Redakce Reportéra projevila zájem o můj názor na průběh předvolební kampaně a na očekávané výsledky voleb. Neposkytnu žádnou prognózu těchto výsledků v členění podle politických stran a hnutí, a to nejenom proto, že zpracování takové prognózy je obtížné a vyžaduje informace, které často nemám, ale především proto, že podle mého mínění v těchto volbách ještě zdaleka primárně nejde o rozdělení voličské přízně mezi třiadvacet či kolik uchazečů.
Hlavní je, kdo bude volit směry, které i v případě svého volebního vítězství jsou ochotny se po dvou letech znovu podřídit kontrole veřejnosti a tím možná ustoupit ze získaných pozic, a kdo naopak bude volit směr, pro nějž by naše první svobodné volby byly v nepravděpodobném případě jeho volebního vítězství současně i poslední.
Nepokládám tedy za podstatné - a možná že tím rozzuřím své přátele z různých politických stran -‚ které z demokratických sil dají voliči přednost. Sám budu volit Občanské fórum, jednak proto, že méně slibuje, a naopak má odvahu žádat od nás, abychom pro úsilí o návrat do Evropy přinášeli i oběti, jednak proto, že ve svých řadách koncentruje nejvíce osobností. A skutečné osobnosti budeme v příštím přechodném období od totality k demokracii potřebovat nejvíc, protože jen osobnosti dokáží snést nepopularitu, která nutně vznikne při bolestných peripetiích tohoto přechodu. Tím pokládám své důvody za odbyté a nyní přejdu k důležitějšímu tématu - kdo bude volit komunisty.
V minulosti bylo členství v komunistické straně vyvoláváno především dvěma faktory. Tím významnějším byla skutečnost, že KSČ měla monopol moci a zastávání prakticky jakékoli významnější řídící funkce bylo nutně spojeno s podmínkou vstoupit do jejích řad. Druhým faktorem, který v čase ztrácel na významu, byla přesvědčivost komunistické ideologie. Domnívám se, že většina předlistopadových členů komunistické strany nosila svou pracovní knížku výlučně z prvního důvodu, aniž by své vlastní ideologii skutečně věřila. Stále výrazněji se totiž ukazovalo, že smutný sociální experiment komunismu je jen průkopnictvím slepých uliček Járy da Cimrmana. V tomto smyslu členství v komunistické straně poznamenávalo charakter, bylo životem ve lži, neviditelnou korupcí, která moc nadržovala pravdě.
V současnosti lidé, kteří se seberealizují v řídící práci a často k ní mají i skutečné schopnosti, z komunistické strany většinou vystoupili, protože první faktor pominul. I kdyby komunisté - čemuž ani na chvíli nevěřím - byli mezi oněmi třiadvaceti nejsilnější politickou stranou, žádná z dalších s nimi nevstoupí do koalice. Jinými slovy, budoucím údělem komunistické strany je být v opozici, nezávisle na tom, zda dostane pět, sedm nebo dvanáct procent hlasů ve volbách. A opozice je neslučitelná s výkonnou mocí.
Zbývá tedy druhý důvod, a tady bych se přimlouval za maximální toleranci. Každý z nás má potřebu v něco věřit. Víra nás zbavuje povinnosti kriticky přezkoumávat každý jednotlivý fakt, je vlastně jakýmsi delegováním naší individuální odpovědnosti na vyšší autoritu. Jestliže se taková autorita ukázala být scestná, těmto lidem se rozpadl svět. Nemohu přitom argumentovat tím, že jde o unikátní československý příklad: jejich ideologie selhala v celosvětovém měřítku. Přijali konzistentní světový názor, který je uspokojoval, protože zdánlivě bojoval za sociální spravedlnost a zdál se tedy být i morální. Často upřímně nenáviděl odpůrce tohoto názoru jako kacíře popírající čistotu jejich církve. Není jejich vinou, že byli podvedeni a oklamáni, že konzistence se ukázala být konzistencí omylů, Prokrustovým ložem, které zmrzačovalo. Byli masou, která spolu s dalšími pochodovala při prvomájových a jiných přehlídkách, byli spíše manipulovanými než manipulujícími. Zejména starší z nich mohou jen obtížně popřít komunismus, neboť by tím zdánlivě popřeli smysl svého minulého života a jistě i poctivě míněné práce.
Těmto lidem je potřeba nabídnout skutečnou, plnohodnotnou politickou seberealizaci. A taky bych chtěl znovu říci přátelům ze sociální demokracie: zbavte se povýšenosti vůči zbytku řadového členstva dnešní KSČ, jsou to mnohdy vaši lidé. Umožněte jim, aby to, v co věřili, mohli konečně začít uskutečňovat. Komunismus není totožný s fašismem, je podstatně nebezpečnější. Vkládá mezi své skutečné cíle a masu věřících kouřovou clonu ideálů a sociálních utopií. Vytváří tu nejmilitarizovanější společnost pod hesly boje za mír. Ničí vědu a umění pod záminkou prosazování toho nejvědečtějšího a nejumělečtějšího. Dává moc neschopným, ale předstírá, že disponuje nástroji racionálního plánování. Vyvražďuje nebo vysídluje milióny lidí, ale dělá to zdánlivě nezaujatě v rámci třídního boje. Nacisté alespoň byli otevřeně antisemitští. Až komunisté oblékli svůj antisemitismus do méně průhledné formy boje proti sionismu.
Nelze se divit, že se mnozí ztotožnili s fatou morgánou, zejména pak ti, kdo byli odříznuti od informací a reagovali spíše na krátkodobé než na dlouhodobě efekty. KSČ pečovala o prosperitu Potěmkinových vesnic. Teprve tehdy, když se proti komunismu vzbouřila i příroda - a té to obvykle chvíli trvá - ‚ přestávaly být kašírované kulisy účinné. Umírající svědomí i rozum se snad dají slepou vírou přehlušit. Ale nelze nevidět umírající les.
A pak zbývá třetí kategorie, a ta bude komunisty volit vždy, až do konce svých životů. Tuto kategorii kdysi Masaryk pojmenoval patologickou sedlinou. Jsou několika procenty geneticky přítomni v každé populaci. V normálních společnostech jsou poměrně neviditelní a okruh jejich působnosti zřídkakdy přesáhne okruh jejich rodiny nebo pracoviště. Nebýt světové války, vedl by poručík Dub i nadále dialogy s okresním hejtmanem a byl by vcelku neškodným postrachem pro místní gymnazisty. Vasil Biľak by látal - nebýt poúnorového vývoje - v Prešově kalhoty a občas by si ulevoval u piva. Gustáv Husák by měl možná v Bratislavě běžnou advokátní kancelář. Teprve externí šok tyto neviditelné zviditelní, ať už je tímto šokem válka nebo okupace země.
Představte si grafomana, který hojně a rád píše. Nikdo ho nečte, nikoli proto, že by byl ideologicky závadný, ale prostě proto, že to, co napsal, není ke čtení. Náhle tomuto grafomanovi nabídnou místo tajemníka Svazu československých spisovatelů za podmínky, že zlikviduje československé spisovatele. Splní to rád, protože pak začnou jeho díla vycházet v bezkonkurenčním prostředí. Co na tom, že je zase nebude nikdo číst.
Mnoho takových grafomanů ve všech oblastech lidského snažení vzlínalo do vedoucích struktur. Ivan Vyskočil se kdysi rozhořčoval nad nespravedlností, spočívající v tom, že sice máme pomocné základní školy, nejsou však již pomocné střední a pomocné vysoké školy. Máme. Dnes jsou i pomocní akademici, byli pomocní ministři, pomocní spisovatelé a pomocní ředitelé. Zkrátka komunistická inteligence. Tito lidé nemohou mávnout rukou a prohlásit, že půjdou dělat něco jiného. S výjimkou zcela nekvalifikovaných profesí nemají kam, ne proto, že by je někdo diskriminoval, ale proto, že nic jiného neumějí. Nezbývá jim, než v pudu sebezáchovy volit komunistickou stranu.
Stejně jako nemá smysl přesvědčovat přesvědčené, nemá smysl přesvědčovat ani tuto patologickou sedlinu. Bylo by ostatně něco podivného na tom, kdyby Miloš Jakeš volil Občanské fórum. Dostávám od nich řadu anonymních dopisů, často s gramatickými chybami, a ani nevědí, jaké potěšení mi tím při mé zálibě ve studiu patologických struktur činí. Je to Skácelovo kouzlo nechtěného, empirický materiál, který by vedle psychiatra mohl využít i sociolog.
V tomto případě jsou některé procesy i životní osudy nevratné a netransformovatelné. Nechtějme například bývalé příslušníky Státní bezpečnosti převést do sociálních služeb a nadělat z nich pečovatelky; bylo by to neurvalé vůči jejich pacientům. Očekávejme realisticky, že tito příslušníci, stejně jako mnozí bývalí konfidenti, budou v budoucích volbách hlasovat pro komunistickou stranu. Míra toho, kdo takto bude hlasovat s nimi, je měrou sociální rakoviny naší společnosti.
Reportér 9/1990, červen 1990, Miloš Zeman
Kdo bude volit komunisty?
