Dobrý den, váení přátelé, děkuji za pozvání.
Jak víte, povaoval bych za neúctu vůči nejvyímu orgánu strany mezi sjezdy, kdybych se na vai výzvu vaeho zasedání nezúčastnil. Děkuji vám i za to, e jste mně umonili vystoupit samostatném bodě, protoe za tři nebo pět minut bych svoje vystoupení nezvládl. A omlouvám se, e příjezd z Vysočiny trval troku delí dobu, take u mezitím začala diskuse.
Chtěl bych hned na úvod deklarovat jednou svoji moná výhodu, moná nevýhodu proti některým ostatním vystupujícím. Nejsem tady proto, abych se ucházel o jakoukoliv funkci a neúčastním se ádných mocenských bojů v sociální demokracii, přestoe to někteří novináři s obvyklou desinformovaností tvrdí.
Jsem tady proto, protoe mi jako .... sociálních demokratů, mě samozřejmě leí na srdci, aby dílo, které jsme společně budovali od roku 1993, a díky této naí společné práci, nikoliv práci některých jednotlivců, .... aby toto dílo nebylo destruováno chybnou politikou. Nejsem zde tedy jako korte jakéhokoli kandidáta na jakoukoliv funkci. A přál bych si, abyste mě vnímali jako kortee české sociální demokracie. A myslím si, e kadý sociální demokrat si dnes musí poloit tři základní otázky:
Za prvé - v jaké situaci je dnes česká sociální demokracie? Za druhé - co tuto situaci způsobilo? A za třetí, pokud tuto situaci povaujeme za neádoucí - a to je asi převaující větina z nás -, jak z této situace ven a jak ji vyřeit?
Protoe nestačí jenom kritizovat, je zapotřebí předloit pozitivní alternativu, a to je to, o čem chci dnes mluvit. Začnu tedy odpovědí na první otázku. V jaké situaci se podle mého názoru sociální demokracie nachází?
Domnívám se, e je to situace existenciální krize. To znamená nikoliv běné krize spočívající v tom, e strana ztrácí preference nebo prohraje ty či ony volby, ale situace, která ohrouje samu existenci české sociální demokracie, třebae se obávám, e si to stále jetě řada z nás bohuel neuvědomuje.
Dovolte mi, abych stručně uvedl argumenty pro toto tvrzení. Kdy se podíváte na časovou řadu volebních preferencí sociální demokracie, publikovanou Centrem pro výzkum veřejného mínění, zjiujete, e jsme měli v srpnu 2002 32% - tedy o 2% více ne ve volbách a pak s mírnými výkyvy po dva roky byl setrvalý trend poklesu, který v dubnu 2004 dosáhl 12,5%.
Proč to říkám? Protoe někteří, kteří byli udivení naim výsledkem v evropských volbách, ale vzhledem k tomu, e byla nízká volební účast a vzhledem k tomuto klesajícímu trendu se tento výsledek dal téměř s jistotou očekávat. Vzpomeňme si prosím, e ve dvou doplňovacích senátních volbách rovně s nízkou volební účastí jsme dosáhli 6 a 7 procent. Přitom ve strakonickém volebním obvodu, tam kde původně vyhrál sociálně demokratický senátor.
Existenciální krize znamená, jakkoliv to dnes jetě pro některé z vás zní nevěrohodně, e tato strana, bude-li pokračovat její dosavadní politika, se můe přiblíit k hranici pěti procentům a můe se stát mimoparlamentní stranou a já vás velice, velice prosím, abyste si to uvědomili a abyste tuto poráku nebagatelizovali. Ano, jsou lidé, kteří říkají, e v přítích volbách bude vechno jinak. Já bych zde citoval ředitele Stemu, Jana Hartla, který řekl: Někteří politici tvrdí, e výsledky voleb do evropského parlamentu se u nebudou opakovat. Budou se opakovat.
Kromě tohoto trendu, kterému můeme přihlíet jako králík přihlíí pohybům kobry, být strnulí, být paralyzovaní, utěovat se, e u stojíme na prahu strategického úspěchu, e jsme utrpěli dopravní nehodu a e nám jinak nic nehrozí, vedle toho zde působí jetě některé dalí faktory.
Tím prvním faktorem je komunistická strana. Nedělejte si přátelé iluze, e nás komunisté nedokáí vytlačit z levé poloviny politického spektra, zvlátě kdy se sami cpeme do středu, tedy do propadlitě, na něm ztroskotaly jiné politické strany. Komunisté to dokázali v Polsku, dokázali to v Maďarsku, dokázali to v Itálii. Věřil někdo v dobách největí slávy Solidarity, e v Polsku bude postkomunistická vláda a postkomunistický prezident? Věřili v to v Maďarsku, věřili v to v Itálii? Kde je dnes strana Pietra Menyho, kde je dnes strana Bettina Craxiho? Rozplynuly se do Olivovníku, který je jednoznačně veden postkomunisty. Nečiňme si tedy iluze, e my tady jsme tady proti tomuto nebezpečí imunní.
A za druhé nečiňme si iluze, e nemůeme zaniknout, protoe tady zanikly i jiné strany, včetně strany s podobnou historickou tradicí, jako měla sociální demokracie. Mám tím na mysli národní socialisty. Ale zaniklo i Občanské hnutí, třebae je vedl populární politik Jiří Dienstbier. Zanikla i Občanská demokratická aliance, třebae její místopředseda Vladimír Dlouhý byl pět let nejpopulárnějím politikem. Uvědomme si, e nenajdeme-li dnes - a já vám chci dokázat, e dnes je ta poslední příleitost -, odvahu tyto tendence změnit, tak nás čeká velice podobný osud.
Pro mě je ztráta významné pozice sociální demokracie totoná s tím, e tato strana buď u nebude nejsilnějí stranou ve vládě nebo alespoň nebude nejsilnějí opoziční stranou. Pro některé z vás se skromnějími cíli to můe znamenat, e budeme okrajovou parlamentní stranou, která se bude podbízet stranám vítězným a bude s nimi vstupovat do koalice asi tak, jako jsme vstoupili na praském magistrátu do koalice s ODS. A budeme tam přicmrdovat, budeme tam za to mít nějaká koryta a to bude tak zhruba vechno, co tam máme.
Domnívám se, e zde existuje jetě jedna iluze, iluze, kterou říkají ti, podívejte se na Zemanovu vládu, na to, jaký měl pokles preferencí, a pak to začalo opět stoupat. Fakta jsou přátelé tato: moje vláda měla nejnií preference v listopadu 1999, protoe nai voliči čekali zázraky na počkání a nemoné do tří dnů. My jsme jim slibovali, e do dvou let vyvedeme zemi z krize, a to se také stalo. A v září 2000 jsem se zaradoval, protoe tehdy poprvé preference sociální demokracie opět předstihly preference ODS a opět jsme byli první.
Kde jsou dnes preference sociální demokracie, rovně po dvou letech vládnutí? Jsou na jedné třetině preferencí Občanské demokratické strany. A nejen to, nehrozí, nehrozí bohuel ádný zázrak, kterým bychom bez naí vlastní aktivity pouze vnějím přičiněním dokázali nae voliče získat zpátky. Naopak - tato vláda, ač si to nepřiznává, ila dva roky z hospodářské politiky vlády minulé.
Jedním z indikátorů kreditivity ekonomiky je objem přímých zahraničních investic. V letech 98 a 2002 tyto investice vzrostly ze dvou na devět miliard dolarů ročně. Dnes jsou na necelých třech miliardách. Končím tedy první část upozorněním, e nám hrozí existenciální krize, a pokud se někdo domnívá, e pokud dostaneme po přítích volbách, a u budou řádné nebo mimořádné, s bídou dvacet poslanců, e tedy padesát naich poslanců z dnes sedmdesátičlenného klubu odejde a moná víc, pokud je nahradí někdo nový, tak já se domnívám, e toto je trokaření, toto je to, čemu se tady kdysi říkalo drobečková politika. Mějme svých dvacet poslanců a dvacet asistentů, co mimochodem můe znamenat i újmu pro okresy ztrátou minimálně padesáti asistentských míst a obdobnou, ne-li větí ekonomickou újmu, jako kdy jsme v evropských volbách prodělali dvacet čtyři milionů, protoe nae volební kampaň stála údajně třicet milionů a ná zisk z těchto voleb za dva mandáty byl milionů est.
