Znalost zákonů lidské solidarity měla by působiti silně na mravní theorie. Definice práva povinností lidí nemůže budoucně již býti hledána vně vztahů, jež solidárně pojí jedny k druhým v prostoru i v čase.
Pokud člověk byl považován za výjimečnou bytost v přírodě, pokud každý člověk zdál se býti tvorem nejvyššího typu, přece však podobným druhým, jenž stvořen je na počátku světa ze zvláštní a rozhodující vůle božské moci, stačilo prostým pochodem logickým vyvoditi důsledky této absolutní vlastnosti osobnosti lidské, aby bylo jasno, co zvalo se právem člověka a jeho povinnosti k stvořiteli, k bližním, k sobě. Člověk byl cílem sobě i světu: jeho práva a jeho povinnosti byly takřka vlastními prostředky tohoto cíle.
Problém je nyní složitější, a ovšem jeho rozřešení musí býti přesnější. Člověk nežije již zde na zemi jako bytost výjimečné povahy, jako abstrakce, jejíž já „jediné a stejné” jest a priori podstatou abstraktních práv samých; změnil se v bytost reálnou, jež má podobné vlastnosti jako ostatní živé bytosti, jako ony podrobena jest nesčíslným závazným vztahům, jest poslušna zákonů všeobecného vývoje a která, mimo okruh činnosti i proti působení, jenž ji se všech stran obklopuje, nemůže hledati podmínky vývoje ani svojí osobnosti ani osobnosti bytosti jí podobných.
To je smysl zásady Fouilléeovy: „Mravní zákony, jež se individuu vnucují, nejsou nic jiného než všeobecné podmínky společnosti.” V každém případě, zdá-li se tato zásada upřílišena, poskytuje-li nepříznivé zdání, jako by zaměňovala pojem práva s pojmem všeobecného prospěchu, je správné říci, že mravní zákony, jež se vnucují individuu, nemohou býti hledány vně všeobecných podmínek života ve společnosti.
Tyto podmínky lze nalézti jen studiem osobnosti lidské, pozorované nikoli v nějakém metafysickém osamocení, ale ve skutečnosti jejich vztahů k prostředí a době, v rase, z níž vzešla, a v potomstvu, jež z ní vzejde.
Ježto člověk není už osamocen, nemohou se již mezi lidmi utvářeti právní poměry tak, jak se vskutku vytvářejí ještě v naší době mezi lidmi sobě cizími, mezi národy oddělenými hranicemi, vzájemně nezávislými, vládnoucími a sledujícími každý svůj vlastní rozvoj.
Člověk už není cílem sobě a světu: je zároveň i cílem i prostředkem. Je celkem, a je i částí celku. Jest bytostí, jež má vlastní svůj život i právo na zachování a vývoj tohoto života; současně však patří celku, bez něhož tento život nemohl by se ani vyvinouti ani zachovati; a sám její život byl možný, je to, co je, jen proto, že celek, jehož je částí, byl před ní, protože ostatní životy nižší než její byly zachovány a vyvinuty před životem jejím vlivem tohoto celku, a byly příčinou rozkvětu vyššího života společného, z něhož tato bytost sama vzešla.
V podstatě je to mezi člověkem a společností lidskou tajemný zápas jedince a druhu, drama boje a drama lásky; jedinec nemůže žíti bez druhu, druh může žíti jen jedincem. Idea spravedlnosti musí hledati svoje uskutečnění v podmínkách tohoto vzájemného působení části a celku. Mravní idea dostane svou vlastní tvářnost a theorie práva povinností dostane svůj výraz, ne abstraktní a subjektivní, ale konkrétní, objektivní, shodný s přirozenou nulností a tudíž definitivní, teprv tehdy, až pronikne hluboký smysl kontradikce, která ve skutečnosti není nic jiného než vyšší harmonie, až vystihne vzájemou výpomoc pod zdánlivým protikladem zájmů, sesíleni jedincovo v sesílení společenském.
„Mravně dobré bude budoucně,” jak pravil Secrétan, „žádati, abychom byli členy člověčenstva, a také si nás tak představovati. Špatné bude žádati, abychom byli osamoceni a odděleni od těla, jehož jsme údy.”[*10]