Řekli jsme, že každý z nás ve skutečné společnosti, kam postaven je jakožto člověk, jest nutně dlužníkem všech. To je úděl svobody.
Avšak povaha a velikost tohoto dluhu nevysvětlují se jenom výměnou služeb mezi lidmi sdruženými po dobu jejich společného života.
Znalost zákonů solidarity živých bytosti zrušila nejen osamoceni člověka v prostředí, v němž žije, zrušila jeho osamocení i v době; ukázala, že k plnému vystižení jeho přirozené a mravní situace bylo nevyhnutelně třeba uvědomiti si svazek, jenž jej pojí s předky i potomky.
Člověk za svého života stává se dlužníkem nejen svých současníků; již ode dne narození je dlužníkem. Člověk rodí se jako dlužník společnosti lidské.
Při vstupu do společnosti přijímá svoji část dědictví nahromaděného předky jeho i všech; při narození začíná užívati nesmírného kapitálu, jejž našetřily jiné generace předchozí. August Comte již dávno jasně vyložil tuto věc: „Rodíme se se závazky všeho druhu ke společností.” Co praví Renan o lidech geniálních: „Každý z nich je kapitálem nahromaděným několika generacemi,” je pravda nejen o lidech geniálních, ale o lidech všech. Cena člověka měří se velikosti jeho moci nad věcmi; v tom ohledu nejskromnější dělník naší doby je právě o tolik výše nad divochem kamenného věku, oč zase jej převyšuje člověk geniální. Již jsme řekli: schopnosti našeho těla, nástroje a plody naší práce, pudy, které v nás bdí, slova, jichž užíváme, myšlenky, které nás vedou, znalost naše o světě, jenž nás obkličuje, který nás tísní a jejž přece ovládáme, všecko to je pozvolným dílem minulosti; všecko to ode dne našeho narození je stále touto minulosti zůstavováno našemu použití, naší vůli a z největší části přechází na nás samé.
Od té chvíle, co děcko po kojení trvale se odděluje od matky a stává se bytosti odlišnou, přijímajíc z vnějška potraviny nezbytné k živobytí, jest dlužníkem; neučiní ani kroku, ani pohybu, nevyhoví svým potřebám, neposílí ani jediné rodící se schopnosti, kdyby nečerpalo z nesmírné zásobárny vymoženosti nahromaděných lidstvem.
Dluhem jest jeho živobytí: každá potravina, jíž spotřebuje, je plod dlouhého pěstění, které od věků opakovalo, rozmnožovalo, zlepšovalo druhy rostlinné nebo živočišné, z nichž člověk utvoří svoje tělo a svou krev. Dluhem je jeho řeč ještě nejistá; každé slovo, jež vznikne na jeho rtech, přejme se rtů rodičů nebo učitelů, kteří se mu naučili jako on, a každé toto slovo obsahuje a vyjadřuje množství ideí, jež nakupiti a upevnili v něm nesčíslní předkové. Až bude mu třeba nejen přijímati z rukou ostatních první potravu těla a s jejich rtů potravu ducha, až počne svým osobním úsilím tvořiti obsah svého vnitřního vzrůstu, pocítí, že jeho dluh minulosti roste. Dluhy a jak cenné dluhy jsou kniha a nástroj, jež poskytne mu škola a dílna: nikdy nezví, co předchozího úsilí vyžadovaly tyto dva předměty, jež zdáti se mu budou tak pohodlné a tak lehké; kolik těžkých a neobratných rukou drželo, ohmatalo, zdvihlo, předělalo a často z únavy a bez naděje odhodilo takovýto nástroj, dříve než se stal nástrojem lehkým a vhodným, aby pomohl přemoci hmotu; kolik očí se rozevřelo a dlouze zahledělo na věcí, kolik rtů zableptalo, kolik úsilných a napiatých myšlenek se probudilo, kolik podstoupeno bolestí, přijato obětí, obětováno životů, aby k svým službám člověk upravil tyto knihtiskařské litery, tyto kouštíčky olova, které v několika hodinách v milionech výtisků rozšíří po světě nesmírný roj myšlenek, těchto čtyřiadvacet černých písmenek, v nichž člověk shrne a zobrazí celý světový systém! A čím dál půjde životem, tím více spatří růsti svůj dluh, neboť každý den nový prospěch mu vzejde z užívání hmotných i duševních nástrojů, jež vytvořilo lidstvo; dluh při každém kroku na cestě, již za cenu tisícerých útrap a často i tisíceré smrti lidé vybudovali přes močály i přes hory; dluh při každém otočení kola vozu nebo wagonu, při každém otočení lodního šroubu; dluh při každé spotřebě plodu zemědělského, průmyslového nebo vědeckého; dluh všem mrtvým, kteří zanechají toto dědictví, všem těm, jichž práce přetvořila zemi, toto drsné a chmurné sídlo prvních věků, v nesmírné plodné pole, v tvůrčí dílnu; dluh těm, jichž myšlenka vyrvala živlům tajemství jejich mocí a zrovna touto mocí je zkrotila a podrobila; dluh těm, jichž duch dovedl z nesčíslných nejasných útvarů bytostí i věci vybaviti pevný tvar a postihnouti jejich harmonii, dluh těm, jichž duševní síla vymanila národ ze stavu násilí a záští a zvolna přivedla jej do stavu míru a shody.
Ale jestliže tímto dluhem jsme zavázáni svým praotcům, komu máme jej splatiti? Lidstvo předchozí neshromažďovalo tento poklad pro každého z nás zvláště, ani pro určitou generací, ani pro jistou skupinu lidí. Vpíchni ti mrtví nahromadili tento kapitál ideí, sil a výhod pro všecky, kdo povoláni budou k životu. Přijali jsme tedy od svých předchůdců úkol splatiti dluh těm všem, kdo přijdou po nás; je to odkaz celé minulosti celé budoucnosti. Každá generace přicházející může se pokládati vskutku jen za dočasnou poživatelku tohoto odkazu, smí ho užíti, jenom bude-li ho chrániti a věrně-li jej zase dále předá.
A pozorujeme-li přesněji povahu dědictví, můžeme dodati: a bude-li je zvětšovati.
Je to opravdu poklad stále rostoucí, jejž lidé si předávají. Každý věk přidal něco k odkazu věku předchozího, a zákon tohoto nepřetržitého vzrůstu obecného majetku společnosti tvoří zákon smlouvy mezi generacemi za sebou následujícími, jako zákon výměny služeb a rozděleni povinnosti a výhod je zákonem smlouvy mezi lidmi téže generace.
Dotýkáme se zde základu věci. A tento poslední znak konečně určí povahu, příčinu a rozsah práva povinnosti bytosti sociální.
Každá živá bytost snaží se o trvalost života; každá živá bytost snaží se o rozvoj života; odtud dvě potřeby: potřeba sebezáchovy a potřeba pokroku. Jakmile bytost přestane se vyvíjeti, nastává v ní rozklad; nehybnost je počátek smrti. A pro bytost lidskou, obdařenou rozumem a vůlí, rozvoj tohoto rozumu a této vůle je vnitřní potřebou tak nezbytnou jako vývoj jeho těla. Fouillée vykládaje Leibnitzova slova: „Přítomnost je těhotna budoucností”, pravil s výstižnou přesností: „V člověku ctíme více to, čím může býti, než čím je nyní, ctíme možnosti přesahující přítomnost, ctíme ideál, k němuž spěje skutečnost. To, co ctíme a nazýváme právem, je, abychom tak řekli, zásoba vůle a intelligence skrytá v lidské hlavě, je pokrokovost jedince, ba i pokrokovost rodu, který částečně spočívá na schopnostech tohoto jedince.”[*17]
Co je pravda o bytosti lidské, je nutně pravda i o společnosti lidské, a vskutku dějiny ukazují nám jasně souvislost jejího vývoje; dějiny lidstva jsou dějiny dobýváni a upotřebeni sil světa zemského snahou a obětmi, jichž číslo a velikost přesahuje každý počet a každou míru, rozumem a vůlí našeho pokolení, aby každý člen ve chvíli svého života dospěti mohl stavu, v němž rozvinouti by se mohly svobodněji jeho schopnosti a jeho činnost, lepšího stavu lidstva, jenž by byl prospěšnější i tělu i myšlence i svědomí jednotlivcovu.
Takto každý člověk, když po svém narození stává se účastníkem tohoto lepšího stavu člověčenstva, jejž připravili mu jeho předkové, neodchýlí-li se od zákona vývoje, jenž jest i zákonem jeho života osobního i života jeho rodu, přijímá závazek, že spolupracovati bude svým vlastním úsilím nejen na udržení civilisace, na niž bude bráti svůj podíl, ale i na dalším rozvoji této civilisace![*18]
Jeho svoboda je zatížena dvěma dluhy: v rozdělení povinností, jež přirozeně i mravně je zákonem společnosti, jest povinen mimo účast ve výměně služeb i tím, co lze nazvati jeho účastí na dani pokroku.