Varuji před touto existenciální krizí, i kdy to moná bude hlas volajícího na pouti, stejně tak, jako jsem před rokem varoval, e opoutíme ná volební program, e reformou veřejných financí přibliujeme riziko mimořádných voleb, nebo e někteří poslanci v ODS - opravuji Unie svobody - přejdou do ODS.
Tím přecházím ke druhé části, jaké jsou příčiny naí nynějí krize.
Tou bezprostřední příčinou je podle mého názoru zrada volebního programu. Problémem naopak není program sám, i kdy plně uznávám, e je zapotřebí ho vyvíjet a zdokonalovat, ale odvádět pozornost od této zrady diskuzemi o programových vizích, kdy se ty minulé nenaplnily, pokládám za zavádějící.
Jak je moné, e ti, kdo zvítězili s ideou silného sociálního státu, dnes mluví o dočasném ústupu sociálního státu. My Čei máme přece s dočasností své zkuenosti. Jak je moné, e jsme se ve volebním programu zavázali k posilování přímých solidaristických daní a k oslabování daní nepřímých a dnes děláme pravý opak, čím pochopitelně pokozujeme jádro naich autentických voličů a naopak dáváme favour voličům pravice, to znamená těm, kdo nás stejně volit nebudou.
Myslím si, e ovem nemůeme zůstat pouze u této bezprostřední příčiny, a musíme se ptát, co tento odklon od naeho volebního programu způsobilo? Myslím si, e jsou zde dva rozhodující faktory. Prvním faktorem je sama - podle mého názoru - naprosto neastná vládní koalice. A neříkám to jako generál po bitvě. Říkal jsem to před volbami a říkal jsem to těsně po volbách. A ti, jich se to týká, to vědí.
Proč je tato koalice neastná? Ze dvou důvodů, za prvé minimálně v Unii svobody je programově inkompatibilní s programem sociální demokracie. První místopředseda Unie svobody Jan Hadrava nedávno veřejně prohlásil, e kromě Miloe Zemana si nikdo neviml, e vláda ve své hospodářské politice je unionistická, konec citátu. Obávám se, e má bohuel pravdu.
Druhý důvod je ten, e Unie svobody je na umření. A její poslanci, kteří chtějí být znovu zvoleni, mají prakticky jedinou anci, to jest vstoupit do Občanské demokratické strany, která u má své zkuenosti s Teplíky a dalími podobnými zjevy. A kdy to mohou udělat? Právě teď, protoe za rok nebo za dva jejich konverze u nebude ádnou cenu a oni na politickém trhu nebudou mít ádnou hodnotu.
Ale chtěl bych Vás upozornit milí přátelé, e je jetě druhý a podle mého názoru významnějí faktor, proč jsme zradili svůj vlastní volební program, a to neříkám s jeitností, já jsem volební program před volbami v roce 2002 nepsal, take říkám to naprosto nezávisle, nikoliv jako potenciální autor.
Tou druhou příčinnou, a velmi těko se mě to říká, je selhání naich vedoucích představitelů. Ano, jsme vydíráni koaličními stranami a učinili jsme jim neskutečně mnoho ústupků, ale ten, kdo je úspěný vyděrač, můe být úspěný pouze tehdy, kdy se najde někdo, kdo se nechá vydírat. A to se právě stalo.
Proto přistupuji k pro mě nejtěí, nejbolestnějí části svého vystoupení, protoe se snaím, abych mluvil co nejvíce o problémech sociální demokracie a co nejméně o personálních otázkách, ale na druhé straně ty problémy jsou vyvolány i osobnostmi a právě a pouze v této souvislosti, tedy bez osobních útoků je za potřebí o nich mluvit. Vladimír pidla kdysi v rozhovoru, publikovaném ji před delí dobou, prohlásil, e mu nikdo do očí neřekl, e selhal. Nevím, moná, e se od té doby něco změnilo, ale pokud ne, někdo musí být první. A já tedy z této tribuny a do očí říkám: Vladimíre pidlo, selhal jsi.
A říkám to s lítostí, protoe jsem si vědom, e na tomto selhání mám svůj podíl tím, e jsem tě do této funkce navrhl. Říkám to i se soucitem, kterému asi nebude věřit, ale který přesto existuje. Protoe vím z vlastní zkuenosti, jak obrovskou zátěí je souběný výkon funkce předsedy strany a předsedy vlády. Ale říkám to proto, e bych tě chtěl jako řadový člen sociální demokracie vyzvat, abys vyvodil důsledky z tohoto svého selhání a odeel, ne proto, e to prospěje někomu jinému, který se ujme tvé funkce, ale proto, e to podle mého nejhlubího přesvědčení prospěje i sociální demokracii.
