ÚVOD

_[*36]OBSAH

A.Úvod

1.Výroba všeobecně

2.Všeobecný vztah výroby, rozdělování, směny a spotřeby

3.Metoda politické ekonomie

4.Výrobní prostředky (výrobní síly) a výrobní vztahy, výrobní vztahy a směnné vztahy atd.

Úvod je obsažen v sešitě označeném M, který Marx psal od 23. srpna 1857 a kolem poloviny září na něm přestal pracovat.

A. ÚVOD^[1]

I. VÝROBA, SPOTŘEBA, ROZDĚLOVÁNÍ, SMĚNA (OBĚH)

1. VÝROBA

Samostatná individua. Myšlenky 18. století.

_[*37] a) Předmět, o nějž půjde, je především materiální výroba.

Východiskem jsou samozřejmě individua vyrábějící ve společnosti - tedy společensky určená výroba individuí. Jednotlivý a osamocený lovec a rybář, jimiž začínají Smith a Ricardo,^[2] patří k suchopárným výmyslům 18. století. Jsou to robinsonády, které naprosto nevyjadřují, jak se domnívají kulturní historikové, jen odvrat od přehnané zjemnělosti a návrat ke špatně pochopenému přírodnímu životu. Na takovém naturalismu nespočívá ani Rousseauův contrat social, který vytváří smlouvou vztah a spojení mezi subjekty, od přírody nezávislými.^[3] Je to zdání a jen estetické zdání malých a velkých robinsonád. Je to spíše anticipace „občanské společnosti“^[4], která se připravovala od 16. století a v 18. století udělala obrovské kroky ke své zralosti. V této společnosti svobodné konkurence se jednotlivec jeví zbaven přírodních svazků atd., které z něho v dřívějších dějinných epochách dělají příslušenství určitého, omezeného lidského konglomerátu. Prorokům 18. století, na něž ještě plně navazuje Smith a Ricardo, se toto individuum 18. století - produkt jednak rozkladu feudálních společenských forem, jednak nových výrobních sil, které se rozvinuly od 16. století - zdá být ideálem, jehož existence patří minulosti. Není pro ně výsledkem dějin, ale jejich východiskem.

Protože individuum odpovídající přírodě není - podle jejich představy _[*38] o lidské přirozenosti - historicky vzniklé, nýbrž je dáno přírodou. Tento klam byl dosud vlastní každé nové epoše. Steuart, který má v mnoha věcech opačný názor než 18. století a jako aristokrat stojí víc na historické půdě, se této prostoduchosti vystříhal.

Čím hlouběji se vracíme do dějin, tím víc se individuum, tedy i vyrábějící individuum, jeví jako nesamostatné, jako náležející k nějakému většímu celku: zprvu ještě úplně přirozeným způsobem v rodině a v rodině rozrostlé v kmen; později v různých formách společenství, které vzniklo z protikladu a splývání kmenů.^[5] Teprve v 18. století, v „občanské společnosti“, vystupují různé formy společenských souvislostí vůči jednotlivci jako pouhý prostředek k jeho soukromým účelům, jako vnější nutnost.^[6] Ale epocha, která vytváří toto stanovisko, stanovisko izolovaného jednotlivce, je právě epochou až dosud nejrozvinutějších společenských (z tohoto hlediska všeobecných) vztahů. Člověk je v nejdoslovnějším smyslu ςώον πολιτιχόν^[*25] nejen družný živočich, nýbrž i živočich, který se může stát izolovaným jen ve společnosti. Výroba izolovaného jednotlivce mimo společnost - rarita, jež se snad může přihodit civilizovanému člověku, který byl náhodou přesazen do divočiny a má už dynamicky v sobě společenské síly - je právě takový nesmysl jako vývoj řeči bez spolu žijících a spolu mluvících individuí. U toho není třeba se dál zdržovat. Tohoto bodu by nebylo třeba se vůbec dotýkat, kdyby tuto nejapnost, která byla u lidí 18. století pochopitelná a měla svůj smysl, znovu vážně nezatahovali do nejnovější ekonomie Bastiat, Carey, Proudhon atd.^[7] Proudhonovi a jiným je ovšem příjemné vykládat původ ekonomického vztahu, jehož historický vznik nezná, historicko-filosoficky, a to tak, že vytváří mýty o tom, že Adama nebo Prométhea zčistajasna napadla myšlenka, která se pak ujala atd. Není nic nudnějšího a suchopárnějšího než fantazírující locus communis.

_[*39] Zvěčnění historických výrobních vztahů. - Výroba a rozdělování obecně. - Vlastnictví.

Hovoříme-li tedy o výrobě, hovoříme vždy o výrobě na určitém stupni společenského vývoje - o výrobě společenských individuí. Mohlo by se tudíž zdát, že aby se vůbec dalo mluvit o výrobě, musíme buď sledovat historický vývojový proces v jeho různých fázích, nebo hned na začátku prohlásit, že máme co dělat s jednou určitou historickou epochou, tedy např. s moderní buržoazní výrobou, která je fakticky naším vlastním tématem. Avšak všechny epochy výroby mají některé společné znaky, společná určení. Výroba vůbec je abstrakce, ale rozumná abstrakce, pokud skutečně zdůrazňuje to, co je společné, fixuje to, a tím nám šetří opakování. Ale toto obecné, čili to společné, co bylo vytříděno srovnáváním, je samo mnohonásobně rozčleněno a rozbíhá se do různých určení. Něco z toho patří všem epochám; něco je společné několika. <Některá> určení jsou společná nejmodernější i nejstarší epoše. Bez nich je výroba nemyslitelná; avšak mají-li nejvyvinutější jazyky zákony a určení společné s jazyky nejméně vyvinutými, pak jejich vývoj tvoří právě odlišnost od tohoto obecného a společného; určení, která platí pro výrobu vůbec, musí být vyloučena právě proto, aby se pro jednotu - která vyplývá už z toho, že subjekt, lidstvo, a objekt, příroda, jsou totožné - nezapomnělo na podstatnou rozdílnost. V tomto zapomínání záleží např. celá moudrost moderních ekonomů, kteří dokazují věčnost a harmonii nynějších sociálních vztahů. Např. že žádná výroba není možná bez výrobního nástroje, i kdyby tímto nástrojem byla jen ruka. Žádná výroba není možná bez minulé, nahromaděné práce, i kdyby touto prací byla jen zručnost, které nabyla a kterou v sobě soustředila ruka divocha opakujícím se cvikem. Kapitál je mimo jiné také výrobní nástroj, také minulá, zpředmětněná práce. Kapitál je tedy všeobecný, věčný přírodní vztah; tj. když vynechám právě to specifické, co z „výrobního nástroje“, z „nahromaděné práce“ teprve dělá kapitál. Proto se celé dějiny výrobních vztahů jeví např. u Careyho jako padělek, zlovolně zkomolený vládami.

_[*40] Není-li výroba vůbec, pak také není obecná výroba. Výroba je vždycky zvláštní výrobní odvětví - např. zemědělství, chov dobytka, manufaktura atd., čili je to totalita. Avšak politická ekonomie není technologie. Vztah obecných určení výroby na daném společenském stupni ke zvláštním formám výroby je třeba rozvést jinde (později). Konečně není také výroba jen zvláštní výroba. Ale vždy je to jen jistý společenský organismus, společenský subjekt, který je činný ve větší nebo skrovnější totalitě výrobních odvětví. Poměr, který zaujímá vědecké znázornění k reálnému pohybu, sem rovněž ještě nepatří. Výroba vůbec. Zvláštní výrobní odvětví. Totalita výroby.

Je módou předesílat ekonomii všeobecnou část - a je to právě ta část, která figuruje pod názvem „výroba“ (viz např. J. St. Mill)^[8], v níž se pojednává o všeobecných podmínkách veškeré výroby. Tato všeobecná část se skládá nebo má skládat: 1. z podmínek, bez nichž není možná výroba. To tedy fakticky neznamená nic jiného, než uvést podstatné momenty veškeré výroby. Ale to se fakticky redukuje, jak uvidíme, na několik velmi jednoduchých určení, která se rozmělňují v plochých tautologiích; 2. z podmínek, které výrobě více nebo méně prospívají, jako např. pokračující a stagnující stav společnosti u Adama Smitha.^[9] Aby to, co má u něho svou hodnotu jakožto aperçu, bylo povzneseno k vědeckému významu, bylo by zapotřebí zkoumat období stupňů produktivity ve vývoji jednotlivých národů - zkoumání, které nespadá do vlastního rámce tohoto tématu, pokud však do něho spadá, je třeba je uvést při výkladu konkurence, akumulace atd. Při obecném pojetí vyúsťuje odpověď v obecnost, že průmyslový národ je na výši své výroby ve chvíli, kdy je vůbec historicky na výši. A opravdu. Průmysl je na výši u národa, pro který není ještě hlavní věcí zisk, nýbrž získávání. Potud stojí Yankeeové nad Angličany. Anebo také: že např. jisté rasové zvláštnosti, vlohy, podnebí, přírodní poměry, jako přímořská poloha, úrodnost půdy atd., jsou příznivější pro výrobu než jiné. To opět vyúsťuje v tautologii, že bohatství se vytváří tím lehčeji, v oč vyšším stupni jsou po ruce jeho subjektivní a objektivní prvky.

_[*41] Ale to všechno není to, oč ekonomům skutečně jde v této všeobecné části. Výroba má být spíše - viz např. Mill^[10] - na rozdíl od rozdělování atd. znázorněna jakoby zarámována do věčných přírodních zákonů nezávislých na dějinách; při této příležitosti jsou pak zcela nepozorovaně podkládány buržoazní vztahy jako nezvratné přírodní zákony společnosti in abstracto. To je víceméně vědomý účel celého počínání. Naproti tomu při rozdělování si prý lidé fakticky mohou dovolit všelijakou libovůli. Nehledě k hrubému odtrhávání výroby od rozdělování a k jejich skutečnému vztahu, musí být hned zpočátku zřejmé tolik, že ať už je rozdělování na různých společenských stupních jakkoli různé, musí být právě tak jako u výroby možné vyvodit společná určení, a právě tak možné splést nebo setřít všechny historické rozdíly ve všeobecně lidských zákonech. Např. otrok, nevolník, námezdní dělník dostávají všichni určité kvantum potravy, které jim umožňuje existovat jako otrok, jako nevolník, jako námezdní dělník. Dobyvatel, který žije z tributu, nebo úředník, který žije z daní, nebo pozemkový vlastník, který žije z renty, nebo mnich, který žije z milodarů, či levita, který žije z desátku, ti všichni dostávají podíl ze společenské výroby, který je určen jinými zákony než podíl otrokův atd. Oba hlavní body, které všichni ekonomové zahrnují do této rubriky, jsou: 1. vlastnictví, 2. jeho zajištění justicí, policií atd. Na to se dá odpovědět velmi stručně:

ad 1. Všechna výroba je osvojování, přivlastňování přírody individuem uvnitř určité společenské formy a jejím prostřednictvím.^[11] V tomto smyslu je to tautologie, řekne-li se, že podmínkou výroby je vlastnictví (přivlastňování). Je ale směšné přeskočit odtud k určité formě vlastnictví, např. k soukromému vlastnictví. (Což ještě nadto rovněž předpokládá jako podmínku protikladnou formu, nevlastnictví.) Dějiny ukazují spíše jako původní formu společné vlastnictví (např. u Indů, Slovanů, starých Keltů atd.), jako formu, která ještě dlouho hraje významnou úlohu v podobě obecního vlastnictví. Zde ještě vůbec nejde o to, zda se bohatství rozvíjí lépe za té či oné formy vlastnictví Ale že nemůže být řeči o výrobě, tedy ani o společnosti tam, _[*42] kde neexistuje žádná forma vlastnictví, to je tautologie. Přivlastňování, které si nic nepřivlastňuje, je contradictio in subjecto.

ad 2. Zabezpečení toho, co bylo získáno atd. Jsou-li tyto triviality redukovány na svůj skutečný obsah, říkají více, než co vědí sami jejich hlasatelé. Totiž to, že každá forma výroby vytváří své vlastní právní vztahy, formu vlády atd. Necitlivost a nepochopení tkví právě v tom, že to, co patří organicky k sobě, se uvádí v náhodný vzájemný vztah, v pouhou reflektivní souvislost. Buržoazním ekonomům tane na mysli jen to, že se s moderní policií dá vyrábět lépe než např. za pěstního práva. Zapomínají jen, že i pěstní právo je právo a že právo silnějšího žije dál v jiné formě i v jejich „právním státě“.

Jestliže společenské poměry odpovídající určitému stupni výroby teprve vznikají nebo jestliže už zanikají, nastávají ovšem poruchy výroby, třebaže v různém stupni a různého účinku.

Shrnuji: Jsou určení společná všem stupňům výroby, která jsou fixována myšlením jakožto obecná; ale takzvané obecné podmínky veškeré výroby nejsou nic jiného než tyto abstraktní momenty, jimiž se nevystihne žádný skutečný historický stupeň výroby.

2. VŠEOBECNÝ VZTAH VÝROBY K ROZDĚLOVÁNÍ, SMĚNĚ, SPOTŘEBĚ

Než přistoupíme k dalšímu rozboru výroby, je nutno si povšimnout různých rubrik, které ekonomové stavějí vedle ní.^[12]

První představa, která se nabízí: ve výrobě členové společnosti přizpůsobují (vydobývají, utvářejí) přírodní produkty lidským potřebám; rozdělování určuje poměr, v němž se jednotlivec podílí na těchto výrobcích; směna mu dodává zvláštní výrobky, za které chce vyměnit podíl, který mu připadá rozdělováním; a konečně ve spotřebě se výrobky^[*26] stávají předměty užívání, individuálního přivlastňování.

_[*43] Výroba vytváří předměty odpovídající potřebám; rozdělování je rozděluje podle společenských zákonů; Směna znovu rozděluje to, co už bylo rozděleno, podle jednotlivé potřeby; konečně ve spotřebě vypadává výrobek z tohoto společenského pohybu, stává se přímo předmětem a sluhou jednotlivé potřeby a uspokojuje ji při užívání. Tak se výroba jeví jako východisko, spotřeba jako konečný bod, rozdělování a směna jako střed, který sám je opět dvojitý, a to tím, že rozdělování je určeno jako moment vycházející od společnosti, kdežto směna jako moment vycházející od individuí. Ve výrobě se objektivizuje osoba, ve spotřebě^[*27] se subjektivizuje věc;^[13] v rozdělování přejímá společnost ve formě všeobecných, vládnoucích určení zprostředkování^[14] mezi výrobou a spotřebou; ve směně jsou zprostředkovány nahodilou určeností individua.

Rozdělování určuje poměr (kvantum), v němž připadají výrobky individuu; směna určuje výrobky, v nichž individuum požaduje podíl přidělený mu rozdělováním.

Výroba, rozdělování, směna, spotřeba tvoří tak závěr podle všech pravidel: výroba je obecnost, rozdělování a směna zvláštnost, a spotřeba jednotlivost, čímž je celek uzavřen.^[15] Je to sice souvislost, ale souvislost povrchní. Výroba je určena všeobecnými přírodními zákony; rozdělování společenskou náhodou, a může proto působit na výrobu více nebo méně povzbudivě; směna leží mezi oběma jako formálně společenský pohyb, a závěrečný akt spotřeby, který je pojímán nejen jako konečný cíl, ale i jako konečný účel,^[16] leží vlastně mimo ekonomii, pokud nepůsobí opět zpětně na východisko a nezahajuje znovu celý proces.

Odpůrci politických ekonomů -. ať už jsou to odpůrci Z jejich okruhu nebo mimo něj - kteří jim vytýkají, že barbarsky odtrhávají to, co patří k sobě, stojí buď na téže půdě jako oni, nebo pod nimi. Není nic obvyklejšího než výtka, že političtí ekonomové prý chápou výrobu příliš výhradně jako samoúčel. Právě tak mnoho prý záleží _[*44] na rozdělování. Tato výtka se zakládá právě na ekonomické představě, že rozdělování se vyskytuje jako samostatná, nezávislá sféra vedle výroby. Nebo že prý momenty nejsou pojímány ve své jednotě. Jako kdyby takové odtrhávání neproniklo ze skutečnosti do učebnic, nýbrž naopak z učebnic do skutečnosti a jako kdyby tu šlo o dialektické vyrovnání pojmů, a ne o řešení reálných vztahů!

Výroba a spotřeba

a1) Výroba je bezprostředně také spotřeba. Dvojí spotřeba, subjektivní a objektivní: individuum, které při vyrábění rozvíjí své schopnosti, je také vydává, stravuje je v aktu výroby právě tak, jako je přirozené plození spotřebou životních sil. Za druhé: spotřeba výrobních prostředků, jichž se používá a jež se opotřebovávají a zčásti se (jako např. při spalování) opět rozkládají na základní prvky. Právě tak spotřeba suroviny, jež nezůstává ve své přirozené podobě a ve svém uzpůsobení, které se naopak stravují. Sám akt výroby je proto ve všech svých momentech také akt spotřeby. To však ekonomové připouštějí. Výrobu jako bezprostředně totožnou se spotřebou a spotřebu jako bezprostředně spadající vjedno s výrobou nazývají produktivní spotřebou. Tato totožnost výroby a spotřeby vysvítá ze Spinozovy věty: Determinatio est negatio.^[17]

Ale toto určení produktivní spotřeby se razí právě proto, aby spotřeba totožná s výrobou byla oddělena od vlastní spotřeby, která je naopak chápána jako ničivý protiklad výroby. Prozkoumejme tedy vlastní spotřebu.

Spotřeba je bezprostředně také výroba, jako je v přírodě spotřeba prvků a chemických látek výrobou rostliny. Je jasné, že např. při výživě, jedné z forem spotřeby, vyrábí člověk své vlastní tělo. To však platí o každém jiném druhu spotřeby, který tím či oním způsobem vyrábí člověka po některé stránce. Spotřební výroba. Avšak, říká ekonomie, tato výroba totožná se spotřebou je druhá výroba, vyplývající _[*45] ze zničení prvního výrobku. V první výrobě se výrobce zvěcnil, v druhé se zosobňuje věc, kterou vytvořil. Tato spotřební výroba - ačkoli je bezprostřední jednotou mezi výrobou a spotřebou - je tedy podstatně odlišná od vlastní výroby. Bezprostřední jednota, v níž výroba spadá vjedno se spotřebou a spotřeba s výrobou, neodstraňuje jejich bezprostřední dvojitost.

Výroba je tedy bezprostředně spotřebou, spotřeba je bezprostředně výrobou. Každá je bezprostředně svým opakem. Ale zároveň probíhá mezi oběma zprostředkující pohyb. Výroba zprostředkovává spotřebu, jejíž materiál vytváří, jinak by spotřebě chyběl předmět. Ale spotřeba zprostředkovává také výrobu tím, že výrobkům teprve vytváří subjekt, pro nějž výrobky jsou výrobky. Teprve ve spotřebě dostává výrobek poslední finish. Železnice, po které se nejezdí, která se tedy neopotřebovává, nespotřebovává, je železnice jen δυνάμει^[*28], ale ne co do skutečnosti. Bez výroby není spotřeba; ale také bez spotřeby není výroba, neboť potom by výroba byla bezúčelná. Spotřeba vyrábí výrobu dvojím způsobem: 1. tím, že teprve ve spotřebě se výrobek stává skutečným výrobkem. Např. oděv se stane skutečně oděvem teprve aktem nošení; dům, v němž nikdo nebydlí, není fakticky skutečným domem; tedy jako výrobek, na rozdíl od pouhého přírodního předmětu, se osvědčuje, stává se výrobkem teprve při spotřebě. Spotřeba dává výrobku teprve tím, že jej ruší, finishing stroke; neboť výrobek je výrobkem ne prostě jako^[*29] zvěcněná činnost, ale jen jako předmět pro činný subjekt; 2. tím, že spotřeba vytváří potřebu nové výroby, tedy ideální vnitřní hybný motiv výroby, který je jejím předpokladem. Spotřeba vytváří pohnutku výroby; vytváří také předmět, který je ve výrobě činný tak, že určuje účel. Je-li jasné, že výroba poskytuje předmět spotřeby vnějšně, je tudíž právě tak jasné, že spotřeba klade předmět výroby ideálně, jako vnitřní obraz, jako potřebu, jako pohnutku a jako účel. Vytváří předměty výroby _[*46] v jejich ještě subjektivní formě. Bez potřeby není výroba. Ale spotřeba reprodukuje potřebu.

U výroby tomu odpovídá, že 1. poskytuje spotřebě^[*30] materiál, předmět. Spotřeba bez předmětu není spotřeba; výroba tedy po této stránce tvoří, vyrábí spotřebu. 2. Ale výroba vytváří spotřebě nejen předmět. Dává také spotřebě její určenost, její charakter, její finish. Právě tak jako dala spotřeba výrobku jeho finish jako výrobku, dává výroba finish spotřebě. Předně předmět není předmět vůbec, nýbrž určitý předmět, který musí být spotřebován určitým způsobem, opět zprostředkovaným výrobou samou. Hlad je hlad, ale hlad, který se tiší vařeným masem pojídaným vidličkou a nožem, je docela jiný hlad, než ten, který hltá syrové maso s pomocí rukou, nehtů a zubů. Výroba tedy vyrábí nejen předmět spotřeby, nýbrž i způsob spotřeby, nejen objektivně, nýbrž i subjektivně. Výroba tedy vytváří spotřebitele.^[18] 3. Výroba nejen dodává potřebě materiál, ale dodává také materiálu potřebu. Když spotřeba vystoupí ze své prvotní přírodní hrubosti a bezprostřednosti - a kdyby v ní setrvávala, bylo by to výsledkem toho, že výroba zůstala trčet v přírodní hrubosti - je sama jako pohnutka zprostředkována předmětem. Potřeba tohoto předmětu, kterou spotřeba pociťuje, se vytváří jeho vnímáním. Umělecký předmět - a právě tak každý jiný výrobek - vytváří obecenstvo, které má smysl pro umění a je schopno mít požitek z krásy. Výroba vyrábí tedy nejen předmět pro subjekt, ale i subjekt pro předmět. Výroba vyrábí tedy spotřebu 1. tím, že jí vytváří materiál; 2. tím, že určuje způsob spotřeby, 3. tím, že vytváří ve spotřebiteli potřebu, jejímž předmětem jsou výrobky, které vytváří teprve ona sama. Vyrábí tudíž předmět spotřeby, způsob spotřeby a pohnutku spotřeby. Právě tak vyrábí spotřeba schopnosti výrobce tím, že jej podněcuje jako potřeba určující účel.

Totožnost mezi spotřebou a výrobou je tedy trojí:

1. Bezprostřední totožnost: Výroba je spotřeba: spotřeba je výroba. _[*47] Spotřební výroba. Produktivní spotřeba. Političtí ekonomové nazývají obojí produktivní spotřebou. Dělají však ještě jeden rozdíl. První figuruje jako reprodukce; druhá jako produktivní spotřeba. Všechna zkoumání o té první jsou zkoumání o produktivní nebo neproduktivní práci; zkoumání o té druhé jsou zkoumání o produktivní nebo neproduktivní spotřebě.

2. Že se každá jeví jako prostředek druhé; je jí zprostředkována, což se vyjadřuje jako jejich vzájemná závislost; je to pohyb, jímž jsou uváděny ve vzájemný vztah a jeví se sobě navzájem nepostradatelnými, ale přesto si ještě zůstávají vnější. Výroba vytváří materiál jako vnější předmět pro spotřebu; spotřeba vytváří potřebu jakožto vnitřní předmět, jako účel pro výrobu. Bez výroby není spotřeba; bez spotřeby není výroba. To figuruje v ekonomii v mnoha formách.

3. Výroba není jen bezprostředně spotřebou a spotřeba bezprostředně výrobou; ani není výroba jen prostředkem pro spotřebu a spotřeba účelem pro výrobu, v tom smyslu, že každá dodává druhé její předmět, výroba vnější předmět spotřebě, spotřeba jen myšlený předmět výrobě; ale každá z nich je nejen bezprostředně tou druhou a nejen tu druhou zprostředkovává, nýbrž každá z nich vytváří tu druhou tím, že se dovršuje; vytváří sebe jako tu druhou. Spotřeba dovršuje akt výroby teprve tím, že dovršuje výrobek jakožto výrobek, že jej ruší, že stravuje jeho samostatně věcnou formu; tím, že schopnosti rozvinuté v prvním aktu výroby potřebou opakování stupňuje ve zručnost; není tedy jen závěrečným aktem, jímž se výrobek stává výrobkem, ale také aktem, jímž se výrobce stává výrobcem. Z druhé strany vyrábí výroba spotřebu tím, že vytváří určitý způsob spotřeby, a dále tím, že vytváří přitažlivost spotřeby, samu schopnost spotřeby jakožto potřebu. Tato totožnost určená v bodu 3. je v ekonomii mnohostranně vysvětlena v poměru mezi poptávkou a nabídkou, mezi předměty a potřebami, mezi potřebami vytvořenými společností a přirozenými potřebami.

Podle toho není pro hegelovce nic jednoduššího než klást výrobu a spotřebu jako totožné. A to dělali nejen socialističtí beletristé^[19], ale _[*48] i sami prozaičtí ekonomové, např. Say v té formě, že zkoumáme-li nějaký národ, je prý jeho výroba jeho spotřebou. Nebo i lidstvo in abstracto. Storch dokázal Sayovi, že se mýlí,^[20] neboť národ např. nespotřebovává svůj výrobek úplně, nýbrž vytváří také výrobní prostředky atd., fixní kapitál atd. Zkoumat společnost jako jediný subjekt znamená nadto zkoumat ji nesprávně - spekulativně. U subjektu se jeví výroba a spotřeba jako momenty jednoho aktu. Zde je třeba zdůraznit jen to nejdůležitější, že zkoumají-li se výroba a spotřeba jako činnosti jednoho subjektu nebo mnoha individuí, jeví se nesporně jako momenty procesu, v němž je výroba skutečným východiskem, a proto také převažujícím momentem. Sama spotřeba jakožto nezbytnost, jako potřeba je vnitřním momentem produktivní činnosti; ta je však východiskem realizace a tudíž i jejím převažujícím momentem, aktem, v němž celý proces probíhá znovu. Individuum vyrábí předmět a tím, že jej spotřebovává, se opět vrací do sebe, ale jako individuum produktivní, a samo sebe reprodukující. Tak se spotřeba jeví jako moment výroby.

Ve společnosti je však výrobcův vztah k výrobku, jakmile je hotov, vnější, a návrat výrobku k subjektu závisí na výrobcových vztazích k jiným individuím. Nezmocňuje se ho bezprostředně. Také bezprostřední přivlastnění výrobku není jeho účelem, vyrábí-li ve společnosti. Mezi výrobce a výrobky vstupuje rozdělování, které určuje společenskými zákony jeho podíl na světě výrobků, vstupuje tedy mezi výrobu a spotřebu.

Je tedy rozdělování samostatnou sférou vedle výroby a mimo ni?

Rozdělování a výroba

b1) Zkoumáme-li obvyklé ekonomie, musí nám být především nápadné, že se v nich všechno klade dvojitě. Např. v rozdělování figurují pozemková renta, mzda, úrok a zisk, zatímco ve výrobě figurují půda, práce a kapitál jako činitelé výroby. Co se týče kapitálu _[*49] je od počátku zřejmé, že se klade dvojitě, 1. jako činitel výroby, 2. jako zdroj příjmu; jako určující určité formy rozdělování. Úrok a zisk figurují tudíž jako takové i ve výrobě, neboť jsou to formy, ve kterých se kapitál zvětšuje, vzrůstá, tedy momenty jeho výroby samé. Úrok a zisk jakožto formy rozdělování předpokládají kapitál jako činitele výroby. Jsou to způsoby rozdělování, jejichž předpokladem je kapitál jakožto činitel výroby. Jsou to také způsoby reprodukce kapitálu.

Mzda je rovněž námezdní práce, jenže zkoumaná v jiné rubrice: určenost, kterou tu práce má jakožto činitel výroby, se jeví jako určení rozdělování. Kdyby práce nebyla určena jakožto námezdní práce, pak by se způsob, jakým se podílí na výrobcích, nejevil jakožto mzda, jako např. v otroctví. Konečně pozemková renta - abychom vzali hned nejvyvinutější formu rozdělování, v níž se na výrobcích podílí pozemkové vlastnictví - předpokládá jakožto činitele výroby velké pozemkové vlastnictví (vlastně velké zemědělství), a ne půdu vůbec, právě tak jako mzda nepředpokládá práci vůbec. Vztahy a způsoby rozdělování se tudíž jeví jen jako rub činitelů výroby. Individuum, které se podílí na výrobě ve formě námezdní práce, podílí se na výrobcích, na výsledcích výroby ve formě mzdy. Struktura rozdělování je plně určena strukturou výroby. Rozdělování samo je produktem výroby - nejen co do předmětu, neboť mohou být rozdělovány jen výsledky výroby, nýbrž i co do formy, neboť určitý způsob podílení se na výrobě určuje zvláštní formy rozdělování, formu, v níž se každý podílí na rozdělování. Je naprostá iluze předpokládat ve výrobě půdu, v rozdělování pozemkovou rentu atd.

Ekonomové, jako Ricardo, kterým se nejvíc vytýká, že mají na zřeteli jen výrobu, určili jako předmět ekonomie výhradně rozdělování,^[21] neboť instinktivně pojímali formy rozdělování jakožto nejurčitější výraz, v němž se fixují činitelé výroby v dané společnosti.

Vůči jednotlivému individuu se ovšem rozdělování jeví jako společenský zákon, který podmiňuje jeho postavení uvnitř výroby, uvnitř níž vyrábí; jeví se mu tedy, že rozdělování předchází výrobu. Individuum [*50] nedostává do vínku ani kapitál, ani pozemkové vlastnictví. Je od narození společenským rozdělováním odkázáno na námezdní práci. Ale samo to, že je na ni odkázáno, je výsledkem toho, že kapitál, pozemkové vlastnictví existují jako samostatní činitelé výroby.

Zkoumáme-li celé společnosti, zdá se, že rozdělování předchází a určuje výrobu ještě po jedné stránce, takřka jako předekonomický fakt. Národ-dobyvatel rozděluje půdu mezi ty, kteří ji dobyli, a zavádí tak určité rozdělení a formu pozemkového vlastnictví; určuje tedy výrobu. Nebo učiní z podmaněných otroky a učiní tak základem výroby otrockou práci. Nebo nějaký národ rozbije revolucí velké pozemkové vlastnictví v parcely; dá tedy tímto novým rozdělováním nový charakter výrobě. Nebo zákonodárství zvěčňuje pozemkové vlastnictví v jistých rodinách nebo rozděluje práci jakožto dědičnou výsadu, a tak ji fixuje kastovním způsobem. Ve všech těchto případech, a všechny jsou historické, se zdá, že struktura rozdělování nebyla vytvořena a určena výrobou, nýbrž naopak, že struktura výroby byla určena rozdělováním.

V nejpovrchnějším pojetí se rozdělování jeví jako rozdělování výrobků, a tím velmi vzdálené výrobě a quasi samostatné vůči ní. Ale dříve než je rozdělování rozdělováním výrobků, je: 1. rozdělováním výrobních nástrojů a 2., což je další určení téhož vztahu, je rozdělováním členů společnosti mezi různé druhy výroby. (Zařazení individuí pod určité výrobní vztahy.) Rozdělování výrobků je zřejmě jen výsledkem tohoto rozdělování, které je zahrnuto uvnitř výrobního procesu samého a určuje strukturu výroby. Zkoumat výrobu bez ohledu na toto rozdělování, které je v ní zahrnuto,je zřejmě prázdná abstrakce, zatímco naopak rozdělování výrobků je dáno samo sebou spolu s tímto rozdělováním, které původně tvořilo moment výroby. Ricardo, který se snažil pochopit moderní výrobu v její určité sociální struktuře a který je ekonomem výroby par excellence, prohlašuje právě proto za vlastní téma moderní ekonomie nikoli výrobu, nýbrž rozdělování.^[22] Z toho je opět vidět mělkost ekonomů, kteří líčí výrobu jako věčnou pravdu, kdežto dějiny vypovídají do oblasti rozdělování.

_[*51] Jaký poměr k výrobě má toto rozdělování, které ji samo určuje, to je zřejmě otázka, která spadá do rámce výroby. Kdyby někdo řekl, že přinejmenším tehdy, když výroba musí vycházet z nějakého rozdělování výrobních nástrojů, předchází rozdělování v tomto významu výrobu, tvoří její předpoklad, pak je třeba na to odpovědět, že výroba má vskutku své podmínky a předpoklady, které tvoří její momenty. Ty se mohou zpočátku jevit jako přirozeně vzniklé. Procesem výroby samé se přeměňují z přirozeně vzniklých v dějinné, a jestliže se pro některé období jeví jako přirozený předpoklad výroby, byly pro jiné jejím historickým výsledkem. Uvnitř výroby se ustavičně mění. Např. použití strojů změnilo rozdělování jak výrobních nástrojů, tak výrobků. Tak moderní velké pozemkové vlastnictví je výsledkem jak moderního obchodu a moderního průmyslu, tak výsledkem aplikace průmyslu na zemědělství.

Všechny výše nadhozené otázky se redukují koneckonců na to, jak působí na výrobu všeobecné historické poměry a jaký je poměr výroby k historickému vývoji vůbec. Tato otázka zřejmě patří do podrobného výkladu výroby samé.

Avšak v této triviální formě, v níž jsou nadhozeny výše, mohou být odbyty stejně stručně. Při všech výbojích jsou tři možnosti. Národ-dobyvatel podřídí podmaněné svému vlastnímu způsobu výroby (např. Angličané v Irsku v tomto století, částečně v Indii); nebo nechají dosavadní způsob trvat dál a spokojí se jen s tributem (např. Turci a Římané); nebo dojde k vzájemnému působení, z něhož vznikne něco nového, syntéza (zčásti při germánských výbojích). Ve všech případech způsob výroby, ať už národa-dobyvatele, nebo přemožených, nebo ten, který vzejde ze splynutí obou, určuje nové rozdělování, které nastoupí.^[23] Ačkoli se toto nové rozdělování jeví jako předpoklad pro nové období výroby, je samo opět produktem výroby, a to nejen historické všeobecně, nýbrž určité historické výroby.

Např. Mongolové při pustošení Ruska si počínali přiměřeně svému způsobu výroby, totiž pastevectví, pro něž jsou hlavní podmínkou velké neobydlené prostory. Germánští barbaři, pro které bylo tradičním _[*52] způsobem výroby obdělávání půdy nevolníky a izolovaný život na venkově, mohli podrobit těmto podmínkám římské provincie tím snáze, že koncentrace pozemkového vlastnictví, k níž tam došlo, už úplně převrátila dřívější poměry v zemědělství.

Je tradiční představou, že v jistých obdobích se žilo jen z loupeže. Ale aby se mohlo loupit, musí tu být něco, co lze loupit, tedy výroba. A sám způsob loupeže je opět určen způsobem výroby. Např. stockjobbing nation nemůže být oloupen stejným způsobem jako pastevecký národ.^[24]

V otrokovi je loupen přímo výrobní nástroj. Ale pak musí mít výroba země, pro kterou je loupen, takovou strukturu, aby připouštěla otrockou práci, nebo (jako v Jižní Americe^[25] atd.) musí být vytvořen způsob výroby odpovídající otrokovi.

Zákony mohou zvěčnit nějaký výrobní nástroj, např. půdu, v jistých rodinách. Tyto zákony dostávají ekonomický význam jen tehdy, je-li velké pozemkové vlastnictví v souladu se společenskou výrobou, jako např. v Anglii. Ve Francii se provozovala zemědělská malovýroba, přestože tu bylo velké pozemkové vlastnictví, a proto bylo velké pozemkové vlastnictví revolucí rozbito. Ale zvěčnění parcelace např. s pomocí zákonů? Přes tyto zákony se vlastnictví znovu koncentruje. Vliv zákonů, směřujících k upevnění vztahů rozdělování, a tím jejich působení na výrobu, je třeba určit zvlášť.^[26]

c1) KONEČNĚ SMĚNA A OBĚH

Směna a výroba

Oběh sám je jen určitý moment směny nebo také směna vzatá ve své totalitě.

Pokud je směna jen zprostředkující moment mezi výrobou a rozdělováním, které je jí určeno, na jedné straně, a spotřebou na druhé _[*53] straně, ale spotřeba sama se jeví jako moment výroby, potud jej směna zahrnuta ve výrobě jako moment.

Předně je jasné, že směna činností a schopností, která se děje ve výrobě samé, k ní přímo patří a tvoří její podstatnou stránku. Totéž platí za druhé o směně výrobků, pokud je prostředkem k provedení hotového výrobku určeného pro bezprostřední spotřebu. Potud je směna sama aktem zahrnutým ve výrobě. Za třetí je takzvaná exchange mezi dealers a dealers^[27] co do své organizace právě tak zcela určena výrobou, jako sama vyrábějící činnost. Směna se jeví jako nezávislá vedle výroby, jako lhostejná vůči ní jen v posledním stadiu, kde se výrobek bezprostředně směňuje pro spotřebu. Ale 1. není směna bez dělby práce, ať už je tato dělba přirozeně vzniklá, anebo sama už dějinným výsledkem; 2. soukromá směna předpokládá soukromou výrobu; 3.intenzita směny, stejně jako její extenze, stejně jako její způsob, je určena vývojem a strukturou výroby. Např. směna mezi městem a venkovem; směna na venkově, ve městě atd. Směna se tak jeví ve všech svých momentech buď jako přímo zahrnutá ve výrobě, nebo jako jí určená.

Výsledek, k němuž docházíme, není to, že výroba, rozdělování, směna, spotřeba jsou totožné, nýbrž že všechny tvoří články totality, rozdíly uvnitř jednoty. Výroba přesahuje jak sebe samu v protikladném určení výroby, tak i jiné momenty. Od ní začíná proces vždy znovu. To, že směna a spotřeba nemohou být tím, co přesahuje, je samozřejmé. Totéž platí o rozdělování jakožto rozdělování výrobků. Jako rozdělování činitelů výroby je pak samo momentem výroby. Určitá výroba určuje tedy určitou spotřebu, rozdělování, směnu, určité vzájemné vztahy těchto různých momentů. Ovšem i výroba ve své jednostranné formě je sama zase určována ostatními momenty. Rozšiřuje-li se např. trh, tj. sféra směny, roste výroba co do rozsahu a zároveň se hlouběji dělí. Se změnou rozdělování se mění výroba; např. s koncentrací kapitálu, různým rozdělením obyvatelstva mezi město a venkov atd. A konečně je výroba určována potřebami spotřeby. Dochází k vzájemnému působení mezi různými momenty. Tak je tornu u každého organického celku.

3. METODA POLITICKÉ EKONOMIE

_[*54] Zkoumáme-li danou zemi politicko-ekonomicky, začínáme jejím obyvatelstvem, jeho rozdělením na třídy, mezi město, venkov, moře, mezi různá odvětví výroby, vývozem a dovozem, roční výrobou a spotřebou, cenami zboží atd.

Zdá se správné začínat tím, co je reálné a konkrétní, skutečným předpokladem, tedy např. v ekonomii obyvatelstvem, které je základem a subjektem celého společenského výrobního aktu. Ale při bližším zkoumání se ukazuje, že je to nesprávné. Obyvatelstvo je abstrakce, jestliže např. opominu třídy, z nichž se skládá. A tyto třídy jsou opět prázdné slovo, neznám-li prvky, na kterých jsou založeny, např. námezdní práci, kapitál atd. Ty předpokládají směnu, dělbu práce, ceny atd. Např. kapitál není ničím bez námezdní práce, bez hodnoty, peněz, ceny atd. Kdybych tedy začal obyvatelstvem, byla by to chaotická představa celku a bližším určením bych analyticky docházel ke stále jednodušším pojmům; od konkrétního v představě ke stále hubenějším abstrakcím, až bych došel k nejjednodušším určením. Odtud by pak bylo třeba nastoupit opět zpáteční cestu, až bych došel znovu zpět k obyvatelstvu, tentokrát však ne jako k chaotické představě celku, nýbrž jako k bohaté totalitě S mnoha určeními a vztahy. První cesta je ta, kterou nastoupila ekonomie historicky při svém vzniku. Např. ekonomové 17. století začínají vždycky živým celkem, obyvatelstvem, národem, státem, několika státy atd.; ale končí vždycky tím, že analýzou vynajdou některé určující abstraktní, všeobecné vztahy, jako dělbu práce, peníze, hodnotu atd. Jakmile byly tyto jednotlivé momenty víceméně fixovány a abstrahovány, začaly ekonomické systémy, které postupují od jednoduchého, jako je práce, dělba práce, potřeba, směnná hodnota, až ke státu, ke směně mezi národy a k světovému trhu. Toto je zřejmě vědecky správná metoda. Konkrétní je konkrétní, protože je to shrnutí mnoha určení, tedy jednota rozmanitého. V myšlení se to tudíž jeví jako proces shrnování, jako výsledek, a ne východisko, ačkoli to je skutečné východisko, a tudíž i východisko _[*55] nazírání a představy. Při první cestě se plná představa vypařuje v abstraktní určení; při druhé cestě vedou abstraktní určení k reprodukci konkrétního cestou myšlení. Hegel zabředl tedy do té iluze, že chápal reálno jako výsledek myšlení, které se v sobě shrnuje, sobě se prohlubuje a samo od sebe se pohybuje,^[28] zatímco metoda postupu od abstraktního ke konkrétnímu je pro myšlení pouze způsob, jak si osvojit konkrétní a reprodukovat je jako duchovně konkrétní. Ale to naprosto není proces vzniku konkrétního samého. Např. nejjednodušší ekonomická kategorie, třeba směnná hodnota, předpokládá obyvatelstvo, obyvatelstvo vyrábějící v určitých poměrech; a také jistý druh rodinného nebo obecného či státního systému atd. Nemůže nikdy existovat jinak než jako abstraktní, jednostranný vztah už daného konkrétního živého celku. Jako kategorie existuje naproti tomu směnná hodnota od pradávna. Pro vědomí tedy - a filosofické vědomí je takto určeno - pro něž je pojmové myšlení skutečným člověkem a pojmový svět jako takový teprve skutečnem - jeví se tudíž pohyb kategorií jako skutečný akt výroby - který bohužel dostává jen popud zvenčí - jehož výsledkem je svět;^[29] a toto je - je to však opět tautologie - správné potud, že konkrétní totalita, jakožto myšlenková totalita, jakožto myšlenkové konkrétno, je fakticky produktem myšlení, pojmového chápání; naprosto však ne produktem pojmu, myslícího a sebe sama rodícího mimo nazírání a představu nebo nad nimi, nýbrž je to zpracování nazírání a představ v pojmy. Celek tak, jak se jeví v hlavě jakožto myšlenkový celek, je produktem myslící hlavy, která si osvojuje svět jediným pro ni možným způsobem, způsobem, který se liší od uměleckého, náboženského nebo prakticky duchovního osvojování tohoto světa. Reálný subjekt trvá nadále, jako předtím, mimo hlavu ve své samostatnosti; pokud se totiž hlava chová jen spekulativně, jen teoreticky. I při teoretické metodě musí být tudíž subjekt, společnost, jako předpoklad vždy před představou.

Nemají však tyto jednoduché kategorie také nezávislou historickou nebo přirozenou existenci před konkrétnějšími? Ça dépend. Např. Hegel začíná filosofii práva správně držbou^[30] jako nejjednodušším _[*56] právním vztahem subjektu. Ale neexistuje žádná držba před rodinou nebo vztahy nadvlády a poroby, což jsou vztahy mnohem konkrétnější. Naproti tornu by bylo správné říci, že existují rodiny, kmenové celky, které ještě jen mají v držbě, ale nemají vlastnictví. Jednodušší kategorie se tedy jeví jako vztah jednoduchých rodinných nebo kmenových společenství v poměru k vlastnictví. Ve vyšší společnosti se tato kategorie jeví jako jednodušší vztah vyvinutější organizace. Ale vždy se předpokládá konkrétní substrát, jehož vztahem je držba. Lze si představit jednotlivého divocha, který má něco v držbě. Ale potom není držba právní vztah. Je nesprávné, že držba se historicky vyvíjí v rodinu.^[31] Naopak, držba vždy předpokládá tuto „konkrétnější právní kategorii“. I pak by ovšem platilo alespoň tolik, že jednoduché kategorie jsou výrazem vztahů, za nichž se mohlo realizovat nevyvinuté konkrétno, aniž ještě založilo mnohostrannější vztah nebo poměr, který je duchovně vyjádřen v konkrétnější kategorii; kdežto vyvinutější konkrétno podržuje tutéž kategorii jakožto podřízený vztah. Peníze mohou existovat a existovaly historicky dříve než kapitál, dříve než banky, dříve než námezdní práce atd. Po této stránce lze tedy říci, že jednodušší kategorie může vyjadřovat vládnoucí vztahy méně vyvinutého celku nebo podřízené vztahy vyvinutějšího celku, které historicky už existovaly dříve, než se celek rozvinul po té stránce, která je vyjádřena v konkrétnější kategorii. Potud by chod abstraktního myšlení, které postupuje od nejjednoduššího ke složitému, odpovídal skutečnému historickému procesu.

Z druhé strany lze říci, že jsou velmi vyvinuté, ale přesto historicky nezralejší společenské formy, za nichž se vyskytují nejvyšší formy ekonomie, např. kooperace, rozvinutá dělba práce atd., aniž existují nějaké peníze, např. Peru.^[32] Ani u slovanských občin nevystupují peníze a směna, která je podmiňuje buď vůbec, anebo málo uvnitř jednotlivých občin, nýbrž na jejich hranici, ve styku s jinými občinami; vůbec je nesprávné klást směnu dovnitř občin jako původně konstituující prvek. Objevuje se zpočátku naopak ve vzájemném vztahu různých občin, dříve než mezi členy uvnitř téže občiny. Dále: ačkoli _[*57] peníze hrají velmi brzy a všestranně svou úlohu, přesto ve starověku připadají jako převládající prvek jen jednostranně určeným národům, obchodním národům. A dokonce i v nejvzdělanějším starověku, u Řeků a Římanů, se plné rozvinutí peněz, které se v moderní buržoazní společnosti předpokládá, objevuje jen v období jejich úpadku. Tato zcela jednoduchá kategorie se tedy historicky objevuje ve své plné intenzitě až v nejvyvinutějších stavech společnosti. Naprosto neproniká všemi ekonomickými vztahy. Např. v římské říši v době jejího největšího rozvoje zůstala základem naturální daň a naturální dávka. Peněžní systém se tam plně rozvinul vlastně jen v armádě.^[33] Nikdy se také nezmocňuje celku práce. A tak, ačkoli jednodušší kategorie možná historicky existovala před konkrétnější, může ve svém plném intenzívním a extenzívním rozvinutí patřit právě jen k složitější formě společnosti, kdežto konkrétnější kategorie se plněji rozvinula v méně vyvinuté společenské formě.

Práce se zdá být zcela jednoduchou kategorií. Také představa práce v této obecnosti - jako práce vůbec - je prastará. Ale přesto je „práce“, pojata ekonomicky v této jednoduchosti, právě tak moderní kategorie jako vztahy, které tuto jednoduchou abstrakci plodí. Např. monetární systém klade bohatství ještě zcela objektivně, jako věc mimo sebe v penězích. Oproti tomuto stanovisku bylo velkým pokrokem, jestliže manufakturní anebo komerční systém přenáší zdroj bohatství z předmětu do subjektivní činnosti - do komerční a manufakturní práce - i když stále ještě chápe tuto činnost samu pouze omezeně jako činnost tvořící peníze. Proti tomuto systému stojí systém fyziokratický, který pokládá za práci vytvářející bohatství určitou formu práce - zemědělství - a objekt sám už nevidí v peněžním přestrojení, nýbrž jako produkt vůbec, jako všeobecný výsledek práce. A tento produkt je díky omezenému charakteru činnosti stále ještě produkt určený přírodou - produkt zemědělství, produkt půdy par excellence.

Adam Smith učinil obrovský krok kupředu tím, že odvrhl jakoukoli určenost činnosti vytvářející bohatství - práce jako taková, ani manufakturní, ani obchodní, ani zemědělská, ale jedna jako druhá. S abstraktní _[*58] obecností činnosti vytvářející bohatství už také obecnost předmětu určeného jako bohatství, produkt vůbec, čili zase práce vůbec, ale jako minulá, zpředmětněná práce. Jak těžký a velký byl tento přechod, je vidět z toho, jak Adam Smith sám tu a tam znovu upadá do fyziokratického systému. Mohlo by se tedy zdát, že tím byl nalezen jen abstraktní výraz pro nejjednodušší a nejstarší vztah, v němž lidé - ať v jakékoli formě společnosti - vystupují jako vyrábějící. Z jedné strany je to správné. Z druhé nikoli. Lhostejnost vůči určitému druhu práce předpokládá velmi vyvinutou totalitu skutečných druhů práce, z nichž už žádná není taková, aby všechno ovládala. Tak vznikají nejobecnější abstrakce vůbec jen při nejbohatším konkrétním vývoji, kdy se jedno jeví společné mnohým, obecné všem. Potom už není možné, aby to bylo myšleno jen ve zvláštní formě. Z druhé strany není tato abstrakce práce vůbec jen duchovním výsledkem konkrétní totality prací. Lhostejnost vůči určité práci odpovídá formě společnosti, v níž individua snadno přecházejí z jedné práce do druhé a určitý druh práce je pro ně náhodný a tudíž lhostejný. Práce se zde stala nejen v kategorii, nýbrž ve skutečnosti prostředkem k vytváření bohatství vůbec a přestala být jakožto určení srostlá s individui ve zvláštnosti. Nejvyvinutější je takovýto stav v nejmodernější formě jsoucna buržoazních společností - ve Spojených státech. Zde se tedy nejdříve stává prakticky pravdou abstrakce kategorie „práce“, „práce vůbec“, práce sans phrase, toto východisko moderní ekonomie. Tedy nejjednodušší abstrakce, kterou moderní ekonomie staví do čela a která vyjadřuje prastarý vztah platný pro všechny formy společnosti, se v této abstrakci přesto jeví pravdou jen jako kategorie nejmodernější společnosti. Mohlo by se říci, že to, co se ve Spojených státech jeví jako historický produkt - tato lhostejnost vůči určité práci - jeví se např. u Rusů jako přirozená schopnost. Je to však po čertech rozdíl, mají-li barbaři schopnost, že se jich dá použít ke všemu, či zda civilizovaní lidé používají sami sebe ke všemu. A pak u Rusů této lhostejnosti vůči určenosti práce prakticky odpovídá tradiční připoutanost ke zcela určité práci, ze které je vytrhávají jen vnější vlivy.

_[*59] Tento příklad práce ukazuje pádně, jak i nejabstraktnější kategorie přes svou platnost - právě v důsledku své abstraktnosti - pro všechny epochy jsou přesto v samé určenosti této abstrakce právě tak produktem historických vztahů a mají plnou platnost jen pro tyto vztahy a uvnitř nich.

Buržoazní společnost je nejvyvinutější a nejrozmanitější historická organizace výroby. Kategorie, které vyjadřují její vztahy, pochopení její struktury, dovolují proto zároveň proniknout do struktury a výrobních vztahů všech zaniklých forem společnosti, z jejichž trosek a prvků je vybudována, jejichž nepřekonané zbytky částečně ještě vleče s sebou dál, přičemž pouhé náznaky se vyvinuly k plnému významu atd. Anatomie člověka je klíč k anatomii opice. Náznakům něčeho vyššího u nižších druhů živočichů lze naproti tomu porozumět jen tehdy, je-li to vyšší samo už známo. Tak buržoazní ekonomie poskytuje klíč k antické atd. Naprosto však ne tím způsobem, jak to chápou ekonomové, kteří stírají všechny historické rozdíly a ve všech formách společnosti vidí formy buržoazní. Můžeme porozumět obroku, desátku atd., známe-li pozemkovou rentu. Nesmíme je však ztotožňovat. Protože dále je buržoazní společnost sama jen protikladnou formou vývoje, setkáváme se v ní často se zcela zakrslými nebo dokonce travestovanými vztahy dřívějších forem. Např. obecní vlastnictví. Je-li tedy pravda, že kategorie buržoazní ekonomie obsahují pravdu platnou pro všechny ostatní formy společnosti, je nutno to brát jen cum grano salis. Mohou je obsahovat rozvinuté, zakrnělé, zkarikované apod., vždycky v podstatně odlišné podobě. Takzvaný historický vývoj tkví vůbec v tom, že se poslední forma dívá na předešlé jako na své předstupně a chápe je vždycky jednostranně, protože je zřídka a jen za zcela určitých podmínek schopna kritizovat samu sebe - nemluví se tu ovšem o takových historických obdobích, která se sama považují za dobu úpadku. Křesťanské náboženství bylo schopné napomoci objektivnímu porozumění dřívějším mytologiím teprve tehdy, když jeho sebekritika byla hotova do určitého stupně, abychom tak řekli δυνάμει^[*31].

_[*60] Tak dospěla buržoazní ekonomie k porozumění feudální, antické, orientální společnosti teprve tehdy, až začala sebekritika buržoazní společnosti. Pokud buržoazní ekonomie neupadá do mytologizování, při němž se úplně ztotožňuje s minulostí, její kritika dřívější společnosti, zejména feudální, s níž ještě musela přímo bojovat, se podobala kritice, kterou křesťanství provádělo vůči pohanství nebo také protestantství vůči katolictví.

Jako vůbec u každé historické, sociální vědy je třeba při postupu ekonomických kategorií mít stále na zřeteli, že jak ve skutečnosti, tak v hlavě je dán subjekt, zde moderní buržoazní společnost, a že tudíž kategorie vyjadřují formy jsoucna, určení existence, často jen jednotlivé stránky této určité společnosti, tohoto subjektu, a že tedy také pro vědu naprosto nezačíná teprve tam, od kdy se mluví o ní jako takové. To je třeba mít na zřeteli, protože nám to současně dává do rukou rozhodující dělítko. Např. se zdá, že není nic přirozenějšího než začít pozemkovou rentou, pozemkovým vlastnictvím, protože je vázáno na půdu, zdroj veškeré výroby a veškerého jsoucna, a na první formu výroby všech do jisté míry upevněných společností - na zemědělství. Ale nic by nebylo nesprávnější. Ve všech formách společnosti je to nějaká určitá výroba, která vykazuje všem ostatním jejich postavení a vliv, a tudíž i její vztahy určují postavení a vliv všech ostatních. Je to všeobecné osvětlení, do něhož jsou ponořeny všechny ostatní barvy a které je modifikuje v jejich zvláštnosti. Je to zvláštní éter, který určuje specifickou váhu veškerého jsoucna, které v něm vzniká. Např. u pasteveckých národů. (Pouze lovecké a rybářské národy leží mimo onen bod, kde začíná skutečný vývoj.) U nich se sporadicky vyskytuje jistá forma obdělávání půdy. Tím je určeno pozemkové vlastnictví. Je společné a podržuje tuto formu ve větší či menší míře podle toho, zda tyto národy ve větší či menší míře ještě lpí na své tradici, např. obecní vlastnictví u Slovanů. U národů s usedlým zemědělstvím - tato usedlost je už vysoký stupeň - kde zemědělství převládá, jako v antické a feudální společnosti, má sám průmysl a jeho organizace a ty formy vlastnictví, které jí odpovídají, ve větší či menší míře charakter pozemkového _[*61] vlastnictví; je buď zcela závislý na zemědělství, jako u starých Římanů, nebo jako ve středověku, napodobuje ve městě a v jeho vztazích organizaci venkova. Sám kapitál ve středověku - pokud to není čistý peněžní kapitál - má jakožto tradiční řemeslnický nástroj atd. atd. tento charakter pozemkového vlastnictví. V buržoazní společnosti je tornu naopak. Zemědělství se čím dál tím víc stává pouhým odvětvím průmyslu a je zcela ovládáno kapitálem. Právě tak pozemková renta. Ve všech formách, kde vládne pozemkové vlastnictví, převažují ještě přírodní vztahy. V těch, kde vládne kapitál, převažuje společenský historicky vytvořený prvek. Pozemkovou rentu nelze pochopit bez kapitálu. Kapitál však lze pochopit bez pozemkové renty. Kapitál je všeovládající ekonomická moc buržoazní společnosti. Musí tvořit východisko i konečný bod a musí být vyložen dříve než pozemkové vlastnictví. Teprve když obojí bylo prozkoumáno zvlášť, musí být prozkoumán jejich vzájemný vztah.

Bylo by tedy nepřípustné a nesprávné probírat ekonomické kategorie za sebou v tom pořadí, v němž byly rozhodující historicky. Jejich pořadí je spíš určeno jejich vzájemným vztahem v moderní buržoazní společnosti a tento vztah je právě opačný než ten, který se jeví jako přirozený nebo odpovídající posloupnosti historického vývoje. Nejde o poměr, který ekonomické vztahy historicky zaujímají ve sledu různých forem společnosti. Tím méně jde o jejich pořadí „v ideji“ (Proudhon) (zplesnivělé představě historického pohybu). Jde o jejich strukturu uvnitř moderní buržoazní společnosti.

Ryzost (abstraktní určenost), v níž se jeví obchodní národy - Féničané, Kartaginci - ve starověku, je právě dána samou převahou zemědělských národů. Kapitál jako obchodní nebo peněžní kapitál se jeví právě v této abstrakci, kde kapitál ještě není vládnoucím elementem společností. Lombarďané a Židé zaujímají totéž postavení vůči středověkým společnostem, které provozovaly zemědělství.

Jako další příklad různého postavení, které zaujímají tytéž kategorie na různých stupních společnosti: jedna z posledních forem buržoazní společnosti: joint-stock companies. Objevují se však také na jejím _[*62] počátku ve velkých privilegovaných a monopolem vybavených obchodních společnostech.

Sám pojem národního bohatství se sem tam objevuje u ekonomů 17. století tak - tato představa se částečně udržuje i u ekonomů 18. století -‚ že bohatství se vytváří pouze pro stát, jeho moc pak závisí na tomto bohatství.^[34] To byla ještě neuvědoměle pokrytecká forma, v níž se bohatství samo a jeho výroba ohlašuje jako účel moderních států a státy jsou ještě pokládány jen za prostředek k výrobě bohatství. Rozdělení provést zřejmě takto: 1. obecně abstraktní určení, která tudíž víceméně přísluší všem formám společnosti, ale v tom smyslu, jak byl vyložen výše, 2. kategorie, které tvoří vnitřní strukturu buržoazní společnosti a na nichž spočívají základní třídy. Kapitál, námezdní práce, pozemkové vlastnictví. Jejich vzájemný vztah. Město a venkov. Tři velké společenské třídy. Směna mezi nimi. Oběh. Úvěr (soukromý). 3. Ztvárnění buržoazní společnosti ve formě státu. Zkoumáno ve vztahu k sobě samému. „Neproduktivní“ třídy. Daně. Státní dluh. Veřejný úvěr. Obyvatelstvo. Kolonie. Vystěhovalectví. 4. Mezinárodní vztahy výroby. Mezinárodní dělba práce. Mezinárodní směna. Vývoz a dovoz. Směnečný kurs. 5. Světový trh a krize.^[35]

4. VÝROBA

VÝROBNÍ PROSTŘEDKY A VÝROBNÍ VZTAHY
VÝROBNÍ VZTAHY A SMĚNNÉ VZTAHY
FORMY STÁTU A FORMY VĚDOMÍ V POMĚRU K VÝROBNÍM A SMĚNNÝM VZTAHŮM
PRÁVNÍ VZTAHY A RODINNÉ VZTAHY

Notabene k bodům, o nichž je třeba se tu zmínit a na něž se nesmí zapomenout:

1. Válka se rozvinula dříve než mír; způsob, jak se válkou a v armádách atd. jisté ekonomické vztahy, jako námezdní práce, užívání strojů atd. vyvinuly dříve než uvnitř buržoazní společnosti. Stejně tak _[*63] vztah mezi produktivní silou a směnnými vztahy je obzvlášť názorný v armádě.^[33]

2. Poměr dosavadního ideálního dějepisectví k reálnému. Zejména takzvané kulturní dějiny, staré dějiny náboženství a států. (Při této příležitosti lze také říci něco o různých způsobech dosavadního dějepisectví. Takzvané objektivní. Subjektivní (morální aj.). Filosofické.)

3. Druhořadé a třetiřadé, vůbec odvozené, přenesené, nepůvodní výrobní vztahy. Zde působení mezinárodních vztahů.

4. Výtky, že toto pojetí je materialismus. Vztah k naturalistickému materialismu.

5. Dialektika pojmů produktivní síla (výrobní prostředek) a výrobní vztah, dialektika, její hranice je třeba určit a která neruší reálné rozdíly.^[36]

6. Nerovný poměr vývoje materiální výroby např. k umělecké produkci. Vůbec pojem pokroku nepojímat v obvyklé abstrakci. Moderní umění atd. Tato disproporce není ještě tak důležitá a tak těžko pochopitelná jako ve sféře prakticko-sociálních vztahů. Např. u vzdělání. Poměr Spojených států k Evropě. Ale vlastní obtížný bod, který je zde třeba rozebrat, je ten, jak se výrobní vztahy jakožto právní vztahy začínají nerovnoměrně vyvíjet. Tedy např. poměr římského soukromého práva (v trestním a veřejném právu to není tolik) k moderní výrobě.

7. Toto pojetí se jeví jako nutný vývoj. Avšak oprávněnost náhody. Jak. (Též svoboda aj.) (Působení komunikačních prostředků. Světové dějiny neexistovaly vždy; dějiny jakožto světové dějiny výsledkem.)

8. Východiskem je ovšem přírodní určenost; subjektivně a objektivně. Kmeny, rasy atd.

U umění je známo, že určitá období jeho rozkvětu nemají žádný vztah k všeobecnému vývoji společnosti, tedy ani k vývoji materiální základny, která je zároveň jakousi kostrou její organizace. Např. Řekové ve srovnání s moderními nebo také Shakespeare. U některých forem umění, např. u eposu, se dokonce uznává, že nemohou být vytvořeny ve své klasické podobě tvořící epochu světových dějin, jakmile se objevuje umělecká produkce jako taková; že tedy v oblasti umění samého jsou jisté významné umělecké útvary možné jen na nevyvinutém _[*64] stupni vývoje umění. Je-li tornu tak uvnitř oblasti umění ve vztahu různých druhů umění, je už méně nápadné, že je tornu stejně ve vztahu celé oblasti umění k všeobecnému vývoji společnosti. Obtíž je jen ve všeobecném pojetí těchto rozporů. Jakmile jsou specifikovány, jsou už vysvětleny.

Vezměme např. poměr řeckého umění a pak Shakespeara k přítomnosti. Je známo, že řecká mytologie je nejen zbrojnici řeckého umění, nýbrž i jeho půdou. Je názor na přírodu a na společenské poměry, o nějž se opírá řecká fantazie a tedy i řecké (umění), možný se selfaktory a železnicemi, lokomotivami a elektrickými telegrafy? Co je Vulkán proti firmě Roberts a spol., Jupiter proti hromosvodu a Hermes proti Crédit mobilier? Veškerá mytologie přemáhá a ovládá a utváří přírodní síly v představivosti a představivostí: mizí tedy se skutečnou vládou nad těmito přírodními silami. Co s Fámou, když tu je Printing House Square? Řecké umění předpokládá řeckou mytologii, tj. přírodu a společenské formy, zpracované bezděčně uměleckým způsobem lidovou fantazií. To je jeho materiál. Ne kterákoli mytologie, tj. ne kterékoli bezděčné umělecké zpracování přírody (zde se přírodou rozumí všechno předmětné, tedy včetně společnosti). Egyptská mytologie nemohla být nikdy půdou nebo mateřským lůnem řeckého umění. Ale rozhodně mytologie. Tedy rozhodně ne vývoj společnosti, který vylučuje jakýkoli mytologický poměr k přírodě, jakýkoli mytologizující poměr k ní; který tedy vyžaduje od umělce fantazii nezávislou na mytologii.^[37]

Z druhé strany: je možný Achilles se střelným prachem a olovem? Či vůbec „Iliada“ s tiskařským lisem nebo dokonce tiskařským strojem? Neumlkají nutně zpěvy, zkazky a múzy s tiskařským lisem, tedy nezanikají tím nezbytné podmínky epické poezie?

Ale obtíž nespočívá v tom pochopit, že řecké umění a epos jsou vázány na jisté formy společenského vývoje. Obtíž je v tom, že nám ještě stále poskytují umělecký požitek a v určitém smyslu platí jako norma a nedostižný vzor.

Muž se nemůže znovu stát dítětem, jinak zdětinští. Ale což ho _[*65] netěší naivita dítěte a což se nemusí sám na vyšším stupni snažit reprodukovat svou pravdu? Neožívá v dětské povaze v každé epoše její vlastní charakter ve své přirozené pravdivosti? Proč by historické dětství lidstva tam, kde se nejkrásněji rozvinulo, nemělo na nás působit svým věčným půvabem jako stupeň, který se už nikdy nevrátí? Bývají nevychované děti a přemoudřelé děti. Mnohé ze starých národů patří do této kategorie. Normálními dětmi byli Řekové. Půvab jejich umění pro nás není v rozporu s nevyvinutým společenským stupněm, na němž vyrostlo. Je spíše jeho výsledkem a je nerozlučně spjat S tím, že nezralé společenské podmínky, za nichž vzniklo a jedině mohlo vzniknout, se nemohou nikdy vrátit.