KAPITOLA O PENĚZÍCH (část 1)

_[*68] „Kapitola o penězích“ zahrnuje sešit I a prvních sedm stránek sešitu II. Sešit I vznikl v říjnu 1857, Marx však neuvedl datum.

_[*69] Alfred Darimon: O reformě bank. Paříž 1856.^[38]

„Všechno zlo pochází z toho, že se trvá na zachování nadvlády drahých kovů v cirkulaci a ve směně.“ (Str. 1, 2.)

Začíná opatřeními, k nimž sáhla Francouzská banka v říjnu 1855, aby zabránila postupnému klesání své pokladní hotovosti (str. 1, 2). Chce nám podat statistický přehled o stavu této banky za posledních šest měsíců, které předcházely jejím říjnovým opatřením. Proto srovnává její zásobu zlata v prutech za každý z těchto šesti měsíců s „pohyb portfeje“^[*32], tj. s masou diskontů, které provedla (cenných papírů směnek, které jsou v jejím portfeji). Číslo vyjadřující hodnotu cenných papírů, které jsou v držení banky, „reprezentuje“ podle Darimona „větší či menší potřebu jejích služeb, kterou pociťuje veřejnost anebo, což vychází nastejno, potřeby cirkulace“ (str. 2). Vychází to nastejno? Ale vůbec ne. Kdyby masa cenných papírů předložených k diskontu byla totožná s „potřebami cirkulace“, peněžního oběhu ve vlastním smyslu slova, byl by oběh bankovek nutně určen masou diskontovaných směnek. Tento pohyb však zpravidla nejen nebývá paralelní, nýbrž zhusta je opačný. Masa diskontovaných směnek a její kolísání vyjadřují potřeby úvěru, zatímco masa obíhajících peněz je určena úplně jinými vlivy. Kdyby byl Darimon chtěl dojít k nějakým závěrům o oběhu, byl by musel především vedle rubriky o zásobách zlata v prutech a vedle rubriky o diskontovaných směnkác postavit rubriku o sumě obíhajících bankovek. Je nabíledni, že mluvit o potřebách oběhu předpokládalo především zjistit kolísání _[*70] ve skutečném oběhu. Vynechání tohoto nezbytného článku srovnání prozrazuje ihned diletantské břídilství a záměrné směšování potřeb úvěru s potřebami oběhu peněz - směšování, na němž se ve skutečnosti zakládá celé tajemství proudhonovské moudrosti. (Výkazy o úmrtnosti, v nichž by figurovaly na jedné straně nemoci, na druhé straně úmrtí, ale na porody by se zapomnělo.) Ty dvě rubriky, které Darimon podává (viz str. 3), rubrika o zásobě kovů v bance od dubna do září na jedné a pohyb jejího portfeje na druhé straně, vyjadřují pouze tautologický fakt, který nepotřebuje statistické ilustrace, že tou měrou, jak se do banky ukládaly směnky, které z ní měly odčerpat kovy, se její portfej plnil směnkami a z jejích sklepů se vytrácely kovy. A dokonce ani tato tautologie, kterou chce Darimon dokázat svou tabulkou, v ní není vyjádřena jasně. Tabulka naopak ukazuje, že zásoba kovů v bance poklesla od 12. dubna do 13. září 1855 zhruba o 144 miliónů, zatímco papíry v jejím portfeji vzrostly zhruba o 108 miliónů^[*33]. Pokles zlatých zásob tedy převýšil o 36 miliónů^[*34] přírůstek diskontovaných cenných papírů. Totožnost obou pohybů bere za své na tomto celkovém výsledku pětiměsíčního^[*35] pohybu. Přesnější srovnání čísel nám ukazuje další inkongruence.

_[*71] Jinými slovy: od 12. dubna do 10. května klesá zásoba kovů o 11 700 769, zatímco položka cenných papírů klesá^[*40] o 12 159 388; tj. úbytek^[*41] cenných papírů převyšuje pokles zásoby kovů zhruba o půl miliónu (458 619 fr.). Opačný fakt, ale v daleko překvapivějším měřítku se ukazuje, srovnáme-li měsíc květen s měsícem červnem:

Zásoba kovů klesla podle toho od 10. května do 14. června o 13 144 216 fr.^[*44] Vzrostly její cenné papíry ve stejné míře? Právě naopak, v téže době poklesly o 375 487 fr.^[*45] Nemáme tu tedy už jen kvantitativní nepoměr při poklesu na jedné straně a vzestupu na druhé straně. Sám nepřímý poměr obou pohybů zmizel. Enormní pokles na jedné straně provází relativně slabý pokles na druhé straně.

Srovnání měsíců června a července ukazuje pokles zásoby kovů o 93140199 a přírůstek cenných papírů o 71 329 818^[*47], tj. pokles zásoby kovů je o 21 810 381 fr.^[*48] větší než přírůstek portfeje.

_[*72] Vidíme vzestup na obou stranách, u zásoby kovů o 24 154 830, u portfeje mnohem významnější přírůstek o 76 990 348 fr.^[*50]

Pokles zásoby kovů o 50 139 110 fr.^[*53] je tu provázen poklesem cenných papírů o 27 299 042 fr.^[54] (Přes restrikční opatření Francouzské banky se do prosince 1855 její pokladní hotovost opět zmenšila o 24 miliónů.)

Co platí pro Petra, platí i pro Pavla. Pravdy, které vyplývají z postupného srovnání šesti měsíců, si mohou činit stejný nárok na správnost jako pravdy, které vyplývají z páně Darimonova srovnání obou koncových bodů řady. A co ukazuje toto srovnání? Pravdy, které se navzájem popírají. - Jednou^[*55] růst portfeje, provázený poklesem zásoby kovů, ale tak, že pokles zásoby kovů je větší než růst^[*56] portfeje (měsíc červen až červenec). Třikrát^[*57] pokles zásoby kovů provázený poklesem portfeje, ale tak, že pokles portfeje se dvakrát nekryje s poklesem zásoby kovů (měsíc květen až červen a srpen až září) a jednou je pokles portfeje větší než pokles zásoby kovů, a nakonec jednou vzestup zásoby kovů a vzestup portfeje, ale tak, že první se nekryje s druhým. Pokles na jedné straně, vzestup na druhé straně; pokles na obou stranách; vzestup na obou stranách; tedy všechno, jen ne neměnný zákon, především žádná nepřímá úměrnost, dokonce _[*73] ani ne vzájemné působení, protože pokles portfeje není příčinou poklesu zásoby kovů, a růst portfeje nemůže být příčinou růstu zásoby kovů. Nepřímá úměrnost a vzájemné působení není zjištěno ani izolovaným srovnáním, které Darimon provádí mezi prvním a posledním měsícem. Jestliže se růst portfeje o 108 miliónů^[*58] rozchází s poklesem zásoby kovů o 144 miliónů, zbývá ještě možnost, že mezi vzestupem na jedné straně a poklesem na druhé straně neexistuje žádný kauzální nexus. Statistická ilustrace, místo aby dala odpověď, nadhodila spíš množství vzájemně se křížících otázek, místo jednoho problému celou kopu. Problémy by ve skutečnosti zmizely, jakmile by pan Darimon vedle rubriky zásoby kovů a portfeje (diskontovaných papírů) postavil ještě rubriky oběhu bankovek a depozit. Menší pokles na straně zásoby kovů než růst portfeje by se vysvětlil tím, že depozita kovů ve stejné době vzrostla nebo že část bankovek vydaných při diskontu nebyla směněna za kov, nýbrž zůstala v oběhu, nebo konečně, že vydané bankovky nezvýšily oběh, ale vrátily se ihned ve formě depozit nebo při placení propadlých směnek. Pokles zásoby kovů provázený menším poklesem portfeje by se vysvětlil tím, že byla z banky stažena depozita anebo že jí byly předloženy bankovky k výměně za kov, a tak byl její vlastní diskont omezen držiteli stažených depozit nebo držiteli bankovek směněných za kov. A konečně menší pokles zásoby kovů, provázený menším poklesem portfeje, by se vysvětlil stejnými důvody (nebereme tu vůbec zřetel na odliv způsobený nahrazováním stříbrných peněz uvnitř země, protože Darimon jejich nahrazování nezahrnuje do své úvahy). Avšak rubriky, které by se tak vysvětlily jedna druhou, by byly také dokázaly to, co se dokázat . nemělo, že totiž uspokojení rostoucích obchodních potřeb banky nepodmiňuje nutně vzrůst oběhu jejích bankovek, že zmenšení nebo zvětšení tohoto oběhu neodpovídá zmenšení nebo zvětšení její zásoby kovů, že banka nekontroluje masu oběžných prostředků atd. - To všechno jsou výsledky, které se panu Darimonovi _[*74] nehodily do krámu. Ve snaze rychle a hlasitě vyslovit své předpojaté mínění, že mezi kovovou základnou banky, reprezentovanou její zásobou kovů, a potřebami oběhu, reprezentovanými podle jeho názoru portfejem, je protiklad, vytrhává dvě rubriky z nutného celku, takže ztrácejí v této izolaci jakýkoli smysl nebo svědčí nanejvýš proti němu. Zdrželi jsme se u tohoto faktu^[39], abychom na jednom příkladu ukázali, jakou hodnotu mají statistické a pozitivní ilustrace proudhonovců. Místo aby jim ekonomická fakta sloužila k prověření jejich teorií, dokazují, že se s fakty nevyrovnávají, aby si s nimi mohli pohrávat. Způsob, jak si s nimi hrají, naopak ukazuje, jak vzniká jejich teoretická abstrakce.

Sledujme Darimona dále.

Jakmile Francouzská banka viděla, že její zásoba kovů klesla o 144 miliónů a její portfej vzrostl o 108 miliónů^[*59], sáhla 4. a 18. října 1855 k ochranným opatřením ve prospěch svých sklepů a proti svému portfeji. Zvýšila postupně diskont ze 4 na 5 a z 5 na 6 % a zkrátila lhůtu splatnosti směnek předložených k diskontu z 90 na 75 dní. Jinými slovy: ztížila podmínky, za nichž dávala svůj kov k dispozici obchodu. Co to dokazuje? „Dokazuje to,“ říká Darimon, „že banka, která je organizována podle dnešních zásad, tj. je založena na nadvládě zlata a stříbra, se vyhýbá službě veřejnosti právě v okamžiku, kdy veřejnost její služby nejvíc potřebuje.«^[40] Potřeboval pan Darimon svá čísla k tornu, aby dokázal, že nabídka zdražuje své služby tou měrou, jak na ni poptávka vznáší nároky (a zároveň ji předstihuje)? A neřídí se panstvo, které vůči bance reprezentuje „veřejnost“, týmiž „příjemnými životními návyky“^[41]? A lidumilní obchodníci s obilím, kteří předkládali bance směnky, aby dostali bankovky, bankovky směnili za zlato banky, zlato banky vyměnili za obilí z ciziny a toto obilí z ciziny za peníze francouzské veřejnosti, ti snad vycházeli z myšlenky, že - když teď veřejnost potřebuje hlavně obilí -je jejich povinností prodávat obilí laciněji, anebo naopak zaútočili na banku, _[*75] aby využili růstu cen obilí, nesnází veřejnosti a nepoměru mezi její poptávkou a nabídkou? A banka má být z tohoto všeobecného ekonomického zákona vyňata? To je nápad! Ale dnešní organizace bank nese už patrně s sebou, že zlato musí být nashromážděno v tak velikém množství, aby tento kupní prostředek, který by mohl být národu při nedostatku obilí velmi užitečný, byl odsouzen k nečinnosti, aby se kapitál, který by měl procházet plodnými proměnami ve výrobě, stal neproduktivním a zahálejícím základem oběhu. V tomto případě by tedy šlo o to, že za nynější organizace bank je neproduktivní zásoba kovů větší než její nezbytné minimum, protože úspora zlata a stříbra v oběhu nebyla ještě zredukována na ekonomickou mez. Šlo o větší nebo menší množství na stejné základně. Ale otázka by tím ze socialistické výšiny klesla na rovinu buržoazní praxe, na níž ji najdeme u většiny anglických buržoazních odpůrců Anglické banky. Jaký úpadek! Či snad nejde o větší či menší úsporu kovu pomocí bankovek a jiných bankovních zařízení, nýbrž o úplné opuštění kovového základu? Ale k tomu nestačí ani statistická pohádka, ani její morální naučení. Má-li banka, ať už za jakýchkoli okolností, posílat do zahraničí v případě nouze drahé kovy, musí tyto kovy napřed nashromáždit, a má-li je cizina přijmout výměnou za své zboží, musejí si uhájit svou nadvládu.

