V sobotním (20.8.) vydání
Práva jsme se mohli dočíst řadu podrobností o angažmá Armády ČR v Afghánistánu.
Zaujal mne údaj o tom, že ČR pomáhá Afghánistánu desetičlenným civilním týmem, na jehož ochranu je potřeba 300 vojáků. (Pokud si vzpomínám, někde jsem nedávno četl, že se tento tým věnuje mj. studnařství). Máme v Afghánistánu ovšem vojáků více, podle článku asi 500. Čím se zabývají ti ostatní? I o tom se bylo možné dočíst: pořádají pro mladé matky kursy kojení. Jen se to prý prodražuje, protože ti kulturně odlišní (rozuměj: trochu zaostalí muslimští) Afghánci s tím mají trochu problém. Nechtějí pouštět na školení v kojení své manželky samotné, a naše armáda jim tedy musí umožnit po dobu kursu pobyt společně s manželkou (asi jako u nás může maminka s malým děckem do nemocnice), aby viděli, že nejde o nic špatného.
Přiznám se, že bych s něčím podobným měl asi sám také potíž. Dnes už to pro mne není aktuální, ale kdyby byla někdy před třiceti lety přišla manželka s tím, že jede k vojákům na kurs v kojení, asi by mne také napadaly všelijaké myšlenky.
Ale proč vlastně? Může to být zajímavý kurs pro obě strany - přejme trochu toho odlehčení a poučení armádě i Afghánkám (které si jinak v muslimské zemi moc zábavy neužijí).
Armáda ČR jako kojná?
