KAPITOLA O PENĚZÍCH (část 4)

Vzácné kovy <jsou> ve svých fyzikálních vlastnostech stejnorodé, takže jejich stejná množství by měla být natolik totožná, aby nebylo důvodů k zvýhodnění jedněch před druhými. To neplatí např. o stejných počtech dobytka a o stejných množstvích obilí.^[89]

a) Zlato a stříbro v poměru k jiným kovům

Obyčejné kovy na vzduchu oxydují; vzácné (rtuť, stříbro, zlato, platina) se na vzduchu nemění.

Aurum (Au). Hustota = 19,5; bod tání: 1200º C. „Blyštivé zlato je nejnádhernější ze všech kovů, a proto je už ve starověku nazývali sluncem nebo králem kovů. Je dost rozšířeno, nikdy však ve velkých množstvích, a je proto i vzácnější než ostatní kovy. Zpravidla je nacházíme ryzí, jednak ve větších kusech, jednak jako malá zrnka vtroušená v jiné hornině. Zvětráním horniny vzniká zlatonosný písek, který je v četných řekách a z něhož se může zlato pro svou velkou hustotu vypírat. Mimořádná tažnost zlata; jeden grán se dá roztáhnout v drát dlouhý až 500 stop a vyklepat v lístek, jehož tloušťka činí sotva 1/200 000 <coulu>. Ani jediná kyselina zlato neleptá, rozpouští je jen _[*132] uvolněný chlór ( lučavka královská, směs kyseliny dusičné a solné). Pozlacování.“

Argentum (Ag). Hustota = 10. Bod tání = 1000º C. Jasný blysk; nejpřívětivější ze všech kovů, krásně bílý a tažný; dají se z něho tepat krásné práce a dá se roztahovat v tenké nitky. Stříbro se nachází ryzí; velmi často s příměsí olova v olověných rudách obsahujících stříbro.

Potud chemické vlastnosti zlata a stříbra. (Dělitelnost a možnost opětného skládání, stejnorodost ryzího zlata a stříbra atd. jsou známé.)

Mineralogické:

Zlato. Je jistě pozoruhodné, že kovy, čím jsou vzácnější, tím víc se objevují izolovaně a odloučeně od těles, která se vyskytují běžně, vyšší povahy odděleně od obyčejných. Tak zlato nacházíme zpravidla ryzí, krystalizované v různých formách krychle nebo v nejrůznějších formách: nepravidelné kousky a zrna, písek a prach, v jehož podobě se nachází v mnoha horninách, např. jako vtroušenina v žule, a jak se horniny rozpadají, objevuje se v písku řek a mezi oblázky naplavenin. Protože v tomto stavu dosahuje hustota zlata až 19,4, dají se těžit dokonce i tyto jemné částečky zlata, smísíme-li zlatonosný písek s vodou. Z této směsi se nejprve usadí specificky těžší kov, a tak se, jak se říká, vypírá. Nejčastěji se ještě k zlatu přidružuje stříbro, a nacházíme přírodní směsi obou kovů, které obsahují 0,16 až 38,7 procenta stříbra; to má samozřejmě za následek rozdíly v barvě a hustotě.

Stříbro. Pro poměrnou rozmanitost svých nerostů je jedním z dost často se vyskytujících kovů, jednak ryzí, jednak ve směsích s jinými kovy nebo sloučeno s arzénem a sírou (chlorid stříbrnatý, bromid stříbrnatý, uhličitan stříbrnatý, chilenit, sternbergit, polybasit atd.).

Hlavní chemické vlastnosti jsou: všech vzácných kovů : neoxydují na vzduchu; zlata (a platiny): nerozpouštějí se v kyselinách, zlato jen v chlóru. Odolnost proti oxydaci na vzduchu je uchovává ryzí, beze rzi; představují se takové, jaké jsou. Odolávají narušení kyslíkem - nepomíjivost (tak velebená starými opěvateli zlata a stříbra).

Fyzikální vlastnosti : velká specifická váha, tj. mnoho váhy v malém _[*133] prostoru; pro oběžný nástroj zvlášť důležité. Zlato 19,5; stříbro 10. Barva a lesk. Lesk zlata, bělost stříbra, nádhera, tažnost ; proto se dá tak dobře uplatnit na klenoty a ke zdobení jiných předmětů. Bílá barva stříbra (která odráží všechny světelné paprsky v jejich původním smíšení);^[90] červenožlutá barva zlata (pohlcuje všechny barevné paprsky smíšeného světla, které na ně dopadají, a odráží jen červenou). Obtížná tavitelnost.

Geognostické vlastnosti : Výskyt (zvlášť u zlata) v ryzím stavu, odloučeně od jiných těles; izolovaně, individualizovaně. Individuální, na rozdíl od elementárnosti samostatné vystupování.

Z druhých dvou drahých kovů: 1. Platina nemá barvu: šedošedá (myš mezi kovy); velice vzácná; za starověku neznámá; vešla ve známost až po objevení Ameriky; v devatenáctém století objevena i na Urale; leptá ji pouze chlór; vždy ryzí; specifická váha = 21; nedá se tavit ani při nejvyšších stupních teploty; má spíš vědeckou hodnotu. 2. Rtuť : vyskytuje se v tekuté podobě; dá se proměnit v páru; páry jedovaté; může vcházet do kapalných směsí (amalgamy). Hustota = 13,5, bod varu: 360° C.) Tedy ani platina se nehodí na peníze, a tím méně rtuť.

Jedna geognostická vlastnost je společná všem drahým kovům: vzácnost výskytu. Vzácnost výskytu je (necháme-li stranou poptávku a nabídku) elementem hodnoty^[91] jen potud, že něco samo o sobě nevzácného, negace vzácnosti, elementárnost, nemá žádnou hodnotu, protože se nejeví jako výsledek výroby. V původním určení hodnoty je nejhodnotnější to, co je na vědomé a chtěné výrobě nejméně závislé, předpokládáme-li poptávku. Křemeny nemají, relativně řečeno, žádnou hodnotu, protože se vyskytují bez výroby (i kdyby záležela jen v hledání). Aby něco tvořilo předmět směny, mělo směnnou hodnotu, nesmí to kdokoliv mít bez zprostředkování směny; nesmí se to objevovat v takové elementární formě, že by to bylo obecným statkem. Potud je vzácnost prvkem směnné hodnoty, a proto je tato vlastnost vzácných kovů důležitá, i když necháme stranou bližší vztah mezi poptávkou a nabídkou.

_[*134] Máme-li všeobecně na mysli přednost kovů jako výrobních nástrojů, pak zlatu je třeba přičíst k dobru, že to v podstatě je první kov objevený jako kov. A to ze dvou důvodů. Za prvé, protože je ze všech nejkovovější, že se jako odlišný a odlišitelný kov objevuje v přírodě; za druhé, protože při jeho přípravě převzala příroda dílo umění a protože k jeho prvnímu nálezu bylo zapotřebí jen hrubé práce, nebylo třeba ani vědy, ani rozvinutých výrobních nástrojů.^[92]

„Je jisté, že zlato zaujímá nutně své místo jako první známý kov a v prvních záznamech lidského pokroku se označuje za měřítko postavení člověka“ (protože představuje přebytek, v jehož podobě se poprvé projevuje bohatství. První forma hodnoty je užitná hodnota, každodennost, která vyjadřuje vztah individua k přírodě; druhá forma je směnná hodnota vedle užitné hodnoty, jeho vláda nad užitnými hodnotami jiných, jeho společenský vztah: sama <je> původně zase hodnotou užitku svátečního, přesahujícího bezprostřední nutnou potřebu).

Člověk objevil zlato velmi brzy: „Zlato se výrazně liší od jiných kovů, až na několik málo výjimek, tím, že se nalézá v přírodě ve svém kovovém stavu. Železo a měď, cín, olovo a stříbro se obvykle nacházejí v chemických sloučeninách s kyslíkem, sírou, arzénem nebo uhlíkem; a občasný výjimečný výskyt těchto kovů v nesloučeném neboli, jak se dříve říkalo, ryzím stavu, je možno uvádět spíš jako mineralogickou zvláštnost než jako obvyklý jev. Ale zlato se nachází vždycky ryzí čili jako kov... Proto také, jako masa kovu nápadná svým žlutým zbarvením, lákal pozornost i úplně nevzdělaného člověka, kdežto jiné látky, s nimiž se pravděpodobně setkával, nebyly přitažlivé pro jeho málo rozvinutou schopnost vnímání. A potom, protože se zlato utvářelo v horninách, které jsou nejvíc vystaveny účinkům atmosféry, nalézáme je ve zbytcích hornin. Rušivými vlivy atmosféry, změnami teploty, působením vody a zejména ledu se neustále uvolňují úlomky horniny. Voda je splavuje do údolí a stálým prouděním se omílají v oblázky. Mezi nimi se objevují valounky a kousíčky zlata. Letní horka vysoušejí řečiště, a z těchto koryt vytvořených potoky a zimními přívaly vznikají _[*135] cesty, jimiž putuje kočovný člověk; a tak objevuje pochopitelně zlato velmi brzy.“

„Zlato se vyskytuje nejčastěji ryzí nebo alespoň téměř ryzí, takže se ihned pozná, jaký je to kov; a to jak v řekách, tak v žilách křemene.

„Specifická váha křemene a většiny ostatních těžkých kompaktních hornin je asi 2,5, zatímco specifická váha zlata je 18 nebo 19. Proto je zlato asi sedmkrát těžší než hornina nebo kámen, s nímž je spojeno. To znamená, že proud vody, který má dostatek síly, aby přenášel písek nebo křemenité oblázky či jinou horninu, neunese kousky zlata. Tekoucí voda tedy udělala se zlatonosnými horninami už dávno totéž, co by s nimi učinil horník dnes, rozbila je na kousky, odnesla lehčí částečky a zlato nechala na dně. Řeky jsou tedy velká přírodní pláchla, odnášejí všechny lehčí a jemnější částečky, a těžší částice se buď zarazí o přírodní překážky, nebo zůstanou ležet tam, kde proud ztrácí na síle nebo se zpomaluje.“ Viz Zlato (Lectures on Gold, Londýn 1852, str. 12 a 13.)^[93]

„Je docela pravděpodobné, jak ukazují pověsti i rané dějiny, že objev zlata v písku a štěrku vodních toků byl patrně prvním krokem při poznávání kovů a že téměř ve všech, snad úplně ve všech zemích Evropy, Afriky a Asie se od nejstarších dob vypíralo větší či menší množství zlata ze zlatonosných náplavů pomocí jednoduchých zařízení. Někdy byl výtěžek na zlatonosných řekách tak veliký, že to v určité oblasti vyvolalo vlnu vzrušení, které po čase opět utichlo. V roce 760 se chudina hromadně vydávala rýžovat zlato z říčního písku na jih od Prahy a tři muži vytěžili za den až marku (¹/₂ libry) zlata; na „rýžoviště“ se v důsledku toho hrnulo tolik lidí, že v příštím roce vypukl v zemi hladomor. Dočteme se, že v dalších stoletích se podobné události opakovaly několikrát, i když se tady, stejně jako jinde, všeobecné tažení za bohatstvím na povrchu země postupně změnilo v pravidelné a systematické dolování.“

„Jsou dva druhy ložisek, v nichž se nachází zlato: žíly či couky, které protínají pevnou skálu ve směru víceméně svislém; a náplavové _[*136] sejpyči „rýžoviště “, v nichž se zlato smíšené se štěrkem, pískem nebo jílem ukládalo vlivem mechanického působení vody na povrch hornin, které jsou do neznámé hloubky prostoupeny žilami zlata. První druh je spjat mnohem víc s uměním dolovat, druhý s prostým pracovním postupem kopáče. Dolování zlata v pravém slova smyslu je jako každé jiné dolování pracovní obor vyžadující vynaložení kapitálu a dovednost, která se dá získat jen dlouholetou zkušeností. Žádný pracovní obor civilizovaného člověka nevyžaduje ke svému plnému rozvoji uplatnění tolika věd a příbuzných oborů. Ale co je nutné pro horníka, není takřka vůbec nutné pro člověka, který zlato vypírá a rýžuje, který musí spoléhat hlavně na sílu svých rukou a na své železné zdraví. Nástroje, jichž používá, musejí být jednoduché, aby se mohly přenášet z místa na místo, aby se daly snadno spravit, poškodí-li se, a nevyžadovaly žádnou náročnou manipulaci; to by pro něho při těžbě menšího množství zlata znamenalo ztrátu času.“ Je rozdíl mezi zlatonosnými naplaveninami, jejichž nejlepší příklady jsou dnes na Sibiři, v Kalifornii a v Austrálii, a jemnými písky, které každoročně přinášejí řeky; zjistilo se, že tyto písky někdy také obsahují zlato v takovém množství, aby se vyplatila jeho těžba. V druhém případě se ovšem zlato vyskytuje doslova na povrchu, v prvním se dá najít pod skrývkou silnou 1 až 70 stop, která se skládá ze zeminy, rašeliny, písku, štěrku atd. Způsoby práce jsou ovšem v obou případech v zásadě stejné. Pro rýžovače sama příroda splavila nejvyšší, nejskvělejší a nejbohatší část žil a rozmělnila a proprala materiál, takže rýžovač má nejtěžší část práce už hotovou; naproti tomu horník, který dobývá chudší, ale trvalejší, hlubší žíly, musí použít všech prostředků, i těch nejnáročnějších.

