hospodářství za určitých okolností a předpokladův.

Podobně zkušenosti kommunistických kolonií. Tyto daří se ve faktickém a morálním poustevnictví často delší čas za okolností, jak se dá mysliti, nejpříznivějších. Jakmile však dospějí k větší zámožnosti a vejdou ve styk intimnější s vnějším světem, rychle zanikají. Jenom mocná páska náboženská anebo jinaké sektářství stavící mezi nimi a okolním světem dělící stěnu, udržuje tyto kolonie také pak pospolu, dospěly-li k bohatství. Že však toho potřebí, že lidé musí jistým způsobem zhloupnouti, aby se jim v takových koloniích zalíbilo, dokazuje, že nemohou býti nikdy obecnou formou společenstevní práce. Pro socialismus jsou na jedné výši s ryzím průmyslovým společenstvem výrobním. Ale podaly skvělé důkazy pro výhody hospodářství pospolitého.

Na základě těchto všech skutečností a zkušeností, kterých nabyli inteligentní majitelé pozemků s dílčími pachty, s podílnictvím dělníků na zisku atd., rozvinul dr. F. Oppenheimer v knize již citované myšlenku venkovského společenstva, které nazývá společenstvem osazovacím. Má býti společenstvem zemědělských dělníků, pokud se týče, má jako takové započíti a kombinovati hospodářství jedinecké s hospodařením společným, pokud se týče, provozování v malém se společenstevním velkopodnikem, podobně, jak tomu jest dnes na velikých statcích, kdy bývají přenechávány malé odlehlé parcely zemědělským dělníkům za menší nebo větší pachtovné, které vzdělávají často způsobem do pravdy vzorným. Přiměřenou dělbu představuje si Oppenheimer ve společnosti osazovací, jenom že ovšem zde není rozhodným úmysl snížiti cenu pracovních sil pro hospodářství ústřední, kolem něhož se malé podniky seskupí, nýbrž má pouze každému členu býti poskytnuta příležitost, aby požíval na postačitelném kuse půdy všech morálních příjemností vlastního hospodaření a aby svou pracovní sílu při ústředním hospodářství neupotřebenou osvědčil v oněch kulturách, které mu buď slibují nejvyšších výtěžků, anebo jinak jeho individualitě nejlépe svědčí. Ostatek má si však společenstvo osvojiti všecky přednosti moderního velikého podnikání a mají pro obchodní a pod. potřeby členů opatřena býti všecka možná společenstevní anebo vzájemnostní zařízení. Spracováním dobytých plodin a připuštěním řemeslníků v družstvo má mu býti vtištěn vždy víc a více ráz osady, spojující zemědělství i průmysl, jak to tanulo na mysli Owenovi při jeho domácných osadách a ti jiných socialistů při jejich kommunistických projektech. Jenom že se Oppenheimer snaží zůstati přísně na půdě zásady volného sdružování. Zájmu hospodářského samojediného dlužno se dovolávati pro připojení se k společenstvu osazovacímu, tento zájem samotný má je chrániti před výlučností průmyslového společenstva výrobního. V opak onomu společenstvu není jediné společenstvem prodavačů, nýbrž společenstvem kupcův a prodavačů a tato okolnost tvoří základ jeho zaopatřování úvěru a chrání je před otřesy, jimž jest dnes kapitalistický velkopodnik v zemědělství vydán.

Není zde od místa, zevrubněji zabývati se návrhem Oppenheimerovým a theorii, jež jest inu základem. Tolik však myslím, že jest mi podotknouti, že nezdá se mi, jako by zasloužily onoho pohrdavého posudku, jakého se jim v několika listech strany dostalo. Lze pochybovati o tom, zda se dá věc ta provésti anebo provedena bude zcela ve způsobě rozvedené Oppenheimerem. Avšak základní myšlenky, které rozpřádá, tak velice se opírají o vědecký rozbor forem hospodářských, srovnávají se tak znamenitě se všemi zkušenostmi společenstevní praxe, že se může snad říci, bude-li společenstevní podnikání vlastního zemědělství vůbec kdy uvedeno ve skutek, s tíží se to stane ve formě podstatně jiné, než jak to rozvíjí Oppenheimer.[54]

Veliká expropriace, na kterou se při kritice takových návrhů po výtce pomýšlí, nemůže zajisté vydupati přes noc z půdy organické útvary, a tak by se ani nejmocnější revoluční vláda neobešla se bez toho, aby se obhlédla po nějaké theorii družstevní práce v zemědělství. K takovéto theorii snesl tedy Oppenheimer přebohatý materiál a podrobil jej břitké soustavné analysi, naskrze hovící stěžejní myšlence historického materialismu, která sama již činí „osazovací společenstvo” hodným studia.

Se zřetelem k thematu rolnických společenstev jest zde ještě něco připomenouti. Pokud jest socialista politickým stranníkem, pozdraví dnešní stěhování z venkova do měst jenom se zadostiučiněním. Stěhování to soustřeďuje pracující massy, žene do vzpoury hlavy a zajisté napomáhá politické emancipaci. Jako theoretik, který pomýšlí na budoucnost, bude si však socialista také museti říci, že by s tímto stěhováním na dlouho mohlo býti dobrého až příliš. jest, jak známo, nekonečně daleko snaze, potáhnouti zemědělský lid do města, nežli městský lid na venkov a k práci zemědělské jej navyknouti. Tak nerozmnožuje proud stěhujících se do měst a středisek průmyslu jen problémy vlád dnešních. Pomysleme na př. na případ vítězství dělnické demokracie, které by přivedlo socialistickou stranu k veslu. Po veškeré dosavadní zkušenosti bylo by bezprostředním účinkem, jak se dá předvídati, že by napřed značně ještě sesílilo proud do velkých měst, a jest trochu pochybno, zda by se pak „průmyslové armády pro orbu” daly ochotněji posílati na venkov, než v r. 1848 ve Francii. Ale nehledíc k tomu, bude utvoření společenstev schopných života a zdatných za všech okolností úkolem tím obtížnějším, čím dále již pokročilo odlidnění kraje. Výhoda, že tu jsou vzory takových společenstev, nebyla by vykoupena tuze draho ani za cenu poněkud zdlouhavějšího bubření městské obludy.[55]

Pro průmyslové dělníky však skýtá družstvo možnost s jedné strany působiti proti vykořisťování tržbou a na druhé straně zjednati prostředky, které jim v různém směru jinak usnadní dílo osvobození. Jakou mohou míti oporu dělníci v konsumních spolcích v dobách tísně, při výlukách a pod., jest teď všeobecně známo. Ke klasickému příkladu podpory vyloučených dělníků, tkalců, strojních stavitelů velikými anglickými společenstvy konsumními, buď zde ještě poznamenáno, že také výrobní společenstva mohou býti dělníkům v jejich boji o životní postavení s velikým prospěchem. V Leicesteru a Ketteringu udržují společenstevní továrny na obuv míru mezi potřebnou k obvyklé životní míře celého okresu na své výši. Totéž činí společenstevní zámečníci ve Wallsall, výluka jest tam nemožna. Společenstevní přádelna a tkalcovna „Selp Help” v Burnley dávala za výluky od 1892 do 1893 bez přetržky pracovati, a přispěla tak ve spolku s konsumními společenstvy k tomu, že byli podnikatelé přinuceni k povolností. Zkrátka, jak stojí v „Trade Unionist” z 2. listopadu 1898: „Kdekoli v zemi trvají tato (výrobní) družstva, zvykají si lidé, neprovozovati fabrikací jen pro zisk, nýbrž také tím, způsobem, že nemusí dělník odložiti ‚ svou mužnost u továrních vrat, nýbrž že se pohybuje s oním pocitem svobody a onou zdvořilostí, jakou plodí občanský smysl ve svobodné obci, na rovném právu založené.[56]

Života schopnými ukázala se však výrobní družstva dosud jen tam, kde měla opory ve spolcích konsumních anebo se sama ve své organisaci této formě blížila. To jest pokyn, v kterém směru máme pro nejbližší budoucnost hledati další utváření dělnického společenstva, slibující největšího zdaru.