Ani dost málo neútoče na individuelní svobodu, sociální zákon takto definovaný dává jí naopak celý její charakter a všecku její sílu; neboť tím, že určuje její přirozené hranice, poskytuje ji pevné záruky povýšené nad každou libovůli.
Organism vyvinuje se jen vývojem prvků v něm obsažených; společnost může pokračovati jen pokrokem lidí.
Svoboda není nic jiného než možnost bytosti směřovati k plnému uplatnění svých schopností, k plnému vývoji svých činností; výkon, jenž neustále zdokonaluje orgán, zdvihá bytost na vyšší stupeň existenční, kam směřuje celý život.
Svoboda fysického, rozumového a mravního vývoje každého člověka je tedy první podmínka sdružení lidského. A protože není moci vnější, státu, společnosti politické, která by měla právo postaviti se proti právu jednotlivcovu, možnost vývoje každého jednotlivce může hraničiti jen s možností vývoje rovněž nutného pro každého druhého jednotlivce.
Každý politický nebo sociální směr, který snažiti se bude jinak vymeziti hranice svobody lidí, bude se příčiti přirozeným zákonům vývoje společenského.
Ale tyto svobody individuelní nejsou síly, jež by na sobě byly nezávislé; lidé jsou ne bytosti osamocené, ale bytosti sdružené; ve styčném bodu tyto svobody vzájemně se omezující nesmějí na sebe narážeti, prudce se střetnouti a rušiti se, ale právě naopak jako síly stejného směru, namířené ku společnému cíli, musí se srovnati ve výslednice, které sesílí pohyb celé soustavy.
Rousseau částečně přijímal tento důsledek, když, chtěje ukázati prospěšnost společenské dohody, pravil: „Každý dávaje se všem, nedává se nikomu, a protože není jediného člověka sdruženého, na němž bychom nezískávali totéž právo, jež mu ustoupíme ze svého, dostáváme plnou náhradu za vše, co ztrácíme, a ještě více síly, abychom zachovali, co máme.”[*13]
Ale nejen z důvodu prospěšnosti, nýbrž i z důvodu mravnosti a přesněji ještě z důvodu práva je nutno, aby tak tomu bylo.
Člověk, jenž žije ve společnosti a nemůže bez ní žiti, je stále jejím dlužníkem. Tu jest základ jeho povinností, podmínka jeho svobody.
Závaznost jednoho vůči všem nevyplývá z libovolného rozhodnutí, povýšeného nad skutečnost poměrů; je prostě protiváhou výhod, jež každý má ze stavu pospolitosti, je náhradou za služby, které sdružení každému prokazuje.
Poslušnost k sociální povinnosti neznamená nic jiného, než podejmouti se práce za zisk. Je to oplátka za půjčku.
A tato idea dluhu jednoho člověka lidem ostatním, tvoříc věcný i mravní základ společenské povinnosti, dává i svobodě, individuelnímu právu jeho pravý charakter a tudíž i jeho meze a záruky.
Rousseau viděl ve společenské smlouvě „úplné odevzdání se každého se všemi jeho právy společnosti”, a socialistická theorie logicky mohla užíti této zásady k závěru o zobecnění majetku.
Mnohý současný filosof, i když nejde tak daleko, domnívá se, že jedinec ve společenské smlouvě „zřekne se části svých práv proto, aby zachránil jinou jich část”.
Ale spláceti dluh neznamená zříci se práva, to znamená rozeznati pravou mez tohoto práva. Někdo dostane darem, odkazem nebo smlouvou právo pěstovati půdu a bráti z ní výtěžek s podmínkou, že část tohoto výtěžku bude odevzdávati někomu, kdo má právo zůstavitele, dárce nebo pronajímatele; když každoročně bude tuto část výtěžku odváděti, zřekne se snad jediného ze svých práv, nebo neužije snad prostě svého práva právě v mezích, jak bylo určeno hned v počátku? Ve chvíli ročního účtování společnosti, při závěrce účtů, zisku i ztrát, podílnici, dříve než určí podíl, ze zisku odečtou společný náklad, zaplatí dluhy, povolí jisté summy k účelům amortisačním. Lze říci, jednají-li takto, že vzdávají se části svých práv? Přiznávají prostě svůj dluh a tudíž pravou mez svého práva.
Není tomu jinak v lidské společnosti. Lidé solidárně sdružení musejí poznati velikost dluhu, jejž každý dělá u ostatních všech výměnou služeb, zvýšením osobního prospěchu, činnosti, života, jež vyplývá pro každého z takovéto pospolitosti; když tento náklad jednou je vyměřen, uznán jako přirozený a zákonný, člověk zůstává skutečně svoboden, svoboden celou svojí svobodou, neboť požívá také všeho svého práva. Žádná vnější moc nesmí chtíti omezovati toto právo, a positivní zákon, který si vzal za úkol určiti dluh každého jednotlivce, stanoviti jeho výši podle toho, kolik služeb přijal, vychází rovněž z hlediska přirozeného a mravního; není-li, jak bylo řečeno duchaplně, ne však úplně, „svědomím těch, kdo ho nemají,” tož aspoň je správným výrazem přirozených vztahů mezi lidmi svobodně sdruženými, výrazem vůle společného svědomí ujasněné společným rozumem.