„Zdá se, že málo všeobecných názorů o době, ve které žijeme, asi ochotněji přijato bude nežli tento: společnost naší doby liší se zásadně od společnosti generací předchozích velikou důležitostí, již má smlouva.”
Toto tvrzeni Sumner-Maineovo[19] je dnes ode všech uznávanou pravdou. Právní historikové už nepopírají, že pokrok zřízení právních, veřejných nebo soukromých může se s jistotou měřiti podle poměru, v němž „řády autoritní” ustupují „řádům smluvním”.
Smlouva svobodně projednaná a věrně plněná oběma stranami stává se definitivním základem práva lidského. Tam, kde nutnost poměrů uvádí ve styk lidi, aniž jejich vůli bylo možno napřed projednati podmínky zřízení, o něž se jedná, zákon, jenž ustanoví mezi ním i tyto podmínky, nesmi býti než výkladem a vyjádřením shody, která by se byla měla mezi nimi utvořiti již napřed, kdyby rovně a svobodně byli mohli i býti dotázáni: jediným základem práva bude tedy pravděpodobnost souhlasu, jejž by dala jejich stejná a svobodná vůle. Quasi-kontrakt není nic jiného než smlouva, dodatečně schválená.
Souhlas k dohodě mezi dvěma stejně svobodnými stranami činícími smlouvu závisí nepochybně na rovnosti přímých nebo nepřímých výhod, jež každá strana doufá míti ze smlouvy. Je to jinými slovy výměna služeb dle předpokladu rovnocenných, která úmluvě poskytuje přirozené a mravní podmínky; při každé výměnné smlouvě je to předpokládaná rovnocennost dvou vzájemných povinností, úvěru a dluhu, která určuje vznik závazku, tvoříc to, co právníci nazvali „příčinou”.[20]
Podkladem tohoto právního závazku, veřejného nebo soukromého, je tedy tento pojem dluhu přiznaného nebo předpokládaně přiznaného; povinnost člověka vůči ostatním lidem není jiného rázu: je to idea dluhu, příčina a měřítko závazku přirozeného i mravního a dostatečný a nutný důvod společenského zákona, s čím mimo všecky koncepce a všecky systémy filosofické setkati se musíme na základně každé spekulace o sociálních řádech.
Viděli jsme, jak theorie o solidaritě bytostí a zvláště bytostí lidských odůvodňuje a sevšeobecňuje tuto ideu dluhu člověka vůči ostatním lidem a zakládá na ní, mimo každou libovolnou definici a mimo každé vsahování vnější autority, theorii povinnosti sociální.
Lidé jsou ve společnosti. To je fakt přirozený, předchozí jejich svolení, povýšený nad jejich vůli. Člověk nemůže se vymaniti hmotně nebo mravně z lidské společnosti. Člověk osamocený neexistuje.
Z toho dvojí důsledek.
Výměna služeb děje se nutně mezi každým jednotlivcem a všemi ostatními. Svobodného rozvoje schopností, činností, krátce života lze každému z nich docíliti jen s přispěním schopností a činností ostatních lidí téže doby a docílí se jeho nynějšího stupně síly a plnosti jen s přispěním sil nahromaděných schopnostmi a činností lidí doby minulé.
Každý žijící člověk má tedy dluh vůči ostatním žijícím lidem za služby a podle množství služeb, jež prokázány mu byly úsilím všech. Tato výměna služeb je podstatou quasi-kontraktu společenského, který pojí všecky lidi, a zákonným předmětem sociálního zákona je spravedlivé odhadování vyměněných služeb, totiž spravedlivé rozdělení výtěžků a povinností.
Mimo to každý žijící člověk má dluh generacím následujícím pro služby prokázané generacemi minulými. K závazku spolupracovati na úkolech společnosti nynější, aby se udržela a zachovala, připojuje se závazek rozšiřovati ji a spolupracovati za těchže podmínek spravedlivého rozdělení na úkolech tohoto mohutnění. Příčina tohoto závazku je také v povaze věcí. Společný majetek společnosti lidské je poklad svěřený žijícím lidem, ale tento poklad není pokladem něčeho nehybného a mrtvého, jež musí se zachovati ve stavu, v jakém bylo dáno. Je to živoucí ústrojí stále se vyvíjející, jehož vývoj nemůže se díti bez ustavičného spoluúsilí všech.
Rozdělení pak úkolů, které vyplývají z tohoto dvojího dluhu, bude spravedlivé, jestliže všichni sdružení pokládáni budou za účastníky společnosti s rovným dílem, totiž za lidi, kteří mají právo projednávati a svolovati; jestliže žádný důvod přednosti nebo nepřízně nebude stavěn pro nebo proti žádnému z nich, aby zvětšil nebo zmenšil jejich prvotní hodnotu, jejich smluvní nárok; jestliže každý z nich má onu „rovnost hodnoty s hlediska právního”, bez niž quasi-kontrakt nemohl by býti pokládán za kontrakt dodatečně schválený mezi lidmi rovné a svobodné vůle.