KAPITOLA O PENĚZÍCH (část 2)

Hodnota (reálná směnná hodnota) všeho zboží (včetně práce) je určena jeho výrobními náklady, jinými slovy pracovní dobou, která je nezbytná k jeho výrobě. Cena je tato jeho směnná hodnota, vyjádřená v penězích. Nahrazení kovových peněz (a papírových či úvěrových peněz, které od nich odvozují své pojmenování) pracovními penězi, které odvozují své pojmenování od pracovní doby samé, by tedy kladlo naroveň reálnou hodnotu (směnnou hodnotu) zboží a jeho nominální hodnotu, cenu, peněžní hodnotu. Kladla by se naroveň reálná hodnota a nominální hodnota, hodnota a cena. Toho by se ale dosáhlo jen za předpokladu, že hodnota a cena se liší jen nominálně. Tak tomu však rozhodně není. Hodnota zboží určená pracovní dobou je jen jeho _[*93] průměrná hodnota. Průměr, který se jeví jako vnější abstrakce, pokud se vypočítává jako průměrné číslo za určité období, např. 1 libra kávy 1 šil., když se vezme průměr z cen kávy dejme tomu za 25 let; tento průměr je však velmi reálný, rozpoznáme-li v něm zároveň hnací sílu a hybný princip výkyvů, jimiž procházejí ceny zboží za určité období. Tato realita nemá jen teoretický význam; tvoří základnu obchodní spekulace, jejíž počet pravděpodobnosti vychází jak ze středních průměrných cen, které pokládá za střed oscilace, tak z nejvyšší a nejnižší úrovně průměru, které oscilují nad nebo pod tento střed. Tržní hodnota zboží se vždy liší od této jeho průměrné hodnoty a pohybuje se stále nad nebo pod ní. Tržní hodnota se s reálnou hodnotou vyrovnává svými neustálými výkyvy, nikdy porovnáváním s reálnou hodnotou jako s něčím třetím, nýbrž tak, že neustále klade nerovnost se sebou samou (ne, jak by řekl Hegel, abstraktní totožností, nýbrž neustálou negací negace,^[54] tj. sebe samé jako negace reálné hodnoty). To, že reálná hodnota sama - nezávisle na tom, že ovládá výkyvy tržních cen (pomineme-li, že je zákonem těchto výkyvů) - zase popírá sama sebe a klade reálnou hodnotu zboží neustále do rozporu s jejím vlastním určením, znehodnocuje nebo zhodnocuje reálnou hodnotu daného zboží - jsem ukázal ve svém pamfletu proti Proudhonovi^[55] a na tomto místě se tím nebudeme blíže zabývat. Cena se tedy liší od hodnoty nejen jako nominální od reálného; nejen pojmenováním ve zlatu a stříbru, nýbrž tím, že hodnota se jeví jako zákon pohybu, kterým cena prochází. Jsou však vždy odlišné a nekryjí se nikdy nebo jen zcela náhodou a výjimečně. Cena zboží je neustále nad nebo pod hodnotou zboží, a hodnota zboží sama existuje jen ve vzestupu a poklesu cen zboží. Poptávka a nabídka určují neustále ceny zboží; nekryjí se nikdy nebo jen náhodou; ale výrobní náklady určují zase výkyvy poptávky a nabídky. Zlato nebo stříbro, v nichž se vyjadřuje cena zboží, jeho tržní hodnota, jsou samy jen určitým množstvím nahromaděné práce, určitou mírou materializované pracovní doby. Za předpokladu, že výrobní náklady zboží a výrobní náklady zlata a stříbra zůstávají stejné, neznamená vzestup nebo pokles jejich _[*94] tržní ceny nic jiného, než že zboží, které x pracovní doby, ovládá na trhu stále > či < než x pracovní doby, je stále nad nebo pod svou průměrnou hodnotou, určenou pracovní dobou. První a základní iluze zastánců hodinových poukázek spočívá v tom, že když zruší nominální rozdíl mezi reálnou a tržní hodnotou, mezi směnnou hodnotou a cenou - když tedy místo aby vyjádřili hodnotu v určitém zpředmětnění pracovní doby, řekněme ve zlatu a stříbru, vyjádří ji v pracovní době samé - odstraní i skutečný rozdíl a rozpor mezi cenou a hodnotou. Z toho pak samozřejmě vyplývá, že pouhé zavedení hodinových poukázek odstraní všechny krize, všechny zlořády buržoazní výroby. Cena zboží v penězích = jeho reálné hodnotě; poptávka = nabídce; výroba = spotřebě; peníze se zároveň odstraní i zachovají; stačilo by, aby byla zjištěna pracovní doba, jejímž produktem je zboží, jež je ve zboží materializována, a mohli bychom vytvořit její odpovídající protějšek ve znaku hodnoty, v penězích, v hodinových poukázkách. Každé zboží by se tak přeměňovalo přímo v peníze, a zlato a stříbro by byly sesazeny do postavení všeho ostatního zboží.

Není třeba rozvádět, že protiklad mezi směnnou hodnotou a cenou - průměrnou cenou a cenami, jichž je průměrem - rozdíl mezi veličinami a jejich průměrem - se neruší tím, že zrušíme pouhý rozdíl v názvu obou, tedy že místo: 1 libra chleba stojí 8 pencí, řekneme: 1 libra chleba = ¹/_x pracovních hodin. Obráceně, je-li 8 pencí = ¹/_x pracovních hodin a je-li pracovní doba materializovaná v 1 libře chleba více nebo méně než ¹/_x pracovní doby, pak by rozdíl mezi hodnotou a cenou - protože míra hodnoty by byla zároveň elementem, v němž se vyjadřuje cena - jen jasně ukázal rozdíl mezi nimi, který je skryt za cenou ve zlatě nebo stříbře. Vznikla by nekonečná rovnice. ¹/_x pracovních hodin (obsažených v 8 pencích nebo vyjádřených poukázkou) > < než ¹/_x pracovních hodin (obsažených v libře chleba).

_[*95] Hodinová poukázka, která reprezentuje průměrnou pracovní dobu, by nikdy neodpovídala skutečné pracovní době a nebyla by za ni nikdy směnitelná; tj. pracovní doba zpředmětněná v nějakém zboží by nikdy neovládala stejnou kvantitu pracovních peněz a naopak, nýbrž méně nebo více, tak jako je dnes každý výkyv tržních hodnot vyjádřen vzestupem nebo poklesem jejich ceny ve zlatě nebo stříbře.

Stálé znehodnocování zboží - za dlouhá období - oproti hodinovým poukázkám, o kterém jsme mluvili dříve^[*69], vyplývalo ze zákona rostoucí produktivity pracovní doby, z poruch v relativní hodnotě samé; tyto poruchy vznikají z jejího vlastního inherentního principu, z pracovní doby. Nesměnitelnost hodinových poukázek, o níž teď mluvíme, není nic jiného než jiný výraz pro nesměnitelnost mezi reálnou hodnotou a tržní hodnotou, mezi směnnou hodnotou a cenou. Hodinová poukázka by reprezentovala oproti všemu ostatnímu zboží ideální pracovní dobu, která by se směňovala někdy za větší, někdy za menší množství skutečné pracovní doby a která by v hodinové po - ukázce nabyla odlišené, vlastní existence, odpovídající této skutečné nerovnosti. Všeobecný ekvivalent, oběžný prostředek a míra zboží by zase vystupovaly vůči zboží individualizovaně, podle vlastních zákonů, odcizeně, tj. se všemi vlastnostmi dnešních peněz, jenže by neplnily jejich služby. Ale zmatek by dosáhl mnohem vyššího stupně, protože mediem, v němž se zboží, tato zpředmětněná kvanta pracovní doby, srovnávají, by nebylo nějaké třetí zboží, nýbrž jejich vlastní míra hodnoty, pracovní doba. Zboží a, zpředmětnění 3 hodin pracovní doby, je = 2 hodinovým pracovním poukázkám; zboží b, zpředmětnění rovněž 3 pracovních hodin, je = 4 hodinovým pracovním poukázkám. Tento rozpor je fakticky, jenže zastřeně, vyjádřen v peněžních cenách. Rozdíl mezi cenou a hodnotou, mezi zbožím měřeným pracovní dobou, jejímž je produktem, a produktem pracovní doby, za niž se směňuje, tento rozdíl vyžaduje třetí zboží jako míru, v níž se vyjadřuje skutečná směnná hodnota zboží. Protože cena není rovna hodnotě, nemůže _[*96] element určující hodnotu - pracovní doba - být elementem, v němž se vyjadřují ceny, protože pracovní doba by se musela vyjádřit zároveň jako určující i neurčující, jako rovná i nerovná sama sobě. Protože pracovní doba jako míra hodnoty existuje pouze ideálně, nemůže sloužit jako matérie srovnávání cen. (Tím se zároveň vysvětluje, jak a proč nabývá hodnotový poměr v penězích materiální a ozvláštněné existence. To dál vyložit.^[*70]) Rozdíl mezi cenou a hodnotou vyžaduje, aby se hodnoty jakožto ceny měřily jiným měřítkem než svým vlastním. Cena na rozdíl od hodnoty je nutně peněžní cenou. V tom se projevuje, že nominální rozdíl mezi cenou a hodnotou je podmíněn reálným rozdílem mezi nimi.

