Je přece snad opravdový rozpor mezi tímto zákonem solidarity mezi lidmi a zákonem svobodného rozvoje jedincova, jejž biologie stanovila tak jasně a určitě a jehož individualistické theorie tvořily právě i základ vývoje? Není tomu tak; zrovna naopak, žádná taková theorie sama o sobě vzata nestačí k výkladu tohoto vývoje: aby se vývoj uskutečnil, musí se spojiti dvě sily a dva zákony musí se v činnosti doplňovati, ― a k této součinností je jedna podmínka nutná a dostatečná: spolupráce jedinců v činnosti společné.
I tu biologie ze studia organismů podává sociální vědě prvky synthesy a vysvětluje je důkazy.
Každý jedinec, každá živá bytost jest složeninou, a části, jež obsahuje, jsou samy jedinci, živými bytostmi; jistě pronikavější věda, ozbrojená dokonalejšími badatelskými prostředky, bude moci nalézti prvky ještě jednodušší, také živé, v každé z těch živých buněk, jež zdají se býti na posledním stupni jednoduchosti ústrojné hmoty.
A tyto jednoduché prvky individuelně směřuji všecky k životu a k vývoji; ovšem vzájemná solidarita je úzce spojuje. Nejsou vedle sebe položeny „jako kameny v hromadě kamení”; neubíjejí se nepotírají se slepě jako zápasníci v boji. Rostou a tím už vzrůst jejich napomáhá vzrůstu organismu, jejž tvoří; vyvíjejí se, a vývoj jejich je součástkou vývoje kollektivního. Krátce, jsou sdruženy.
A sdružení jejich přispívá nejen k rozvoji celku, jejž tvoří, ale také k rozvoji každého zvlášť. Solidarita, která je spojuje, ani dost málo nepřekážejíc jejich činnosti a nezastavujíc jejích vzrůstu, zvětšuje jejich síly a urychluje jejich vývoj. Jsou sdruženy a v sdružení je zisk, ne ztráta, právě tak pro každého jednotlivce jako pro celek, jejž tvoří.
Veliký zákon dělby fysiologické práce není nic jiného než uspořádaná součinnost individuelních snah.
„Tělo živočicha,” praví Henri Milne-Edwards, „stejně jako tělo rostliny je sdružení částí, z nichž každá má svůj vlastní život, a které zase jsou nová sdružení, organisované prvky ...U živočichů, jichž schopnosti jsou nejmenší a život nejnižší, ... jedinec je spíše seskupením nežli sdružením; ... jinak je tomu, pozorujeme-li řady bytostí stále dokonalejších, jichž celek tvoří říši živočišnou; vidíme tu, jak dělba práce provádí se stále úplněji v organismu; různé vlastnosti se vymezují a pojí k jednomu místu; každý životní výkon, má-li se uskutečniti, vyžaduje zvláštního orgánu, a celkového výsledku dociluje se součinností činitelů vzájemně odlišných ... Ale při tomto rostoucím počtu činitelů života a při této různosti jejich úkonů stala se nevyhnutelnou uspořádaná součinnost jejich sil; … dle toho, jak pozorovatel postupuje k bytostem vyšším a vyšším, vidí, že tato harmonie je stále hlubší a že se šíří kázeň...”[*5]
Takto se vybavuje konečná pravda: snahy individuelní, osamocené, rostou zvolna; proti sobě namířeny, ničí se navzájem; jedna k druhé připojena, sčítají se; jedině snahy sdružené rostou rychle, vytrvávají a množí se.
„Sdružení tvoří,”[*6] bylo řečeno s výstižnou přesností.
Je to součinnost individuelních snah v činnosti solidární, jež dává synthetický zákon všeobecného biologického vývoje.