Příčiny, které připravily banku o drahé kovy, byly podle Darimona neúroda, a proto i nutnost dovozu obilí ze zahraničí.^[42] Zapomíná na nedostatečnou sklizeň hedvábí a na nutnost nakupovat velké množství hedvábí v Číně. Dále Darimon říká: velké a četné podniky, které byly spjaty s posledními měsíci pařížské průmyslové výstavy.^[43] Zapomíná opět na velké spekulace a podniky v zahraničí, do kterých se pouštěla Crédit mobilier a její konkurenti, aby dokázali, jak říká Isaac Péreire, že francouzský kapitál má v porovnání s jinými kapitály pozoruhodně kosmopolitní ráz, stejně jako francouzský jazyk v porovnání s jinými jazyky.^[44] K tomu ještě neproduktivní výdaje způsobené válkou na Východě: půjčka 750 miliónů. Na jedné straně tedy velký a neočekávaný výpadek ve dvou nejvýznamnějších odvětvích _[*76] francouzské výroby! Na druhé straně neobvyklé vynaložení francouzského kapitálu na zahraničních trzích v podnicích, které rozhodně nepřinesly bezprostřední ekvivalent a z nichž některé možná nebudou nikdy krýt ani své výrobní náklady! Aby se mohl krýt na jedné straně pokles domácí výroby dovozem, a na druhé straně vzrůst průmyslového podnikání v zahraničí, k tomu nebylo zapotřebí oběhových znaků, které slouží k výměně ekvivalentů, ale ekvivalentu samého, nebylo třeba peněz, ale kapitálu. Úbytek francouzské domácí produkce rozhodně nebyl ekvivalentem za zaměstnání francouzského kapitálu v zahraničí. Předpokládejme, že Francouzská banka by se neopírala o kovový základ a že by cizina byla ochotna přijmout francouzský ekvivalent nebo kapitál v jakékoli formě, nejen ve specifické formě drahých kovů. Nemusela by banka stejně zvýšit podmínky diskontu právě ve chvíli, kdy „veřejnost“ nejvíc stála o její služby? Bankovky, v nichž eskontuje směnky této veřejnosti, nejsou teď nic jiného než poukázky na zlato a stříbro. Za našeho předpokladu by to byly poukázky na zásoby výrobků národa a na bezprostřední možnosti využití jeho pracovní síly: to první je omezené, to druhé se dá rozmnožit jen ve velmi konkrétních hranicích a v určitých časových obdobích. Naproti tornu stroj na výrobu papíru je nevyčerpatelný a může působit jako kouzelný proutek. Ve stejné době, kdy neúroda obilí a nedostatečná sklizeň hedvábí enormně zmenšily přímo směnitelné bohatství národa, fixují železniční, těžební a jiné podniky mimo vlastní území toto přímo směnitelné bohatství ve formě, která nevytváří žádný bezprostřední ekvivalent a která je tedy prozatím pohlcuje bez náhrady! Přímo směnitelné bohatství národa, schopné oběhu, které lze poslat do ciziny, se tedy nutně zmenšilo! Na druhé straně neomezený růst bankovních poukázek. Bezprostřední důsledek: vzestup cen výrobků, surovin a práce. Na druhé straně pokles ceny bankovních poukázek. Banka by nerozmnožila národní bohatství jako švihnutím kouzelného proutku, Jen by úplně běžnou operací znehodnotila své vlastní papíry. A spolu s tímto znehodnocením by se prudce ochromila výroba! Ale ne, ozývá se náš proudhonovec. Naše _[*77] nová organizace bank by se nespokojila negativní zásluhou, že odstranila kovový základ a všechno ostatní nechala při starém. Vytvořila by zcela nové výrobní i směnné podmínky, působila by tedy za zcela jiných předpokladů. Nerevolucionovalo svého času výrobní podmínky i zavedení dnešních bank? Byl by snad bez koncentrace úvěru, která se uskutečnila zavedením bank, bez státní renty, která se tím vytvořila v protikladu k pozemkové rentě - tak vznikly finance v protikladu k pozemkovému vlastnictví, finanční kapitál^[*60] v protikladu k pozemkovému kapitálu^[*61] - byl by bez této nové oběhové instituce možný vznik velkého moderního průmyslu, byly by možné akciové společnosti atd. a tisíceré formy obíhajících papírů, které jsou právě tak produkty, jako výrobními podmínkami moderního obchodu a moderního průmyslu?

Dostali jsme se tu k základní otázce, která už nesouvisí s naším východiskem. Obecně by zněla takto: Je možné změnou v nástroji oběhu - v organizaci oběhu - revolucionovat stávající výrobní vztahy a jim odpovídající poměry v rozdělování? A další otázka: Je možné se pouštět do takové přeměny oběhu, aniž bychom se dotkli stávajících výrobních vztahů a společenských vztahů na nich založených? Kdyby každá taková přeměna oběhu sama zase předpokládala změny ostatních výrobních podmínek a společenské převraty, pak by se ovšem rázem zhroutilo učení, které navrhuje umělé zásahy do oběhu, aby se na jedné straně vyhnulo násilnému charakteru změn, a na druhé straně z těchto změn samých nedělá předpoklad, ale naopak postupný výsledek přeměny oběhu. Už nesprávnost tohoto základního předpokladu by dokazovala stejné nepochopení vnitřní souvislosti výrobních, rozdělovacích i oběhových vztahů. Historický příklad, o kterém jsme se zmínili výše, přirozeně nemůže být rozhodující, protože moderní úvěrové instituce byly právě tak účinkem jako příčinou koncentrace kapitálu, jsou pouze jejím momentem, a koncentrace _[*78] majetku se může urychlit právě tak nedostatkem oběhu (např. ve starém Římě), jako usnadněním oběhu. Dále by bylo třeba prozkoumat, nebo by to spíš spadalo do obecné otázky, mohou-li různé civilizované formy peněz - kovové peníze, papírové peníze, úvěrové peníze, pracovní peníze (tyto jako socialistická forma) - dosáhnout toho, co se po nich žádá, aniž by zrušily sám výrobní vztah vyjádřený v kategorii peněz, a zda to na druhé straně zase není požadavek, který sám sebe ruší, chceme-li se formální přeměnou nějakého vztahu přenést přes jeho podstatné podmínky. Různé formy peněz mohou lépe odpovídat společenské výrobě na různých stupních, jedna forma může odstranit zlořády, na něž jiná forma nestačí; avšak žádná z nich, pokud zůstávají formami peněz a pokud peníze zůstávají podstatným výrobním vztahem, nemůže zrušit rozpory inherentní peněžnímu vztahu; může je jen v té či oné formě reprezentovat. Žádná forma námezdní práce nemůže překonat zlořády námezdní práce samé, i když jedna může překonat zlořády druhé. Jedna páka může odpor matérie v klidu překonat lépe než druhá. Všechny jsou založeny na tom, že odpor trvá. Tuto obecnou otázku o vztahu oběhu k ostatním výrobním vztahům je možno přirozeně nadhodit až nakonec. Podezřelé je to, že Proudhon a spol. ji ani nevytyčují v čisté formě, že o tom jen příležitostně řeční. Místa, kde je o tom nějaká zmínka, bude třeba vždycky důkladně projít.

Už z Darimonových prvních vět vyplývá, že plně ztotožňuje peněžní oběh a úvěr, což je ekonomicky nesprávné. (Crédit gratuit^[*62] je mimochodem jen licoměrně šosácká a nesmělá forma teze: La propriété c’est le vol.^[*63] Místo aby dělníci kapitalistům kapitál vzali, mají být kapitalisté donuceni k tomu, aby jim ho dali.)^[45] K tomu je také třeba se vrátit.

Ve zpracovávaném tématu došel Darimon jen k tornu, že banky, které obchodují s úvěrem, stejně jako obchodníci, kteří obchodují se zbožím nebo dělníci, kteří obchodují se svou prací, prodávají _[*79] dráže, když poptávka stoupá v poměru k nabídce, tj. zhoršují své služby veřejnosti právě ve chvíli, kdy je veřejnost nejvíc potřebuje. Viděli jsme, že banka si tak počínat musí, ať už vydává bankovky směnitelné nebo nesměnitelné.

Postup Francouzské banky v říjnu 1855 vyvolal „halasný pokřik“ (str. 4) a „velkou diskusi“ mezi ní a mluvčími veřejnosti. Darirnon podává resumé z této diskuse nebo předstírá, že je podává. Budeme ho zde sledovat jen příležitostně, protože jeho resumé ukazuje slabiny obou odpůrců, kteří neustále odbočují a nedrží se věci. Je to tápání v povrchních příčinách. Každý z odpůrců co chvíli odhodí svou zbraň a chopí se jiné. Jednomu ani druhému se nepodaří udeřit, nejen proto, že neustále střídají zbraně, jimiž by se měli bít, ale také proto, že sotva se utkají na jednom poli, už prchají na jiné.

Od roku 1806 do roku 1855 nebyl ve Francii zvýšen diskont na 6%: nepřetržitě po 50 let jsou směnky splatné nejpozději za 90 dní.^[46]

Slabina, kterou má obrana banky v Darimonově podání, i jeho vlastní nesprávná představa vychází najevo např. z tohoto místa jeho fiktivního dialogu.

Odpůrce banky říká: „Díky svému monopolu disponujete úvěrem a regulujete jej. Tváříte-li se přísně, eskontní bankéři vás nejen napodobují, ale ještě přehánějí vaši přísnost... Vaše opatření zablokovala obchody.“ (Str. 5.)

Banka na to říká, a to dokonce „pokorně“: „Co mám dělat? pokorně říká banka… Mám-li se zabezpečit před cizinou, musím se zabezpečit i před krajany... Především je nutné zabránit unikání kovových peněz, bez nichž nic nejsem a nic nezmohu.“ (Str. 5.)

Bance se přisuzuje pošetilost. V autorově podání banka obchází tuto otázku, utíká se k obecné frázi, aby se jí mohlo odpovědět obecnou frází. Banka sdílí v tomto dialogu Darimonovu iluzi, že na základě svého monopolu skutečně reguluje úvěr. Fakticky začíná moc banky teprve tam, kde moc soukromých „eskontérů“ končí, tedy ve chvíli, kdy její moc je sama značně omezena. Stačí, aby se banka ve chvíli, kdy je na peněžním trhu uspokojivý stav a každý eskontuje _[*80] za 2¹/₂%, zastavila na 5 %, a eskontní bankéři, místo aby ji napodobili, odeskontují jí všechny obchody před nosem. Nikde se to neukázalo názorněji než v dějinách Anglické banky po vydání zákona z roku 1844, který z ní udělal v diskontním obchodě atd. skutečného soupeře soukromých bankéřů. Aby si v obdobích uspokojivého peněžního trhu zajistila podíl, a to rostoucí podíl na diskontním obchodě, musela Anglická banka neustále snižovat diskont nejen na sazbu soukromých bankéřů, ale často i pod ni. Její „regulování úvěru“ je tedy třeba brát cum grano salis, kdežto Darimon si svou pověrečnou víru v bezpodmínečnou kontrolu banky nad peněžním trhem a úvěrem bere za východisko zkoumání.

Místo aby kriticky zkoumal podmínky její skutečné moci nad peněžním trhem, chytá se ihned fráze, že pro ni jsou kovové peníze vším a že musí zabránit jejich odlivu do ciziny. Profesor z Collège de France (Chevalier) odpovídá: „Zlato a stříbro jsou zboží jako každé jiné... Její kovová rezerva je dobrá jen k tomu, aby se mohla v naléhavých případech poslat do ciziny za nákupy.“ Banka odpovídá: „Kovové peníze nejsou zboží jako každé jiné; je to nástroj směny a z tohoto titulu požívají té výsady, že předpisují zákony všem ostatním zbožím.“ Tu skočí Darimon soupeřům do řeči: „Této výsadě, jíž požívají zlato a stříbro, totiž že jsou jedinými autentickými nástroji oběhu a směny, musíme tedy přičíst nejen nynější krizi, nýbrž i periodické obchodní krize.“ Abychom se vyhnuli všem nepříjemnostem krizí, „stačilo by, aby zlato a stříbro bylo zboží jako každé jiné, anebo, přesněji řečeno, aby každé zboží bylo nástrojem směny s týmž postavením (au même titre) (z téhož titulu) jako zlato a stříbro; aby se výrobky směňovaly opravdu za výrobky.“ (Str. 5-7.)

Jak povrchně je tu podána sporná otázka! Vydává-li banka poukázky na peníze (bankovky) a dluhopisy na kapitál, splatné ve zlatě (stříbře) (depozita), rozumí se samo sebou, že může snášet a trpět pokles svých kovových zásob jen do určitého stupně, pak na to musí reagovat. To nemá co dělat s teorií kovových peněz. K Darimonově učení o krizi se ještě vrátíme.^[47]

_[*81] V části „Stručná historie krizí oběhu“^[48] vynechává pan Darimon anglickou krizi z let 1809 až 1811 a omezuje se jen na to, že k roku 1810 zaznamenává jmenování Výboru pro drahé kovy, a za rok 1811 zase vynechává skutečnou krizi (která začala v roce 1809) a omezuje se na konstatování, že Dolní sněmovna přijala rezoluci, podle níž „znehodnocení bankovek oproti drahým kovům nepramení ze znehodnocení papírových peněz, nýbrž ze zdražení drahých kovů“, a na Ricardův pamflet zastávající opačné tvrzení, z něhož prý vyplývá závěr: „Peníze ve svém nejdokonalejším stavu jsou papírové peníze“ (str. 22, 23). Krize z let 1809 a 1811 tady byly důležité, protože banka tehdy vydávala nesměnitelné bankovky; krize tedy v žádném případě nevznikaly ze směnitelnosti bankovek za zlato (kov), a v žádném případě se jim tedy nedalo zabránit odstraněním této směnitelnosti. Darimon se přes tyto skutečnosti, které odporují jeho učení o krizích, přenáší lehce jako pták. Chytá se Ricardova aforismu, který nemá s vlastním předmětem pamfletu - znehodnocením bankovek - nic společného. Ignoruje fakt, že Ricardovo učení o penězích je plně vyvráceno i se svými nesprávnými předpoklady, že banka kontroluje počet obíhajících bankovek, že množství oběživa určuje ceny, zatímco naopak ceny určují množství oběživa atd. Za doby Ricardovy nebyly ještě detailní studie o jevech peněžního oběhu.^[49] To jen mimochodem.

Zlato a stříbro jsou zboží jako každé jiné. Zlato a stříbro nejsou zboží jako každé jiné: jako všeobecný nástroj směny jsou zbožím privilegovaným a právě na základě této výsady degradují ostatní zboží. To je poslední analýza, na niž Darimon redukuje tento antagonismus. Odstraňte výsady zlata a stříbra, degradujte je do postavení všeho ostatního zboží, rozhoduje Darimon v poslední instanci. Tak se zbavíte specifického zla zlatých a stříbrných peněz nebo bankovek směnitelných za zlato a stříbro. Odstraníte všechno zlo. Anebo naopak povyšte všechno zboží na úroveň monopolu, který zatím měly výlučně zlato a stříbro. Ponechte papeže, ale udělejte papeže z každého. Odstraňte peníze tím, že uděláte peníze z každého zboží a že je obdaříte _[*82] specifickými vlastnostmi peněz. Tady je právě otázka, zda sám problém není nesmyslný a zda tedy nemožnost řešení není už v podmínkách daných úkolem. Odpověď může často záležet jen v kritice otázky a může být často řešena už jen tím, že popře samu otázku. Skutečná otázka zní takto: Nevynucuje si sama buržoazní soustava směny specifický směnný nástroj? Nevytváří nutně zvláštní ekvivalent pro všechny hodnoty? Jedna forma tohoto směnného nástroje či tohoto ekvivalentu může být pohodlnější, vhodnější, může být spojena s menšími obtížemi než druhá. Ale obtíže, které vyplývají z existence zvláštního nástroje směny, zvláštního a přece všeobecného ekvivalentu, by se musely reprodukovat v každé formě, i když různým způsobem. Tuto otázku Darimon samozřejmě plný nadšení přechází. Odstraňte peníze, ale zároveň je neodstraňujte! Odstraňte výlučnou výsadu, kterou mají zlato a stříbro ve svém výlučném postavení jako peníze, ale udělejte peníze z každého zboží, tj. dejte všem zbožím jednu společnou vlastnost, která odloučeně od této výlučnosti už neexistuje.

Při odlivu drahých kovů se fakticky projevuje rozpor, který Darimon pojímá a řeší jen povrchně. Ukazuje se, že zlato a stříbro nejsou zboží jako každé jiné, a moderní ekonomie náhle s hrůzou shledává, že čas od času vždy znovu upadá do předsudků merkantilní soustavy. Angličtí ekonomové se pokoušejí řešit tuto obtíž jistým rozlišením. V obdobích peněžních krizí, říkají, že nežádá zlato a stříbro jakožto peníze, zlato a stříbro jako mince, nýbrž zlato a stříbro jako kapitál. Zapomínají dodat: kapitál, ale kapitál v určité formě zlata a stříbra. Kdyby se dal kapitál vyvážet v jakékoli formě, proč by pak docházelo k odlivu právě tohoto zboží, zatímco většina ostatního zboží se znehodnocuje pro nedostatek odlivu?

Uvažme určité příklady: odliv způsobený neúrodou jedné z hlavních potravin (např. obilí) uvnitř země, neúrodou v cizině a tedy zdražením některého z dovážených hlavních spotřebních předmětů (např. čaje); odliv způsobený neúrodou rozhodujících průmyslových surovin (bavlny, vlny, hedvábí, lnu); odliv způsobený přemírou dovozu (vlivem spekulace, války atd.). Náhrada za náhlý či trvalý _[*83] úbytek (obilí, čaje, bavlny, lnu atd.) okrádá národ v případě neúrody uvnitř země dvojnásobně. Část jeho vynaloženého kapitálu nebo práce není reprodukována - to je skutečný úbytek produkce. Část reprodukovaného kapitálu se musí vydat, aby se vyplnila tato mezera, a to část, která není v jednoduchém aritmetickém poměru k úbytku, protože chybějící produkt stoupá a musí stoupat v důsledku menší nabídky a větší poptávky na světovém trhu. Je nutno přesně prozkoumat, jak by vypadaly tyto krize bez ohledu na peníze a jaké určení do nich vnášejí za daných poměrů peníze. (Hlavní případy jsou neúroda obilí a nadměrný dovoz. Válka je samozřejmá, protože bezprostředně ekonomicky znamená totéž, jako kdyby národ část svého kapitálu hodil do vody.)

Případ neúrody obilí: Vezmeme-li jeden národ ve srovnání s druhým, je jasné, že jeho kapitál (nejen jeho skutečné bohatství) se zmenšil, je to tak jasné, jako že sedlák, který spálil těsto na chleba a musí ho nyní koupit u pekaře, je chudší o částku, za kterou nakoupil. Zdá se, že ve vlastní zemi ponechává vzestup cen obilí - pokud jde o hodnotu - všechno při starém. Nechme teď stranou, že zmenšené množství obilí násobené vyšší cenou se za skutečné neúrody nikdy nerovná normálnímu množství násobenému nižší cenou. Dejme tornu, že se v Anglii produkuje jen 1 kvarter a tento 1 kvarter dosahuje téže ceny jako dříve 30 miliónů kvarterů pšenice. Nepřihlížíme-li k tornu, že by národu chyběly prostředky k reprodukci života i k reprodukci obilí, předpokládáme-li pracovní den nutný k reprodukci jednoho kvarteru = a, směňoval by a X 30 miliónů pracovních dnů (výrobní náklady) za 1 X a pracovních dnů (výrobek); produktivní síla jeho kapitálu by se třicetmiliónkrát zmenšila a zmenšila by se i suma hodnot, které má země, protože každý pracovní den by byl třicet- miliónkrát znehodnocen. Každá Část kapitálu reprezentuje nyní už jen 1/30000000 své dřívější hodnoty, svého ekvivalentu ve výrobních nákladech, ačkoli by se v daném případě nominální hodnota kapitálu země (nehledě na znehodnocení půdy) o nic nezmenšila, protože zmenšená hodnota ostatních výrobků by byla přesně vykompenzována _[*84] zvýšenou hodnotou jednoho kvarteru pšenice. Zvýšení ceny pšenice o třicetimiliónový násobek by bylo výrazem stejného znehodnocení všech ostatních výrobků. Ostatně je toto rozlišení mezi vlastní zemí a zahraničím naprosto iluzorní. Tak, jak se národ, který utrpěl ztrátu obilí, chová k cizímu národu, od něhož kupuje, tak se chová každý jedinec v národě k pachtýři či k obchodníku s obilím. Mimořádná částka, které musí použít k nákupu obilí, znamená přímé zmenšení jeho kapitálu, prostředků, jimiž může disponovat.

Abychom nezatemňovali otázku nepodstatnými činiteli, musíme předpokládat zemi, která má svobodný obchod s obilím. I kdyby bylo dovezené obilí stejně laciné jako obilí domácí, byl by národ chudší o kapitál nereprodukovaný pachtýři. Už pro tento předpoklad dováží země vždycky tolik cizího obilí, kolik se dá dovést za normální cenu. Vzrůst dovozu tedy předpokládá zvýšení ceny.

Zvýšení ceny obilí znamená pokles cen všeho ostatního zboží. Zvýšené výrobní náklady (reprezentované cenou), za něž se dostane 1 kvarter obilí, znamenají zmenšenou produktivitu kapitálu, který existuje ve všech ostatních formách. Mimořádné částce, za kterou bylo nakoupeno obilí, musí odpovídat minus v nákupu všech ostatních výrobků, a už proto také pokles jejich cen. Ať s kovovými či jakýmikoli jinými penězi nebo bez nich, národ by se octl v krizi, která by postihla nejen obilí, nýbrž i všechna ostatní výrobní odvětví, protože by se nejen nesporně zmenšila jejich produktivita, znehodnotila cena jejich produkce ve srovnání s hodnotou určenou normálními výrobními náklady, ale znehodnotily by se i všechny smlouvy, obligace atd., které jsou založeny na průměrných cenách výrobků. Tak například je třeba dodat x měřic obilí na státní dluh, ale výrobní náklady těchto x měřic obilí v určitém poměru vzrostly. Naprosto nezávisle na penězích by se tedy národ octl ve všeobecné krizi. Nejen bez ohledu na peníze, ale i na směnnou hodnotu výrobků by se výrobky znehodnotily, produktivita národa by se snížila, zatímco veškeré jeho ekonomické poměry jsou založeny na průměrné produktivitě jeho práce.

_[*85] Krize způsobená neúrodou obilí tedy rozhodně nebyla vyvolána odlivem drahých kovů, i když se může rozšířit překážkami, které jsou tomuto odlivu kladeny.

Rozhodně nelze také říci s Proudhonem, že krize vzniká z toho, že autentickou hodnotu v protikladu k ostatním zbožím mají jedině drahé kovy; neboť vzestup ceny obilí znamená v nejbližší instanci jen to, že při směně se musí za dané množství obilí dát víc zlata či stříbra, tj. že cena zlata a stříbra v poměru k ceně obilí klesla. Zlato a stříbro tedy sdílejí znehodnocení v poměru k obilí se vším ostatním zbožím, žádná výsada je před tím nezachrání. Znehodnocování zlata a stříbra proti obilí je totožné se stoupáním ceny obilí {to není úplně správné. Kvarter obilí stoupne z 50 na 100 šil., tedy o 100%, ale bavlněné zboží klesne o 80%. Stříbro kleslo proti obilí jen o 50, bavlněné zboží kleslo proti němu (v důsledku klesající poptávky atd.) o 80%. To znamená, že ceny jiného zboží klesají o víc, než o kolik stoupají ceny obilí. Stává se však i opak. Například v posledních letech, kdy cena obilí dočasně stoupla o 100%, průmyslové výrobky ani nenapadlo, aby klesaly ve stejném poměru, jak pokleslo zlato proti obilí. Tato okolnost se pochopitelně nedotýká obecné teze.} Nedá se ani tvrdit, že by zlato mělo výsadu v tom, že jeho kvantum jakožto mince je přesně a autenticky určeno. Tolar (stříbro) zůstává za všech okolností tolarem. Stejně tak zůstává měřice pšenice měřicí a loket plátna loktem.

Znehodnocení většiny zboží (včetně práce) a z toho vyplývající krizi v případě značné neúrody obilí nelze tedy primitivně přičítat na vrub vývozu zlata, protože znehodnocení a krize by nastaly, i kdyby se nevyváželo vůbec žádné domácí zlato a nedováželo cizí obilí. Krize se prostě redukuje na zákon poptávky a nabídky, který, jak známo, působí v oblasti základních potřeb - v celonárodním měřítku vzato - mnohem vyhraněněji a energičtěji než ve všech ostatních oblastech. Vývoz zlata není příčinou obilní krize, nýbrž obilní krize je příčinou vývozu zlata.

Jen ve dvou směrech se o zlatu a stříbru, vezmou-li se samy o sobě, _[*86] může tvrdit, že zasahují do krize a zhoršují její symptomy: 1. pokud by vývoz zlata ztěžovaly předpisy o kovech, na něž jsou banky vázány; pokud tedy opatření, které banka proti tomuto vývozu zlata podniká, nepříznivě působí na oběh uvnitř země; 2. pokud je vývoz zlata nutný proto, že cizí země nechtějí přijmout kapitál v žádné jiné formě než ve formě zlata.

Obtíž č. 2 může trvat nadále, i když je obtíž č. 1 odstraněna. Anglická banka získala tuto zkušenost právě v období, kdy byla zákonem zmocněna vydávat nesměnitelné bankovky. Bankovky klesly proti zlatu v prutech, ale stejně tak klesla mincovní cena zlata proti ceně zlata v prutech. Zlato se stalo proti bankovce zvláštním druhem zboží. Dá se říci, že bankovka zůstala závislá na zlatu natolik, nakolik nominálně reprezentovala určité kvantum zlata, které za ni de facto nebylo možno vyplatit. Zlato zůstalo jejím jmenovatelem, ačkoli se podle zákona už nedala v bance za toto množství zlata vyměnit.

Není zřejmě pochyby (?) (musí se prozkoumat později a není to přímo součástí této otázky)^[50], že pokud papírové peníze odvozují své pojmenování od zlata (tak například pětilibrová bankovka je papírovým reprezentantem 5 sovereignů), směnitelnost bankovky ve zlato zůstává pro ni ekonomickým zákonem, ať ten už politicky existuje nebo ne. Bankovky Anglické banky i v letech 1799-1819 dál hlásaly, že představují hodnotu určitého kvanta zlata. Jak jinak prověřit toto tvrzení než tím, že bankovka opravdu velí určitému množství zlata v prutech? Od okamžiku, kdy za pětilibrovou bankovku už nebylo možno dostat její hodnotu v prutovém zlatě = 5 sovereignům, byla bankovka znehodnocena, i když byla nesměnitelná. Rovnost hodnoty bankovky s určitou hodnotou zlata, kterou hlásá její titul, se ihned dostala do rozporu s faktickou nerovností mezi bankovkou a zlatem. Sporná otázka mezi Angličany, kteří pokládají zlato za jmenovatele bankovky, se tedy vlastně netočí okolo směnitelnosti bankovky za zlato - což je jen praktická rovnost, kterou titul bankovky teoreticky vyjadřuje - ale kolem toho, jak tuto směnitelnost zabezpečit, zda se má směnitelnost zabezpečit zákonnými omezeními _[*87] uloženými bance, či zda se má ponechat sobě samé? Přívrženci druhého způsobu tvrdí, že směnitelnost u cedulové banky, která vydává zálohy na směnky a jejíž bankovky tedy mají zajištěný návrat, je v průměru zaručena a že jejich protivníci to stejně nikdy nepřivedou dál než k této průměrné jistotě. A to je pravda. Mimochodem řečeno, průměr má svůj smysl a průměrné výpočty musejí být podkladem pro banky právě tak jako pro veškeré pojišťování atd. K tomu se právem uvádějí jako příklad především skotské banky. Přísní bullionisté zase tvrdí, že to se směnitelností myslí vážně, že směňovací povinností banky se zachovává bankovce její směnitelnost, že nezbytnost této směnitelnosti je dána samým pojmenováním bankovky, že zamezuje nadbytečné emisi, a že jejich protivníci jsou pseudostoupenci nesměnitelnosti. Mezi oběma těmito stranami jsou různé odstíny, množství nevelkých „odrůd“. Zastánci nesměnitelnosti, rozhodní antibullionisté, jsou koneckonců, aniž by si toho byli vědomi, právě tak pseudostoupenci nesměnitelnosti^[*64], jako jsou jejich odpůrci pseudostoupenci směnitelnosti^[*65], protože ponechávají pojmenování bankovky, tedy praktickou rovnost bankovky určitého pojmenování s určitým množstvím zlata činí měřítkem plné hodnoty svých bankovek. V Prusku existují papírové peníze s nuceným kursem. (Jejich návrat je zabezpečen potud, že určitá kvóta daní musí být placena v papírech.) Tyto papírové tolary nejsou poukázkami na stříbro, nedají se za ně u žádné banky legálně směňovat atd. Žádná obchodní banka je nepůjčí na směnky, vyplácí je vláda jako úhradu za své výdaje. Ale jejich pojmenování je stejné jako u stříbra. Papírový tolar tvrdí, že představuje stejnou hodnotu jako stříbrný tolar. Kdyby buď byla hodně otřesena důvěra k vládě, nebo kdyby byly tyto papírové peníze vydávány ve větší proporci, než to vyžadují potřeby oběhu, neměl by už papírový tolar v praxi stejné postavení jako stříbrný tolar a znehodnotil by se, protože by klesl pod hodnotu, kterou vyjadřuje jeho _[*88] titul. Znehodnotil by se i tehdy, kdyby nenastala žádná z těchto okolností, ale kdyby například zvláštní potřeba stříbra dala stříbru vůči papírovému tolaru výsadní postavení pro vývoz. Směnitelnost za zlato a stříbro je tedy prakticky mírou hodnoty každých papírových peněz, které odvozují své pojmenování od zlata a stříbra, ať jsou tyto papírové peníze legálně směnitelné nebo ne. Nominální hodnota je jen stínem svého těla; zda tělo a stín splývají, to může dokázat jen jejich skutečná konvertibilita (směnitelnost). Pokles reálné hodnoty pod nominální hodnotu znamená znehodnocení. Skutečný společný pohyb, vzájemná zaměnitelnost, je právě konvertibilita. U nesměnitelných bankovek se jejich konvertibilita neprojevuje v pokladně banky, nýbrž při každodenní směně mezi papírovými penězi kovovými, jejichž pojmenování nosí. Ve skutečnosti je konvertibilita směnitelných bankovek ohrožena už tam, kde není potvrzena každodenním stykem ve všech částech země, nýbrž zvláštními velkými experimenty v pokladně banky. Na skotském venkově dávají dokonce přednost papírovým penězům před kovovými penězi. Skotsko prodělávalo přirozeně před rokem 1845, kdy mu byl vnucen anglický zákon z roku 1844, všechny anglické sociální krize, a některé z nich dokonce ještě ve větší míře, protože tu očista půdy^[51] probíhala bezohledněji. Nicméně nepoznalo Skotsko skutečné peněžní krize (to, že několik bank výjimečně zkrachovalo, protože lehkovážně poskytovaly úvěr, sem nepatří); žádné znehodnocení bankovek, žádné nářky a žádné zkoumání, zda je kvantum cirkulujícího oběživa dostatečné či nikoli atd. Skotsko je tady důležité, protože jednak ukazuje, jak peněžní soustava na nynější základně může být plně spořádaná - všechna zla, nad nimiž naříká Darimon, jsou odstraněna -‚ aniž by se opustila nynější sociální základna; a to i v případě, že její rozpory, antagonismy, třídní protiklad atd. dosahují vyššího stupně než v kterékoli jiné zemi světa. Je charakteristické, že Darimon i jeho protektor, autor předmluvy k jeho knize - Emile Girardin, který jeho praktické šarlatánství doplňuje teoretickým utopismem - nevidí protiklad k monopolním bankám, jako Anglická nebo Francouzská banka, _[*89] ve Skotsku, nýbrž hledají ho ve Spojených státech, kde je bankovnictví, vzhledem k tornu, že potřebuje od státu privilegia, svobodné jen podle jména, kde neexistuje svobodná konkurence bank, ale federální systém monopolních bank. Je pravda, že skotské bankovnictví a finančnictví bylo pro iluze našich oběhových přeborníků nejnebezpečnějším úskalím. Zlaté a stříbrné peníze se prý (pokud nemá měna dvojí zákonný standard) neznehodnocují, když se jejich relativní hodnota proti všemu ostatnímu zboží mění. Proč? Protože jsou svým vlastním jmenovatelem; protože jejich titul není titulem nějaké hodnoty, tj. neoceňuje se v nějakém třetím zboží, nýbrž vyjadřuje jen alikvotní díly své vlastní matérie, 1 sovereign = určitému kvantu zlata takové a takové váhy. Zlato se tedy nemůže nominálně znehodnotit, ne proto, že jedině ono vyjadřuje autentickou hodnotu, nýbrž proto, že jako peníze nevyjadřuje vůbec žádnou hodnotu, nýbrž určité kvantum své vlastní matérie, vyjadřuje svou vlastní kvantitativní určenost, kterou má napsanou na čele. (Později blíže prozkoumat, zda je tento zvláštní rys zlatých a stříbrných peněz v poslední instanci imanentní vlastností každých peněz.^[52]) Ošáleni tím, že nominálně se kovové peníze nemohou znehodnotit, vidí Darirnon a jeho společníci jen tu stránku, která se projevuje v krizích: zhodnocování zlata a stříbra proti téměř všemu ostatnímu zboží; nevidí druhou stránku, znehodnocování zlata a stříbra nebo peněz proti všemu ostatnímu zboží (snad s výjimkou práce, ne vždy) v obdobích takzvané prosperity, v obdobích dočasného všeobecného zvýšení cen^[*66]. Protože toto znehodnocení kovových peněz (a všech druhů peněz, které jsou na nich založeny) předchází vždy jejich zhodnocení, byli by museli postavit problém obráceně: zabránit periodicky se opakujícímu znehodnocování peněz (v jejich jazyce odstranit výsady zboží vůči penězům). V této nové formulaci by se byl úkol ihned řešil takto: odstranit stoupání a klesání cen, to jest odstranit ceny. Vlastně: odstranit směnnou hodnotu. Jde tedy nyní o to, odstranit směnu, jak odpovídá buržoazní organizaci společnosti. Tento _[*90] úkol znamená: ekonomicky zrevolucionovat buržoazní společnost. Pak by se bylo hned ukázalo, že zla buržoazní společnosti se nezbavíme „přeměnami“ bank nebo založením racionální „peněžní soustavy“.

Směnitelnost - legální nebo nelegální - zůstává tedy požadavkem pro všechny peníze, jejichž titul je činí znakem hodnoty, tj. klade je jako kvantitu naroveň nějakému třetímu zboží. Porovnávání již v sobě obsahuje kladení proti sobě, možnou nerovnost; směnitelnost v sobě obsahuje svůj opak, nesměnitelnost; zhodnocení v sobě obsahuje, ζυνάμει^[*67], jak by řekl Aristoteles, znehodnocení. Dejme tomu např., že sovereign by se nejmenoval jen sovereign, což je pouze čestný název pro xtý alikvotní díl 1 unce zlata (početní název), jako metr pro určitou délku, nýbrž nazýval by se, dejme tomu, x hodin pracovní doby. ¹/_x unce zlata není ve skutečnosti nic jiného než materializovaných, zpředmětněných x hodin^[*68] pracovní doby. Ale zlato je minulá pracovní doba, určitá pracovní doba. Jeho titul by učinil svým měřítkem určité kvantum práce vůbec. Libra zlata by musela být směnitelná za x hodin pracovní doby, musela by být schopna kdykoli je koupit: jakmile by byla s to koupit více nebo méně, zhodnotila by se nebo znehodnotila; v druhém případě by už nebyla směnitelná. Hodnotu neurčuje pracovní doba vtělená ve výrobcích, nýbrž pracovní doba nutná v současné době. Vezměme samu libru zlata: řekněme, že je produktem 20 hodin pracovní doby. Dejme tomu, že vlivem nějakých okolností by později bylo k výrobě libry zlata zapotřebí 10 hodin. Libra zlata, jejíž titul značí, že se rovná 20 hodinám pracovní doby, by se nyní rovnala pouze 10 hodinám pracovní doby, neboť 20 hodin pracovní doby se rovná 2 librám zlata; 1 libra zlata se tedy už nemůže směňovat za 20 hodin pracovní doby. Zlaté peníze s plebejským titulem: x pracovní doby by byly vystaveny větším výkyvům _[*91] než jakékoli jiné peníze a zejména než nynější zlaté peníze; protože zlato oproti zlatu nemůže stoupat nebo klesat (je samo sobě rovné), ale minulá pracovní doba, obsažená v určitém množství zlata, musí neustále stoupat nebo klesat ve srovnání s nynější živou pracovní dobou. Aby se zachovala jejich směnitelnost, musela by se produktivita pracovní hodiny udržet na stejné úrovni. Dokonce i podle obecného ekonomického zákona, že výrobní náklady neustále klesají, že živá práce je stále produktivnější, že tedy pracovní doba zpředmětněná ve výrobcích se stále znehodnocuje, by nevyhnutelným osudem těchto zlatých pracovních peněz bylo jejich neustálé znehodnocování. Aby se odstranila tato nesnáz, mohlo by se říci, že titul pracovní hodiny nemá dostat zlato, nýbrž, jak navrhoval Weitling a před ním Angličané a po něm Francouzi - mezi nimi Proudhon a spol., papírové peníze, pouhý znak hodnoty. Pracovní doba, která je ztělesněna v papíru samém, by přitom přicházela v úvahu stejně málo jako hodnota papíru u bankovek. Jedny by byly pouhým reprezentantem pracovních hodin, druhé pouhým reprezentantem zlata a stříbra. Kdyby pracovní hodina byla produktivnější, zvýšila by poukázka, která ji reprezentuje, svou kupní sílu, a obráceně, tak jako se teď za pětilibrovou bankovku nakoupí více či méně, podle toho, jak stoupá nebo klesá relativní hodnota zlata ve srovnání s jiným zbožím. Týž zákon, podle něhož by zlaté pracovní peníze podléhaly neustálému znehodnocování, by papírovým pracovním penězům skýtal výhodu neustálého zhodnocování. To je právě to, co chceme; dělník by měl radost ze stoupající produktivity své práce, místo toho, aby tak jako nyní vytvářel bohatství, které je ve vztahu k jeho práci cizí, aby vytvářel své vlastní znehodnocování. Potud socialisté. Ale naneštěstí to v podrobnostech zcela neklape. Především: Předpokládáme-li peníze, i když jsou to jen hodinové poukázky, musíme předpokládat také akumulaci těchto peněz a smlouvy, obligace, pevné závazky atd., které by s sebou přinesla tato fortna peněz. Akumulované poukázky by se neustále zhodnocovaly, stejně jako nově vydávané, a tak by na jedné straně rostoucí produktivita práce _[*92] prospívala nedělníkům, na druhé straně by dříve uzavřené závazky držely krok s větší výnosností práce. Pokles a vzestup hodnoty zlata nebo stříbra by byly zcela lhostejné, kdyby svět mohl v každém okamžiku začínat znova a kdyby závazky, uzavřené na zaplacení určitého kvanta zlata, nepřežívaly výkyvy v hodnotě zlata. Tak je tornu s hodinovou poukázkou a s produktivitou jedné hodiny.

Otázka, kterou je tady třeba prozkoumat, je směnitelnost hodinové poukázky. K stejnému cíli dojdeme, dáme-li se oklikou. I když je to předčasné, je možno zmínit se o omylech, které jsou základem hodinové poukázky, a nahlédnout do nejhlubšího tajemství, které spojuje Proudhonovu teorii oběhu s jeho obecnou teorií - s teorií určování hodnoty. Tutéž souvislost nacházíme např. u Braye a Graye. Zda je v jejím základu něco správného, to prozkoumáme později^[53] (předběžně ještě mimochodem: chápeme-li bankovky jen jako poukázky na zlato, nemůže nikdy jejich emise přesáhnout to množství zlatých peněz, které mají nahradit -jinak by se znehodnotily. Tři poukázky na 15 liber, které vydám třem různým věřitelům na tentýž obnos 15 liber ve zlatě, jsou každá ve skutečnosti jen poukázkou na ¹⁵/₃ libry = 5 liber. Každá tato bankovka by se tedy už předem znehodnotila na 33¹/₃%.)