Nedělní irácké volby se mnoha komentátorům jevily jako milník, po jehož překročení se začne naplňovat sen o demokratickém Iráku, první kostce v mozaice demokratického středního Východu. Jenže pravděpodobnost, že se sen amerických neokonzervativců o léčbě arabského světa demokracií začne naplňovat, je velmi malá.
Irák vznikl po první světové válce podobně jako Československo. Vznikl doslova čarami na mapě. Snažit se v kolébce civilizace, kde se od nepaměti prolínaly civilizace a kultury, nakreslit jakkoli smysluplné hranice, byl úkol nad lidské síly.
Británie tehdy dostala Irák do správy jako protektorát. Moc se jí ho spravovat nedařilo, sociálně, národnostně a zejména nábožensky rozdělená země se centrální vládě vzpírala. V roce 1932 Irák získal formální nezávislost, ale ani království nebylo stabilní. Nakonec byla v roce 1958 monarchie svržena, ale teprve baasistický převrat o deset let později přinesl zemi stabilitu, ovšem za otřesnou cenu. Národní a socialistická ideologie strany Baas už za několik let pouze zakrývala fakt, že se režim proměnil na krvavou diktaturu Saddáma Hussajna, který svou bohatou zemi zatáhl do svou nesmyslných válek - s Iránem a s Kuvajtem.
Americko - britská intervence Saddámův režim svrhla. Nejdřív ustavila okupační, pak prozatímní vládu, teď se uskutečnily volby. Pomiňme smutnou skutečnost, že se mezitím Irák stal rejdištěm fundamentalistických teroristů, kteří dříve nenáviděli Saddáma možná víc než Američani - vždyť to byl socialista - a do Iráku pronikli až po té, co ho Američani svrhli. Pomiňme i z toho vyplývající fakt, že se volby uskutečnily v podmínkách, které mají k regulérnosti víc než daleko. Na tom nic nemění ani relativně vysoká účast ve volbách. Zamysleme se nad pravděpodobným scénářem vývoje, který by nastal, i kdyby tyto komplikace neexistovaly.
Aby byly demokratické státy stabilní, musí být splněny specifické podmínky. Tou hlavní, což si málokdo uvědomuje, je politická korektnost při budování základní stranické struktury. Demokracie se v naprosté většině rodí na troskách nedemokratických režimů a v první fázi utváření stran se používají mobilizační techniky - strany se snaží získat stoupence a voliče apelem na některá citlivá témata. V poválečném Československu bylo tím tématem např. vyhnání Němců a sociální otázky.
Po roce 1989 to bylo v České republice „vyrovnání s minulostí“, na Slovensku šlo o nové státoprávní uspořádání. Žádná slovenská politická strana neměla šanci vyhrát volby s programem federálního uspořádání, v Čechách zase všechny (pochopitelně kromě KSČ) musely třímat vysoko prapor „vyrovnání s minulostí“.
Pro osud Československa bylo rozhodující, že se nevytvořila žádná federální politická strana. I KSČ se zanedlouho rozpadla. Logika politického vývoje pak rychle vedla k tomu, že se různosti mezi oběmi částmi státu stále prohlubovaly. To nutně vedlo ke střetu, který rezultoval - v našem případě v mírumilovné - oddělení obou politických hřišť. Teprve rozdělením se ulomit hrot vzájemného nepřátelství, které během let 1990-92 na obou stranách evidentně narůstalo.
Není to vůbec nic neobvyklého, naopak. Demokracie vzniklé po roce 1918 se dlouho neudržely. V Itálii režim vydržel 4 roky, v Polsku osm, v Německu demokracie padla po patnácti letech. Po roce 1989 se stejně rozpadl Sovětský svaz, Jugoslávie, prostě všechny složené státy. Poslední „svobodné“ volby přivedly na pokraj rozpadu Ukrajinu.
Odlišný vývoj po roce 1945 v Evropě vyplýval z toho, že bezprostřední zkušenost z války vedla celé generace politiků k tomu, aby nepoužívali mobilizační techniky, ale naopak se snažili o překonávání předsudků a stereotypů.
Mobilizační techniky se většinou opírají o nějaké reálné dějinné křivdy. Stačí se podívat, jak naší političtí vůdcové zacházejí s německou otázkou, a to uplynulo 60 let od skončení války. Jak to asi bude vypadat v Iráku? Budou mít Kurdové důvěru k iráckým sunitům, kteří převážné podporovali baasistický režim, jenž proti nim neváhal použít chemických zbraní? Jak se asi budou chovat šíité, majoritní populace, kteří inklinují k Iránu a sunité je také drželi u úst? Číslem 1 na kandidátce hlavní šíitské strany je Abdul Aziz al-Hakim, vůdce Nejvyššího koncilu pro islámskou revoluci v Iráku. Kde je záruka, že nebude chtít zřídit režim podobný íránskému?
Získá si podporu svojí skupiny spíš politik, který bude vyzývat k jednotě Iráku a důvěře k jinověrcům, nebo spíš ten, který bude chtít semknout řady před hrozbou od těch ostatních a urvat podíl z obrovského bohatství, jež představuje irácká ropa? Má v nějakých dalších volbách šanci na úspěch celoirácká politická strana? Pod jakými hesly by je asi mohla vyhrát?
To jsou otázky, které si měli klást ti, jenž se rozhodli poslat vojska do Iráku. Dnes je zřejmé, že si je vůbec nekladli. Teď čekají na zázrak a doufají, že se jím stanou volby. Jenže demokracie v Iráku s vysokou pravděpodobností prohloubí diferenciační procesy a nastartuje cestu ke štěpení Iráku. Přesně kvůli této hrozbě však George Bush starší nezaútočil na Bagdád, když vyhnal Iráčany z Kuvajtu. Destabilizace této oblasti je to poslední, co by si zodpovědný politik měl přát. Autonomie Kurdů nepochybně posílí touhu po autonomii, spíš ale samostatném státě i u Kurdů, kteří žijí v Turecku. Jak na to asi zareaguje turecká vláda? Připustí secesi a vznik svobodného Kurdistánu?
Prostě svobodné volby irácký problém vyléčí jen stěží. Naopak, spíš se zdá, jak říkají Angličané, že samy jsou součástí problému. Současná euforie málo znamená. Kdo si v euforii voleb v roce 1990 pomyslel, že za dva roky bude konec s Československem?
ČRo6, Václav Žák, 31. 1. 2005
Vyřeší volby situaci v Iráku?