Zboží a = 1 šil. (tj. ¹/_x stříbra); zboží b = 2 šil. (tj. ²/_x stříbra). Tedy zboží b = dvojnásobné hodnotě zboží a. Hodnotový poměr a a b je vyjádřen proporcí, v níž se obě zboží směňují za určité množství zboží třetího, za stříbro; ne za hodnotový poměr.

Každé zboží (výrobek či výrobní nástroj) je = zpředmětnění určité pracovní doby. Jeho hodnota, poměr, v němž se směňuje za jiné zboží nebo v němž se jiné zboží směňuje za ně,je = množství pracovní doby v něm realizované. Jestliže např. zboží = 1 hodině pracovní doby, vyměňuje se za všechna ostatní zboží, která jsou produktem 1 hodiny pracovní doby. (Celá tato úvaha za předpokladu, že směnná hodnota = tržní hodnotě; reálná hodnota = ceně.^[*71]) Hodnota zboží se liší od zboží samého. Hodnotou (směnnou hodnotou) je zboží jen ve směně (skutečné nebo představované); hodnota je nejen směnitelnost zboží všeobecně, nýbrž jeho specifická směnitelnost. Zároveň je ukazatelem poměru, v němž se směňuje za jiná zboží, a ukazatelem poměru, v němž se již v procesu výroby směnilo za jiná zboží (materializovanou pracovní dobu); hodnota je jeho kvantitativně určená směnitelnost. Určitá zboží, např. loket bavlny a pinta oleje, jsou jako bavlna a olej samozřejmě různá, mají odlišné vlastnosti, měří se různými mírami, _[*97] jsou nesouměřitelná. Jako hodnoty jsou si všechna zboží kvalitativně rovná a jsou různá pouze kvantitativně, všechna se tedy navzájem měří a nahrazují (směňují se, jsou vzájemně směnitelná) v určitém kvantitativním poměru. Hodnota je jejich společenský vztah, jejich ekonomická kvalita. Kniha, která má určitou hodnotu, a bochník chleba, který má stejnou hodnotu, se navzájem směňují, jsou táž hodnota, jenže z různého materiálu. Jako hodnota je zboží zároveň ekvivalentem všeho ostatního zboží v určitém poměru. Jako hodnota je zboží ekvivalentem; pokud je ekvivalentem, jsou v něm všechny jeho přírodní vlastnosti setřeny; není už v žádném kvalitativním zvláštním vztahu k ostatním zbožím, nýbrž je právě tak všeobecnou mírou jako všeobecným reprezentantem, všeobecným směnným prostředkem všech ostatních zboží. Jakožto hodnota je penězi. Ale protože zboží nebo spíše výrobek nebo výrobní prostředek je odlišný od sebe jakožto hodnoty, je jako hodnota odlišné od sebe jakožto výrobku. Ta jeho vlastnost, že je hodnotou, nejen může, nýbrž musí nabýt existence odlišné od jeho přírodní existence. Proč? Protože zboží jakožto hodnoty jsou od sebe odlišná jen kvantitativně, musí být každé zboží odlišné od své vlastní hodnoty kvalitativně. Jeho hodnota musí tedy mít také nějakou od něho kvalitativně odlišitelnou existenci, a ve skutečné směně se tato odlučitelnost musí stát skutečným odloučením, protože přírodní rozdílnost zboží se musí dostat do rozporu s jeho ekonomickou ekvivalencí a obě mohou vedle sebe trvat jen tak, že zboží nabude dvojaké existence, vedle své přírodní existence bude mít ještě existenci čistě ekonomickou, v níž je pouhým znakem, pouhým