Zadání: Tato část programu si klade za cíl analyzovat současný stupeň vývoje kapitalismu s hlediska jeho historické perspektivy, pokusit se nalézt hlavní momenty, které determinují jeho blízkou i vzdálenějí budoucnost a posoudit, které z nich představují předpoklady nebo i prvky budoucí sociálně spravedlivějí společnosti. Výsledky této analýzy mají slouit jako východisko jednak k přesnějí obecné představě o moné a ádoucí podobě budoucí sociálně spravedlivé společnosti o vizi socialismu , jednak k praktickým úvahám o funkčním modelu socialismu, vycházejícím z konkrétní reality dnení doby a o schůdnosti cest, které k socialismu mohou vést.
1. Současná etapa vývoje kapitalismu
Současná etapa kapitalismu je charakterizována třemi základními znaky: v oblasti výrobních sil probíhá vědeckotechnická revoluce, v současné době ve stadiu revoluce technologické a informační, v oblasti výrobních vztahů dochází k novému, vyímu stupni koncentrace kapitálu v podobě nadnárodních společností a vemoci finančního kapitálu v rámci celosvětového trendu globalizace ekonomických vztahů, v oblasti politické a kulturní nadstavby převládl trend k liberalizaci společenských vztahů, zaloený na soukromovlastnickém individualismu. Po zániku socialistické světové soustavy se nejvlivnějí silou v mezinárodních vztazích staly USA, vnucující v rámci globalizace svůj způsob ivota okolnímu světu vemi prostředky včetně vojenského násilí. O podíl na světovládě s nimi soupeří jednak evropské státy s jejich odlinou filozofií sociálního státu, sdruené v EU, jednak východoasijské země, mezi nimi zaujímá stále důleitějí samostatné postavení Čína.
Materiálním východiskem vývoje soudobého kapitalismu je rychlý postup vědeckotechnické revoluce. Mění podstatně strukturu společenské výroby a postavení člověka v ní, vyvolává závané sociální otřesy a ve svých důsledcích zasahuje vechny oblasti společenského ivota. Jednotlivé prvky vědeckotechnické revoluce, které se začaly objevovat a postupně hromadit koncem 1. poloviny 20. století se postupně spojily v rozsáhlý inovační proud, který se ve druhé polovině 70. let výrazně urychlil. Vzrostlo tempo i rozsah praktického vyuívání nových technologií, jejich dalího zdokonalování i jejich konkrétních aplikací. V průmyslu vznikla nová, rychle se rozvíjející odvětví, v zemědělství zelená revoluce zvýila ve druhé polovině minulého století výnosy základních potravinářských plodin a čtyřnásobně. Plasty přinesly zcela nové materiálové a technické monosti. Biotechnologie umoňuje cílevědomé zásahy i do genetické výbavy organické přírody včetně člověka samého. Osobní počítače a digitální technika nejen otevřely nové monosti pro automatizaci výroby, ale nevídaně změnily i tvorbu a přenos informací v nejirím smyslu, zrodily nezávislou světovou informační sí a postupně pronikly do běného, kadodenního ivota společnosti. Bohuel vytvořily také nové monosti mediálního ovlivňování obyvatelstva v zájmu vlastníků sdělovacích prostředků, vytváření fiktivního světa virtuální reality a umonily vznik nových typů zbraní, včetně prvků distančního vedení války. Uplatňování vojenské a technické převahy vyspělých států vůči rozvojovým zemím zcela nahradilo bývalou koloniální závislost těchto zemí. Růst produktivity práce v hospodářsky vyspělých zemích v nich umonil rozvoj masové spotřeby obyvatelstva, ne vak pro vechny sloky společnosti, a z velké části na účet rostoucí bídy ve větině zemí hospodářsky méně rozvinutých. Přes tyto a dalí své nepříznivé důsledky zpravidla vzniklé vinou společenské formy, ve které probíhá je technologická a informační revoluce základním dějinotvorným činitelem dneka, mj. i v tom smyslu, e vytváří nezbytnou materiální základnu budoucí socialistické společnosti.
Jestlie souhrnným vyjádřením změn v oblasti výrobních sil je pojem vědeckotechnické revoluce, v oblasti společenských vztahů se touto symbolickou zkratkou stala globalizace.
Globalizace je v obecném smyslu propojováním ekonomiky, informací, kultury i vědy ve světovém měřítku a v tomto smyslu je znakem civilizačního pokroku. Ve své současné liberálně-kapitalistické podobě vystupuje ovem jako nástroj ekonomické i politické agrese velkokapitálu, zostřuje rozdíly mezi bohatými a chudými zeměmi, vnucuje uniformní ideologii, ivotní způsob i spotřební zvyklosti zemím, které mají svou vlastní historicky vzniklou národní kulturu. Ochuzuje vývojově nenahraditelnou rozmanitost světa a zplouje mnohostranné společenské vztahy na zákony trhu zboní směny a zisku. Globalizace se tak ve své dnení podobě navenek jeví, a také prakticky funguje, jako proces nastolování a upevňování planetární nadvlády superburoazie.
Globální rozměr daly imperialismu Leninovy doby předevím rozvoj nadnárodních společností, liberalizace pohybu zboí a kapitálu a nové technické monosti informatizace.
Nadnárodní společnosti jsou kvalitativně vyím stupněm koncentrace a organizace kapitálu ne dřívějí mezinárodní společnosti. Ve svých dceřiných firmách, rozesetých po celém světě, zaměstnávají desetitisíce i statisíce zaměstnanců. Svými ekonomickými rozměry u přerostly omezující rámec státu. Stát, dříve uitečný sluebník velkokapitálu, je jím ji nyní chápán jako omezující přítě. Nastalo období radikální ekonomické liberalizace, radikálního ústupu od dosavadních pokusů o státní regulaci ekonomiky i od principů sociálního státu.
Finanční vztahy a toky se odtrhly od materiální sféry ivota společnosti a ijí svým vlastním svébytným ivotem, jeho devizou je zisk odkudkoli, z jakékoli činnosti a jakýmkoliv způsobem. Kapitálová společenství, holdingy, bankovní konsorcia, penzijní fondy vytvářejí dnes své vlastní, zvenčí těko kontrolovatelné říe, v nich soustřeďují obrovské prostředky. Jsou schopny přemisovat je z jednoho koutu zeměkoule na druhý v několika vteřinách, spekulovat s osudy milionů lidí, rozvracet nebo konsolidovat finance celých států. Bez bankovní finanční účasti se neobejde ádné podnikání. Dokonce i jednotlivé občany opředl finanční sektor pavoučí sítí bankovních účtů a kont, výhodných půjček, bezhotovostních forem plateb i příjmů, platebních karet, tele- a internetbankingu, pojiovacích a nejrůznějích dalích slueb: sítí, ze které dnes ji není ani u nás pro nikoho úniku.
Změnilo se postavení společenských tříd a vrstev. Fyzické práce ve výrobě s příchodem nových technologií ubývá; přibývá naopak vědomostních poadavků a zodpovědnosti při provozu sloitých a nákladných výrobních zařízení. Dělník ve smyslu manuálního pracovníka, tato klasická postava kapitalistické průmyslové výroby, v ekonomicky vyspělých zemích jak jasnozřivě předvídal Marx začíná postupně odcházet do hospodářských dějin. Je nahrazován pracovníkem, který sice i nadále zůstává v námezdném postavení vykořisovaného, ale v jeho činnosti převauje kvalifikovaná práce duevní a samostatná, tvůrčí.[1] Kapitalistická forma výroby ovem uvedené změny v některých případech brzdí a působí naopak jako dekvalifikační faktor. Intenzívně pracující dělníci tohoto typu pak chápou kvalifikované pracovníky spíe jako dělnickou aristokracii ne jako přísluníky stejné třídy se stejnými základními zájmy. Významnou sociální změnou je rovně pokles počtu pracovníků ve sféře materiální výroby a jejich nárůst ve sféře slueb, růst významu vrstvy manaerů v souvislosti s anonymitou finančního kapitálu a konečně zvyování počtu trvale i dočasně nezaměstnaných a sociálně deprivovaných osob.
2. Krize kapitalistického společenského systému
Historická neudritelnost kapitalistického společenského systému se ve světovém měřítku projevuje zejména jako
Kolik času jetě historie kapitalismu poskytne je těko předvídat. Je vak zřejmé, e jeho čas se neodvolatelně krátí v zájmu přeití lidské civilizace vůbec. Konec kapitalismu vak není totoný s jeho jakýmkoli zničením: musí jít o zničení překonáním, vytvořením dokonalejího typu společenského souití. Na kladné prvky společenského vývoje naopak musí budoucí socialismus navázat, očistit je od kapitalistického nánosu a vyuít je k budování sociálně spravedlivé společnosti. Za objektivní předpoklady resp. zárodečné prvky budoucí společnosti lze povaovat zejména:
Subjektivním předpokladem trvalého překonání kapitalismu je větinový souhlas obyvatelstva s jeho odstraněním a s novými principy uspořádání společnosti. Tento nezbytný prvek socialistické revoluce je v současnosti v Evropě utlumen. Mezi důvody tohoto útlumu patří relativní oslabení počtu dělnické třídy ve vyspělých zemích, podílení obyvatelstva na vykořisování hospodářsky méně vyvinuté části světa, intenzita působení sdělovacích prostředků, jimi se íří agresivní neoliberální ideologie, programová i akční nejednota komunistického mezinárodního hnutí a omezenost působení jednotlivých komunistických stran.
Vedoucí autorského kolektivu: Zdeněk Hába
[1] U nás se tyto změny charakteru práce sice ji zrodily, ale zdaleka nepřevládly. V podnicích (převáně zahraničních společností), kde jednotliví pracovníci obsluhují výrobní či montání linku opakovanými jednoduchými úkony, je potřebná efektivnost pracovní síly dosahována vysokou intenzitou práce.
Poznámky pod čarou (kurzívou) a technická redakční úprava: Miloslav Formánek
Dalí témata: