A jako svobodu, stejně staví toto učení i rovnost nikoli podmínek, ale práva mezi lidmi.
Vskutku bylo řečeno: kdo tedy určí tuto míru výtěžku a ztrát, výhod a náhrad? Kdo provede spravedlivou dělbu mezi sdruženými? Zdaž libovůle a a priori, o nichž se tvrdit o, že vyloučeny jsou z předpisu všeobecného zákona, naopak nevniknou zase v této formě do sociálních zřízení? Podle jakého vzoru, podle jakého typu, podle jakého předsevzatého ideálu rozdělení výdaj u a výtěžků, vyměření dluhu jedincova vůči společnosti bude moci, bude museti býti upraveno, aby rozumem i svědomím mohlo býti přijato a aby se státi mohlo zákonným předpisem?
Nemůžeme přehlížeti závažnost těchto námitek; je jisto, že v podrobném a přesném výpočtu sociálních závazků každého občana vzniknou přerůzné nesnáze.
Ale není přírodního zákona, který by fysikovi, chemikovi neposkytoval nesčíslných nesnází, má-li ho užíti v praxi: tyto nesnáze nevyvracejí však zákona samého; omyty, jichž se mohou dopustiti lidé, když ho užívají, neoslabují přesnosti všeobecného principu, jehož zákon je výrazem.
Přirozený zákon o rozdělení sociálních úkolů nevymyká se těmto společným podmínkám.[*14] „Co musí býti vytčeno hned, jest jeho princip, a tento princip je celý obsažen v této větě: že pod nejrozmanitějšími nerovnostmi, pod různostmi pohlaví, věku, rasy, síly hmotné, intelligence, vůle, je mezi všemi členy společnosti lidské společný, stejný charakter, který je pravou vlastnosti lidskou, totiž že jsou všichni bytostmi živoucími, myslícími a mravními. Tento základní rys, uvedený v těchto třech podstatných výrazech, jeví se u každého člověka v různých stupních, ale u nikoho z nich nemůže býti potlačen,[*15] a i ty bytosti, jež mají jej v míře nejmenší, jsou ještě lidé spolupracující na společném vývoji prací, řečí, i kdyby byla nejprimitivnější, možnou výměnou jistých ideí, společnou schopnosti rozmnožování rodu atd.
A tento trojí rys, společný všem lidem, který aspoň na této zemi nepatří jinému tvoru mimo člověka, je společným nárokem členů společnosti.
Společný nárok s hlediska mravního má stejný význam pro všecky; užiti práva, k němuž opravňuje, smí býti větší nebo menší podle toho, na jakém stupni vývoje osobního je každý jednotlivec: ale právo samo, vzniklé ze společné vlastnosti ― svědomí, jediný základ práva ― je u všech stejné hodnoty a musí býti u všech stejně uznáváno a ctěno.
Je to tento nárok, jejž uznáváme a vyjadřujeme slovem stejně prostým jako důrazným, když, mluvíce o lidech nejnižších, o národech nejsurovějších, pravíme ještě: „Jsou to naši bližní.”
Společnost utvořena jest mezi spolubližními, to jest mezi bytostmi, které pod skutečnými nerovnostmi, jimiž se rozlišují, mají jednu prvotní, nezničitelnou totožnost. A odtud plyne pro všecky to, co správně bylo nazváno „ rovností hodnoty v sociálním právu.”[*16]
Tuto rovnost hodnoty v právu vyjadřovati musí rozdělení výtěžku a povinnosti. Je patrno, nejedná se o to, abychom z tohoto zcela reálného pojetí bytosti lidské odvodili abstraktní definici práva povinnosti člověka; jde tu jen o uznání a ujasnění si, chceme-li stanoviti práva a povinnosti každého v solidárním sdružení, chceme-li určiti výši výtěžku a příspěvku pro všecky, že musíme míti zřetel k společnému všem součiniteli, k rovné hodnotě práva pro všecky. Mezi nesčíslnými prvky početními, odvozovanými z přirozených nerovnosti všeho druhu, které rozlišují a třídí lidi, máme-li určiti správné postavení každého, vždycky musíme počítati s touto hodnotou a připustiti ji jako rovnou pro všecky; krátce, v řadě osobních rovnic jedině přirozené nerovnosti budou příčinami rozdílu, který nikdy nesmí býti zvětšen nerovností práv.