Projev na mimořádném zasedání ÚVV ČSSD 26. června 2004

Autor: Miloš Zeman <(at)>, Téma: 02. Články, statě, projevy, Vydáno dne: 25. 03. 2007
Miloš Zeman opustil těsně před sjezdem ČSSD řady českých sociálních demokratů. Skončilo tím skoro pětileté období, kdy bývalý úspěšný předseda strany a vlády vedl s postupně se měnícím novým vedením ČSSD diskusi o dalším postupu strany. Názory na přestřelky mezi Vysočinou a Lidovým domem se různí, lišit se budou jistě i pohledy na Zemanův odchod z ČSSD (viz např. Kotrbova reakce). Nové vedení ČSSD dnes patrně nebude mít zájem vracet se k Zemanovým výhradám. Na webu ČSSD dnes nenajdete ani jeho projev na mimořádném zasedání ÚVV ČSSD v červnu 2004, kde některé své výhrady dobře formuloval. (M.N.)

Dobrý den, vážení přátelé, děkuji za pozvání.

Jak víte, považoval bych za neúctu vůči nejvyššímu orgánu strany mezi sjezdy, kdybych se na vaši výzvu vašeho zasedání nezúčastnil. Děkuji vám i za to, že jste mně umožnili vystoupit samostatném bodě, protože za tři nebo pět minut bych svoje vystoupení nezvládl. A omlouvám se, že příjezd z Vysočiny trval trošku delší dobu, takže už mezitím začala diskuse.

Chtěl bych hned na úvod deklarovat jednou svoji možná výhodu, možná nevýhodu proti některým ostatním vystupujícím. Nejsem tady proto, abych se ucházel o jakoukoliv funkci a neúčastním se žádných mocenských bojů v sociální demokracii, přestože to někteří novináři s obvyklou desinformovaností tvrdí.

Jsem tady proto, protože mi jako .... sociálních demokratů, mě samozřejmě leží na srdci, aby dílo, které jsme společně budovali od roku 1993, a díky této naší společné práci, nikoliv práci některých jednotlivců, .... aby toto dílo nebylo destruováno chybnou politikou. Nejsem zde tedy jako korteš jakéhokoli kandidáta na jakoukoliv funkci. A přál bych si, abyste mě vnímali jako korteše české sociální demokracie. A myslím si, že každý sociální demokrat si dnes musí položit tři základní otázky:

Za prvé - v jaké situaci je dnes česká sociální demokracie? Za druhé - co tuto situaci způsobilo? A za třetí, pokud tuto situaci považujeme za nežádoucí - a to je asi převažující většina z nás -, jak z této situace ven a jak ji vyřešit?

Protože nestačí jenom kritizovat, je zapotřebí předložit pozitivní alternativu, a to je to, o čem chci dnes mluvit. Začnu tedy odpovědí na první otázku. V jaké situaci se podle mého názoru sociální demokracie nachází?

Domnívám se, že je to situace existenciální krize. To znamená nikoliv běžné krize spočívající v tom, že strana ztrácí preference nebo prohraje ty či ony volby, ale situace, která ohrožuje samu existenci české sociální demokracie, třebaže se obávám, že si to stále ještě řada z nás bohužel neuvědomuje.

Dovolte mi, abych stručně uvedl argumenty pro toto tvrzení. Když se podíváte na časovou řadu volebních preferencí sociální demokracie, publikovanou Centrem pro výzkum veřejného mínění, zjišujete, že jsme měli v srpnu 2002 32% - tedy o 2% více než ve volbách a pak s mírnými výkyvy po dva roky byl setrvalý trend poklesu, který v dubnu 2004 dosáhl 12,5%.

Proč to říkám? Protože někteří, kteří byli udivení našim výsledkem v evropských volbách, ale vzhledem k tomu, že byla nízká volební účast a vzhledem k tomuto klesajícímu trendu se tento výsledek dal téměř s jistotou očekávat. Vzpomeňme si prosím, že ve dvou doplňovacích senátních volbách rovněž s nízkou volební účastí jsme dosáhli 6 a 7 procent. Přitom ve strakonickém volebním obvodu, tam kde původně vyhrál sociálně demokratický senátor.

Existenciální krize znamená, jakkoliv to dnes ještě pro některé z vás zní nevěrohodně, že tato strana, bude-li pokračovat její dosavadní politika, se může přiblížit k hranici pěti procentům a může se stát mimoparlamentní stranou a já vás velice, velice prosím, abyste si to uvědomili a abyste tuto porážku nebagatelizovali. Ano, jsou lidé, kteří říkají, že v příštích volbách bude všechno jinak. Já bych zde citoval ředitele Stemu, Jana Hartla, který řekl: „Někteří politici tvrdí, že výsledky voleb do evropského parlamentu se už nebudou opakovat. Budou se opakovat.“

Kromě tohoto trendu, kterému můžeme přihlížet jako králík přihlíží pohybům kobry, být strnulí, být paralyzovaní, utěšovat se, že už stojíme na prahu strategického úspěchu, že jsme utrpěli dopravní nehodu a že nám jinak nic nehrozí, vedle toho zde působí ještě některé další faktory.

Tím prvním faktorem je komunistická strana. Nedělejte si přátelé iluze, že nás komunisté nedokáží vytlačit z levé poloviny politického spektra, zvláště když se sami cpeme do středu, tedy do propadliště, na němž ztroskotaly jiné politické strany. Komunisté to dokázali v Polsku, dokázali to v Maďarsku, dokázali to v Itálii. Věřil někdo v dobách největší slávy Solidarity, že v Polsku bude postkomunistická vláda a postkomunistický prezident? Věřili v to v Maďarsku, věřili v to v Itálii? Kde je dnes strana Pietra Menyho, kde je dnes strana Bettina Craxiho? Rozplynuly se do Olivovníku, který je jednoznačně veden postkomunisty. Nečiňme si tedy iluze, že my tady jsme tady proti tomuto nebezpečí imunní.

A za druhé nečiňme si iluze, že nemůžeme zaniknout, protože tady zanikly i jiné strany, včetně strany s podobnou historickou tradicí, jako měla sociální demokracie. Mám tím na mysli národní socialisty. Ale zaniklo i Občanské hnutí, třebaže je vedl populární politik Jiří Dienstbier. Zanikla i Občanská demokratická aliance, třebaže její místopředseda Vladimír Dlouhý byl pět let nejpopulárnějším politikem. Uvědomme si, že nenajdeme-li dnes - a já vám chci dokázat, že dnes je ta poslední příležitost -, odvahu tyto tendence změnit, tak nás čeká velice podobný osud.

Pro mě je ztráta významné pozice sociální demokracie totožná s tím, že tato strana buď už nebude nejsilnější stranou ve vládě nebo alespoň nebude nejsilnější opoziční stranou. Pro některé z vás se skromnějšími cíli to může znamenat, že budeme okrajovou parlamentní stranou, která se bude podbízet stranám vítězným a bude s nimi vstupovat do koalice asi tak, jako jsme vstoupili na pražském magistrátu do koalice s ODS. A budeme tam přicmrdovat, budeme tam za to mít nějaká koryta a to bude tak zhruba všechno, co tam máme.

Domnívám se, že zde existuje ještě jedna iluze, iluze, kterou říkají ti, podívejte se na Zemanovu vládu, na to, jaký měl pokles preferencí, a pak to začalo opět stoupat. Fakta jsou přátelé tato: moje vláda měla nejnižší preference v listopadu 1999, protože naši voliči čekali zázraky na počkání a nemožné do tří dnů. My jsme jim slibovali, že do dvou let vyvedeme zemi z krize, a to se také stalo. A v září 2000 jsem se zaradoval, protože tehdy poprvé preference sociální demokracie opět předstihly preference ODS a opět jsme byli první.

Kde jsou dnes preference sociální demokracie, rovněž po dvou letech vládnutí? Jsou na jedné třetině preferencí Občanské demokratické strany. A nejen to, nehrozí, „nehrozí“ bohužel žádný zázrak, kterým bychom bez naší vlastní aktivity pouze vnějším přičiněním dokázali naše voliče získat zpátky. Naopak - tato vláda, ač si to nepřiznává, žila dva roky z hospodářské politiky vlády minulé.

Jedním z indikátorů kreditivity ekonomiky je objem přímých zahraničních investic. V letech 98 až 2002 tyto investice vzrostly ze dvou na devět miliard dolarů ročně. Dnes jsou na necelých třech miliardách. Končím tedy první část upozorněním, že nám hrozí existenciální krize, a pokud se někdo domnívá, že pokud dostaneme po příštích volbách, a už budou řádné nebo mimořádné, s bídou dvacet poslanců, že tedy padesát našich poslanců z dnes sedmdesátičlenného klubu odejde a možná víc, pokud je nahradí někdo nový, tak já se domnívám, že toto je troškaření, toto je to, čemu se tady kdysi říkalo drobečková politika. Mějme svých dvacet poslanců a dvacet asistentů, což mimochodem může znamenat i újmu pro okresy ztrátou minimálně padesáti asistentských míst a obdobnou, ne-li větší ekonomickou újmu, jako když jsme v evropských volbách prodělali dvacet čtyři milionů, protože naše volební kampaň stála údajně třicet milionů a nᚠzisk z těchto voleb za dva mandáty byl milionů šest.

Varuji před touto existenciální krizí, i když to možná bude hlas volajícího na poušti, stejně tak, jako jsem před rokem varoval, že opouštíme nᚠvolební program, že reformou veřejných financí přibližujeme riziko mimořádných voleb, nebo že někteří poslanci v ODS - opravuji Unie svobody - přejdou do ODS.

Tím přecházím ke druhé části, jaké jsou příčiny naší nynější krize.

Tou bezprostřední příčinou je podle mého názoru zrada volebního programu. Problémem naopak není program sám, i když plně uznávám, že je zapotřebí ho vyvíjet a zdokonalovat, ale odvádět pozornost od této zrady diskuzemi o programových vizích, když se ty minulé nenaplnily, pokládám za zavádějící.

Jak je možné, že ti, kdo zvítězili s ideou silného sociálního státu, dnes mluví o dočasném ústupu sociálního státu. My Češi máme přece s dočasností své zkušenosti. Jak je možné, že jsme se ve volebním programu zavázali k posilování přímých solidaristických daní a k oslabování daní nepřímých a dnes děláme pravý opak, čímž pochopitelně poškozujeme jádro našich autentických voličů a naopak dáváme favour voličům pravice, to znamená těm, kdo nás stejně volit nebudou.

Myslím si, že ovšem nemůžeme zůstat pouze u této bezprostřední příčiny, a musíme se ptát, co tento odklon od našeho volebního programu způsobilo? Myslím si, že jsou zde dva rozhodující faktory. Prvním faktorem je sama - podle mého názoru - naprosto nešastná vládní koalice. A neříkám to jako generál po bitvě. Říkal jsem to před volbami a říkal jsem to těsně po volbách. A ti, jichž se to týká, to vědí.

Proč je tato koalice nešastná? Ze dvou důvodů, za prvé minimálně v Unii svobody je programově inkompatibilní s programem sociální demokracie. První místopředseda Unie svobody Jan Hadrava nedávno veřejně prohlásil, že kromě Miloše Zemana si nikdo nevšiml, že vláda ve své hospodářské politice je unionistická, konec citátu. Obávám se, že má bohužel pravdu.

Druhý důvod je ten, že Unie svobody je na umření. A její poslanci, kteří chtějí být znovu zvoleni, mají prakticky jedinou šanci, to jest vstoupit do Občanské demokratické strany, která už má své zkušenosti s Teplíky a dalšími podobnými zjevy. A kdy to mohou udělat? Právě teď, protože za rok nebo za dva jejich konverze už nebude žádnou cenu a oni na politickém trhu nebudou mít žádnou hodnotu.

Ale chtěl bych Vás upozornit milí přátelé, že je ještě druhý a podle mého názoru významnější faktor, proč jsme zradili svůj vlastní volební program, a to neříkám s ješitností, já jsem volební program před volbami v roce 2002 nepsal, takže říkám to naprosto nezávisle, nikoliv jako potenciální autor.

Tou druhou příčinnou, a velmi těžko se mě to říká, je selhání našich vedoucích představitelů. Ano, jsme vydíráni koaličními stranami a učinili jsme jim neskutečně mnoho ústupků, ale ten, kdo je úspěšný vyděrač, může být úspěšný pouze tehdy, když se najde někdo, kdo se nechá vydírat. A to se právě stalo.

Proto přistupuji k pro mě nejt잚í, nejbolestnější části svého vystoupení, protože se snažím, abych mluvil co nejvíce o problémech sociální demokracie a co nejméně o personálních otázkách, ale na druhé straně ty problémy jsou vyvolány i osobnostmi a právě a pouze v této souvislosti, tedy bez osobních útoků je za potřebí o nich mluvit. Vladimír Špidla kdysi v rozhovoru, publikovaném již před delší dobou, prohlásil, že mu nikdo do očí neřekl, že selhal. Nevím, možná, že se od té doby něco změnilo, ale pokud ne, někdo musí být první. A já tedy z této tribuny a do očí říkám: „Vladimíre Špidlo, selhal jsi“.

A říkám to s lítostí, protože jsem si vědom, že na tomto selhání mám svůj podíl tím, že jsem tě do této funkce navrhl. Říkám to i se soucitem, kterému asi nebudeš věřit, ale který přesto existuje. Protože vím z vlastní zkušenosti, jak obrovskou zátěží je souběžný výkon funkce předsedy strany a předsedy vlády. Ale říkám to proto, že bych tě chtěl jako řadový člen sociální demokracie vyzvat, abys vyvodil důsledky z tohoto svého selhání a odešel, ne proto, že to prospěje někomu jinému, který se ujme tvé funkce, ale proto, že to podle mého nejhlubšího přesvědčení prospěje i sociální demokracii.

Na druhé straně odmítám ten zbabělý alibismus, kde podle starého zákona na obětního kozla nahromadíme břemena vin těch ostatních a kozla pak vyženeme do pouště. A ze stejného důvodu, ač to některé členy ÚVV nepotěší, říkám zcela jasně i druhou větu v této části: „Stanislave Grossi, i ty jsi selhal“.

Za mně jsi byl, a já to rád a s potěšením uznávám, dobrým ministrem vnitra, který měl za úkol starat se o bezpečnost občanů a o reformu veřejné správy. V této vládě ses daleko více staral o privatizaci hnědouhelných dolů, o Telecom, o to, kdo bude šéfovat českým aeroliniím, prostě o témata, která ministru vnitra nepřísluší. A nejenom to, začala klesat důvěra v policii, zpomalila se reforma veřejné zprávy, nebylo dosaženo cílu snížit počet státních úředníků, ti naopak vzrostli o čtyři a půl tisíce.

A já to říkám nikoliv nepřátelsky, já to říkám přesně z toho důvodu, že teď svalovat vinu na Špidlu a otevírat si s prominutím druhý konečník pro rektální akrobacii mi připadá odporné.

Takže platí primitivní, ale správná zásada. Ten, kdo má nejvyšší funkci, má i nejvyšší odpovědnost. A uvědomme si, že pokud budeme rozhodovat pouze na základě nabídek různých výhodných postů, tak bychom udělali z české sociální demokracie jakousi klientelistickou mafii, která by se nápadně podobala třebas mrázkovsko-prochorovské mafii a už v Českém Brodě, nebo na Orlíku a kde by naši političtí oponenti s velkým potěšením všechny tyto hříchy na nás vytáhli ne teď, ale tři, čtyři měsíce před volbami, kde by sociální demokracii diskreditovali.

Ano klientelismus má mnoho výhod. Obohacuje část těch, kdo se na něm podílejí, ale na druhé straně má také jednu drobnou nevýhodu. Vede k tomu, že nám utečou i ti voliči, kteří nám ještě zůstali. Tolik ke druhé části.

A teď už zbývá část třetí a podle mého názoru nejdůležitější. Jak dál? Návrh konkrétní alternativy je cosi jako terapie a dobrá terapie není možná bez dobré diagnózy. Jestliže diagnóza zněla, že za nᚠneúspěch může opuštění volebního programu, tak prvním nutným bodem, ke kterému se sociální demokracie musí přihlásit, je návrat k tomuto programu.

Jestliže diagnóza zněla, že jsme vydíráni koaličními partnery, pak reakcí na to - jako druhý bod - musí být vytvoření jednobarevné menšinové sociálně demokratické vlády.

Jestliže diagnóza říkala, že za opuštění volebního programu mohou i konkrétní lidé, pak by nutnou, ale jak říkají matematici, nikoliv postačující podmínkou, měla být výměna těchto lidí, kteří selhali ve vedoucích funkcích.

Za čtvrté, měli bychom zabránit tomu, aby došlo k situaci, že se toto selhání bude opět opakovat, a to můžeme dosáhnout pouze tehdy, překonáme-li odcizení mezi členskou základnou a funkcionářským aktivem. Jestliže našim členům dáme práva například volit předsedu, jak to dělá německá sociální demokracie, jestliže jim umožníme, aby se všichni podíleli na tvorbě našich kandidátek, jestliže zakotvíme institut vnitrostranického referenda jako závazný pro vyšší stranické orgány, prostě jestliže z našich členů přestaneme dělat nosiče vody a vylepovače plakátů, kteří slouží pouze v době volebních kampaní několika málo vybraným kandidátům.

A konečně za páté, toto vše musí v demokratické straně vyřešit mimořádný sjezd. A čím dříve bude, tím podle mého názoru lépe. Protože času je málo a voda stoupá.

Bylo by dobré, aby v čele této strany stály nové tváře, lidé, kteří měli odvahu kritizovat opuštění volebního programu a chybnou politiku minulého vedení sociální demokracie. Bylo by dobré, aby tyto tváře měly legitimitu, kterou by jim dal mimořádný sjezd. Bylo by dobré, aby naše matná volební kampaň byla intenzifikována i tím, že před krajskými a senátními volbami učiníme mimořádný sjezd součástí této volební kampaně a signál toho, že jsme se rozhodli změnit svoji politiku a zvýšit tak naše šance, že se nebude opakovat evropský debakl.

Předčasné volby jsou hrozba, kterou nás straší ti, kdo chtějí zůstat ve svých funkcích. Já vám říkám, že zůstanou-li ve svých funkcích, pak předčasné volby budou, právě díky tomu, že oni poslanci Unie svobody mohou zvesela přejít na kandidátky Občanské demokratické strany, ale jak znám naší milovanou lidovou stranu, nezahrával bych se s jistotou, že je stabilním pilířem této současné vládní konstelace.

Proto přátelé si uvědomme, že ač to zní na první pohled absurdně, jediným způsobem, jak se vyhnout předčasným volbám, které by pro nás skončily naprostou katastrofou, je změna party.

A nyní bych už skončil a skončil bych jedním připomenutím. Když jsem se s vámi na třicátém sjezdu loučil, řekl jsem vám, že si můžeme vybrat dvě cesty. Že ta jedna cesta je cesta orlů a ta že je strašně nepohodlná. A ta druhá cesta je cesta slepic a ta je velmi pohodlná, protože slepicím sypou zrní, ale nakonec je zaříznou na polívku. Vy jste se milí přátelé v posledních dvou letech bohužel většinově vydali cestou slepic.

Snažil jsem se v době, kdy jsem vykonával své politické funkce, přispět k tomu, aby se z marginální strany stala nejsilnější strana, a jsem si vědom, že u některých z vás, zejména za tímto předsednickým stolem, mluvím k lidem, kterým se bohužel podařil opak, a proto říkám neredukujme nᚠspor na osobní výpady, a chceme-li se skutečně sjednotit, sjednome se na základě úspěchu, nic totiž v politice, ani v životě neintegruje víc než úspěch a nic nerozkládá víc než neúspěch.

A úspěch můžeme dosáhnout pouze tehdy, budeme-li vedeni úspěšnými. Protože budeme-li vedeni neúspěšnými, staneme se nakonec všichni neúspěšní. A proto bych vás chtěl vyzvat, pokusme se zamyslet nad tím, zda nemá smysl - a prosím, aby si to osvojil ten, kdo zde má právo navrhovat - vrátit rozhodnutí o osudu sociální demokracie do rukou členské základny prostřednictvím mimořádného sjezdu.

Zda nemá smysl společně se vydat tou náročnou orlí stezkou místo toho, abychom na sebe kdákali na slepičím dvorku. A budu rád, když toto bude skutečné sjednocení a skutečné smíření této strany nikoliv na základě neúspěchu, který se v posledních dvou letech s periodickou pravidelností opakuje a který je vždy vydávám za úspěch nebo alespoň za předzvěst úspěchu, ale na základě věrnosti svým předvolebním slibům a na základě toho, že těm úspěšným konečně přestaneme závidět a mít z nich komplexy.

Já vím, že úspěšní jsou často protivní, že jsou často arogantní, ti neúspěšní se mile usmívají, ale v první zatáčce převrhnou vůz do škarpy a nᚠvůz potřebuje řidiče, který nehavaruje. Proto jako poslední větu bych vám chtěl říci to, co já osobně pokládám za pro sebe nejdůležitější. Ano, přestal jsem věřit na základě mnoha konkrétních zkušeností v některé vedoucí představitele soudobé české sociální demokracie, ale nikdy jsem, přátelé, nepřestal a nepřestanu věřit sociální demokracii.

Děkuji vám za pozornost.

Převzato podle audiozáznamu zveřejněného na Britských listech dne 29. 6. 2004 v článku Sociální demokracie se nám rozpadá pod rukama.

Poznámka SDS místo doslovu:

Výsledkem mimořádného zasedání ÚVV ČSSD byl odchod Vladimíra Špidly z postu premiéra i předsedy strany - byl katapultován mimo území Česka do evropské exekutivy. Předsedou staronové koaliční vlády se stal během prázdnin Stanislav Gross, který byl současně pověřen vedením ČSSD.

Doporučujeme přečíst:

Na stránkách SDS dále naleznete: