Masarykova dělnická akademie zasluhuje ocenění za to, že zájemcům v ČSSD zpřístupnila v českém překladu pět programových textů francouzských levicových teoretiků a představitelů Socialistické strany. Jde o výbor ze dvou sborníků, které loni vyšly ve Francii a v Německu a které byly původně přeloženy jako expertní tisky pro poslance Vladimíra Laštůvku. V úvodní poznámce Miloš Bárta jménem MDA konstatuje, že naše strana v diskusi o dlouhodobém programu bude muset “odpovědět na stejné, nebo podobné základní otázky, které si již po několik let kladou, zejména v Západní Evropě, strany Socialistické internacionály ... Pracovníci Masarykovy dělnické akademie jsou přesvědčeni, že úrovni naší programové diskuse prospěje, seznámí-li se členové a příznivci sociální demokracie s myšlenkami a stanovisky, o nichž se diskutuje v největších stranách Socialistické internacionály”.
Dříve, než se pokusíme o stručnou charakteristiku těchto textů, několik slov k současnému stavu programové diskuse v ČSSD. Jak známo, byla dokončena tzv. “nultá” verze dlouhodobého programu, kterou začátkem června projednalo politické grémium ČSSD. Někteří členové grémia návrh ostře kritizovali mj. proto, že mu chybí jasná jednotící idea a nehovoří o tom, jak konkrétně řešit v něm popisované problémy. Většina politického grémia se však s touto kritikou neztotožnila a přijala “nultou verzi” jako východisko pro další diskusi. Tato diskuse právě probíhá na nižších organizačních úrovních a její první fáze by měla být uzavřena na programové konferenci ČSSD v září t.r.
Někteří členové naší MO včetně autora tohoto článku se podíleli na pracích na nultém programu. Vědí, jak těžké bylo pro vedení programové skupiny dosáhnout syntézy dílčích textů, vypracovávaných v podskupinách. Zejména tato práce narážela podle mého názoru na zčásti formulované, zčásti jen tušené, ale zatím neřešené základní koncepční problémy – právě ty, které se snaží uchopit diskuse probíhající ve Francii, Německu i jinde. “Nultou verzi” nelze proto považovat za něco, co by mělo blízko k opravdovému dlouhodobému programu. Takový program bude ještě dozrávat delší dobu – souběžně s tím, jak bude dozrávat naše vlastní pochopení situace a problematiky. O tom, že nás čeká ještě řádný kus cesty svědčí skutečnost, že ani kritikové “nulté verze” na červnovém politickém grémiu nebyli – soudě podle dostupných dokumentů – schopni přijít s něčím lepším. Jejich úvahy o “demokratické jednotě každé společnosti i celého lidstva”, nabízené zřejmě jako ona jednotící idea, jsou vnitřně rozporné a nedbají příliš o realitu.
Čas kvapí, programová konference má být za dva měsíce, o dva měsíce poté regionální volby, za necelé dva roky volby parlamentní, v tu dobu se očekávají také zásadní změny v nejvyšším vedení strany. Taková situace nemusí být pro hlubší programovou diskusi příznivá. Vedení strany může z řady dobrých i méně dobrých důvodů dát přednost operativě, střednědobému a volebnímu programu, ne-li ještě bezprostřednějším zájmům, zásadnější diskuse odsouvat stranou a na koncepční problémy reagovat kosmetickými úpravami těch textů, které jsou po ruce. Podobné postupy mají ostatně v české politické kultuře tradici sahající do dávné minulosti. “Ať se tím zabývají Němci, Francouzi a Angličané, je jich víc, a jejich starosti na naši hlavu”, pomyslí si leckdo.
Rezignace na vlastní koncepční myšlení by ovšem nepřímo podvazovala právě střednědobé politické plánování i operativní politiku ČSSD, protože by je zbavila dlouhodobější perspektivy. Programová diskuse tedy v ČSSD nesmí ustat, nebo být považována pouze za formální záležitost, měla by se naopak stát trvalou součástí práce strany. I když to je obtížné, musíme v tomto ohledu jít proti tradici naší politické kultury. Výběr z francouzských a německých textů, který nabízí Masarykova dělnická akademie, může posloužit jako cenná inspirace.
Konkrétněji ke pěti zmiňovaným textům, jejichž stručné konspekty uvádíme níže: Tři první, vybrané ze sborníku “Blair-Schröder. Le texte du “manifeste”. Les analyses critiques”, vydaný v Les Notes de la Fondation Jean-Jaurès, č. 13, srpen 1999, jsou nejen analýzou, ale také politickou polemikou se známým textem T. Blaira a G. Schrödera z června loňského roku. Další dva, vybrané ze sborníku “1999/2000 Jahrbuch Arbeit + Technik, vydaného v nakladatelství J.H.W. Dietz v Bonnu, jsou hlubší sociologické a filosofické úvahy o současných problémech evropské levice. Je také třeba zmínit věc, která u nás nebývá samozřejmostí, totiž dobrou kvalitu překladů Jiřího Pechara, Bohumila Flemminga a Stanislava Pošusty.
Autor je ekonom, nyní je členem Rady pro ekonomickou analýzu, zřízené Lionelem Jospinem. Vyučuje na Université Paris-Dauphine a École Polytechnique.
“Prohlášení T. Blaira a G. Schrödera se nabízí čtenáři jako obšírný výčet prvků, na něž se má rezignovat.” Levice byla etatická a velebí teď podnikání; věřila v deficit a teď jej odmítá; obávala se změny a dnes ji vynáší do nebes; směšovala sociální spravedlnost s podporou a hle – opěvuje individuální odpovědnost; zatracovala flexibilitu, teď ji však hájí; byla shovívavá vůči kriminalitě, teď je sama ukázkově přísná. Francouzská levice ale dělala totéž, než r. 1993 opustila moc, přičemž “dokázala, že dovede řídit, přizpůsobovat se, respektovat nezbytnosti dané otevřenou ekonomikou”. Od moci však odcházela “s nejasným pocitem, že přitom ztratila své orientační body, přišla o část svých stoupenců a někdy i sám smysl svého boje”.
Autor nechce ironizovat naivnosti a banality, kterými se hemží obhajoba trhu a konkurence v Blairově a Schröderově textu. Souhlasí s tím, že není správné konkurenci očerňovat, i když rovnováha tržních sil automaticky nevede sociálnímu optimu. Konkurenci je třeba považovat za “celkově účinný nástroj ve službě vyšších cílů jako je inovace, hospodářský růst a zvyšování životní úrovně; je třeba vymezit jasně její místo v hospodářské regulaci”. Naprosto neplodné jsou už dvacet let staré polemiky, zda dávat přednost oživování poptávky nebo nabídky. To je vždy věcí okolností, “všechno záleží na tlacích, omezujících v určité době v určité zemi hospodářský růst”. Je absurdní dělat z toho spor doktrín. Tím však nemůže debata o hospodářské politice končit. Pisani-Ferry vyjmenovává několik klíčových problémů (úloha státu, centrální banky, sociálních partnerů, její souvislosti), které analyzovaný text neřeší, ačkoli jsou v Evropě zásadní. Kritizuje Blairův a Schröderův text za to, že v něm “sociálno neexistuje, či spíše se omezuje na politiku sociální podpory a politiku stran trhu práce”. To je pro Evropu mimo Británie zcela nepřijatelné. “Pomineme-li okázalý modernismus, samozřejmá kategorická tvrzení a volání po odvaze, jsou v textu Tonyho Blaira a Gerharda Schrödera nápadné nakonec jak jeho meze, tak jeho velkohubost. ... Postranních taktických myšlenek, intelektuálních zkratek, dočasných kompromisů a zamlčovaných témat je v tomto textu příliš, než aby především neukazoval, jak naléhavě je zapotřebí otevřené reflexe mezi různými proudy evropské sociální demokracie.”
Autorka je poslankyní Národního shromáždění a tajemnicí francouzské Socialistické strany pro otázky solidarity.
Autorka zdůvodňuje, proč bylo nekoordinované vydání Blairova a Schröderova prohlášení těsně před volbami do Evropského parlamentu taktickou chybou a pokračuje: “Prohlášení nicméně vychází z nesporného a široce sdíleného konstatování: globalizace ekonomiky vyžaduje, aby se po novu vymezilo sepětí mezi ekonomikou na jedné, regulační politikou a politikou v oblasti sociálního zabezpečení na druhé straně. Sociální demokracie se historicky ustavila v národním rámci; globalizace ekonomiky však napříště vyžaduje, aby se zvážilo, co podmiňuje účinnost veřejné a především sociální politiky. ... Odpovědi načrtnuté Blairovým a Schröderovým manifestem nejsou přesvědčivé ani operativní; popravdě řečeno jsou především značně rozplizlé. Chtěla bych se proto zde omezit na tři otázky: jak ovlivňuje globalizace ekonomiky hospodářskou politiku? Jak v tomto kontextu trvale zajistit sociální svazky? Jakými proměnami musí tedy projít sociální stát?”
Jádro věci je podle autorky v tomto: “... levice se nemůže spokojit s politikou, která by ve jménu modernizace ekonomiky dopouštěla uvolňování sociálních svazků”; M. Touraine cituje úkol formulovaný Lionelem Jospinem, “vybudovat v Evropě nový sociálně demokratický kompromis”. Právě v tom se ale francouzští socialisté rozcházejí s úvahami Blaira a Schrödera. “Pro nás spočívá tento nový kompromis v tom, že se stát vzdá své úlohy bezprostředního ekonomického faktoru, přičemž však zůstane zachována a zesílena sociální bdělost a solidarita.”
V této souvislosti kritizuje M. Touraine myšlenku “levého středu”. Uvádíme delší citát pro jeho závažnost a také z toho důvodu, že podobná stanoviska sami zastáváme v našich domácích programových diskusích.
“Základní myšlenkou “levého středu” je to, že sociální demokraté se mají napříště opírat především o střední třídy a přeorientovat se ve svých zájmech. Toto stanovisko není přijatelné, protože není možné stavět sociální kategorie proti sobě, a protože žádná sociálně demokratická politika nemůže zůstat sama sebou, nerozhodne-li se rázně podporovat ty, kdo se nacházejí na spodních příčkách sociálního žebříčku nebo jsou vytlačováni na okraj společnosti. Boj za rovnost zůstává jádrem záměrů sociální demokracie.
Naše vyspělé společnosti prodělaly v uplynulých dvaceti letech hluboké proměny. Diferenciaci na sociální třídy postupně nahradil mnohem živější protiklad mezi těmi, kdo se podílejí na produktivním procesu a na sociálních stycích, a těmi, kdo jsou z toho dočasně či trvale vyloučeni.
Vylučování z těchto procesů a sociální nejistota však rozpouštějí sociální svazky mnohem víc, než klasická nerovnost mezi vyhraněnými třídami společnosti. Levicová politika se nemůže omezit na obranu trhu a konkurenceschopnosti podniků. Musí také učinit svou prioritou omezování nerovnosti. Vzhledem k tomu, jak se rozmáhají úkazy jako je sociální nejistota a marginalizace, je k omezování nerovnosti třeba důsledné politiky sociální integrace, zaměřené na ty, kdo jsou ohroženi vyloučením ze společnosti.”
Autor je senátorem a tajemníkem francouzské Socialistické strany pro školení.
Autor odmítá pokusy o zkreslování politiky Tonyho Blaira: není to “thatcherismus s lidskou tváří”, předáci New Labour převzali formuli Lionela Jospina “jsme pro tržní ekonomiku, ale proti tržní společnosti”. V čem se obě strany rozcházejí: “Jde o ekonomickou a sociální úlohu veřejných orgánů; o obsah nezbytné reformy sociálního státu; o pojem “flexibility” práce; o úlohu a místo veřejných služeb v naší společnosti; o projekt společnosti, jehož nositelem je demokratický socialismus.”
“Pro Tonyho Blaira a jeho poradce funguje kapitalismus celkově dobře. Trhy jsou stále inteligentnější a šéfové soukromých podniků stále chytřejší než státní úředníci. Je třeba dávat volný průchod jejich iniciativě ... Francouzští socialisté uznávají významné přednosti tržní ekonomiky, také však zdůrazňují její meze. Podle nich nevedou síly trhu samočinně “ani k hospodářskému, ani k sociálnímu optimu.” Autor se odvolává na zkušenosti “tygrů a draků” jihovýchodní Asie a Latinské Ameriky, na finanční a obchodní krachy na Západě. “Kapitalismus je síla, která se pohybuje, ale neví, kam jde”, cituje opět Lionela Jospina.
V ekonomice je New Labour neoliberální, francouzští socialisté jsou neokeynesiáni. Nesdílejí názory Anthonyho Giddense, teoretika New Labour, podle nichž neokeynesiánská technika (makroekonomická politika k podpoře poptávky a investic) zastarala. “Levicový liberalismus Tonyho Blaira opomíjí zájmové konflikty, rozdělující naše společnosti. Nebere dostatečně v úvahu aspirace a legitimní zájmy té druhé základny sociální demokracie, jež byla kdysi a do určité míry zůstává jejím jádrem: dělníků a nejskromnějších zaměstnanců. Dá se těžko vyvážet na kontinent, jak o tom svědčí současné reakce v SPD.”
Opakujme: přesně nebo skoro přesně toto říkáme v naší MO ČSSD, jak mohou dosvědčit účastníci našich debatních schůzek i čtenáři 3D.
Jak již bylo řečeno, poslední dva texty výběru (autoři P. Bourdieu a B. Latour) jsou hlubší studie, které je sotva možno přiblížit čtenáři ve stručném konspektu. Omezíme se proto na několik citací nejpozoruhodnějších myšlenek a zájemce odkazujeme na úplný český překlad.
Autor je profesorem sociologie na Collège de France v Paříži a jedním z nejvýznamnějších současných světových sociologů.
Autorovo shrnutí textu:
“Evropský integrační proces kráčí rychle vpřed, nicméně velmi jednostranným způsobem. Mimo ideu otevřeného trhu a volného pohybu zboží a kapitálu, mimo shareholder-value a podnikové bilance, chybí Evropě pozitivní sociální a kulturní projekt, z něhož jedině může vyplynout skutečná politická identita. Neoliberální krédo protagonistů neomezeného kapitalismu vyžaduje ústup státu na pozici nočního hlídače, omezení pracovních a sociálně právních regulací a rozpoutání tržních sil: negativní utopie, která by se postupným zbavením moci národního státu, tradičního garanta spravedlivého rozdělování a práv na sociální účast, mohla stát při současném nedostatku vhodných nadnárodních regulačních instancí postupně skutečností. Proti neoliberálnímu útoku na moderní stát, jehož “levá ruka” uměla dosud částečně spoutat a zmírňovat ty nejhorší výstřelky kapitalistických tržních sil, je třeba ze strany progresivních a kritických politických sil, především ze strany odborových organizací a nových sociálních hnutí, rozpoutat protipalbu na bázi nových, hranice překračujících organizačních a komunikačních forem, pracovat solidárně na politických a kulturních základech ryzího internacionalismu.”
Pár dalších výňatků: Lidé se začínají bouřit “proti politice, která má sice v různých oborech a zemích různé formy, za níž však vždy vězí tentýž úmysl, totiž zničení systémů sociální jistoty, které patří k nejvyšším vymoženostem civilizace. Jde o to, rozšířit tyto vymoženosti do celého světa, globalizovat je, místo toho, aby se globalizace a konkurence ekonomicky méně vyspělých zemí brala za záminku k jejich zpochybňování. ... Právo na práci a sociální zajištění, za něž muži a ženy trpěli a bojovali, nejsou méně významné a cenné vymoženosti (než dílo Kanta nebo Hegela, Mozarta nebo Bacha).”
Globalizace je “mýtus v plném slova smyslu, řeč moci, mocná idea, představa, která má společenskou moc, která k sobě přitahuje víru. Je to rozhodující zbraň proti vymoženostem sociálního státu: evropští dělníci se prý musí utkat v soutěži s pracujícími celého světa. Jsou odkazováni na země, kde není žádná minimální mzda, v nichž se za 12 hodin práce denně obdrží mzda, činící něco mezi čtvrtinou až patnáctinou evropské mzdy, kde nejsou žádné odbory, kde nechávají pracovat děti. A ve jménu tohoto modelu se od nich požaduje flexibilita, další klíčové heslo liberalismu, jímž se míní noční práce, práce o víkendech, přesčasové hodiny, všechny ty věci, které se věčně vracejí v podnikatelských snech. Vůbec nabízí neoliberalismus pod pláštíkem velmi dovedného a moderního poselství prastaré představy podnikatelů. ... Evropské země s malým sociálním zajištěním a s nízkými mzdami mohou této soutěže využít ve svůj prospěch, ale strhávají s sebou jiné země a zesilují na ně nátlak, aby se vzdaly svých sociálních vymožeností. Zdejším (zřejmě francouzským a německým) dělníkům připadá, aby před touto hrozící podbízivou soutěží bránili právě ve svazku s dělníky méně vyvinutých zemí tyto své vymoženosti a tlačili na jejich rozšíření za hranice vlastních zemí – jistě žádná lehká úloha ...”. (Zde je třeba uvést jedinou naši závažnější pochybnost o překladu, zvláště s ohledem na to, že asi šlo o dvojitý překlad z francouzštiny přes němčinu do češtiny: Píše Bourdieu i v originále o dělnících (ouvrieurs) a ne důsledně o pracujících (travailleurs), což by bylo z věcného hlediska správnější?)
Autor je profesorem v Centre de Sociologie de l΄Innovation na Ecole Nationale Supιrieure des Mines.
Německo-anglický titul textu je nepřeložitelná slovní hříčka s filosofickým pozadím, o jejíž objasnění se zde nechceme pokoušet – místa je málo a čtenářova trpělivost má také své hranice. Text je pozoruhodný: autor se snaží v deseti zásadách navrhnout novou platformu evropské levice, osvobozenou od nánosů studené války. Jeho myšlení je provokativní, buřičské, otevírá ale okna ze zatuchlé místnosti zcela nečekanými směry. Zde jen pár ukázek a poznámek pro orientaci:
První zásada: máme modernizovat modernizaci? Modernizace přestává být pro levici na pořadu dne, přenechejme ji pravici. Už nejde o pokrok od otroctví ke svobodě (to už je vyřízeno), ve skutečnosti je na společenském vývoji hlavní to, že vede od složitosti k ještě větší složitosti. Svět bude stále složitější. Tématem pro levici je, jak tuto složitost zvládnout, jak posílit soužití mnoha různých významů ve svobodě. Tématem levice už přestala být emancipace. (Proti tomu lze uvést dvě námitky, jednu lokální “českou”, druhou globální: My jsme ještě nuceni modernizovat vzhledem ke své relativní technické zaostalosti, česká levice nemůže toto téma zcela přenechat pravici. Dále, globálně vzato, svoboda a emancipace např. v poloze sociální spravedlnosti není nikdy zajištěna natrvalo. Pořád se o ni musí bojovat.)
Druhá zásada: zvláštní odpovědnost Evropy. Globalizace znamená, že Spojené státy chtějí dál hnát celý svět cestou pokroku (zejména technického) a ignorují důsledky svého jednání. Nevěřme, že osud Spojených států je také osudem Evropy.
Levice musí projektovat budoucnost Evropy oddělenou od USA a mít na zřeteli, že studená válka už nehraje žádnou roli. Pravice může nanejvýš navrhnout budoucnost univerzalistickou, tedy americkou.
Třetí zásada: Na revoluci (technologickou, která má vyřešit úplně vše) dnes věří jen pravice. Totální převrat je pravicové heslo, levicové heslo je koexistence.
Pátá zásada: heslem není “globalizace”. Univerzální glajchšaltování pomalu ztrácí sílu, nové možnosti komunikace dávají vyniknout právě lokálním rysům a souvislostem. Všude po světě se mění vztahy mezi “lokálním” a “globálním”, vznikají nové lokální kultury. Bylo by špatné, kdyby levice právě teď vsadila na zaklínací formuli globalizace a “nového světového řádu”.
V dalším požaduje autor všeobecný útok na ekonomickou vědu a její podřízení politice, totiž potřebám lidí, vyrovnává si také účty s ekologickým hnutím (i ono předstírá, že zná skutečnou “vědu”, kterou se pokouší manipulovat lidi).
Snad nejpozoruhodnější je však sedmá zásada: kolektivní experiment. Vzhledem k narůstající složitosti všech věcí nikdo přesně neví, kam jdeme a co se děje, manipulátoři ohánějící se vědou to vědí ze všech nejméně. Jsme všichni volky nevolky zapojeni do kolektivního experimentu, kterého se účastní “miliardy lidí, zvířat a věcí”. Tyto experimenty probíhají bez protokolu, bez podávání zpráv, bez archivace, bez kontroly a bez adekvátního politického rozhodování hlasováním. Levice by měla prosadit, “že se vznikající kolektivní experimenty budou utvářet tak, aby se o tom, jak při nich bude na planetě spolu koexistovat mnoho účastníků, rozhodovalo demokraticky, to znamená bez vědeckých zkratek”.
Utopie? Fantasmagorie? Dnes je na tom politika možná tak, jako fyzika už od začátku dvacátého století: jen dostatečně bláznivá teorie může být pravdivá. Přečtěte si Latourův článek. Pokud z něj nedostanete kopřivku, bude vám třebas opravdu inspirací.
Bulletin 3D, červenec 2000