Na druhé straně odmítám ten zbabělý alibismus, kde podle starého zákona na obětního kozla nahromadíme břemena vin těch ostatních a kozla pak vyeneme do poutě. A ze stejného důvodu, ač to některé členy ÚVV nepotěí, říkám zcela jasně i druhou větu v této části: Stanislave Grossi, i ty jsi selhal.
Za mně jsi byl, a já to rád a s potěením uznávám, dobrým ministrem vnitra, který měl za úkol starat se o bezpečnost občanů a o reformu veřejné správy. V této vládě ses daleko více staral o privatizaci hnědouhelných dolů, o Telecom, o to, kdo bude éfovat českým aeroliniím, prostě o témata, která ministru vnitra nepřísluí. A nejenom to, začala klesat důvěra v policii, zpomalila se reforma veřejné zprávy, nebylo dosaeno cílu sníit počet státních úředníků, ti naopak vzrostli o čtyři a půl tisíce.
A já to říkám nikoliv nepřátelsky, já to říkám přesně z toho důvodu, e teď svalovat vinu na pidlu a otevírat si s prominutím druhý konečník pro rektální akrobacii mi připadá odporné.
Take platí primitivní, ale správná zásada. Ten, kdo má nejvyí funkci, má i nejvyí odpovědnost. A uvědomme si, e pokud budeme rozhodovat pouze na základě nabídek různých výhodných postů, tak bychom udělali z české sociální demokracie jakousi klientelistickou mafii, která by se nápadně podobala třebas mrázkovsko-prochorovské mafii a u v Českém Brodě, nebo na Orlíku a kde by nai političtí oponenti s velkým potěením vechny tyto hříchy na nás vytáhli ne teď, ale tři, čtyři měsíce před volbami, kde by sociální demokracii diskreditovali.
Ano klientelismus má mnoho výhod. Obohacuje část těch, kdo se na něm podílejí, ale na druhé straně má také jednu drobnou nevýhodu. Vede k tomu, e nám utečou i ti voliči, kteří nám jetě zůstali. Tolik ke druhé části.
A teď u zbývá část třetí a podle mého názoru nejdůleitějí. Jak dál? Návrh konkrétní alternativy je cosi jako terapie a dobrá terapie není moná bez dobré diagnózy. Jestlie diagnóza zněla, e za ná neúspěch můe oputění volebního programu, tak prvním nutným bodem, ke kterému se sociální demokracie musí přihlásit, je návrat k tomuto programu.
Jestlie diagnóza zněla, e jsme vydíráni koaličními partnery, pak reakcí na to - jako druhý bod - musí být vytvoření jednobarevné meninové sociálně demokratické vlády.
Jestlie diagnóza říkala, e za oputění volebního programu mohou i konkrétní lidé, pak by nutnou, ale jak říkají matematici, nikoliv postačující podmínkou, měla být výměna těchto lidí, kteří selhali ve vedoucích funkcích.
Za čtvrté, měli bychom zabránit tomu, aby dolo k situaci, e se toto selhání bude opět opakovat, a to můeme dosáhnout pouze tehdy, překonáme-li odcizení mezi členskou základnou a funkcionářským aktivem. Jestlie naim členům dáme práva například volit předsedu, jak to dělá německá sociální demokracie, jestlie jim umoníme, aby se vichni podíleli na tvorbě naich kandidátek, jestlie zakotvíme institut vnitrostranického referenda jako závazný pro vyí stranické orgány, prostě jestlie z naich členů přestaneme dělat nosiče vody a vylepovače plakátů, kteří slouí pouze v době volebních kampaní několika málo vybraným kandidátům.
A konečně za páté, toto ve musí v demokratické straně vyřeit mimořádný sjezd. A čím dříve bude, tím podle mého názoru lépe. Protoe času je málo a voda stoupá.
Bylo by dobré, aby v čele této strany stály nové tváře, lidé, kteří měli odvahu kritizovat oputění volebního programu a chybnou politiku minulého vedení sociální demokracie. Bylo by dobré, aby tyto tváře měly legitimitu, kterou by jim dal mimořádný sjezd. Bylo by dobré, aby nae matná volební kampaň byla intenzifikována i tím, e před krajskými a senátními volbami učiníme mimořádný sjezd součástí této volební kampaně a signál toho, e jsme se rozhodli změnit svoji politiku a zvýit tak nae ance, e se nebude opakovat evropský debakl.
Předčasné volby jsou hrozba, kterou nás straí ti, kdo chtějí zůstat ve svých funkcích. Já vám říkám, e zůstanou-li ve svých funkcích, pak předčasné volby budou, právě díky tomu, e oni poslanci Unie svobody mohou zvesela přejít na kandidátky Občanské demokratické strany, ale jak znám naí milovanou lidovou stranu, nezahrával bych se s jistotou, e je stabilním pilířem této současné vládní konstelace.
Proto přátelé si uvědomme, e ač to zní na první pohled absurdně, jediným způsobem, jak se vyhnout předčasným volbám, které by pro nás skončily naprostou katastrofou, je změna party.
A nyní bych u skončil a skončil bych jedním připomenutím. Kdy jsem se s vámi na třicátém sjezdu loučil, řekl jsem vám, e si můeme vybrat dvě cesty. e ta jedna cesta je cesta orlů a ta e je straně nepohodlná. A ta druhá cesta je cesta slepic a ta je velmi pohodlná, protoe slepicím sypou zrní, ale nakonec je zaříznou na polívku. Vy jste se milí přátelé v posledních dvou letech bohuel větinově vydali cestou slepic.
Snail jsem se v době, kdy jsem vykonával své politické funkce, přispět k tomu, aby se z marginální strany stala nejsilnějí strana, a jsem si vědom, e u některých z vás, zejména za tímto předsednickým stolem, mluvím k lidem, kterým se bohuel podařil opak, a proto říkám neredukujme ná spor na osobní výpady, a chceme-li se skutečně sjednotit, sjednome se na základě úspěchu, nic toti v politice, ani v ivotě neintegruje víc ne úspěch a nic nerozkládá víc ne neúspěch.
A úspěch můeme dosáhnout pouze tehdy, budeme-li vedeni úspěnými. Protoe budeme-li vedeni neúspěnými, staneme se nakonec vichni neúspění. A proto bych vás chtěl vyzvat, pokusme se zamyslet nad tím, zda nemá smysl - a prosím, aby si to osvojil ten, kdo zde má právo navrhovat - vrátit rozhodnutí o osudu sociální demokracie do rukou členské základny prostřednictvím mimořádného sjezdu.
Zda nemá smysl společně se vydat tou náročnou orlí stezkou místo toho, abychom na sebe kdákali na slepičím dvorku. A budu rád, kdy toto bude skutečné sjednocení a skutečné smíření této strany nikoliv na základě neúspěchu, který se v posledních dvou letech s periodickou pravidelností opakuje a který je vdy vydávám za úspěch nebo alespoň za předzvěst úspěchu, ale na základě věrnosti svým předvolebním slibům a na základě toho, e těm úspěným konečně přestaneme závidět a mít z nich komplexy.
Já vím, e úspění jsou často protivní, e jsou často arogantní, ti neúspění se mile usmívají, ale v první zatáčce převrhnou vůz do karpy a ná vůz potřebuje řidiče, který nehavaruje. Proto jako poslední větu bych vám chtěl říci to, co já osobně pokládám za pro sebe nejdůleitějí. Ano, přestal jsem věřit na základě mnoha konkrétních zkueností v některé vedoucí představitele soudobé české sociální demokracie, ale nikdy jsem, přátelé, nepřestal a nepřestanu věřit sociální demokracii.
Děkuji vám za pozornost.
Převzato podle audiozáznamu zveřejněného na Britských listech dne 29. 6. 2004 v článku Sociální demokracie se nám rozpadá pod rukama.
Poznámka SDS místo doslovu:
Výsledkem mimořádného zasedání ÚVV ČSSD byl odchod Vladimíra pidly z postu premiéra i předsedy strany - byl katapultován mimo území Česka do evropské exekutivy. Předsedou staronové koaliční vlády se stal během prázdnin Stanislav Gross, který byl současně pověřen vedením ČSSD.
Doporučujeme přečíst:
Na stránkách SDS dále naleznete: