logo SDS
Dnešní datum: 23. 09. 2019   | Hlavní stránka | Tématické skupiny | Seznam rubrik | Download |  
zelené návěští   Hlavní menu zelený nadpis
Hlavní stránka
Kdo jsme - něco o SDS
Stanoviska SDS
Tiskové zprávy SDS
International
Staré stránky SDS

Ankety
Download
TOP 50
Tématické skupiny
Seznam rubrik (témat)

červené návěští   Rubriky červený nadpis

zelené návěští   Čtenář zelený nadpis

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

červené návěští   Evropská levice červený nadpis


Na web SEL

Manifest SEL
Čtěte o SEL u nás


zelené návěští   Nejčtenějąí/rok zelený nadpis
Pouľívá generální ątáb naąe vojáky v Afghánistánu v souladu s mandátem operace?
(19. 10. 2018, 591x)

Zástupce SDS v pořadu "Politické spektrum"
(23. 11. 2018, 475x)

V jaké kondici je naąe ąkolství? (Politické spektrum s účastí SDS).
(25. 01. 2019, 373x)

K situaci ve Venezuele
(25. 01. 2019, 332x)

Nový web SDS
(11. 02. 2019, 330x)

Snaha činských komunistů o vlastní cestu má podporu české levice
(18. 01. 2019, 275x)


červené návěští   SDS červený nadpis
Strana demokratického socialismu
Přípotoční 869/19
101 00 Praha 10
Návątěvy po předchozí dohodě
tel.:
(420) 608 630 506
(420) 608 181 054
(420) 728 074 253 (nejlépe SMS)
Bankovní spojení - transparentní účet pro příjem darů: 2101181284/2010
Případné dárce žľádáme, aby ve "zprávě pro příjemce" uvedli účel daru, např.: "příspěvek na činnost SDS" a identifikovali se jménem a příjmením. Děkujeme.
secret@sds.cz
(c) SDS

Kanál RSS

TOPlist

zelené návěští   Interní statistika zelený nadpis
Denni
Max. 28
Prům. 17.9
21 denni
Max. 405
Prům. 361

Nyní si čte web : 81 uživ.

10. Části knih a dalších textů

* KAPITOLA O PENĚZÍCH (část 3)

Vydáno dne 06. 02. 2005 (8921 přečtení)

Třetí část kapitoly o penězích Rukopisů „Grundrisse“. Označení začátků stránek odpovídá knize.

Aforismy. (Všechna zboží jsou pomíjivé peníze; peníze jsou nepomíjivé zboží. Čím víc se rozvíjí dělba práce, tím víc přestává být bezprostřední výrobek směnným prostředkem. Vzniká nutnost všeobecného směnného prostředku, tj. směnného prostředku, který je nezávislý na specifické výrobě každého jedince. V penězích je hodnota věcí [*106] odloučena od jejich substance. Peníze jsou původně reprezentantem všech hodnot; v praxi se věc obrací, a všechny reálné výrobky a práce se stanou reprezentanty peněz. V bezprostředním výměnném obchodě nelze směnit každý předmět za jakýkoli jiný předmět, a určitá činnost se může směňovat jen za určité výrobky. Obtíže vlastní výměnnému obchodu mohou peníze zrušit jen tím, že je zevšeobecní, učiní je univerzálními. Je absolutně nutné, aby se násilně odloučené prvky, které k sobě bytostně patří, projevily násilným výbuchem jako odloučení něčeho, co k sobě bytostně patří. Jednota se ustavuje násilným způsobem. Vede-li nepřátelské rozštěpení k výbuchům, poukazují ekonomové na bytostnou jednotu a abstrahují od odcizení. Jejich apologetická moudrost spočívá v tom, že ve všech rozhodujících chvílích zapomínají na svá vlastní určení. Výrobek jako bezprostřední směnný prostředek je 1. ještě v bezprostřední souvislosti se svými přírodními vlastnostmi, tedy je jimi v každém směru omezen; může se např. zkazit atd. 2. je spojen s bezprostřední potřebou právě tohoto výrobku, kterou někdo jiný má nebo nemá, nebo také s potřebou jeho výrobku. Protože produkt práce a práce sama podléhají směně, přichází okamžik, kdy jsou odloučeny od svého majitele. Zda se z tohoto odloučení k němu zase vrátí v jiné podobě, to je věc náhody. Protože do směny vstupují peníze a já jsem nucen směnit svůj výrobek za všeobecnou směnnou hodnotu nebo všeobecnou směnitelnost, je můj výrobek závislý na všeobecném obchodu a je vytržen ze svých místních, přírodních a individuálních hranic. Právě proto je možné, aby přestal být výrobkem.)

Za čtvrté[*75]: Tak jako směnná hodnota v penězích vystupuje jako všeobecné zboží vedle všech zvláštních zboží, tak zároveň vystupuje i směnná hodnota jako zvláštní zboží v penězích (protože mají zvláštní existenci) vedle všech ostatních zboží. Vzniká tím nejen inkongruence, že peníze, protože existují jen ve směně, stojí jako všeobecná směnitelnost proti zvláštní směnitelnosti a přímo ji stírají, a přesto mají být i nadále navzájem směnitelně; ale peníze se tak dostávají do rozporu samy [*107] se sebou a se svým určením, že jsou samy zvláštní zboží (i když jen jako znak), a tak jsou ve své směně za jiná zboží opět podrobeny zvláštním podmínkám směny, které odporují jejich všeobecné bezvýhradné směnitelnosti. (Nemluvíme tu ještě vůbec o tom, jak se peníze fixují v substanci nějakého určitého výrobku atd.) Směnná hodnota nabyla vedle své existence ve zboží i vlastní existence v penězích, byla odloučena od své substance právě proto, že přírodní určenost této substance odporovala jejímu všeobecnému určení jakožto směnné hodnoty. Každé zboží je jinému zboží rovné (a s ním srovnatelné) jako směnná hodnota (kvalitativně: každé představuje už jen kvantitativní plus či minus směnné hodnoty). Proto je tato jejich rovnost, tato jejich jednota odlišná od jejich přírodní různosti; a jeví se tedy v penězích jako jejich společný element i jako něco třetího ve srovnání s nimi. Ale na jedné straně zůstává směnná hodnota přirozeně inherentní kvalitou zboží, zatímco zároveň existuje mimo ně; na druhé straně se peníze, protože již neexistují jako vlastnost zboží, jako jejich všeobecno, nýbrž jsou vedle nich individualizovány - stávají samy zvláštním zbožím vedle ostatních zboží. (Mohou být určovány poptávkou a nabídkou; rozpadají se ve zvláštní druhy peněz atd.) Stávají se zbožím jako jiná zboží, a zároveň nejsou zbožím jako jiná zboží. Přes své obecné určení jsou něčím směnitelným vedle jiných směnitelných <zboží>. Nejsou jen všeobecnou směnnou hodnotou; jsou zároveň zvláštní směnnou hodnotou vedle jiných zvláštních směnných hodnot. Zde je nový zdroj rozporů, které se uplatňují v praxi. (Při oddělení peněžního obchodu od skutečného obchodu vystupuje opět do popředí zvláštní povaha peněz.)

Vidíme tedy, co je penězům imanentní: plní své účely tím, že je zároveň negují; osamostatňují se vůči zbožím, z prostředku se stávají účelem; realizují směnnou hodnotu zboží tím, že se od ní odpoutávají; ulehčují směnu jejím rozštěpením; obtíže bezprostřední směny zboží překonávají jejich zevšeobecněním; čím závislejší jsou výrobci na směně, tím se směna díky penězům stává nezávislejší na výrobcích.

[*108] (Později bude nutné, než se tato otázka uzavře, korigovat idealistický způsob podání, který vyvolává dojem, že jde jen o pojmová určení a dialektiku těchto pojmů. Tedy především teze: výrobek (nebo činnost) se stává zbožím; zboží směnnou hodnotou; směnná hodnota penězi.)[61]

(Economist. 24. ledna 1857. Přihlédnout příležitostně, až se bude mluvit o bankách, k této větě:
„Pokud mají obchodní třídy podíl na ziscích bank, a to dnes obvykle mají - a budou mít asi v daleko větší míře, až se ještě víc rozšíří akciové banky, až budou odstraněny všechny korporativní výsady a bankovní podnikání získá úplnou svobodu - obohatily se zvyšováním úroků z peněz. Popravdě jsou obchodní třídy, vzhledem k velikosti svých depozit, prakticky samy sobě bankéři; a je-li tomu tak, má pro ně výše diskontní sazby nutně jen malý význam. Všechny bankovní a ostatní rezervy musí být ovšem výsledkem neustálého podnikání a úspor uložených ze zisků; a proto vezmeme-li obchodní a průmyslovou třídu jako celek, musí být samy sobě bankéři, a stačí jen rozšířit zásady svobodného obchodu na všechna odvětví podnikání, aby se v nich vyrovnávaly a naturalizovaly výhody a nevýhody každého poklesu a vzestupu na peněžním trhu.“)[62]

Všechny rozpory peněžní soustavy a směny výrobků za peněžní soustavy jsou dány vývojem poměru výrobků jako směnných hodnot, jejich určení jako směnné hodnoty nebo hodnoty vůbec.

(Morning Star. 12. února 1857. „Nedostatek peněz v minulém roce a vysoká diskontní sazba, která byla v důsledku toho uplatněna, působily velmi blahodárně na konto zisku Francouzské banky. Její dividendy neustále stoupají; 118 fr. v roce 1852, 154 fr. v roce 1853, 194 fr. v roce 1854, 200 fr. v roce 1855, 272 fr. v roce 1856.“)

Pozoruhodné je také toto místo: „Anglické stříbrné mince jsou vydávány ve vyšší ceně, než je hodnota stříbra v nich obsažená. Z libry stříbra ve skutečné hodnotě 60-62 šil. (v průměru 2 libry ve zlatě) se razí 66 šil. Mincovna platí „dnešní tržní cenu, od 5 šil, do 5 šil. 2 pencí za unci, a dává ji do oběhu za sazbu 5 šil. 6 pencí za unci. Tato úprava“ [*109] (stříbrných znaků, nikoli skutečné hodnoty) „nevyvolává praktické potíže, a to ze dvou důvodů: za prvé, minci je možno si opatřit pouze v mincovně, a to jen za tuto cenu; v domácím oběhu tedy nemůže být znehodnocena, a za hranice ji není možno posílat, protože tady obíhá ve větší hodnotě, než je její hodnota skutečná; a za druhé, protože je zákonným platidlem jen do výše 40 šil., nikdy nezasahuje do oblasti zlatých mincí ani nepůsobí na jejich hodnotu.“ Poraďte Francii, aby také vydávala méně hodnotné mince, stříbrné znaky, které nemají skutečně plnou hodnotu, a aby stanovila výši, do níž by byly zákonným platidlem. Zároveň však: aby při stanovení jakosti mince povolila větší rozpětí mezi skutečnou a nominální hodnotou, než máme v Anglii, protože hodnota stříbra, která v poměru ke zlatu stoupá, dosáhne velmi pravděpodobně úrovně naší nynější mincovní ceny, takže budeme asi nuceni zase ji změnit. Naše stříbrná mince je nyní přibližně 5% pod skutečnou hodnotou: donedávna to bylo 10%. (Economist. 24. ledna 1857.)[63]

- - -

Dalo by se tedy předpokládat, že vydávání hodinových poukázek překoná všechny tyto potíže. (Existence hodinové poukázky přirozeně už předpokládá podmínky, které, zkoumáme-li vztah mezi směnnou hodnotou a penězi, nejsou bezprostředně dány a bez nichž obojí může existovat a existuje: veřejný úvěr; banka atd.; ale to všechno tady už necháme stranou; protože propagátoři hodinové poukázky pokládají samozřejmě tuto poukázku za poslední produkt „série“[64], který, i když nejlépe odpovídá „čistému“ pojmu peněz, v realitě se objevuje naposled.) Především: předpokládáme-li, že jsou splněny podmínky, za nichž cena zboží = jejich směnné hodnotě; že se kryje poptávka a nabídka; výroba a spotřeba; že výroba jev poslední instanci proporcionální[65] (takzvané poměry v rozdělování jsou totožné s výrobními poměry), pak se otázka peněz stává zcela druhořadou, a zejména otázka, zda vydávat lístky, modré či zelené, plechové či papírové, nebo jakou jinou formou vést společenské účtování. Pak je nanejvýš [*110] nevkusné ještě dále předstírat, že se zkoumají skutečně peněžní vztahy. Banka (jakákoli banka) vydává hodinové poukázky. Zboží a = směnné hodnotě x, tj. = x pracovní doby, směňuje se za peníze, reprezentující x pracovní doby. Banka by musela rovněž kupovat zboží, tj. směňovat je za jeho peněžního reprezentanta, jako např. Anglická banka musí dnes dávat za zlato bankovky. Zboží, substanciální a proto náhodné jsoucno směnné hodnoty, se směňuje za symbolické jsoucno směnné hodnoty jakožto směnné hodnoty. A tak nejsou žádné potíže s jeho převáděním z formy zboží do formy peněz. Stačí jen, aby pracovní doba, která je v něm obsažena, byla autenticky verifikována (což mimochodem řečeno není tak snadné, jak dosvědčuje ryzost a váha zlata a stříbra), a vytváří tak ihned svou protihodnotu*[*76]; své peněžní jsoucno. Ať tu otázku obracíme a otáčíme jak chceme, v poslední instanci vychází nastejno: Banka, která vydává hodinové poukázky, kupuje zboží za jeho výrobní náklady, kupuje všechno zboží, a tento nákup ji nestojí nic než výrobu papírových proužků, a prodávajícímu dává místo směnné hodnoty, kterou on sám vlastní v určité substanciální formě, symbolickou směnnou hodnotu zboží, jinými slovy poukázku na všechna ostatní zboží ve stejné směnné hodnotě. Směnná hodnota jako taková může samozřejmě existovat jen symbolicky, ačkoli tento symbol, aby se ho dalo použít jako věci - ne pouze jako představy -, má věcné jsoucno; není jen pomyslnou představou, nýbrž představuje se skutečně v zpředmětněné podobě (Míra může zůstat v rukou; směnná hodnota měří, ale směňuje pouze tak, že míra přechází z jedněch rukou do druhých.[66]) Banka tedy dává za zboží peníze; peníze, které jsou poukázkou přesně na směnnou hodnotu zboží, tj. na všechna zboží téže hodnoty; banka kupuje. Banka je všeobecný kupec, kupuje nejen to či ono zboží, nýbrž všechna zboží. Neboť má uskutečnit právě převod každého zboží v jeho symbolické jsoucno jakožto směnnou hodnotu. Je-li však všeobecným kupcem, musí být též všeobecným prodavačem, nejen skladištěm, kde se deponují všechna [*111] zboží, nejen všeobecným obchodním domem, ale také majitelem zboží, ve stejném smyslu, jako jím je kterýkoli jiný obchodník. Směnil jsem své zboží a za hodinovou poukázku b, která představuje jeho směnnou hodnotu; ale jen proto, abych mohl, kdykoli budu chtít, provést metamorfózu tohoto b v jakékoli skutečné zboží c, d, e atd. Mohou nyní tyto peníze cirkulovat mimo banku? Jinak než mezi vlastníkem poukázky a bankou? Čím je zabezpečena směnitelnost této poukázky? Jsou jen dvě možnosti. Buď chtějí všichni majitelé zboží (výrobků nebo práce) prodat své zboží za jeho směnnou hodnotu, anebo někteří chtějí, jiní ne. Chtějí-li je všichni prodat za jeho směnnou hodnotu, nebudou čekat na náhodu, zda se najde kupec či nenajde, ale půjdou rovnou do banky, přenechají jí zboží a dostanou za ně její znak směnné hodnoty, peníze: vymění je za její vlastní peníze. V tomto případě je banka zároveň všeobecným kupcem i prodavačem v jedné osobě. Nebo nastane opak. V tom případě je bankovní poukázka pouhým papírem, jen o sobě tvrdí, že je všeobecně uznávaným symbolem směnné hodnoty, hodnotu však nemá. Neboť tomuto symbolu je vlastní, že směnnou hodnotu nejen představuje, ale že jí ve skutečné směně také je. V druhém případě by bankovní poukázka nebyla penězi, nebo by byla jen konvenčními penězi mezi bankou a jejími zákazníky, ne na všeobecném trhu. Bylo by to totéž jako tucet lístků na obědy, které si předplatím u hostinského nebo jako tucet lístků do divadla, což obojí představuje peníze, ale jedno jen peníze v určité jídelně, druhé jen v určitém divadle. Bankovní poukázka by přestala odpovídat požadavkům kladeným na peníze, protože by nebyla v oběhu na veřejnosti, nýbrž pouze mezi bankou a jejími zákazníky. Musíme tedy druhý předpoklad vyloučit.

Banka by tedy byla všeobecným kupcem i prodavačem. Místo bankovek by mohla také vydávat šeky a místo nich vést jednoduché bankovní účty. Nějaký X, podle toho, jakou sumu hodnot zboží by bance přenechal, by u ní měl k dobru tutéž sumu hodnot v jiných zbožích. Byl by nutný i další atribut banky, autenticky fixovat [*112] směnnou hodnotu všech zboží, tj. pracovní dobu v nich materializovanou. Ale tím by její funkce rozhodně nekončily. Musela by určovat pracovní dobu, za niž se dá zboží vyrobit průměrnými prostředky průmyslu, dobu, za niž musí být vyrobeno. Ale ani to by ještě nestačilo. Musela by nejen určovat dobu, za niž se musí vyrobit určité kvantum výrobků, a zjednávat výrobcům takové podmínky, aby jejich práce byla stejně produktivní (tedy také vyrovnávat a řídit rozdělování pracovních prostředků), ale musela by také určovat kvanta pracovní doby, která se má vynaložit na různá odvětví výroby. To by bylo nutné, neboť aby se realizovala směnná hodnota, aby peníze banky byly skutečně směnitelné, musela by se zajistit všeobecná výroba, a to v takových proporcích, aby byly uspokojovány potřeby směňujících. To ještě není všechno. Největší směna není směna zboží, nýbrž směna práce za zboží. (Hned si toho všimneme blíže.[*77]) Pracující by neprodávali bance svou práci, ale dostávali by směnnou hodnotu za plný produkt své práce atd. Přesně vzato by tedy banka byla nejen všeobecným kupcem a prodavačem: také všeobecným výrobcem. Byla by fakticky buď despotickou vládou v oblasti výroby a správkyní rozdělování, nebo by ve skutečnosti nebyla ničím jiným než úřadem, který by pro společně pracující společnost vedl účetnictví. Společenství výrobních prostředků se předpokládá atd. atd. Saintsimonovci udělali z banky papeže výroby.[67]

Redukce všech výrobků a činností na směnné hodnoty předpokládá jak redukci všech pevných osobních (historických) vztahů závislosti ve výrobě, tak všestrannou závislost výrobců navzájem. Jednak je výroba každého jednotlivce závislá na výrobě všech ostatních, jednak se přeměna jeho výrobku v potraviny pro něho samého stala závislou na spotřebě všech ostatních. Ceny jsou staré; právě tak směna; ale že jsou ceny stále víc určovány výrobními náklady a že směna zachvacuje veškeré výrobní vztahy, to obojí je plně rozvinuto a rozvíjí se k stále větší dokonalosti až v buržoazní společnosti, ve společnosti [*113] svobodné konkurence. To, co Adam Smith ryze po způsobu 18. století klade do předhistorického období, před dějiny, je naopak jejich produktem.[2]

Tato vzájemná závislost je vyjádřena ve stálé nutnosti směny a ve směnné hodnotě jako všestranném zprostředkovateli. Ekonomové to vyjadřují takto: Každý sleduje svůj soukromý zájem a jen svůj soukromý zájem, a slouží tak, aniž by to chtěl a aniž by o tom věděl, soukromým zájmům všech, všeobecným zájmům. Vtip není v tom, že tím, jak každý sleduje své soukromé zájmy, se dosahuje úhrnu soukromých zájmů, tedy všeobecného zájmu. Z této abstraktní fráze by se dalo spíš vyvodit, že každý brzdí uplatnění zájmu druhých a naopak, a že z této bellum omnium contra omnes[*78] vyplývá místo všeobecné afirmace spíš všeobecná negace. Pointa je spíš v tom, že soukromý zájem sám je už zájem společensky určený a že ho může dosáhnout jen v podmínkách kladených společností a jen prostředky danými touto společností; že je tedy vázán na reprodukci těchto podmínek a prostředků. Je to zájem soukromníků; ale jeho obsah, a právě tak i forma a prostředky k jeho uskutečnění jsou dány společenskými podmínkami, které nejsou na nikom závislé.[6]

Vzájemná a všestranná závislost navzájem lhostejných individuí tvoří jejich společenskou souvislost. Tato společenská souvislost je vyjádřena ve směnné hodnotě, v níž se pro každé individuum jeho vlastní činnost nebo jeho výrobek teprve stává činností a výrobkem pro ně: toto individuum musí vyrábět všeobecný výrobek - směnnou hodnotu čili pokud se tato směnná hodnota izoluje o sobě, individualizuje, peníze. Na druhé straně moc, kterou každý jedinec uplatňuje nad činností ostatních nebo nad společenskými bohatstvími, záleží v tom, že je vlastníkem směnných hodnot, peněz. Svou společenskou moc, stejně jako svou souvislost se společností, nosí s sebou v kapse. Činnost, ať je její individuální jevová forma jakákoli, a produkt této činnosti, ať jsou jeho zvláštní vlastnosti jakékoli, jsou směnnou hodnotou, tj. něčím [*114] všeobecným, v čem je jakákoli individualita, svéráznost negována a setřena. Je to stav skutečně velmi odlišný od situace, kdy se individuum nebo individuum přirozeně či historicky rozšířené v rodinu a v rod (později ve společenství) reprodukuje přímo z přírody, nebo kdy je jeho produktivní činnost a jeho účast na výrobě odkázána na určitou formu práce a výrobku a stejně tak je určen i jeho poměr k ostatním.

Společenský charakter činnosti, tak jako společenská forma výrobku i účast individua na výrobě, se tu jeví jako něco vůči individuím cizího, věcného; ne jako jejich vztah k sobě navzájem, nýbrž jako jejich podřízení poměrům, které trvají nezávisle na nich a vznikají z toho, že vzájemně si lhostejní jedinci na sebe narážejí. Všeobecná směna činností a výrobků, které se staly životní podmínkou každého jednotlivého individua, jejich vzájemná souvislost, se jim samým jeví jako cizí, nezávislá, jako věc. Ve směnné hodnotě je společenský vztah osob přeměněn ve společenský vztah věcí; osobní potence ve věcnou. Čím méně má směnný prostředek společenské síly, čím víc je spjat s povahou bezprostředního produktu práce a s bezprostředními potřebami směňujících, tím větší musí být síla společenství, které váže dohromady jedince, patriarchální poměr, antické společenství, feudalismus a cechovnictví. (Viz můj sešit, XII, 34b.)[68] Každý jedinec vlastní společenskou moc ve formě věci. Zbavíte-li věc této společenské moci, musíte osobám dát moc nad osobami.[69] Osobní vztahy závislosti (zprvu zcela přirozené) jsou první společenské formy, a lidská produktivita se v nich rozvíjí jen v malém rozsahu a na izolovaných místech. Osobní nezávislost založená na věcné závislosti je druhá velká forma, v níž se systém všeobecné společenské výměny látek, univerzálních vztahů, všestranných potřeb a univerzálních potencí teprve vytváří. Svobodná individualita, založená na univerzálním rozvoji individuí a na podřízení jejich společné, společenské produktivitě jako jejich společenské potenci, je třetí stupeň. Druhý stupeň připravuje podmínky pro třetí. Patriarchální i antické poměry (a stejně tak i feudální) tedy s rozvojem obchodu, přepychu, peněz, [*115] směnné hodnoty zanikají, zatímco moderní společnost vyrůstá stejným tempem s nimi.[*79]

Směna a dělba práce se vzájemně podmiňují. Protože každý pracuje pro sebe a jeho výrobek není nic pro sebe nezávislého, musí samozřejmě směňovat; nejen proto, aby se podílel na všeobecném bohatství výroby, ale také proto, aby svůj výrobek přeměnil v potraviny pro sebe. (Viz mé „Poznámky o ekonomii“, str. V (13, 14).[69]) Směna jako zprostředkovaná směnnou hodnotou a penězi předpokládá ovšem všestrannou závislost výrobců na sobě, ale zároveň úplnou izolaci jejich soukromých zájmů a dělbu společenské práce, jejíž jednota a vzájemné doplňování zároveň existuje jako přírodní poměr mimo individua, nezávisle na nich. Vzájemný tlak všeobecné poptávky a nabídky zprostředkuje souvislost vzájemně si lhostejných <jedinců>.

Sama nutnost přeměnit výrobek nebo činnost individuí nejprve ve formu směnné hodnoty, v peníze, aby v této věcné formě dostaly a dokázaly svou společenskou moc, dokazuje dvojí: 1. že individua vyrábějí už jen pro společnost a ve společnosti; 2. že jejich výroba není bezprostředně společenská, není plodem sdružení, které si mezi sebou rozděluje práci. Individua jsou subsumována společenské výrobě, která existuje jako daná mimo ně; ale společenská výroba není subsumována individuím, která by s ní zacházela jako se společným bohatstvím. Nemůže tedy být nic nesprávnějšího a hloupějšího než předpokládat kontrolu sjednocených individuí nad jejich celkovou výrobou na základě směnné hodnoty, peněz, jak se to stalo výše[*80] s bankou (vydávající) hodinové poukázky. Soukromá směna všech produktů práce, majetků a činností je v protikladu jak k rozdělování založenému na nadřízení a podřízení (přirozeném a politickém) individuí mezi sebou (přičemž vlastní směna probíhá jen po vedlejší koleji nebo se vcelku příliš netýká života celých společenství, objevuje se naopak mezi různými společenstvími a rozhodně si naprosto nepodřizuje [*116] všechny výrobní a směnné vztahy) (ať už má toto nadřízení a podřízení jakýkoli charakter: patriarchální, antický nebo feudální), tak k svobodné směně jedinců, kteří jsou sdruženi na základě společného přivlastňování a kontroly výrobních prostředků. (Toto sdružení není nic libovolného: předpokládá rozvoj materiálních a duchovních podmínek, které na tomto místě nebudeme rozebírat.) Tak jako dělba práce plodí shromažďování, kombinaci, kooperaci, protiklad soukromých zájmů, třídní zájmy, konkurenci, koncentraci kapitálu, monopol, akciové společnosti - samé protikladné formy jednoty, která sama vyvolává protiklad -‚ tak soukromá směna vytváří světový obchod, soukromá nezávislost naprostou závislost na tak zvaném světovém trhu a rozptýlené akty směny <vytvářejí> bankovnictví a úvěrnictví, jejichž účetnictví alespoň konstatuje vyrovnávání soukromé směny. Ve směnečném kursu - i když soukromé zájmy každého národa rozštěpují tento národ na tolik národů, kolik je v něm dospělých individuí, a zájmy vývozců a dovozců téhož národa stojí proti sobě - dostává celonárodní obchod zdání existence atd., atd. Proto však ještě nikdo neuvěří tornu, že by bylo možné zrušit burzovní reformou základy vnitřního nebo zahraničního soukromého obchodu. Ale uvnitř buržoazní společnosti, založené na směnné hodnotě, se vytvářejí jak směnné, tak výrobní vztahy, které jsou současně výbušninami a jsou s to ji rozbít. (Masa protikladných forem společenské jednoty, jejichž protikladný charakter se však nikdy nedá sprovodit ze světa tichou metamorfózou. Na druhé straně, kdybychom ve společnosti, jaká je, nenacházeli v zahalené podobě materiální výrobní podmínky a jim odpovídající směnné vztahy pro beztřídní společnost, všechny pokusy rozbít tuto společnost by byly donkichotiádou.)

Viděli jsme, že ačkoli je směnná hodnota = relativní pracovní době, která je materializována ve výrobcích, jsou peníze ovšem = směnné hodnotě zboží, odpoutané od jeho substance; v této směnné hodnotě čili peněžním poměru jsou obsaženy rozpory mezi zbožími a jejich směnnou hodnotou, mezi zbožími jako směnnými hodnotami, a penězi. Viděli jsme, že banka, která by bezprostředně [*117] vytvářela protějšek zboží v pracovních penězích, je utopie.[*81] Ačkoli tedy jsou peníze jen směnná hodnota odpoutaná od substance zboží a děkují za svůj původ jen tendenci této směnné hodnoty klást se v čisté podobě, nemůže se zboží přeměňovat v peníze bezprostředně; tj. autentický výkaz o množství pracovní doby realizované ve zboží nemůže ve světě směnných hodnot sloužit jako jeho cena. Čím to?

(Ve formě peněz - pokud jsou směnným prostředkem (ne mírou směnné hodnoty) - je ekonomům jasné, že existence peněz předpokládá zvěcnění společenské souvislosti; pokud se totiž peníze jeví jako zástava, kterou musí jeden ponechat v rukou druhého, aby od něho dostal zboží. Tady říkají sami ekonomové, že lidé mají k věci (penězům) důvěru, jakou nemají k sobě jako osobám. Ale proč mají důvěru k věci? Samozřejmě přece jen jako k zvěcněnému vztahu osob mezi sebou; jako k zvěcněné směnné hodnotě, a směnná hodnota není nic jiného než vztah produktivní činnosti osob mezi sebou. Jakákoli jiná zástava může jako taková posloužit vlastníku zástavy přímo; peníze mu slouží jen jako „ruční zástava společnosti“,[70] ale takovou ruční zástavou jsou jen vzhledem ke své společenské (symbolické) povaze; tuto společenskou povahu mohou mít jen proto, že si individua svůj vlastní společenský vztah odcizila jako předmět).

V cenících, kde se všechny hodnoty měří penězi, se odráží jednak nezávislost společenského charakteru věcí na osobách, jednak snaha obchodu podrobit tyto věci znovu jednotlivcům na základě cizosti, v níž se veškeré výrobní a směnné vztahy jeví jednotlivci, všem jednotlivcům. Protože osamostatnění světového trhu, chcete-li (v němž je zahrnuta činnost každého jednotlivce), vzrůstá s rozvojem peněžních vztahů (směnné hodnoty) a naopak, všeobecná souvislost a všestranná závislost ve výrobě a spotřebě <vzrůstá> zároveň s nezávislostí a lhostejností spotřebitelů a výrobců navzájem; protože tento rozpor vede ke krizím atd., dochází současně s vývojem tohoto odcizení, na jeho vlastní půdě, k pokusům o jeho zrušení; ceníky, směnečné kursy, [*118] vzájemné spojení obchodníků dopisy, telegramy atd. (komunikační prostředky se samozřejmě rozvíjejí současně), v nichž si každý jednotlivec opatřuje informace o činnosti všech ostatních a snaží se podle toho přizpůsobit svou vlastní činnost. (To znamená, že i když poptávka a nabídka všech u všech probíhá nezávisle, každý se snaží poučit se o stavu všeobecné poptávky a nabídky; a tato znalost pak na ně opět prakticky působí. Ačkoli toto všechno neruší za daného stavu cizost, přináší to vztahy a spojení, jež v sobě zahrnují možnost starý stav zrušit.) (Možnost všeobecné statistiky atd.) (To je ostatně třeba vyložit v kategoriích „ceny, poptávka a nabídka“.[71] Zde jen je třeba ještě upozornit, že přehled o celkovém obchodu a celkové výrobě, pokud je fakticky obsažen v cenících, je vlastně nejlepším důkazem o tom, jak vůči jednotlivcům jejich vlastní směna a jejich vlastní výroba vystupuje jako věcný, na nich nezávislý vztah. Na světovém trhu se souvislost jednotlivce se všemi, ale současně také nezávislost této souvislosti na jednotlivcích vyvinula do té míry, že její vytvoření už v sobě zároveň obsahuje podmínku jejího překročení.) Srovnávání místo skutečné pospolitosti a všeobecnosti.

(Bylo řečeno a dá se říci, že krása a velikost spočívá právě v této přirozené, na vědění a vůli individuí nezávislé souvislosti, která právě předpokládá jejich vzájemnou nezávislost a lhostejnost vůči sobě, v materiální a duchovní výměně látek. A jistě je třeba dát přednost této věcné souvislosti, než a,y postrádali jakékoli souvislosti anebo měli pouze lokální souvislost, založenou na prastarém těsném pokrevním přírodním <vztahu> nebo na <vztahu> nadvlády a poroby. Právě tak je jisté, že individua si nemohou podřídit své vlastní společenské souvislosti dříve, než je vytvořila.Je však nesmyslné pojímat tuto pouze věcnou souvislost jako souvislost přirozenou, neoddělitelnou od přirozenosti individuality (v protikladu k reflektovanému vědění a vůli) a jí imanentní. Je to jejich produkt. Je to historický produkt. Patří k určité fázi jejich vývoje. Cizost a samostatnost, v nichž ještě vůči nim existuje, dokazuje jen, že ještě pracují na vytváření podmínek svého sociálního života, místo aby jej už z těchto podmínek [*119] začínala. Je to souvislost, přirozeně vzniklá souvislost mezi individui uvnitř určitých, omezených výrobních vztahů. Univerzálně vyvinutá individua, jejichž společenské vztahy jsou jako jejich vlastní, pospolité vztahy také podrobeny jejich vlastní pospolité kontrole, nejsou produktem přírody, nýbrž dějin. Stupeň a univerzalita rozvoje potencí, za nichž bude tato individualita možná, předpokládá právě výrobu na základě směnných hodnot, která však s všeobecným odcizením individua od sebe i od druhých teprve produkuje také všeobecnost a všestrannost jeho vztahů a schopností. Na dřívějších stupních vývoje se jednotlivé individuum jeví plnější právě proto, že ještě nevypracovalo plnost svých vztahů a stavělo si je proti sobě jako na něm nezávislé společenské moci a vztahy. Tak jako je směšné toužit po návratu k oné původní plnosti,[72] je směšná i víra, že musíme zůstat u této úplné prázdnoty. Z protikladu k tomuto romantickému názoru se buržoazní myšlení nikdy nevymanilo, a proto bude romantický názor doprovázet buržoazní myšlení jako oprávněný protiklad až k jeho blahoslavenému konci.)

(Jako příklad by se dal použít vztah jednotlivce k vědě.)

(Srovnávat peníze s krví - dalo k tomu popud slovo oběh - je asi zrovna tak správné jako podobenství Menenia Agrippy o patriciích a žaludku.) (Srovnávat peníze s řečí není o nic správnější. Ideje se nepřeměňují v řeč tak, že by ztrácely svou svéráznost a že by jejich společenský charakter existoval vedle nich v řeči, jako existují ceny vedle zboží. Ideje neexistují odděleně od řeči. Ideje, které se musí teprve překládat ze své mateřštiny do cizí řeči, aby mohly obíhat, aby se mohly směňovat, poskytují větší možnosti analogie; analogie pak ovšem nespočívá v řeči, ale v její cizosti.)[73]

(Směnitelnost všech produktů, činností, vztahů za něco třetího, věcného, co může být opět směněno za všechno bez rozdílu - tedy vývoj směnných hodnot (a peněžních vztahů) je identický se všeobecnou prodejností, korupcí. Obecná prostituce se tedy jeví jako nutná fáze vývoje společenského charakteru osobních vloh, potencí, schopností, činností. Vyjádříme-li to zdvořileji: Všeobecný vztah [*120] prospěchářství a upotřebitelnosti. Srovnávání nesrovnatelného, jak krásně chápe peníze Shakespeare.[74] Touha po obohacení jako taková je bez peněz nemožná; jakákoli jiná akumulace a touha po akumulaci je živelná, omezená, podmíněná na jedné straně potřebami, na druhé straně omezenou povahou výrobků (sacra auri fames[75]).)

(Peněžnictví ve svém vývoji předpokládá zřejmě už jiné všeobecné vývoje.)

Pozorujeme-li společenské vztahy, které plodí nevyvinutý systém směny, směnných hodnot a peněz nebo kterým odpovídá jejich nevyvinutý stupeň, je hned od počátku jasné, že individua, ačkoli jejich vztahy vypadají osobněji, vstupují mezi sebou ve vztah jen jako individua v nějaké určenosti, jako feudální pán a vazal, pozemkový pán a nevolník atd. nebo jako členové kast atd. nebo jako příslušníci nějakého stavu atd. V peněžním vztahu, ve vyvinutém systému směny (a toto zdání zaslepuje demokracii) jsou svazky osobní závislosti, rozdíly krve, vzdělání atd. fakticky rozbity, roztrhány (osobní svazky se alespoň všechny jeví jako osobní vztahy); a zdá se, že individua na sebe nezávisle (tato nezávislost, která je vůbec pouhou iluzí a správněji by se měla nazývat lhostejností - ve smyslu indiference), svobodně narážejí a v této svobodě směňují; ale tak to vypadá jen pro toho, kdo abstrahuje od podmínek, od existenčních podmínek (a ty jsou opět na individuích nezávislé a jeví se, ačkoli je vytváří společnost, zároveň jako přírodní podmínky, tj. jako by je individua nemohla kontrolovat), za nichž se tato individua stýkají. Určenost, která se v prvním případě jeví jako osobní omezování individua jiným individuem, je v druhém případě rozvinutá jako věcné omezení individua nezávislými a v sobě samých spočívajícími vztahy. (Protože jednotlivé individuum se nemůže vymanit ze své osobní určenosti, ale může překonat vnější poměry a podřídit si je, zdá se, že jeho svoboda je v druhém případě větší. Bližší prozkoumání oněch vnějších poměrů, oněch podmínek však ukazuje, že je nemožné, aby je individua nějaké třídy atd. en masse překonala, aniž by je zrušila. Jednotlivec se s nimi může příležitostně vypořádat; masa těch, kdo jsou jimi ovládáni, nikoli, protože [*121] samo jejich trvání je výrazem podřízení, a to nutného podřízení individuí těmto poměrům.) Tyto vnější poměry neznamenají odstranění „vztahů závislosti“, jsou jen jejich redukcí na obecnější formu; znamenají spíš vypracování všeobecného základu osobních vztahů závislosti.[76] Také zde se dostávají individua do vzájemného vztahu jen jako určená. Tyto věcné vztahy závislosti v protikladu k osobním se také jeví jenom tak (věcný vztah závislosti není nic jiného než společenské vztahy vystupující vůči zdánlivě nezávislým individuím samostatně, tj. jako jejich vzájemné výrobní vztahy, které se vůči nim samým osamostatnily), že individua jsou teď ovládána jen abstrakcemi, zatímco dříve závisela jedno na druhém. Abstrakce nebo idea není však nic jiného než teoretický výraz oněch materiálních poměrů, které jsou jejich pány. Poměry mohou být samozřejmě vyjádřeny pouze v idejích, a proto pokládali filosofové za zvláštnost nové doby to, že je ovládána idejemi, a se svržením tohoto panství idejí ztotožňovali vytvoření svobodné individuality. Dopustit se tohoto omylu bylo z ideologického hlediska o to snazší, že toto panství poměrů (tato věcná závislost, která se ostatně zase zvrací v určité, jenomže všech iluzí zbavené osobní vztahy závislosti) se ve vědomí individuí samých jeví jako panování idejí, a panující třídy samozřejmě víru ve věcnost těchto idejí, tj. oněch věcných vztahů závislosti, všemožně upevňují, živí a vtloukají do hlav.[77]

(Pokud jde o iluzi „čistě osobních vztahů“ v dobách feudalismu atd., nesmí se ani na chvíli zapomínat, 1. že samy tyto vztahy dostávaly uvnitř své sféry v určité fázi věcný charakter, jak ukazuje např. vývoj vztahů pozemkového vlastnictví z čistě vojenských vztahů subordinace; ale 2. věcný vztah, v němž berou za své, má sám omezený, přírodně určený charakter, a proto se jeví jako osobní, zatímco v moderním světě vystupují osobní vztahy jako pouhý výsledek výrobních a směnných vztahů.)[78]

Výrobek se stává zbožím. Zboží se stává směnnou hodnotou.[*82] [*122] Směnná hodnota zboží nabývá zvláštní existence vedle zboží; tj. zboží v té formě, v níž 1. je směnitelné za všechna ostatní zboží; v níž 2. je tedy všeobecným zbožím a jeho přirozená zvláštnost zaniká; 3. v níž je kladena míra jeho směnitelnosti, určitý poměr, v němž si klade naroveň všechna ostatní zboží - je zboží jakožto peníze, a to ne jako peníze vůbec, nýbrž jako určitá suma peněz; neboť peníze, aby mohly představovat směnnou hodnotu ve všech jejích rozdílech, musejí být počitatelné, kvantitativně dělitelné.

Peníze, společná forma, ve kterou se všechna zboží přeměňují jako směnné hodnoty, všeobecné zboží, musí samy existovat jako zvláštní zboží vedle ostatních, protože nestačí, aby se jimi poměřovala jen v hlavě, nýbrž musí se za ně směňovat a vyměňovat ve skutečné směně. Rozpor, který tím vzniká, bude třeba vyložit jinde.[*83] Peníze nevznikají konvencí, stejně jako tak nevzniká stát. Vznikají přirozenou cestou ze směny a ve směně, jsou jejím produktem. Původně slouží jako peníze asi to zboží - tj. vyměňuje se nikoli jako předmět potřeby a spotřeby, nýbrž aby se opět směnilo za jiná zboží -‚ které se nejvíc vyměňuje, nejvíc obíhá jako předmět potřeby; u něhož je tedy nejjistější, že se bude moci opět směnit za jiná zvláštní zboží; které tedy v dané společenské organizaci reprezentuje bohatství iκατ’ έξοχήν[*84], je předmětem nejvšeobecnější poptávky a nabídky a má zvláštní užitnou hodnotu. Tak sůl, kůže, dobytek, otroci.[79] Takové zboží ve své zvláštní podobě jakožto zboží fakticky víc odpovídá samo sobě jako směnné hodnotě než ostatní zboží (Škoda že do němčiny se nedá výstižně tlumočit rozdíl mezi denrée a marchandise). Zvláštní užitečnost zboží, ať jako zvláštního předmětu spotřeby (kůže), ať jako bezprostředního výrobního nástroje (otrok), z něho činí peníze. Další vývoj přináší pravý opak, tj. to zboží, které je bezprostředním předmětem spotřeby nebo nástrojem výroby nejméně, bude nejlépe reprezentovat právě tu stránku, že slouží potřebě směny jako takové. V prvním případě se zboží stává penězi pro svou zvláštní užitnou hodnotu; v druhém případě [*123] získává zvláštní užitnou hodnotu proto, že slouží jako peníze. Trvanlivost, neměnnost, dělitelnost a možnost opětného skládání, relativně snadná přenosnost, protože pojmou velkou směnnou hodnotu do malého prostoru, to vše způsobuje, že vzácné kovy jsou na pozdějším stupni obzvláště vhodné. Zároveň vytvářejí přirozený přechod od prvotní formy peněz. Na poněkud vyšším stupni výroby a směny se výrobní nástroj staví nad výrobky; avšak kovy (nejprve kameny) jsou prvními a nejnutnějšími výrobními nástroji. V mědi, která hraje tak důležitou úlohu ve starověkých penězích, je ještě obojí pohromadě, zvláštní užitná hodnota jako výrobního nástroje a ostatní vlastnosti, které nevyplývají z užitné hodnoty zboží, nýbrž odpovídají jeho určení jako směnné hodnoty (včetně směnného prostředku). Od ostatních kovů se pak drahé kovy opět liší tím, že neoxydují atd., mají stejnoměrnou kvalitu atd. a také lépe odpovídají vyššímu stupni, protože jejich bezprostřední užitečnost pro spotřebu a výrobu ustupuje do pozadí, ale už pro svou vzácnost představují spíš hodnotu založenou čistě na směně. Od začátku představují přebytek, formu, v níž se původně projevuje bohatství. Kovy se také raději směňují za kovy než za jiná zboží.

První forma peněz odpovídá nízkému stupni směny a výměnného obchodu, na němž peníze vystupují spíš ještě ve svém určení jako míra, než jako skutečný nástroj směny. Na tomto stupni může být míra ještě čistě imaginární (ovšem prut u černochů zahrnuje i železo)[80] (mušle atd. však spíš odpovídají řadě, jejímž vrcholem jsou zlato a stříbro).

Z toho, že zboží se stává všeobecnou směnnou hodnotou, vyplývá, že směnná hodnota se stává zvláštním zbožím: může se jím stát jen proto, že nějaké zvláštní zboží dostává na rozdíl od všech ostatních výsadu reprezentovat, symbolizovat jejich směnnou hodnotu; tj. stát se penězi. Že se pro peněžní vlastnost všech ostatních zboží jeví jako peněžní subjekt některé zvláštní zboží - to vyplývá z podstaty směnné hodnoty samé. V průběhu vývoje může směnná hodnota peněz opět získat existenci odloučenou od své matérie, své substance, jako u papírových [*124] peněz, aniž by se však rušila výsada tohoto zvláštního zboží, protože ozvláštněná existence musí i nadále odvozovat své pojmenování ze zvláštního zboží.

Protože je zboží směnnou hodnotou, je směnitelné za peníze, je kladeno = penězům. Poměr, v němž je kladeno naroveň penězům, tj. určenost jeho směnné hodnoty, je předpokladem jeho přeměny v peníze. Poměr, v němž se zvláštní zboží směňuje za peníze, tj. kvantum peněz, ve které se určité množství zboží může přeměnit, je určeno pracovní dobou zpředmětněnou ve zboží. Jako ztělesnění určité pracovní doby je zboží směnnou hodnotou; v penězích je kvóta pracovní doby, kterou reprezentuje, jednak měřena, jednak obsažena ve své všeobecné, pojmu odpovídající, směnitelné formě. Peníze jsou věcné médium, v němž směnné hodnoty do něho ponořené dostávají podobu, která odpovídá jejich všeobecnému určení. Adam Smith říká, že práce (pracovní doba) jsou základní peníze, za něž se kupují veškerá zboží.[81] Podíváme-li se na akt výroby, je to ještě stále správné (rovněž pokud jde o určení relativních hodnot). Každé zboží se ve výrobě neustále směňuje za pracovní dobu. Nutnost peněz odlišných od pracovní doby vzniká právě z toho, že množství pracovní doby nemá být vyjádřeno ve svém bezprostředním a zvláštním produktu, nýbrž v produktu zprostředkovaném a všeobecném, ve svém zvláštním produktu, který by byl rovný všem ostatním produktům téže pracovní doby a za ně směnitelný; ne pracovní doby v nějakém zboží, nýbrž ve všech zbožích současně, a proto ve zvláštním zboží, které reprezentuje všechna ostatní. Pracovní doba nemůže být sama bezprostředně penězi (požadavek, který jinými slovy znamená, že každé zboží má být bezprostředně svými vlastními penězi), a to proto, že fakticky existuje vždy jen ve zvláštních výrobcích (jako předmět): jako všeobecný předmět může existovat jen symbolicky, zase právě jen v nějakém zvláštním zboží, které je kladeno jako peníze. Pracovní doba neexistuje jako všeobecný předmět směny, nezávislý na přírodních zvláštnostech zboží a od nich odloučený (odpoutaný). Jako takový by musela existovat, kdyby měla bezprostředně splňovat [*125] podmínky kladené na peníze. Zpředmětnění všeobecného, společenského charakteru práce (a tím i pracovní doby, která je obsažena ve směnné hodnotě) činí právě její produkt směnnou hodnotou; dává zboží vlastnost peněz, tato vlastnost však opět implikuje peněžní subjekt, existující samostatně mimo ni.

Určitá pracovní doba je zpředmětněna v určitém zvláštním zboží, které má zvláštní vlastnosti a zvláštní vztahy k potřebám; jako směnná hodnota však má být zpředmětněna ve zboží, které vyjadřuje jen její kvotitu čili kvantitu, které je lhostejné k jejím přirozeným vlastnostem, a proto může prodělat metamorfózu - tj. být směněno - v každé jiné zboží, které zpředmětňuje tutéž pracovní dobu. Jako předmět má mít tento všeobecný charakter, který odporuje jeho přirozené zvláštnosti. Tento rozpor může být vyřešen jen tím, že je sám zpředmětněn; tj. tím, že zboží je kladeno dvojace, jednak ve své přírodní bezprostřední formě, a potom ve své formě zprostředkované, jako peníze. To druhé je možné jen tak, že se nějaké zvláštní zboží stane současně všeobecnou substancí směnných hodnot, nebo tak, že se směnná hodnota zboží ztotožní s nějakou zvláštní substancí, s nějakým zvláštním zbožím na rozdíl od všech ostatních. To znamená tak, že se zboží nejprve musí směnit za toto všeobecné zboží, za symbolický všeobecný produkt nebo zpředmětnění pracovní doby, aby pak jako směnná hodnota bylo lhostejné ke všem ostatním zbožím a dalo se za ně libovolně směňovat, aby mohlo prodělávat metamorfózu v toto zboží. Peníze jsou pracovní doba jako všeobecný předmět, čili zpředmětnění všeobecné pracovní doby, pracovní doba jako všeobecné zboží: Vypadá-li tedy velmi jednoduše, že pracovní doba, protože reguluje směnné hodnoty, není ve skutečnosti jen jejich inherentní míra, nýbrž sama jejich substance (neboť jako směnné hodnoty nemají zboží žádnou jinou substanci, žádnou přírodní vlastnost) a že by mohla také sloužit bezprostředně jako jejich peníze, tj. poskytovat element, v němž se směnné hodnoty jako takové realizují, pak toto zdání jednoduchosti klame. Naopak, tento poměr směnných hodnot - zboží jako vzájemně rovných a srovnatelných zpředmětnění pracovní doby [*126] - implikuje rozpory, které nacházejí svůj věcný výraz v penězích odlišných od pracovní doby.

U Adama Smitha se tento rozpor jeví ještě jako kladení vedle sebe. Vedle zvláštního produktu práce (pracovní doby jako zvláštního předmětu) musí dělník vyrábět i kvantum všeobecného zboží (pracovní dobu jako všeobecný předmět). Obě určení směnné hodnoty se inu navenek jeví vedle sebe.[82] Zdá se, jako by v nitru nebylo ještě celé zboží zachváceno a proniknuto rozporem. To odpovídá tornu stupni výroby, s nímž měl co dělat Smith, kdy dělník ještě vlastnil část své obživy přímo ve svém výrobku; kdy se ještě ani celá jeho činnost, ani celý jeho výrobek nestaly závislými na směně; tj. kdy ještě do značné míry převládalo subsistenční zemědělství (tak nějak je nazývá Steuart)[83] a právě tak patriarchální průmysl (ruční tkalcovství, domácké přadláctví, spjaté se zemědělstvím). V širokém okruhu národa se směňuje zatím jen přebytek. Směnná hodnota a určení pracovní dobou nejsou ještě plně rozvinuty v národním měřítku.

(Mimochodem: O zlatu a stříbru neplatí tak docela jako o jakémkoli jiném zboží, že jejich spotřeba může růst jen v poměru ke snižování jejich výrobních nákladů. Vzrůstá spíš v poměru k růstu všeobecného bohatství, protože jejich užívání specificky reprezentuje bohatství, nadbytek, přepych, protože ony samy reprezentují všeobecné bohatství. Pomineme-li jejich použití jako peněz, spotřebovávají se stříbro a zlato spíš v poměru k růstu všeobecného bohatství. Vzroste-li tedy náhle jejich dovoz, pak i kdyby se úměrně nezmenšovaly jejich výrobní náklady či jejich hodnota, nacházejí rychle se rozšiřující trh, který brzdí jejich znehodnocování. Tím se tedy vysvětluje mnohé z toho, co je pro ekonomy kteří chápou všeobecně spotřebu zlata a stříbra jako závislou výlučně na poklesu jejich výrobních nákladů - nevysvětlitelné na australsko-kalifornském případě a kde se pohybují v bludném okruhu. Souvisí to právě s tím, že reprezentují bohatství, tedy s jejich vlastností jako peněz.)

(Protiklad zlata a stříbra jako věčného zboží v protikladu k ostatním, který nacházíme u Pettyho,[84] je už u Xenofónta, de Vectigalibus, [*127] kap. 1. a týká se mramoru a stříbra: „Οδ μόνον δέ iρατεί τάς έπ‘ ένιαυτόν hάλλουσί τε iαί γηράσiουσιν, άλλά iαί άίδιαάγαhά έχει ή χώρα. Πέφυiε μέν γάρ λίhος έν αύτή άφhονος atd. (totiž mramor)... Έςτί δέ iαί γή, ήσπειρομένη μέν ού φέρει iαρπόν, όρυσσομένη δέ πολλαπλασίους τρέφει ή εί σίτον έφερε“[*85] [85]

(Je třeba připomenout, že směna mezi různými kmeny a národy - a tato směna, nikoli směna soukromá, je její první podobou - začíná teprve tím, že se od necivilizovaného kmene odkoupí (odčachruje) přebytek, který není produktem jeho práce, nýbrž je to přírodní produkt půdy a přírody, kterých se zmocnil.)

(Z toho, že peníze musejí být symbolizovány v nějakém určitém zboží, vyložit potom toto zboží samo (zlato atd.), tržní ekonomické rozpory, které z toho vyplývají. To v čís. II.[*86] Potom, protože všechna zboží se musí směňovat za peníze, aby byla určena jako ceny, ať tato směna proběhne skutečně nebo jenom v hlavě, určit poměr množství zlata nebo stříbra k cenám zboží. To v čís. III.[*87] Je jasné, že pokud se ve zlatě nebo stříbře pouze měří, nemá jejich kvantita žádný vliv na cenu zboží; tuto potíž přináší skutečná směna, když zlato nebo stříbro slouží skutečně jako nástroj oběhu; vztahy nabídky a poptávky atd. Co však postihuje jeho hodnotu jako nástroj oběhu, postihuje je zřejmě i jako míru.)

Pracovní doba sama existuje jako taková jen subjektivně, jen ve formě činnosti. Pokud je jako taková směnitelná (je sama zbožím), je nejen kvantitativně, nýbrž i kvalitativně určena a odlišena a rozhodně to není všeobecná, sobě rovná pracovní doba; odpovídá jako subjekt právě tak málo všeobecné pracovní době určující směnné hodnoty, jako jí zvláštní zboží a výrobky odpovídají jako objekt.

Věta A. Smitha, že dělník musí kromě svého zvláštního zboží [*128] vyrábět ještě zboží všeobecné,[82] jinými slovy, že musí části svých výrobků dávat formu peněz, vlastně všemu svému zboží, pokud nemá sloužit jako užitná hodnota pro něho, ale jako směnná hodnota - tato věta neznamená, subjektivně vyjádřeno, nic jiného, než že jeho zvláštní pracovní doba se nemůže bezprostředně směňovat za jakoukoli jinou zvláštní pracovní dobu, nýbrž že tato její všeobecná směnitelnost musí být teprve zprostředkována, že musí na sebe vzít předmětnou, od ní samé odlišnou formu, a tak dosáhnout této všeobecné směnitelnosti.

Práce jednotlivce chápaná v aktu výroby samé jsou peníze, za něž bezprostředně kupuje výrobek, předmět své zvláštní činnosti; jsou to však zvláštní peníze, za něž se kupuje právě jen tento určitý výrobek. Aby byla bezprostředně všeobecnými penězi, nesměla by už od počátku být prací zvláštní, nýbrž všeobecnou, tj. musela by se od počátku klást jako součást všeobecné výroby. Za tohoto předpokladu by jí však nedávala všeobecný charakter teprve směna, naopak její předpokládaný společenský charakter by určoval účast na výrobcích. Společenský charakter výroby by od samého počátku činil výrobek společenským, všeobecným. Směna, která by původně probíhala ve výrobě - která by nebyla směnou směnných hodnot, ale směnou činností, které by byly určovány společenskými potřebami, společenskými cíli - by od počátku implikovala účast jednotlivce na společenském světě výrobků. Na základě směnných hodnot je práce kladena jako všeobecná teprve směnou. Na tomto základě by jako taková byla kladena před směnou; tj. směna výrobků by vůbec nebyla médiem, jímž by se zprostředkovala účast jednotlivce na všeobecné výrobě. Zprostředkování je přirozeně nutné. V prvním případě, který vychází ze samostatné výroby jednotlivců - i když se tyto samostatné výroby určují, modifikují jejich vzájemnými vztahy až post festum - se zprostředkování děje směnou zboží, směnnou hodnotou, penězi, což jsou všechno výrazy jednoho a téhož vztahu. V druhém případě se zprostředkuje sám předpoklad; tj. společenská výroba, pospolitost se předpokládá jako základ výroby. Práce jednotlivce je od začátku kladena jako práce společenská. Ať [*129] je tedy zvláštní materiální podoba výrobku, který jednotlivec vytváří nebo pomáhá vytvářet, jakákoli - to, co koupil za svou práci, není určitý zvláštní výrobek, nýbrž určitý podíl na společenské výrobě. Proto také nemusí směňovat žádný zvláštní výrobek. Jeho výrobek není směnnou hodnotou. K tomu, aby výrobek dostal pro jednotlivce všeobecný charakter, nemusí být napřed převeden ve zvláštní formu. Místo dělby práce, která se nutně vytváří při směně směnných hodnot, by vznikla organizace práce, která by měla za následek účast jednotlivce na společenské spotřebě. V prvním případě je společenský charakter výroby kladen teprve post festum povýšením výrobků na směnné hodnoty a výměnou těchto směnných hodnot. V druhém případě se společenský charakter výroby předpokládá a účast na světě výrobků, na spotřebě, není zprostředkována směnou na sobě nezávislých prací či produktů práce. Je zprostředkována společenskými podmínkami výroby, v nichž individuum působí. Chtít tedy z práce jednotlivce bezprostředně udělat peníze (tj. i z jeho výrobku), realizovanou směnnou hodnotu, znamená určit ji bezprostředně jako práci všeobecnou, tj. negovat právě ty podmínky, za nichž musí být převedena na peníze a směnné hodnoty a za nichž je závislá na soukromé směně. Tento požadavek je možno splnit jen za podmínek, za nichž už nemůže být vytyčen. Práce na základě směnných hodnot právě předpokládá, že ani práce jednotlivce, ani jeho výrobek nejsou všeobecné bezprostředně; že výrobek dosáhne této formy až na základě předmětného zprostředkování, pomocí peněz, které jsou od něho odlišné.[*88]

Předpokládáme-li společenskou výrobu, zůstává časové určení přirozeně podstatné. Čím méně času potřebuje společnost k tornu, aby produkovala pšenici, dobytek atd., o to víc času získává pro jinou produkci, materiální nebo duchovní. Stejně jako u jednotlivého individua, závisí všestrannost jejího vývoje, jejího požitku a její činnosti na úspoře času. Hospodaření s časem, na to se koneckonců redukuje veškerá ekonomie. I společnost musí účelně rozdělovat svůj čas, [*130] aby dosáhla produkce přiměřené jejím celkovým potřebám, právě tak jako musí jednotlivec správně rozdělovat svůj čas, aby získal vědomosti v potřebných proporcích nebo aby dostál různým požadavkům na svou činnost. Hospodaření s časem, stejně jako plánovité rozdělování pracovní doby na různá odvětví výroby, je tedy i na základě společenské výroby prvním ekonomickým zákonem. Stane se dokonce zákonem v mnohem větší míře. To je však něco podstatně jiného než měření směnných hodnot (prací nebo produktů práce) pracovní dobou. Práce jednotlivců v témž pracovním odvětví a různé druhy práce nejsou totiž rozdílné jen kvantitativně, nýbrž i kvalitativně. Co předpokládá jen kvantitativní rozdíl mezi věcmi? Totožnost jejich kvality. Kvantitativní měření prací tedy předpokládá stejnorodost, totožnost jejich kvality.

(Strabón, kniha XI. O Albanech na Kavkaze:

„Καί οί άνθρωποι κάλλει, καί μεγεθει διαφέροντες άπλοί δέ, καί οϋ καπηλικοί. οϋδέ γάρ νομίσματι τά πολλά χρώνται, οϋδέ άριθμόν ίσασι μείξω τών έκατόν. άλλά φορτίοις τάς άμοιβάς ποιοϋνται.“

A dále: „΅Απεροι δ' είσι καί μέτρων τών έπ' άκριβές κάι σταθμών.“[*89] [86]

Peníze se objevují dříve jako míra (k tomu např. voli u Homéra[*90]) než jako směnný prostředek, protože ve výměnném obchodě je každé zboží ještě samo svým směnným prostředkem. Nemůže však být svou mírou nebo vlastním měřítkem.

2.[*91] Z toho, co bylo dosud vyloženo, plyne: Zvláštní výrobek (zboží) (materiál) se musí stát subjektem peněz, které existují jako vlastnost každé směnné hodnoty. Subjekt, v němž je tento symbol znázorňován, není lhostejný, protože nároky na to, co jej znázorňuje, jsou obsaženy v podmínkách - v pojmových určeních, určitých poměrech - toho, co se má znázornit. Studium vzácných kovů jako [*131] subjektů peněžního vztahu, jako jeho ztělesnění, není tedy naprosto, jak se domnívá Proudhon, mimo oblast politické ekonomie, stejně jako nejsou fyzické vlastnosti barev a mramoru mimo oblast malířství a sochařství.[87] Vlastnosti, které má zboží jako směnná hodnota a jimž nejsou adekvátní jeho přírodní vlastnosti, vyjadřují nároky, jež je třeba vznést na zboží, které je κατ’ έξοχήν[*92] materiálem peněz. Tyto nároky jsou na stupni, o němž až dosud výlučně můžeme hovořit, nejúplněji realizovány v drahých kovech. Kovy samy o sobě <mají> před ostatními zbožími přednost jako výrobní nástroje a mezi kovy <má zase přednost> ten, který byl první nalezen fyzicky dokonalý a ryzí zlato; potom měď, stříbro a železo. Drahé kovy mají opět před ostatními kovy tu přednost, že realizují kov, jak by řekl Hegel.[88]



Warning: mysql_result(): Unable to jump to row 0 on MySQL result index 112 in /var/www/www.sds.cz/htdocs/public/specfce.php on line 438
[Akt. známka (jako ve škole): 1,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5

Celý článek | Autor: Karel Marx | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

červené návěští   Hlavní zprávy červený nadpis

zelené návěští   Novinky zelený nadpis
16.04.2018: Letní univerzita Evropské levice 2018
Letní univerzita EL se koná ve dnech 11. aľ 15. července 2018 ve Vídni pod mottem "Dialog pro pokrok v Evropě. 200 let od narození Karla Marxe, 100 let od konce 1. světové války. Bliľąí informace o účastnickém poplatku a registrační formulář jsou k dispozici na stránkách Evropské levice.

16.06.2017: Opět útoky spamovacích robotů
Doąlo k opakovaným útokům robotů sázejících do komentářů texty s podivnými "inzeráty" (podle vąech známek činskými). Jen poslední dvě dávky představovaly více neľ 200 těchto pseudokomentářů, které maľeme.

16.06.2017: Někdo/něco zde krade ľ a ą?
V uplynulých dnech doąlo k technické závadě, v jejímľ důsledku se "beze stop" z některých článků (ale i z větąiny komentářů) ztratila vąechna písmena "ľ" a "ą" (nebo jenom jejich část). Za závadu se omlouváme a na jejím odstranění pracujeme (zatím pátráním po příčině).

09.05.2017: Pietní akt na Oląanech
Jako kaľdoročně, i letos poloľila 9. 5. v 9 hodin delegace zástupců CV SDS a výboru praľské organizace SDS květiny k památníku padlých rudoarmějců na oląanském hřbitově. Při té přileľitosti jsme pietně vzpomněli i padlých daląích armád (včetně československé), kteří jsou na Oląanech uloľeni.

červené návěští   Anketa červený nadpis
V současnosti rozvířil hladinu návrh přijmout do ČR 50 syrských válečných sirotků. Co si o něm myslíte?

V Sýrii ani ľádní váleční sirotci nejsou.
242 (242 hl.)
Nebrat! Jeątě by nás podřezávali.
233 (233 hl.)
Konečně někdo uvaľující lidsky.
195 (195 hl.)
A» se kaľdý stará o sebe, nic nám do nich není.
192 (192 hl.)
Je to sice politikum, ale krok správným směrem.
367 (367 hl.)
Raději bychom měli zvýąit svou ostudně nízkou rozvojovou pomoc.
204 (204 hl.)
Prohnilý humanismus !!
152 (152 hl.)

Celkem hlasovalo: 1585


zelené návěští   Vyhledávání zelený nadpis


na nových stránkách

Rozšířené vyhledávání
Tématické skupiny
Seznam autorů


Google

web
sds.cz
blisty.cz
bbc.co.uk

zelené návěští   Vaąe komentáře zelený nadpis
[15.05.2018 19:15:23]
josef mikovec
Bohumír ©meral - Mučedník ztracených a vysněných příleľitostí http://www.novarepublika.cz/2018/0 5/frantisek-ferdinand-s ...

[15.05.2018 18:54:53]
josef mikovec
Zde jest zkuąební kámen, na němľ se dokáľe, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rako ...

[21.03.2018 17:10:12]
n
Snad se něco doví,!

[19.11.2016 10:28:45]
l&s
Doplnění k Peroutkovi - Zemanův projev byl míněn dobře, bohuľel se v něm dopustil dehonestujícího přeąlapu, kdyľ prohlásil, ľe Per ...

[27.02.2016 10:01:56]
l&s
Článek pana Bělohradského není k dispozici, tak jen pár postřehů k této stati. Paní Neudorflová sice správně píše, že je chyba, k ...

[28.10.2015 09:08:14]
-ik
Dobrý den pane ©lemendo! To, co jste napsal, je konstatování stavu. A co navrhujete jako pokus o naznačení cesty? Já mysl ...

[04.09.2015 14:20:12]
n
Samozřejmě, ľe jiľ těąím na shromáľdění, jako posledně na Václaváku. Doufám, ľe nebude chybět pán ©afr, kterého tímto srdečně zvu. ...

[13.08.2015 13:11:01]
n
SDS leží v žaludku tomu zoufalému tapetáři, takže je moc známá a okolí se musí postarat o její prosazení. Prohra s US a tím i se s ...

[13.08.2015 01:44:03]
-ik
Jestli že se mi zdá, že militantní skupiny dosahují lepších výsledků, měl byc se podívat na sebe, zda nepracuji špatně. Oni mohou ...

[08.06.2015 21:05:37]
-ik
"význam evropské levice pro vývoj ve světě a její podíl na jeho spoluutváření (globalizace, přenos zkušeností z jiných čá ...

[25.05.2015 14:58:27]
n
Lidstvo v rozvinutých zemích a tím myslím i naąi zemi, jiľ dosáhli hranic daląího materiálního pokroku a jeho daląí zvyąování je n ...

[25.05.2015 08:21:23]
l&s
"Proč se myšlenka lidové fronty boje proti fašismu prosadila v našem hnutí, až když bylo fakticky pozdě? Bylo vůbec možné, ab ...

[13.05.2015 09:45:10]
Milan Neubert
-iku, napsal jste víc věcí, s řadou souhlasím. Jednu námitku ale mám: dospěli jsme k závěru, že virtuální diskuse na webu nebo na ...

[10.05.2015 23:25:51]
-ik
Mám pocit, pane Neuberte, že jste se o kontakt s lidmi ani moc nesnažil. Diskuse na stránkách SDS je nulová. A i v minulosti jst ...

[06.05.2015 10:38:48]
n
Vítám tapetáře. Čest tvoji práci. Podle množství zbytečné práce opravdu stojíš ...


Teze programu SDS
Teze programu SDS

Tyto stránky byly vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.