„Dne 24. února 1848 objevily se první zoře nové periody dějinné.”
„Kdo řekne všeobecné právo hlasovací, zvolá smíření.”
Ferd. Lassalle: Dělnický program.
Čím jsou konsumní společenstva pro ziskový podíl v tržbě se zbožím, jsou odborové jednoty pro ziskový podíl ve výrobě. Doj dělníků ve společenstvech organisovaných o zvýšení jejich životní míry jest se strany kapitalistů bojem podílu mezdního proti podílu ziskovému. Jest ovšem sevšeobecněním nadmíru přehnaným, říci, že nemají změny mezdní výše a pracovní doby pražádného vlivu na ceny. Množství práce, kteréhož jest na jednotku určitého druhu zboží upotřebiti, zůstane ovšem nezměněno, pokud zůstane touž technika výrobní, jednostejně, zda stoupá mzda či klesá. Ale množství práce jest pro trh prázdným pojmem bez podkladu ceny práce, neboť nejde zde o abstraktní hodnotu veškeré produkce, nýbrž o podměrnou hodnotu rozličných druhů zboží k sobě navzájem a pro tu není výška mzdy lhostejným faktorem. Stoupá-li mzda dělníků určitých industrií, stoupá také v příslušném poměru hodnota dotyčných výrobků naproti hodnotě produktů všech průmyslů. které nedoznaly žádného takového zvýšení mzdy, a nezdaří-li se, vyrovnati toto stoupání zdokonalením techniky, bude museti dotyčná vrstva podnikatelů buď cenu výrobku přiměřeně zvýšiti anebo utrpí újmu na ziskovém podíle. V tom ohledu jsou na tom různé industrie velice rozdílně. Jsou industrie, které jsou pro povahu výrobku anebo svou monopolistickou organisací od světového trhu značně nezávisly, a tam bývá zvýšení mzdy také nejspíše provázeno stoupáním cen, takže ziskový podíl netoliko nemusí klesnouti, nýbrž může i spolu stoupati.[57]
Naproti tomu v industriích světového trhu, jako vůbec ve všech industriích, kde výrobky za rozdílných poměrů zhotovené vespolek konkurují a trh ovládá jen větší láce, působí stoupající mzdy téměř vždy na klesání ziskového podílu. Týž výsledek nastane, ztroskotá-li pro odpor organisovaných dělníků pokus, vyrovnati snížení mzdy, které se bojem o odbyt stalo nutným, úměrným zmírněním mezd. Vyrovnání zdokonalením techniky znamená z pravidla větší relativní náklady na stroje a jinaké prostředky pracovní a to znamená: příslušný pokles ziskového podílu. Na konec může jíti i při mezdním zápasu dělníků fakticky jen o zamezení stoupání ziskového podílu na vrub mezdního podílu, jakkolivěk nehrubě si to bojující v daném okamžiku uvědomí.
Že boj o dobu pracovní jest mimo jiné podobnou měrou bojem o ziskový podíl, netřeba tu ještě zvlášť dokazovati. Nemá-li kratší pracovní den za následek přímo umenšení množství práce vykonané za dosavadní mzdu — v mnohých případech nastane, jak povědomo, opak — vede přece bezprostředně k zvýšení životních nároků dělníků a činí tak nutným zvýšení mezd.
Zvýšení mzdy, které vede k zvýšení cen, nemusí býti za jistých okolností pro veškerenstvo nijak újmou, bude však často také spíše škodlivě než prospěšně působiti. Pro společenský celek nečiní na př. zvláštního rozdílu, zda vynutí průmysl jen k prospěchu hrstky podnikatelů ceny‚ monopolní, či dostanou-li dělníci tohoto průmyslu určitý podíl na takové kořisti na veškerosti vydřené: monopolová cena zůstane proto přece právě tak hodnou potírání, jako láce tovarů, která může býti docílena jen klesnutím mezd pod průměrnou minimální sazbu.[58]
Avšak zvýšení mzdy, které týká se pouze ziskového podílu bude obecně za dnešních poměrů pro společnost jenom s prospěchem. Pravím výslovně obecně, protože jsou tu také případy, kde může býti naopak. Stlačí-li se v určitém obchodním odvětví ziskový podíl daleko pod všeobecnou minimální sazbu, může to znamenati pro dotyčnou zemi ztrátu této industrie a její připadnutí zemím, kde jsou mzdy daleko nižší, pracovní podmínky daleko horší. S hlediska světového hospodářství mohlo by se to považovati za bezvýznamno, protože nastává na stálo v některém směru vyrovnání; pro účastníky jest to vždy slabou útěchou, především a mnohdy na hezky dlouhý čas znamená taková expatriace pro ně jako pro veškerost daleko spíše skutečnou ztrátu.
Na štěstí jsou však tak extremní případy nejvýš fláky. Obyčejně vědí dělníci docela dobře, jak daleko mohou se svými požadavky jíti. Také snese zisková míra přiměřeně silný tlak. Dříve nežli se kapitalista vzdá svého podniku, pokusí se raději o vše možné, aby zvětšený výdej na mzdy na jiný způsob si vynahradil. Veliké faktické rozdíly ziskových podílů rozličných výrobních sfér ukazují, že všeobecná průměrná zisková míra se rychleji theoreticky sestrojí, nežli se i jenom přibližně stane skutkem. Nejsou přece ňáké příklady, kde dokonce nový kapitál, který vstupuje na trh s potřebou využitkovánu býti, nehledá uložení tam, kde kyne nejvyšší ziskový podíl, nýbrž, podobně jako člověk při volbě povolání, dává se vésti ‚ ohledy, při nichž ustupuje výše zisku do druhé tady. Tak působí i tento nejmocnější faktor vyrovnání ziskových měr toliko nepravidelně. Kapitál již uložený však, který jest přece pokaždé ve veliké převaze, nemůže již z důvodů zcela hmotných následovati pohyb ziskové míry z jedné produkční sféry do druhé. Krátce, působení zvýšené ceny lidské práce má v převeliké většině případů v zápětí .z části zdokonalení technické a lepší organisaci průmyslu, z části stejnoměrnější rozdělení výtěžku práce. Obé rovně prospěšno všeobecnému blahobytu. S jistými obmezeními lze pro kapitalistické země pozměniti známý výrok Destutta de Tracys v ten smysl, že nižší ziskové podíly ukazují na vysoký blahobyt lidové massy.
Dle svého sociálně politického postavení jsou odborové jednoty nebolí odborové spolky demokratickým elementem v industrii. Jejich tendence jest, povaliti samovládu kapitálu a zjednati dělníku přímý vliv na řízení průmyslu. jest přirozeno, že se vyskytují veliké rozdíly v míněních o žádoucím stupni tohoto vlivu. Určitému způsobu myšlení může se zdáti již pokleskem proti zásadě reklamujeme-li pro odborový spolek méně, nežli bezpodmínečné právo určení v živnosti. Poznání, že jest takové právo za daných okolností právě tak utopistické, jako by bylo v socialistické společnosti protimyslným vedlo některé jiné k tomu, že upírají odborovým jednotám jakoukoli trvalou úlohu v hospodářském životě a dočasně uznávají je za menší z různých nevyhnutelných zel. Jsou socialisté, v jichž očích jest odborová jednota jen demonstračním předmětem, aby se prakticky dokázala bezužitečnost každé jiné akce krom akce politicky revoluční. Vskutku má plniti dnes a v dohledné budoucnosti odborová jednota velmi důležité živnostensko-politické úkoly, které však nevyžadují nijakým způsobem jejich omnipotence, aniž jí i jen snesou.
Zásluha, že byly pochopeny odborové jednoty především jako nezbytné orgány demokracie a nikoli pouze jako přechodné koalice, přísluší několika anglickým spisovatelům. Mimochodem žádný div, máme-li na zřeteli, že dosáhly významu v Anglii dříve než kde jinde a že Anglie prodělala v poslední třetině našeho století přeměnu ze státu spravovaného oligarchicky ve stát téměř demokratický. Nejnovější a nejdůkladnější práce v tomto ohledu, dílo „O theorii a praksi britských jednot odborových” od Sydneye a Beatrice Webbových bylo pojmenováno spisovateli právem pojednáním O demokracii v živnostech. Před nimi nazval zesnulý Thorold Rogers ve svých přednáškách o hospodářském objasnění dějin (kteréž ostatně měly jen málo společného s materialistickým pojetím dějin, nýbrž se jen v jednotlivých bodech s ním stýkaly) odborovou jednotu podílnictvím v práci — Laboure Partnership — „což principielně zůstává si jedno, ale zároveň označuje meze, až ku kterým může odborová funkce býti v demokracii rozšířena a za něž není v demokratické společnosti místa. Jednostejně, zda jsou stát, obec anebo kapitalisté podnikateli, může odborová jednota jako organisace všech osob v určitých živnostech zaměstnaných vždy jen tak dlouho hájiti současně zájem oněch členů a napomáhati dobru všeobecnému, pokud se spokojí zůstati podílnicí. Za touto mezí vydá se vždy v nebezpečí, že se zvrhne v uzavřenou korporaci se všemi špatnými vlastnostmi monopolu. jest to zde jako se společenstvem. Odborová jednota jako paní jednoho celého odvětví průmyslového, tento ideál různých starších socialistů, byl by fakticky jen monopolistickým společenstvem výrobním, a jakmile by se odvolávala na svůj monopol anebo s ním vyhrávala, byla by odporem proti socialismu a demokracii, ať už by bylo její vnitřní zřízení jakékoli. Proč se prohřešuje proti socialismu, jest bez toho zřejmo. Společenstevnictví proti společnosti jest tak málo socialismus, jako jest státní podnik v oligarchické společnosti socialismem. Proč však jest taková odborová jednota na závadu demokracii?
Tato otázka podmiňuje jinou: Co jest demokracie
Odpověď na to zdá se velmi jednoduchá, na první pohled mohla by se považovati
za odbytou překladem:
„Vláda lidu”. Ale již krátké přemýšlení nám praví, že jest tím dána jen
zcela vnější, ryze formální definice, ani téměř všichni, kdož dnes užívají
slova demokracie, pod tím rozumí více, nežli pouhou vládní formu. Mnohem blíže
se k věcí dostaneme, vyjádříme-li se negativně a překládáme-li demokracii:
nebytí vlády třídní, jakožto označení společenského stavu, kde nepřísluší žádné
třídě politické výsada naproti celku. Tím jest také dáno vysvětlení, proč jest
monopolistická korporace v zásadě antidemokratická. Toto negativní objasnění
má mimo to tu výhodu, že poskytuje měně místa myšlence potlačení jedince většinou,
než výraz vláda lidu, což se bez podmínky příčí modernímu uvědomění. Shledáváme
dnes potlačování menšiny většinou „nedemokratickým”, ač bylo původně považováno
za docela slučitelné s lidovládou.[59]
V pojmu demokracie jest obsažena pro dnešní pojímání představa právní: rovnoprávnost všech příslušníků pospolitosti a v ní nalezá vláda většiny, k níž v každém konkrétním případě lidovláda směřuje, své meze. Čím více zdomácní a všeobecné vědomí opanuje, tím více se stane demokracie stejnoznačnou s nejvýš možným stupněm svobody pro všecky.
Ovšem není demokracie a bezzákonnost jedno a totéž. Demokracie nemůže se rozlišovati od jiných politických soustav, tím že jest bez všechněch zákonů, nýbrž jen, že jest bez oněch zákonů, které tvoří anebo schvalují výjimky založené na majetku, rodu a vyznání, nikoli naprostým nedostatkem zákonů, které obmezují právo jednotlivců, nýbrž zrušením všech zákonů, které obmezují všeobecnou právní rovnost, rovné právo všech. Jsou-li tak demokracie a anarchie věci naskrz rozdílné, jest anebo bylo by nechutným zahráváním s pojmy, při kterém všecko rozeznávání pomíjí, výrazů, jako despocie, tyranství a p. užívati o demokracii jakožto společenské ústavě, pouze vzhledem k tomu, že při ní rozhodují uzavření většin a na každém se požaduje, aby uznával zákon usnesený většinou. Zajisté, demokracie není naprostou ochranou proti zákonům, které jsou od jednotlivců pociťovány jako tyranské. Ale v našem věku jest dána jistota takměř bezpodmínečná, že neudělá většina demokratické pospolitosti zákona, který trvale ubližuje svobodě, protože se většina dneška může vždy státi menšinou zítřka a každý zákon menšiny potlačující by sám ohrožoval členy dočasné většiny. Cokolivěk bylo v časích skutečné války občanské vykonáno tyranií většiny, jest zásadně rozdílno od vlády většiny v demokracii moderní. V praxi spíše se ukázalo, že, čím déle v moderním státě zřízení demokratická trvala, tím více příbývalo úcty a ohledu k právům menšin a zápasy stran pozbyly záštiplnosti své.[60]
Lidé, kteří si nedovedli představiti uskutečnění socialismu bez násilí, spatří v tom snad argument proti demokracii, a vskutku nescházelo hlasů takových v socialistické literatuře. Avšak, kdo se neoddává utopistické představě, že nastane působením prodloužené revoluční katastrofy rozklad moderních národů v bezpočetné, na sobě zcela nezávislé skupiny, shledá v demokracii víc, než politický prostředek, který jest dobrým jen, pokud jest třídě dělnické prostředkem, aby jím dorazila kapitál. Demokracie jest prostředek i cíl pospolu. Jest prostředkem vybojování socialismu, a jest tvarem uskutečnění socialismu. Nedovede učiniti zázraků, to jest správno. Nemůže v zemi, jako ve Švýcařích, kde tvoří průmyslové proletářstvo menšinu obyvatelstva (ani ne polovici ze dvou milionů dospělých), tomuto proletariátu dopomoci k politickému panství. Nemůže také v zemi, jako jest Anglie, kde tvoří proletariát daleko nejčetnější třídy obyvatelstva, udělati tento proletariát pánem průmyslu, jestliže buď dílem neznamená k tomu vůbec náklonnosti, dílem však také necítí se anebo dosud se necítí býti s úkoly s tím spojené. Avšak v Anglii jako ve Švýcarsku, a zrovna tak ve Francii, ve Spojených Státech, v zemích skandinávských a j. ukázala se mocnou pákou sociálního pokroku. Kdo se nedrží nadpisu, ale obsahu, nalezne, projde-li zákonodárství Anglie od volební reformy z r. 1867, která dala městským dělníkům volební právo, zcela patrný pokrok ve směru k socialismu, ne-li v socialismu. Veřejná škola národní stává v tří čtvrtinách země vůbec teprve od onoho času, až dotud byly jenom soukromé a církevní školy. Školní dochůzka obnášela v r. 1865 ke 4.38, v r. 1896 však ke 14.2 procentům obyvatelstva, r. 1872 vydal stát poprve 15 milionů, r. 1896 127 milionů marek na rok jen na elementární školy. Správa v hrabství, v obci, ve školství a v chudinství přestala býti monopolem majetných a privilegovaných, massa dělníků má tam totéž hlasovací právo jako největší landlord a nejbohatší kapitalista. Nepřímé daně byly ustavičně snižovány, přímé neustále zvyšovány. (r. 1866 bylo kolem 120 milionů, 1898 kolem 330 milionů marek důchodové daně vybráno, k čemuž přistupuje ještě přebytek nejméně 80 až 100 milionů marek ze zvýšené daně dědické). Agrární zákonodárství odložilo ostych před vlastnickým absolutismem majitelů půdy a právo expropriační, které bylo dotud uznáváno jen pro účely dopravní a zdravotní, jest požadováno zásadně také pro změny v hospodaření. Zásadně změněná politika státu stran dělníků od něho přímo nebo nepřímo zaměstnaných jest známa, rovněž tak rozšíření, jakého doznalo od r. 1870 továrenské zákonodárství. Všecko to, i napodobení, jehož našlo v rozličném stupni na pevnině, nesluší výlučně, ale v podstatě přičítati demokracii anebo realisovanému kusu demokracie, jímž dotyčné země se honosí. A jestliže v jednotlivých otázkách nejde zákonodárství zemí politicky nejpokročilejších tak rychle ku předu, než tomu jest příležitě v zemích politicky poměrně nejzpátečničtějších pod vlivem monarchů po činech dychtivých anebo jich ministrů, není za to v zemích zakořeněné demokracie v těchto věcech nijakého couvání v zad.
Demokracie jest v zásadě zrušení třídního panství, ač není také ještě faktickým zrušením tříd. Mluví se o konservativní povaze demokracie a v jistém ohledu právem. Absolutismus a poloabsolutismus klame své nositele jak své odpůrce o objemu své mohoucnosti. Odtud v zemích, kde panuje anebo kde dosud trvají jeho tradice. překotné plány, forcirovaná mluva, křivolaká politika, strach z převratu a naděje na potlačení.
V demokracii poznají strany a třídy stojící za nimi brzy hranice své moci a pokaždé vezmou před se jen tolik, kolik se podle stavu okolností rozumně mohou nadíti, že provedou. I když napnou své požadavky trochu výše, .než vážně míní, aby mohly sleviti při nevyhnutelném kompromisu — a demokracie jest vysokou školou kompromisu —děje se to s měrou. Tak se objeví v demokracii i nejkrajnější Jevíce převahou ve světle konservativním, a reforma protože stejnoměrnější, objeví se zvolnější, než jest ve skutečnosti. Ale přece jest její směr patrný. Volební právo demokracie činí ze svého majitele bytně podílníka pospolitosti a toto virtuelní podílnictví musí vésti na trvalo ke skutečnému podílnictví. U třídy dělnické počtem i vzděláním nevyvinuté může se všeobecné právo dlouho jeviti jako právo, sám voliti si „popravčího”, avšak počtem a uvědoměním dělníků stane se nástrojem, jímž promění se zástupci lidu z pánů ve skutečné služebníky lidu. Hlasují-li angličtí dělníci při volbách do parlamentu s členy starých stran a tak formálně se jeví ocasem buržoasních stran, jest při všem tom v průmyslových volebních kruzích daleko víc tento „ocas”, který rozkývá hlavu, než naopak. . Zcela bez ohledu na to, že dobylo rozšíření volebního práva z r. 1884 ve spolku s reformou obecních zastupitelstev sociální demokracii v Anglii občanské právo politické strany.
A jest jinde podstatně jinak? Všeobecné volební právo mohlo v Německu býti Bismarkovi přechodně nástrojem, ale na konec přinutilo Bismarka, aby on byl nástrojem. Mohlo dočasně jíti k duhu junkerům na východním Labi, avšak dávno již jest postrachem týmž junkerům. Mohlo v r. 1878 Bismarkovi pomoci, aby si ukul zbraň zákona socialistického, ale o všeobecné volební právo se také tato zbraň otupila a rozlámala, až pomocí jeho byla Bismarkovi vyražena z ruky. Kdyby býval Bismark r. 1878‚ se svou tehdejší většinou na místě policejního zákona stvořil politický výjimečný zákon, který dělníky zase zbavil volebního práva, byl by býval sociální demokracii na drahnou dobu ostřeji zasáhl, než oným zákonem. Ovšem býval by pak také zasáhl jiné lidi. Všeobecné hlasovací právo jest ze dvou stran alternativou převratu.
Avšak všeobecné volební právo jest teprve kusem demokracie, třebas i kusem, kerý musí ostatní za sebou na trvalo přitáhnouti jako magnet k sobě přitáhne roztroušené železné piliny. To sic jde zvolněji před se, než si leckdo přeje, ale přes to pokračuje. A sociální demokracie nemůže tomuto dílu lépe napomáhati, než postaví-li se bez výhrady, i v doktríně, na půdu všeobecného volebního práva se všemi důsledky z toho pro její taktiku vyplývajícími.
V praxi, t. j. ve svých konáních, to konečně vždy učinila. Avšak ve svých projevech její zástupci literární často se prohřešili proti tomu a ještě dnes často proti tomu hřeší. Fráse, které napsány byly v době, kde všude v Evropě panovala neobmezeně výsada majetku, a které byly za těchto okolností vysvětlitelny a do jisté míry i oprávněny, dnes však jsou jen mrtvou literou, jsou posuzovány s. úctou, jako by pokrok hnutí závisel od nich a ne od živoucího poznání toho, co mohlo býti učiněno a čeho potřebí jest. Či má to ku př. smyslu, zastávati frási o diktatuře proletariátu v době, kdy se na všech možných místech zástupcové sociální demokracie prakticky staň na půdu parlamentární práce, početně spravedlivého zastoupení a zákonodárství lidu, což vše odporuje diktatuře?[61]
Dnes se tak přežila, že se dá uvésti ve spojení se skutečností jen tak, že se slovo diktatura zbaví svého faktického významu a přiloží se mu nějaký seslabený smysl. Veškerá praktická činnost sociální demokracie nese se k tomu, aby utvořila poměry a přední podmínky, které by umožnily a zaručily převod moderního společenského řádu v nějaký vyšší prostý konvulsivních výbuchů. Z vědomí, že jsou průkopníky vyšší kultury, čerpají přívrženci její pořád nového nadšení a zápalu, v něm konečně také spočívá mravní právní důvod vymáhané společenské expropriace. Třídní diktatura však náleží nižší kultuře a nehledě k účelnosti a proveditelnosti věci, jest to považovati jen za recidivu, za politický atavismus, budí-li se myšlénka, že se musí uskutečniti přechod z kapitalistické společnosti k socialistické společnosti nutně za vývojových tvarů doby, která dočista neznala ještě dnešní methody propagace a vymožení zákonů anebo znala jen v podobě docela nedokonalé a pohřešovala vhodného k tomu orgánu.
Pravím výslovně, přechod kapitalistické společnosti k společnosti socialistické a nikoli „od měšťácké společnosti”, jak se to dnes tak zhusta děje. Toto užívání slova. „měšťácký” jest spíše rovněž atavismus anebo ještě dvojznačnost mluvy, která musí býti označena jako vadná fraseologie německé sociální demokracie a tvoří výtečný můstek k nedorozuměním u přítele i nepřítele. Vina vězí tu z části v německé řeči, která nemá vlastního slova pro pojem měšťana opatřeného výsadami. Any se posud nezdařily pokusy utvořiti a v užívání zavésti specielní výraz pro onen nebo pro tento pojem, zdá se mi vždy ještě lépe, užívati pro privilegovaného měšťana a pro to, co se k němu vztahuje, cizího slova „bourgeois”, než-li překladem „měšťák” nebo „měšťácký” otevříti dvéře dokořán všem možným nedorozuměním a nesprávným výkladům.
Dnes konečně každý ví, co se míní, mluví-li se o potírání bourgeoissie a odstranění bourgeoisní společnosti. Ale, co jest potírání a odstranění, měšťácké společnosti? Co to jest v Německu, v jehož největším a vedoucím státě, v Prusku, pořád ještě o to jde, aby se prve zbylo velikého kusu feudalismu, který tarasí občanskému vývoji cestu? Nikdo nepomýšlí na to, aby dotíral na měšťáckou společnost jako na pospolitost civilisticky spořádanou. Naopak. Sociální demokracie nechce tuto společnost rozpustiti a její členy vesměs sproletarisovati, pracuje spíše bez oddechu k tomu, aby povznesla dělníka ze sociálního postavení proletáře k postavení občana a tak učinila občanstvo či občanství všeobecným. Nechce zavésti na místo občanské společnosti společnost proletářskou, nýbrž chce zavésti na místě společnosti kapitalistické socialistický řád společenský. Bylo by dobře, kdybychom se drželi, místo onoho dvojakého obratu, tohoto zcela nepochybného výrazu.
Pak se také zhostíme hezké části jiných odporů, které protivníci mezi fraseoloqií a praxí sociální demokracie konstatují, nikoli neprávem. Některé socialistické listy mají dnes zálibu v spříkřelé protiměšťácké mluvě, která by zajisté byla na místě, kdybychom žili v sektách jako poustevníci, která jest však nesmyslna v době, která neprohlašuje za nijaký poklesek proti socialistickému smýšlení, zaříditi svůj soukromý život veskrze „buržoasticky.”[62]
Konečně by bylo také odporučiti trochu míry ve valečných projevech proti „liberalismu.” Jest sic pravda, že přišlo veliké liberální hnutí nové doby na prospěch především kapitalistické buržoasii a že strany, které si přikládaly název liberální, byly. anebo se staly časem ochranou stráží socialismu. Mezi těmito stranami a sociální demokracií může ovšem panovati jenom nepřátelství. Co se však tkne liberalismu jako dějinného hnutí, jest socialismus jeho zákonitým dědicem nejen časovou posloupností, nýbrž i po duchovním obsahu, jak se to vlastně také prakticky ukazuje při každé zásadní otázce, k níž měla sociální demokracie zaujati stanovisko. Kde měl býti proveden některý hospodářský požadavek socialistického programu způsobem anebo za okolností, že se tím zdál svobodomyslný vývoj ohrožen, neostýchala se sociální demokracie nikdy postaviti se tomu na odpor. Zabezpečení státoobčanské svobody bylo jí vždy vyšším, nežli splnění jakéhosi postulátu hospodářského. Vývoj a bezpečnost svobodné osobnosti jest účelem všech socialistických ztížení, i těch, které se zjevně jeví jako opatření donucovací. Vždycky ukáže přesnější vyšetření jich, že při tem jde o donucení, které má souhrn svobody ve společnosti zvýšiti, které více svobody anebo širší m kruhům dáti má, nežli béře. Zákonný maximální pracovní den na př. jest fakticky předpis minimální svobody, zápověď, prodávati svou svobodu denně na delší, nežli předepsaný počet hodin, a stojí jakožto takový předpis zásadně na téže půdě, jako zápověď schvalovaná všemi liberály, neprodati se do trvalého osobního otroctví. Není to potud náhoda, že bylo první zemí, kde byl zaveden maximální pracovní den, Švýcarsko, demokraticky nejpokročilejší pospolitost v Evropě, a demokracie jest jen politickou formou liberalismu. Opáčné hnutí proti podrobení národů pod řády vnucené z venčí anebo pod zřízení čerpající jen z tradice svou oprávněnost, pokusil se liberalismus provésti své ve skutek uvedení především jako principu souverenity dob a národů, kteréž principy oba tvořily věčnou diskussi filosofů státního práva století 17. a 18., až je postavil Rousseau ve své společenské smlouvě jako základní podmínky právní platnosti každé ústavy a až je francouzská revoluce — v demokratické ústavě z r. 1793 naplněné Rousseauovým duchem —proklamovala jako nezcizitelná lidská práva.[63]
Ústava z r. 1793 byla důsledným výrazem liberálních ‚ ideí epochy, a jak málo překážela socialismu anebo překáží, ukazuje ”zběžné prohlédnutí jejího obsahu. Vždyť Babeuf a jemu rovní spatřovali v ní také vhodné východisko k provedení svých komunistických snažení a napsali proto v čelo svých požadavků obnovení konstituce z r. 1793. Co se později vydávalo za politický liberalismus, jsou seslabení a přizpůsobení, jaká odpovídala anebo postačovala potřebám kapitalistického měšťanstva po pádu starého režimu, právě tak, jako bylo tak nazvané učení manchestrovské jenom oslabením a jednostranným podáním zásad určených od klasiků hospodářského liberalismu. Vskutku není liberální myšlénky, která by nenáležela také v ideový obsah socialismu. I princip hospodářské zodpovědnosti vůči sobě samému, který se zdá tak skrz na skrz manchestrovským, nemůže býti podle mého mínění socialismem ani theoreticky popírán, ani za jakýchsi myslitelných okolností odložen. Bez zodpovědnosti není svobody; nechať soudíme theoreticky o svobodě jednání člověka, jak chceme, prakticky musíme vycházeti od ní jako z podkladu mravního zákona, neboť jen pod touto podmínkou jest možnou sociální morálka. A právě tak jest ve věku obchodu nemožným zdravý sociální život v našich státech čítajících do milionů, nepředpokládá-li se hospodářská svézodpovědnost všech k práci schopných. Uznání hospodářské samozodpovědnosti jest plněním individua společnosti navzájem za služby od ní jemu prokázané anebo nabízené.
Budiž mi dovoleno, abych zde citoval několik vět ze svého článku již zmíněného „O sociálně politickém významu prostoru a počtu.”
Vždyť jen co do stupně bude moci v dohledné době změněna býti hospodářská samozodpovědnost k práci schopných. Statistika práce může býti značně vyvinuta, sprostředkování práce velice zdokonaleno, střídání práce usnadněno a právo na práci vyvinuto, což umožní jednotlivci nekonečně větší bezpečnost existence a snadnější volbu povolání, než jaká jest dnes. Nejpokročilejší orgány hospodářské svépomoci — veliké odborové jednoty — ukazují již v tomto ohledu cestu, kterou vývoj, jak se předvídati dá, půjde... Pojišťují-li dnes již mocné odborové jednoty svým členům k výrobě způsobilým jisté právo na zaměstnání, dávají podnikatelům na srozuměnou, jak neradno, aby propustili člena odborové jednoty bez důvodu velmi dostatečného, i od odborové jednoty bez důvodu velmi dostatečného, i od odborové jednoty uznaného, kombinují-li při pracovním sprostředkování pořad ohlášky a potřeby, jsou v tom již dány pokyny pro vývoj demokratického práva na práci.” („Neue Zeit” XV. 2. Str. 141.) jiné počátky k tomu jsou dnes dány ve formě živnostenských soudů, dělnických komor a podobných útvarů, v něž se vtělila demokratická samospráva, třeba že často ještě nedokonale. Na druhé straně bezpochyby rozšíření veřejných služeb, zvláště vychovatelství a zřízení vzájemnostních (pojištění a pod.) přispěje velice k tomu, aby se sprostila hospodářská svézodpovědnost všech příkrostí. Ale právo na práci v tom smyslu, že by stát garantoval každému zaměstnání v jeho povolání, jest v dohledné době docela pravdě nepodobno a také není ani žádoucno. Co chtěli jeho zastánci, může býti dosaženo k prospěchu pospolitosti jen cestou vylíčenou, kombinací různých orgánů a právě tak může všeobecná povinnost k práci jen tímto způsobem býti uskutečněna bez mořivé byrokracie. V tak velikých a komplikovaných organismech, jako jsou naše moderní, kulturní státy a jejich průmyslová střediska, působilo by absolutní právo na práci pouze desorganicky, bylo by myslitelno jen jako pramen nejřevnivější libovůle a věčného hašteření” (n. u. m.)
Liberalismus měl dějinnou úlohu zlomiti pouta, která uložilo vázané hospodářství a příslušná právní zařízení středověku dalšímu vývoji společnosti. Že se mu především dostalo pevné podoby buržoasního liberalismu, nepřekáží, aby ve skutečnosti vyslovoval mnohem dále sahající princip všeobecný, jehož dokonáním bude socialismus. Socialismus nechce utvořiti žádnou novou vázanost jakéhokoli způsobu. Individuum budiž volno nikoli ve smyslu metafysickém, jak o tom sní anarchisté, t. j. volno ode všech povinností vůči pospolitosti, ovšem však volno ode všeho hospodářského nucení ve svém pohybování a ve volbě povolání. Takováto svoboda pro všecky jest možna toliko prostředkem organisace. V tomto smyslu mohl by se socialismus nazvati také organisátorským liberalismem, neboť zkoumáme-li dokonaleji organisace, které socialismus chce a jak je chce, shledáme, že co je především odlišuje od feudalistických zřízení, jim zevně podobných, jest ‚ právě jejich liberalismus: jejich demokratická ústava, jejich přístupnost. jest proto sice odborová jednota usilující o uzavření podobné cechovním produktem obrany pochopitelným socialistům proti tendenci kapitalismu přeplniti pracovní trh, ale spolu i právě pro svou uzavírací tendenci a v tom stupni, pokud ho ovládá, korporací nesocialistickou. A totéž platilo by o odborové jednotě jakožto vlastnitelce celého výrobního odvětví, ana by směřovala stejným způsobem s přirozenou nevyhnutelností k výlučnosti, jako „ryzí” společenstvo výrobní.[64]
V této souvislosti budiž uvedena věta z Lassallova „Systému nabytých práv”, která se mi zdála vždycky výborným průvodčím v příslušných problémech. Tam dí Lassalle: „To, proti čemu jsou hlubší proudění naší doby namířena, a s čím se trudí, není moment individuelního — tento moment by stál spíše s touž právě důsledností na straně jejích, jako moment obecného — nýbrž jest to ještě ze středověku dochovaný a napořád ještě v mase vězící boubel zvláštnosti. („Systém” 2. vyd. I. díl. Str. 221.). Na náš předmět uvedeno, má býti organisace pojivým, nikoli rozlučujícím článkem mezi jedincem a pospolitostí. Vytýká-li Lassalle na uvedeném místě liberalismu dále, že nechce právům, jež proklamuje, pro individuum jakožto takové, nýbrž že jim chce jen pro individuum ve zvláštním postavení se nalézající, směřuje to, jak to ostatek též ve větě bezprostředně předcházející výslovně stojí psáno, proti tehdejší liberální straně, „našemu liberalismu tak řečenému”, nikoli proti liberalismu theoretickému.
Není to tak jednoduchý problém, jenž naznačen jest v předcházejících výkladech, spíše skrývá ve svém lůně celou řadu úskalí. Politická rovnost sama neosvědčila se dosud nikde postačitelnou, aby zabezpečila zdravý vývoj takových pospolitostí, jejichž těžiště bylo ve velikých městech. Není, jak ukazuje Francie a Spojené státy, léčivem nepochybným proti výstřelkům sociálního příživnictví a korrupce. Kdyby nevězel ve veliké části francouzského národa tak mimořádný fond solidnosti a kdyby země nebyla geograficky tak přízniva, bylo by Francii dávno zahynouti morovinou úřednického plemene, jaká se tam zahnízdila. .
Zajisté jest tato rána jednou z příčin, proč zůstává přes vysokou duševní čilost Francouzů průmyslový vývoj Francie čím dál více pozadu za vývojem sousedních zemí. Má-li demokracie ještě překonati centralistický absolutismus spářený s byrokracií, musí býti zbudována na samosprávě daleko členitější, s přiměřenou hospodářskou zodpovědností všech jednotek správních jako zletilých státních občanů. Nic není více na škodu jejímu zdravému vývoji, nežli vynucená uniforma a přílišně hojná míra ochranářství. Stěžují anebo zabraňují každému racionelnímu rozeznávání mezí zřízeními schopnými života a mezi zřízeními cizopasnými. Odstraní-li stát na jedné straně všecky zákonné překážky organisace výrobců a vznese-li některé právomoci ohledně kontroly průmyslu na odborové svazy za určitých podmínek, které mají tomu předejíti, aby se nezvrhly v monopolistické korporace, tak že podány jsou všechny záruky proti stlačování mzdy a nadpráci, a jestliže jest s druhé strany postaráno zřízeními dříve načrtnutými o to, aby nebyl nikdo donucen nejzazší nouzí prodávati svou práci za nehodných podmínek, pak může býti společnosti lhostejno, zda ještě existují vedle veřejných a společenstevních závodů podniky, kteréž provozovány jsou soukromníky na vlastní zisk. Nabudou časem docela samy sebou rázu společenstevního.
Provésti vylíčená zařízení, anebo je, pokud s tím již za čato, dále dotvořiti, jest nezbytnou přední podmínkou toho, čemu říkáme sespolečenštění produkce. Bez ní mělo by tak nazvané společenské přisvojení výrobních prostředků, jak se zdá, za následek jenom nezměrné pustošení výrobních sil, nesmyslné experimentování a bezúčelné násilí,. bez ní mohlo by se provésti politické panství dělnické třídy vskutku jen ve formě diktatorské, revoluční moci ústřední, opřené o teroristickou diktaturu revolučních klubův. Jako taková tanula na mysli blanquiovcům a jako taková se také ještě předpokládá v „Kommunistickém manifestu” a v publikacích jeho spisovatelů, patřících do doby‚ jeho sepsání. Avšak „naproti praktickým zkušenostem únorové revoluce a ještě daleko více komuny pařížské, kde měl proletariát v rukou po dva měsíce politickou moc”, jest revoluční program podaný v manifestu „místy zastaralý”. „Jmenovitě podala komuna důkaz, že nemůže dělnická třída státního stroje jednoduše se chopiti a jej uvésti v pohyb k svým vlastním účelům.”
Tak praví Marx a Engels v r. 1872 v předmluvě k novému vydáni manifestu. A odkazují na spis „Občanská válka ve Francii”, kde se to dále rozvádí. Otevřeme-li však řečený spis a čteme-li dotyčný odstavec (jest to odstavec třetí), najdeme tam vyložený program, který vykazuje svým politickým obsahem ve všech podstatných rysech největší podobnost s federalismem — Proudhonovým.
„Jednota národa neměla býti trhána, nýbrž naopak organisována zničením oné státní moci, která se vydávala‚ za vtělení této jednoty, ale chtěla býti nezávislou a v převaze naproti národu, na jehož těle byla přece jenom cizopasným nádorem. Zatím co šlo o to, odříznouti od staré vládní moci orgány jen potlačující, měly býti její ospravedlněné funkce vyrvány moci, která činila nárok, aby stála nad společností, a odevzdány zodpovědným služebníkům společnosti. Na místě, aby se jednou ve třech nebo v šesti létech rozhodlo, který člen panující třídy má lid v parlamentu zastoupiti i stoupati po něm, mělo býti všeobecné hlasovací právo národu konstituovanému v komunách k tomu, k čemu jest individuelní hlasovací právo každému jinému zaměstnavateli, k tomu totiž, aby si vyhledal dělníky, dozorce a knihvedoucí ve svém obchodě.”
Na protivu komuny naproti státní moci bylo pohlíženo jako na upřílišnou formu starého boje proti nemírné centralisaci… Komunální ústava byla by naopak společenskému tělesu navrátila všecky síly, které dosud strávil příživnický nádor „stát”, který se živí ze společnosti a překáží jejímu volnému pohybu. Tímto skutkem samotným byla by komuna přivedla do proudu znovuzrození Francie.”
Tak Marx v „Občanské válce ve Francii”.
Slyšme pak Proudhona. Ana není mi jeho kniha o federalismu po ruce, následujž zde několik vět z jeho spisu o politických schopnostech dělnických tříd, ve které hlásá asi tak konstituování dělnictva ve vlastní politickou stranu.
„V demokracii organisované podle pravých pojmů souverenity lidu, t. j. podle zásad práva smlouvy, jest znemožněna každá utlačující a korrumpující akce ústřední moci proti národu; pouhá domněnka její jest již nechutna.”
„A proč?”
„Protože se v demokracii do pravdy svobodné nerozeznává ústřední moc od shromáždění delegátů, přirozených orgánů místních, interessů, svolaných k dohodovaní. Protože jest každý deputovaný především mužem okresu, který ho jmenoval zástupcem, jeho vypravenec, jeden ze spoluobčanů jeho, jeho speciální mandatář, kterýž má příkaz hájiti zvláštních jeho zájmů, pokud se týče, je uvésti před velikou porotou (národem) co možná v soulad s interesy obecnými. Protože spojení delegovaní, zvolí-li ze sebe ústřední výkonný výbor, nerozeznávají jej od sebe a neučiní jej svým nadřízením, který může s nimi udržovati konflikt.”
„Žádný prostředek, komuna bude svrchovanou anebo jenom pomocnicí (státu), vším anebo ničím. Dejte jí kus jak chcete pěkný, od toho okamžiku, kdy nečerpá práva svého ze sebe samé, kde musí uznávati vyšší zákon, kde veliká skupina, k níž přísluší, prohlášena jest za jejího představeného a není výrazem jejích federativních směrů, jest neodbytno, aby se jednoho dne nedostali do vzájemného rozporu a konflikt propukne.” Pak bude však logika a moc na straně úřední moci. „Myšlénka obmezení státní moci skupinami, kde vládne zásada subordinace a centralisace těchto tříd samotných, jest nedůsledností, neřku-li odporem.” Jest municipální zásadou bouržoasního liberalismu. „Federovaná Francie” naproti tomu „vláda, která představuje ideál neodvislosti a jejíž první akt v tom spočívá, aby navrátila obcím jejich plnou samostatnost a provinciím jejich samosprávu” — to jest municipální volnost, kterou napsala dělnická třída na svůj prapor. („Capacité Politique des Classes Ouvriéres”, str. 224, 225, 231, 235.) A jestliže se praví v „Občanské válce”, že „nemůže politické panství výrobce obstáti vedle zvěčnění jeho společenské poroby (otroctva)”, čteme zas v „Capacité Politique”: „Dána-li jednou politická rovnost, uvedená všeobecným hlasovacím právem v praxi, spěje tendence národa k rovnosti hospodářské. Právě tak rozuměli tomu dělničtí kandidáti. Avšak to jest také, co nechtěli jejich buržoasní odpůrci” (u. u. m. str. 214). Krátce, při všech jinakých rozdílnostech mezi Marxem a „maloměšťákem” Proudhonem jest u nich v těchto bodech myšlenkový postup tak blízký, jak jen možná.
Není také nijak pochybno, nýbrž se již od té doby mnohokráte praktickým ukázalo, že všeobecný vývoj moderní společnosti spěje k stálému zvýšení úkolů municipalit a k rozšíření obecních svobod, aby se stávala obec pořád důležitější pakou sociální emancipace. Zdali by ovšem měl takový rozklad moderních státních útvarů a úplná přeměna jejich ústrojí, jak ji líčí Marx a Proudhon: utvoření národního shromáždění z delegátů, shromáždění provincií, pokud se týče okresů, která byla by se své strany sestavena z delegátů obcí), býti prvním dílem demokracie, tak že by tedy dosavadní forma zastupitelstev národa odpadla, zdá se mi pochybno. Moderní vývoj uštědřil mnoho zřízení, jejichž obsah vyrostl z kontroly obcí, ano i okresů a provincií, nežli by mohla býti pohřešována před přeměnou jejich organisace kontrola moci ústředních. Není mi také ideálem neobmezená svrchovanost obcí atd. Obec jest integrující část národa a má k němu právě tak povinnosti jako práva. Rovněž tak jako jednotlivci, nemůže býti na př. obci propůjčeno bezpodmínečné a výhradné právo k půdě. Drahocenné regály, lesy, vodní práva a p. nenáležejí v poslední instanci obcím anebo okresům, kteréž jsou také jenom poživateli, nýbrž národu. Tak jest zastoupení, při kterém v popředí vystupuje zájem národní a nikoli provinciální anebo lokální, pokud se týče, při němž jest zájem národní první povinností zástupců, nepostrádatelným právě v době přechodu. Vedle něho však docházejí významu vždy většího ona shromáždění a zastupitelstva, tak že, ať revoluce či ne, budou funkce centrálních zastupitelstev pořád hubenější a tím také menší nebezpečenství těchto zastupitelstev anebo úřadů pro demokracii. V pokročilých zemích jest nebezpečí již dnes velmi nepatrné.
Avšak jde zde méně o kritiku jednotlivosti onoho programu, než o to, aby se vytklo, jak z míry energicky vněm jest důraz položen na samosprávu jako na přední podmínku sociální emancipace, jak označována jest demokratická organisace zdola nahoru jako cesta k uskutečnění socialismu, jak se setkali odpůrci Proudhon a Marx přece zase v — liberalismu.
Jak dostojí obce a ostatní samosprávná tělesa za úplné demokracie svým úkolům, jak hluboko si vštípí tyto úkoly, o tom musí poučiti budoucnost sama. Tolik však jest jasno: budou tím více a tím bouřněji experimentovati a tak tím větším omylů m na pospas vydány, čím náhleji se dostanou v držbu svých svobod, a půjdou před se tím obezřeleji a praktičtěji a budou tím lépe stříci blaho obecnosti, čím dělnická demokracie více vyškolí se v samosprávě.
Jakkoli na prvý pohled demokracie zdá se jednoduchou, nedají se problémy její ve společnosti tak vyvinuté, jako jest naše, přece nikterak lehce řešiti. Přečtěme si jen Webbovu theorii odborových jednot, kolik pokusů musily anglické odborové spolky udělati a kolik jich ještě činí, aby jenom nalezly účelný tvar své správy a svého řízení, a kolik závisí pro odborové jednoty od této otázky ústavní. Anglické odborové jednoty mohly se v tom směru vyvíjeti v úplné volnosti od více jak sedmdesáti lét. Začaly s nejelementárnějším tvarem samosprávy a bylo jim praxí nabyti přesvědčení, že se hodí tento tvar také jen pro organismy nejelementárnější, pro zcela malé místní spolky. Čím víc vzrůstaly, naučily se krok za krokem vzdávati se jistých zalíbených myšlenek doktrinářského demokratismu (vázaný mandát, bezplatný úředník, bezmocné ústředí zastupitelstvo) jakožto myšlének ochromujících jejich zdárný vývoj a za to dovedou utvářeti demokracii práce schopnou s representativními shromážděními, placenými úředníky a zplnomocněným ústředním vedením. Tento kus dějin vývoje „živnostenské demokracie” jest neobyčejně poučným. Třeba se nehodilo všecko, co jest vhodno pro odborové jednoty, jednotlivým národním správním tělesům, hodí se přece z toho velmi mnoho také pro ně. Dotyčná kapitola Webbovy knihy jest kusem demokratické správní nauky, která ostatek souhlasí v mnoha bodech s vývody Kautskyho v jeho knize o přímém zákonodárství lidu. Na. dějinném vývoji odborových organisací se ukazuje, jak může výkonná ústřední správa — jejich státní správa — vycházeti z ryzí dělby práce, která se stává nutnou prostorným rozšířením organismu a počtem jeho příslušníků. Možná, že se stane později se socialistickým vývojem společnosti zbytečnou zase tato centralisace. Prozatím však nelze jí pohřešovati ani v demokracii. Jak bylo vyloženo již na konci prvního oddílu této kapitoly, jest pro obce větších mést nebo průmyslových středisk nemožno, aby převzaly všecky místní výrobní a obchodní podniky ve vlastní provozování. Jest právě tak pravdě nepodobno již z důvodů praktických — abychom pomlčeli docela o důvodech spravedlnosti, které tomu odporují — že by snad v revolučním pozdvižení ony podniky vesměs napořád jedním mávnutím ruky „expropriovaly”.
Avšak i kdyby to učinily (při čemž by ostatek ve většině případů dostaly do rukou jen prázdné slupky), byly by přinuceny, spoustu obchodů pachtovati společenstvům, ať společenstvům individuelním, ať odborovým organisacím k vlastnímu společenstevnímu provozování.[65]
V každém z těchto případů, jak i vůči místním a národním samopodnikům, shledaly by se jisté zájmy pospolitosti jednotlivých povolání a tak by vždy zůstalo místa pro dozorčí činnost odborových organisací. Obzvláště v dobách přechodních jest velice cennou rozmanitost stávajících orgánův.
Zatím nejsme ještě tak daleko, a není mým úmyslem, rozvíjeti obrazy budoucnosti. Neleží mi na srdci to, co se stane v další budoucnosti, nýbrž, co se v přítomnosti státi může a státi má pro ni samu a pro nejbližší budoucnost. A. tu jest koncem těchto úvah velice banální věta, že jest vybojování demokracie nezbytnou průpravou k uskutečnění socialismu. Odpoví-li se na to, že jsou čáky, dobyti toho bez politické katastrofy nejvýš skrovno, ano jich takřka ani není, že bude německé měšťanstvo pořád reakčnějším, může to snad pro dnešní dobu býti správno, ač tomu také mnoho zjevův odporuje. Avšak to nemůže trvati tak dlouho. To, co se nazývá měšťanstvo, jest třída velmi složitá, pozůstávající z všelikých vrstev zájmů velmi různorodých, pokud se týče, odchylných. Tyto vrstvy drží trvale pospolu jen, když spatřují, že jsou buď rovnou měrou potlačovány neb rovnou měrou ohrožovány. V případě přítomném může se přirozeně jednati jen o toto druhé, t. j. že by tvořilo měšťáctvo jednotnou reakcionářskou massu, protože se jeho všichni živlové cítí býti sociální demokracií stejnou měrou ohrožováni, jedni ve svých zájmech materielních, druzí ve svých zájmech ideologických: ve svém náboženství, ve svém patriotismu, ve svém přání ušetřiti zemi hrůzy revoluce násilné.
To není nyní nutno. Neboť sociální demokracie neohrožuje je všecky měrou stejnou a nikoho jako osobu, a sama nehoruje nikterak pro násilnou revoluci proti veškerému neproletářskému světu. Čím zřetelněji se to řekne a odůvodní, tím dříve ustoupí onen jednotný strach, neboť mnoho elementů měšťáctva cítí se utiskováno s jiné strany a postaví se raději proti této straně, jejíž útlak tíží také dělnickou třídu, nežli proti dělníkům, budou raději spojenci těchto, nežli oněch. Budou snad nejistými kantonity. Ale špatní spojenci se vychovají, vysvětlí-li se jim: chceme vám pomoci shltati nepřítele, ale hned potom shltneme vás. Ano nejde teď za nižádných okolností o všeobecné, zrovna hned dozrálé a násilné vyvlastnění, nýbrž o ponenáhlé vykoupení prostředkem organisace a zákona, nebude zajisté demokratickému vývoji nijak na škodu, když se rozloučí s legendou vskutku zastaralou o sežrání i jako s frází.
Feudalismus se svými strnulými, stavovskými řády musel býti skoro všude spřetrhán násilím. Liberální řády moderní společnosti rozeznávají se od oněch řádů právě tím, že jsou ohebny, schopny proměny a vývoje. Netřeba, aby byly trhány, potřebují jen dalšího vyvinování. K tomu potřebí organisace a energické akce, nikoli však nezbytně revoluční diktatury. „Ježto má třídní boj za účel vůbec odstraniti rozdíly třídní,” napsal před nějakým časem (říjen 1897) sociálně demokratický orgán Švýcarska, basilejský „Vorwärts”, „musí logicky nastati perioda, kde se musí začíti s uskutečňováním tohoto cíle, tohoto ideálu. Tento počin, tyto periody za sebou následující jsou v našem demokratickém vývoji již zdůvodněny, vývoj spěje nám ku pomoci, aby třídní boj pozvolna dobudováním sociální demokracie nahradil, absorboval.” „Buržoasie, ať kteréhokoliv odstínu,” prohlásil nejnověji španělský socialista Pablo Iglesias, „musí se přesvědčiti o tom, že nechceme zmocniti se panství násilím těmiže prostředky, kterých ona kdysi použila, násilím a prolitím krve, nýbrž prostředky zákonitými, jak jsou přiměřeny civilisaci.” („Vorwärts” z 16. října 1898.) V podobném pojetí souhlasil bez výhrady vůdčí orgán anglické neodvislé dělnické strany „Labour Leader”, s poznámkami Vollmarovými o pařížské komuně. Nikdo však nebude vytýkati tomuto listu krotkost v potírání kapitalismu a kapitalistických stran. A jiný orgán socialistické anglické demokracie dělnické, „Clarion”, provázel otisk výtahu z mého článku o theorii shroucení, s kterým souhlasil, tímto komentářem: „Vychování pravé demokracie to jest, tím jsem jist, nejnaléhavější a nejpodstatnější úlohou, kterou máme před sebou. To jest lekce, které učilo našich deset roků socialistického polního tažení. To jest učení, které se podává ze všech mých vědomostí a zkušeností v politických věcech. Dříve, než bude socialismus možným, musíme vychovati národ demokratů.”