písmenem pro výrobní vztah, pouhým znakem pro svou vlastní hodnotu. Jakožto hodnota je každé zboží stejně dělitelné; ve svém přírodním jsoucnu nikoli. Jako hodnota zůstává stejné, ať prochází jakýmikoli metamorfózami a formami existence; fakticky se zboží směňují jen proto, že jsou nestejná a že odpovídají různým systémům potřeb. Jakožto hodnota je zboží všeobecné, jakožto skutečné zboží je zvláštní. Jako hodnota je směnitelné vždycky; ve skutečné směně je směnitelné jen tehdy, splňuje-li určité podmínky. Jako hodnota určuje míru své _[*98] směnitelnosti samo; směnná hodnota vyjadřuje právě poměr, v němž nahrazuje jiná zboží; ve skutečné směně je směnitelné jen v kvantitách, které jsou spjaty s jeho přírodními vlastnostmi a odpovídají potřebám těch, kteří směňují. (Zkrátka všechny vlastnosti, které se uvádějí jako zvláštní vlastnosti peněz, jsou vlastnosti zboží jako směnné hodnoty; vlastnosti výrobku jakožto hodnoty na rozdíl od hodnoty jakožto výrobku.) (Směnná hodnota zboží jako zvláštní existence vedle zboží samého jsou peníze; forma, v níž jsou si všechna zboží rovna, v níž se srovnávají, měří; na kterou se redukují všechna zboží, která se redukuje na všechna zboží; všeobecný ekvivalent.)^[56] V každém okamžiku, při počítání, přivedení účetních knih atd. proměňujeme zboží ve znaky hodnoty, fixujeme je jako pouhé směnné hodnoty, abstrahujeme od jejich látky a všech jejich přírodních vlastností. Na papíře, v hlavě probíhá tato metamorfóza pouhou abstrakcí; ale ve skutečné směně je k tornu, aby se tato abstrakce uskutečnila, nutné skutečné zprostředkování, prostředek. Zboží ve svých přírodních vlastnostech není směnitelné ani kdykoli, ani za jakékoli jiné zboží, není směnitelné ve své přírodní rovnosti se sebou samým, ale naopak jako samo sobě nerovné, jako něco samo sebou nerovného, kladeného jako směnná hodnota. Musíme je nejprve převést na ně samo jako směnnou hodnotu, abychom potom mohli tuto směnnou hodnotu srovnávat a směňovat s ostatními. Při nejprimitivnějším výměnném obchodu, když se navzájem směňují dvě zboží, je každé z nich nejprve kladeno naroveň nějakému znaku, který vyjadřuje jeho směnnou hodnotu, např. u některých černochů na západoafrickém pobřeží = x prutů. Jedno zboží je = 1 prutu; jiné = 2 prutům. V tomto poměru se směňují. Zboží se nejdřív promění v hlavě a v řeči v pruty, a pak se teprve navzájem smění. Než se smění, oceňují se, a aby bylo možno je ocenit, musí se navzájem dostat do určitých číselných poměrů. Abychom je dostali do takových číselných poměrů a učinili je souměřitelnými, musejí dostat stejné pojmenování (jednotku). (Prut má pouze imaginární existenci, jako vůbec může poměr jen pomocí abstrakce nabýt zvláštního ztělesnění, být sám znovu individualizován.)^[57] Aby se ve směně _[*99] kryl přebytek jedné hodnoty nad druhou, aby se vyrovnala bilance, musí se v nejprimitivnějším výměnném obchodě, tak jako dnes v mezinárodním obchodě, platit penězi.

Výrobky (nebo činnosti) se směňují jen jako zboží; zboží sama existují ve směně jen jako hodnoty; jen jako takové se srovnávají. Abych určil váhu chleba, kterou mohu směnit za loket plátna, kladu nejprve loket plátna = jeho směnné hodnotě, tj. = ¹/_x pracovní doby. Právě tak kladu libru chleba = její směnné hodnotě = ¹/_x nebo ²/_x atd. pracovní doby. Každé zboží kladu naroveň něčemu třetímu; tj. jako sobě samému nerovné. Toto třetí, od obou odlišné, protože vyjadřuje poměr, existuje nejprve v hlavě, v představě, protože poměry vůbec mohou být jen myšleny, mají-li být fixovány, na rozdíl od subjektů, které jsou v určitém poměru k sobě. Protože se výrobek (nebo činnost) stává směnnou hodnotou, přeměňuje se nejen v určitý kvantitativní poměr, v poměrné číslo - to znamená v číslo, které vyjadřuje, jaká kvantita jiného zboží se mu rovná, je jeho ekvivalentem, nebo v jakém poměru je výrobek ekvivalentem jiného zboží - ‚ nýbrž musí se zároveň přeměnit kvalitativně, musí být převeden na jiný element, aby se obě zboží stala pojmenovanými veličinami, se stejnou jednotkou, aby tedy byla souměřitelná. Zboží musí být nejprve převedeno na pracovní dobu, tedy na něco od něho kvalitativně odlišného (kvalitativně odlišného, 1. protože to není pracovní doba jako pracovní doba, ale materializovaná pracovní doba; ne pracovní doba ve formě pohybu, ale ve formě klidu; ne ve formě procesu, ale ve formě výsledku; 2. protože není zpředmětněním pracovní doby všeobecně, která existuje jen v představě (Sama je jen prací odloučenou od své kvality, odlišnou jen kvantitativně), nýbrž je určitým výsledkem nějaké určené, přírodně určené, od jiných prací kvalitativně odlišné práce), aby se pak mohlo jako určité kvantum pracovní doby, jako určitá pracovní veličina srovnávat s jinými kvanty pracovní doby, s jinými pracovními veličinami. K pouhému srovnávání - oceňování výrobků _[*100] - k ideálnímu určení jejich hodnoty stačí, když si tuto přeměnu předem nastíníme v hlavě (přeměnu, v níž výrobek existuje jen jako výraz kvantitativních výrobních poměrů). Ke srovnávání zboží tato abstrakce stačí; ve skutečné směně musí být abstrakce znovu zpředmětněna, symbolizována, realizována nějakým znakem. Tato nutnost nastává: 1. jak jsme právě řekli, obě zboží, která mají být směněna, se v hlavě přeměňují ve společné poměry veličin, směnné hodnoty, a tak se navzájem oceňují. Mají-li však být skutečně směněna, dostávají se jejich přírodní vlastnosti do rozporu s jejich určením jako směnných hodnot a pouze pojmenovaných čísel. Nejsou libovolně dělitelná atd. 2. Ve skutečné směně se směňují vždy zvláštní zboží za zvláštní z.boží, a směnitelnost každého zboží, stejně jako poměr, v němž se dá směňovat, závisí na místních a časových podmínkách atd. Přeměna zboží ve směnnou hodnotu je však neklade naroveň nějakému určitému jinému zboží, nýbrž vyjadřuje je jako ekvivalent, jako poměr jeho s měnitelnosti ke všem ostatním zbožím. Toto srovnání, které provedeme v hlavě naráz, se ve skutečnosti realizuje jen v určitém okruhu určeném potřebou, a to jen postupně. (Směňuji např. postupně příjem 100 tolarů, jak to s sebou nesou mé potřeby, za celý okruh zboží, jejichž suma = směnné hodnotě 100 tolarů.) Aby se tedy zboží realizovalo naráz jako směnná hodnota a aby dostalo všeobecnou působnost směnné hodnoty, nestačí směna s nějakým zvláštním zbožím. Musí být směněno za nějakou třetí věc, která sama opět není nějaké zvláštní zboží, nýbrž symbol zboží jakožto zboží, symbol směnné hodnoty zboží; tento symbol reprezentuje tedy, řekněme, pracovní dobu jako takovou, např. kus papíru nebo kůže představuje alikvotní díl pracovní doby. (Takový symbol předpokládá všeobecné uznání; může to být pouze společenský symbol; vyjadřuje ve skutečnosti jen společenský poměr.) Tento symbol představuje alikvotní díly pracovní doby; směnnou hodnotu v takových alikvotních dílech, jaké jsou s to jednoduchou aritmetickou kombinací vyjádřit všechny poměry směnných hodnot mezi sebou; tento symbol, tento materiální znak směnné hodnoty je produktem směny samé, ne uskutečněním nějaké a priori pojaté ideje^[58]. _[*101] (Ve skutečnosti se zboží, jehož se používá jako prostředníka směny, teprve postupně přeměňuje v peníze, v symbol; jakmile se to stalo, může zase symbol zboží nahradit zboží samo. Stává se vědomým znakem směnné hodnoty.)

Proces tedy probíhá prostě takto: Výrobek se stává zbožím, tj. pouhým momentem směny. Zboží se mění ve směnnou hodnotu. Aby mohlo samo sebe jako směnnou hodnotu klást něčemu naroveň, zaměňuje se se znakem, který je reprezentuje jakožto směnnou hodnotu jako takovou. Jako takováto symbolizovaná směnná hodnota může být pak zase směňováno v určitých poměrech za jakékoli jiné zboží. Tím, že se výrobek stává zbožím, zboží směnnou hodnotou, nabývá nejprve v hlavě dvojí existence. Toto pomyslné zdvojení vede (a musí vést) k tornu, že zboží se ve skutečné směně jeví dvojace: jako přírodní produkt na jedné straně, jako směnná hodnota na druhé straně. Tj. jeho směnná hodnota nabývá existence materiálně od něho odloučené.

Určování výrobku ve směnné hodnotě s sebou tedy nutně nese to, že směnná hodnota nabývá existence odloučené, odpoutané od produktu. Tato směnná hodnota, odpoutaná od zboží samých a sama existující jako zboží vedle nich, to jsou - peníze. Všechny vlastnosti zboží jako směnné hodnoty se jeví jako předmět od něho odlišný, jeví se v penězích jako společenská existenční forma, odpoutaná od jeho přírodní existenční formy. (Později to dokázat tím, že se uvedou běžné vlastnosti peněz.) (Materiál, v němž se tento symbol vyjadřuje, vůbec není lhostejný, ať už se v dějinách objevuje seberůzněji. Vývoj společnosti vypracovává zároveň se symbolem také materiál, který mu stále lépe odpovídá a od něhož se později zase snaží odpoutat; symbol, nemá-li být libovolný, vyžaduje určité podmínky, pokud jde o materiál, v němž je znázorňován. Tak např. mají znaky pro slova své dějiny, hláskové písmo atd.) Směnná hodnota výrobku plodí tedy peníze vedle výrobku. Tak jako je nemožné zrušit zmatky a rozpory vyplývající z toho, že vedle zvláštního zboží existují peníze, tím, že by se změnila forma peněz (i když obtížím, které jsou vlastní nižší formě peněz, se vyšší forma může vyhnout), je také nemožné zrušit samy _[*102] peníze, pokud směnná hodnota zůstává společenskou formou výrobků. To je třeba jasně vidět, abychom si nekladli nemožné úkoly a znali meze, v nichž mohou peněžní reformy a změny oběhu nově uspořádat výrobní vztahy a na nich založené společenské vztahy.^[*72]

Vlastnosti peněz jako 1. míry pro směnu zboží; 2. směnného prostředku; 3. jako reprezentanta zboží (tedy jako předmětu smluv); 4. jako všeobecného zboží vedle zboží zvláštních vyplývají všechny prostě z jeho určení jakožto hodnoty, odloučené od zboží samého a zpředmětněné. (Vlastnost peněz jako všeobecného zboží na rozdíl od všech ostatních, jako ztělesnění jeho směnné hodnoty, z nich zároveň činí realizovanou a kdykoli realizovatelnou formu kapitálu; vždy platnou jevovou formu kapitálu, vlastnost, která vystupuje do popředí v obdobích odlivu zlata; která způsobuje, že kapitál se historicky objevuje nejdříve ve formě peněz; a která konečně osvětluje souvislost mezi penězi a úrokovou mírou a jejich vliv na ni.)

Čím víc se výroba utváří tak, že každý výrobce je závislý na směnné hodnotě svého zboží, tj. čím víc se výrobek stává skutečně směnnou hodnotou a směnná hodnota bezprostředním objektem výroby, tím víc se musejí rozvíjet peněžní vztahy a rozpory, které jsou imanentní peněžnímu vztahu, vztahu výrobku k sobě samému jako k penězům. Potřeba směny a přeměna výrobku v ryzí směnnou hodnotu postupuje stejnou měrou jako dělba práce, tj. zároveň se společenským charakterem výroby. Ale s jeho růstem roste stejnou měrou i moc peněz, tj. upevňuje se směnný vztah jako moc vůči výrobcům vnější a na nich nezávislá. To, co se původně jevilo jako prostředek k podpoře výroby, stává se vztahem, který je výrobcům cizí. Zdá se, že v témž poměru, jak se výrobci stávají závislými na směně, je směna na nich stále nezávislejší a propast mezi výrobkem jakožto výrobkem a výrobkem jakožto směnnou hodnotou roste. Peníze tyto protiklady a rozpory nevyvolávají; naopak vývoj těchto protikladů a rozporů vyvolává tuto zdánlivě transcendentální moc peněz. (Rozvést vliv přeměny všech _[*103] vztahů ve vztahy peněžní: přeměna naturální daně v peněžní daň, naturální renty v peněžní rentu, válečné povinnosti v námezdní vojsko, vůbec všech osobních služeb v peněžní služby, patriarchální, otrocké, nevolnické, cechovní práce v ryze námezdní práci.)^[59]

Výrobek se stává zbožím; zboží se stává směnnou hodnotou; směnná hodnota zboží je jeho imanentní peněžní vlastnost; tato jeho peněžní vlastnost se od něho odděluje jako peníze, získává všeobecnou, od všech zvláštních zboží a jejich přírodního způsobu existence odlišenou sociální existenci; vztah výrobku k sobě samému jako ke směnné hodnotě se stává jeho vztahem k penězům, existujícím vedle něho, čili vztahem všech výrobků k penězům, existujícím mimo ně všechny. Tak jako skutečná směna výrobků plodí jejich směnnou hodnotu, tak jejich směnná hodnota plodí peníze.^[*73]

Další otázka, která se tu nabízí, zní: Neskrývá v sobě existence peněz vedle zboží již předem rozpory, které jsou dány tímto vztahem samým?^[74]

Za prvé: Jednoduchý fakt, že zboží existuje dvojace, jednak jako určitý výrobek, který v přírodní formě svého jsoucna pomyslně obsahuje (latentně obsahuje) svou směnnou hodnotu, a jednak jako manifestovaná směnná hodnota (peníze), která pozbyla jakékoli souvislosti s přírodní formou jsoucna výrobku, tato dvojí odlišná existence se musí vyvinout v rozdíl, rozdíl v protiklad a rozpor^[60]. Týž rozpor mezi zvláštní povahou zboží jakožto výrobku a jeho všeobecnou povahou jakožto směnné hodnoty, který si vynutil, aby se zboží kladlo dvojace, jednou jako toto určité zboží, podruhé jako peníze, rozpor mezi jeho zvláštními přírodními vlastnostmi a jeho všeobecnými společenskými vlastnostmi, obsahuje sám od sebe možnost, že tyto dvě odloučené existenční formy zboží nebudou vzájemně směnitelné. Směnitelnost zboží existuje jako věc vedle něho v penězích, jako něco od zboží odlišného, ne už bezprostředně totožného. Jakmile jsou peníze vnější věcí vedle _[*104] zboží, je směnitelnost zboží za peníze vázána na vnější podmínky, které mohou nastat, a nemusí; je vydána napospas vnějším podmínkám. Zboží je při směně žádáno pro své přírodní vlastnosti, pro potřeby, jichž je objektem. Naproti tornu jsou peníze žádány pouze pro svou směnnou hodnotu, jako směnná hodnota. Zdaje tedy zboží možno zpeněžit, zda může být směněno za peníze, zda může být za toto zboží kladena jeho směnná hodnota, to záleží na okolnostech, které zprvu nemají co dělat s jeho směnnou hodnotou a jsou na ní nezávislé. Směnitelnost zboží závisí na přírodních vlastnostech výrobku; směnitelnost peněz splývá s jejich existencí jako symbolizované hodnoty. Je tedy možné, že zboží ve své určité formě jako výrobek se už nebude moci směnit, nebude se moci klást naroveň své všeobecné formě jako penězům.

