Znalost zákonů přirozené solidarity, překonávajíc abstraktní a apriorní pojetí člověka ojedinělého, překonává tím i stejně abstraktní a apriorní pojetí státu, jenž by stál sám o sobě a byl by v protivě k člověku jako osobnost, která má jiná práva, nebo jako vyšší mocnost, jíž by člověk byl podřízen.
Stát jest výtvor lidský: vyšší právo státu nad lidmi nemůže tedy existovati; není práv tam, kde není bytosti v přirozeném a plném smyslu slova, která by se mohla státi základem těchto práv. Národohospodáři mají pravdu, když jménem individuelní svobody odmítají socialistickou theorii státu.
Je lhostejno, zve-li se tato domnělá vyšší moc mocí státu nebo moci společnosti. Souhlasíme s odpovědí, kterou dal Yves Guyot Lafargueovi: „Když socialisté mluví o společnosti, o právech a povinnostech společnosti, a kladou je proti právům člověka, přičítají této společnosti vlastní život, zvláštní sílu životní, neobyčejnou vznešenost, již ji nedávají jednotlivci, které obsahuje, a zapomínají odpověděti na tuto otázku: Co je tato společnost?”[11]
Jako stát, politická forma seskupení lidského, tak ani společnost, to jest seskupeni samo, není bytosti ojedinělou, která by měla skutečnou existenci mimo jedince, jež obsahuje, a mohla býti základem práv zvláštních a vyšších, jež by se dala položiti proti právu lidskému.
Otázka práva a povinnosti nevzniká tedy mezí člověkem a státem nebo společností, nýbrž mezi lidmi samými, ale mezi lidmi jakožto jednotlivci sdruženými k dílu společnému, kteří vzájemně jsou poutáni nutností společného cíle.
Nejde o určení práv, jež mohla by míti společnost nad lidmi, nýbrž o učení práv a povinností vzájemných, jež faktem sdružování tvoří se mezi lidmi, jedinými bytostmi reálnými, jedině možnými základy práva a povinnosti.
Když k nějakému průmyslovému nebo obchodnímu podniku sdružují se lidé svým rozumem, svou práci a svým jměním, netvoří mimo sebe vyšší bytost než jsou samí ― společnost průmyslovou nebo obchodní ― která by snad proti ním měla zvláštní práva; pod tímto názvem společnosti tvoři mezi sebou prostě celek svazků a dohod, vzájemných závazků, jímž přičítají tento dvojí charakter, že jsou jednak vskutku nejlepšími prostředky k dosažení cíle, k uskutečnění plánu, pro nějž se spojili, jednak že právem všecko je tak uspořádáno, že žádný účastník není ani poškozován, ani nemá pří tom výjimečných výhod, že na každého spravedlivě připadá část výloh i příjmů, zisku i ztrát, a že takto uskutečňují se i přirozené, nutně podmínky činnosti společného podniku i mravní podmínky spravedlivého sdružení.
Problém sociální ve svém celku je týž jako problém, jejž řeší denně podílnici nějaké akciové společnosti. Liší se jen v tom, že nemůže býti rozřešen předem dohodou, která by předcházela ustavení se společnosti; teprv ze skutečného, předem existujícího sdružení mohou se vyvinouti podmínky sdružení právního.
Jest jedno přirozené, nutné sdružení, jehož všichni členové jsou solidární v čase i v prostoru a které v této solidaritě nachází i vnitřní podstatný prvek svého trvání a svého pokroku; musíme rozeznávati přesně povahu, předmět a cíl tohoto přirozeného sdružení; vyhledati věcné podmínky, jimiž může býti zajištěn jeho vývoj a dosažen jeho účel; a mezi věcnými podmínkami, jež uznány budou za nevyhnutelné prostředky tohoto účelu, musíme vystihnouti a vytknouti obzvláště ty, jež členy sdružení spoji také vzájemnými podmínkami shodnými s ideou mravní; ty, které rozdělujíce mezi všecky spravedlivě výtěžek i náklad, byly by i těmi podmínkami, jež přijali by sdružení členové, kdyby byli bývali dříve mohli svobodně a to stejně svobodně dohodnouti se mezi sebou se stejnou mravní zodpovědnosti o podmínkách své smlouvy; krátce podmínky, které odpovídajíce stejně věci jako právu, tvořily by přirozený a mravní zákon smlouvy sestavené za týmž účelem mezi bytostmi svobodnými a mravními.
Formule, která určovati bude svazek sociální, musí hleděti tedy k povaze a cíli společnosti lidské, k podmínkám, za nichž každý stává se jejím členem, k společným výhodám, jež mu jsou zajištěny, a k společným povinnostem, jimž se musí podrobiti; jinými slovy, formule tato musí vystihnouti, čím každý přispívá a co přijímá, musí bráti v úvahu jeho dluh a jeho jmění, aby z toho odvodila jeho právo a jeho povinnost.
Positivní zákonodárství bude právě jen praktickým výrazem této formule spravedlivého rozdělení zisku a nákladu ve sdružení. Nestvoří práva mezi lidmi, odvodí je z pozorování jejich vzájemných poměrů; musí se omeziti na to, aby vystihlo toto právo a zajistilo jeho platnost.
Toto zákonodárství, rozbírajíc nutné vztahy mezi věcnými úkoly sdružení, ustanoví notné vztahy i mezi mravním vědomím členů sdružených.
Nebude tedy zákonem, jejž by utvořila společnost a předepsala lidem.
Bude zákonem společnosti utvořené mezi lidmi.[12]