Protože směnitelnost zboží existuje mimo ně jakožto peníze, stala se něčím od něho odlišným, jemu cizím; něčím, čemu se zboží musí teprve klást naroveň, čemu je tedy zprvu nerovné; zároveň se samo porovnávání stává závislým na vnějších podmínkách, tedy na náhodě.

Za druhé: tak jako směnná hodnota zboží existuje dvojace, jako určité zboží a jako peníze, rozpadá se i sám akt směny na dva navzájem nezávislé akty: na směnu zboží za peníze a směnu peněz za zboží; na koupi a prodej. Protože tyto dva akty nabyly prostorově i časově od sebe odlišených, navzájem si lhostejných existenčních forem, končí jejich bezprostřední totožnost. Mohou si odpovídat i neodpovídat; mohou se krýt i nemusí; může mezi nimi nastat nepoměr. Budou sice stále usilovat o vyrovnání, ale namísto dřívější bezprostřední rovnosti nastoupí nyní neustálý pohyb vyrovnávání, což právě předpokládá neustálou nevyrovnanost. Souzvuku je snad teď možno plně dosáhnout jen přes nejvyšší disonance.

Za třetí: S oddělením koupě a prodeje, s rozštěpením směny na dva akty, prostorově i časově na sobě nezávislé, vystupuje dále do popředí další nový vztah.

Tak jako se sama směna štěpí na dva na sobě nezávislé akty, odlučuje se i celkový pohyb směny od těch, kdo směňují, od výrobců zboží. _[*105] Směna pro směnu se odlučuje od směny pro zboží. Mezi výrobce vstupuje obchodnický stav, stav, který kupuje jen proto, aby prodával, prodává jen proto, aby zase kupoval; účelem této operace není držba zboží jako výrobků, nýbrž jen získání směnných hodnot jako takových, peněz. (I za pouhého výměnného obchodu se může vytvořit obchodnický stav. Protože však má na obou stranách k dispozici jen přebytek produkce, zůstává jeho vliv na výrobu samu vysloveně druhořadý, a tak je to také s jeho významem.) Osamostatnění směnné hodnoty v penězích, odtrženě od výrobků, odpovídá osamostatnění směny (obchodu) jakožto funkce odtržené od směňujících. Směnná hodnota byla mírou směny zboží; ale jejím účelem byla přímá držba směnného zboží, jeho spotřeba (ať už tato spotřeba spočívá v tom, že zboží slouží přímo k uspokojování potřeb, jako výrobek, nebo je samo zase výrobním nástrojem). Účelem obchodu není přímo spotřeba, nýbrž vydělávání peněz, směnných hodnot. Tímto zdvojením směny - směny pro spotřebu a směny pro směnu - vzniká nový nepoměr. Obchodník je ve směně určen pouze diferencí mezi koupí prodejem zboží; ale spotřebitel musí směnnou hodnotu zboží, které kupuje, definitivně nahradit. Oběh, směna uvnitř obchodnického stavu a závěr oběhu, směna mezi obchodníky a spotřebiteli, i když se koneckonců musí navzájem podmiňovat, jsou určovány zcela jinými zákony a motivy a mohou se dostat do velkých rozporů mezi sebou. Již v tomto odloučení spočívá možnost obchodních krizí. Protože však výroba pracuje bezprostředně pro obchod a pouze zprostředkovaně pro spotřebu, musí být jednak postižena inkongruencí mezi obchodem a spotřební směnou, jednak ji sama musí plodit. (Vztahy mezi poptávkou a nabídkou jsou zcela převráceny.) (Od vlastního obchodu se pak odděluje peněžní obchod.)