Zlato bylo pro různé fyzikální a chemické vlastnosti právem považováno za nejušlechtilejší kov. Nemění se na vzduchu a nerezaví. (Nepomíjivost <znamená> právě odpor proti kyslíku v atmosféře.) V tuhém skupenství má jasnou červenožlutou barvu a je velmi hutné. Vysoce tažné. Taví se až při vysoké teplotě. Specifická váha.^[94]

Tedy tři druhy jeho výroby: 1. V říčním písku. Prosté nálezy _[*137] na povrchu. Vypírání. 2. V náplavových sejpech. Kopání. 3. Dolování. Jeho výroba tedy nevyžaduje rozvoj výrobních sil. Většinu práce v tom udělá příroda.

(Kořeny slov pro zlato, stříbro atd. (viz Grimm ); tady jsou nasnadě samé všeobecné pojmy lesku, barvy, které lze lehce vyjádřit slovy. Stříbro bílé, zlato žluté; bronz^[*93] a zlato, bronz^[*94] a železo zaměňují své názvy. U Němců se bronzu^[*95] užívalo dříve než železa. Bezprostřední příbuznost mezi aes^[*96] a aurum.^[*97])^[90]

Mědi (bronz^[*98]: cín a měď) a zlata se užívalo dřív než stříbra a železa.

„Zlata se užívalo mnohem dříve než stříbra, protože se nachází ryzí a jen málokdy ve spojení se stříbrem; získává se jednoduchým vypíráním. Stříbro se vyskytuje obvykle v žilách obklopených nejtvrdšími horninami prahorních útvarů; jeho dobývání vyžaduje stroje a složitou práci. Ve Střední Americe se nedobývá zlato uložené v žilách, nýbrž zlato rozptýlené v podobě prachu a zrn v naplaveninách. Právě tak v době Hérodotově. Nejstarší památky v Řecku, Asii, severní Evropě a v Novém světě dokazují, že užívání zlata na nářadí a klenoty je možné již v polobarbarských poměrech; a užívání stříbra k týmž účelům znamená podle něho už dost pokročilé společenské poměry.“ Srv. Dureau de la Malle, sešit (2).^[95]

Měď jako hlavní nástroj míru i války (tamtéž 2)^[96] (jako peníze v Itálii, tamtéž).

_[*138] b) Kolísání poměrů hodnot mezi různými kovy

Zároveň s obecnou úvahou o užívání kovů jako materiálu peněz, o jejich užívání ve vzájemných relacích, o časnějším nebo pozdějším objevení posoudit i kolísání jejich relativní hodnoty. (Letronne, Böckh, Jacob.)^[97] (Nakolik tato otázka souvisí vůbec s množstvím obíhajících kovů a s jeho vztahem k cenám, rozebrat později, jako historický dodatek ke kapitole o vztahu peněz k cenám.)^[*99]

Postupné střídání mezi zlatem, stříbrem, mědí v různých obdobích jistě zprvu záviselo na povaze ložisek těchto tří kovů a na stavu větší či menší ryzosti, v němž se nacházejí. Pak politické změny, jako invaze Peršanů a Makedoňanů do Asie a části Afriky, později dobytí části tří kontinentů Římany (orbis Romanus atd.). Tedy závisí na relativním stavu ryzosti, v němž se nacházejí, a na jejich ložiskách.^[98]

Poměr hodnot mezi různými kovy může být určen bez ohledu na ceny - prostým kvantitativním poměrem, v němž se vzájemně směňují. Touto formou můžeme postupovat jen tehdy, srovnáváme-li mezi sebou jen několik málo zboží, která mají stejnojmennou míru; např. tolik a tolik kvarterů žita, ječmene, ovsa za tolik a tolik kvarterů pšenice. Ve výměnném obchodě, kdy se vůbec ještě málo směňuje a do směny přichází ještě málo zboží, se používá této metody, a proto nejsou ještě nutné peníze.

U Arabů sousedících se Sábany byla podle Strabóna taková hojnost ryzího zlata, že se dávalo 10 liber zlata za 1 libru železa a 2 libry zlata za 1 libru stříbra.^[99] Zlaté bohatství na území Baktrie (Bactary atd., zkrátka Turkestanu) a v části Asie mezi Paropamisem (Hindúkuš) a Imaem (horstvo Mustágh), tedy desertum arenosum auro abundans^[*100] (poušť Gobi): Podle Dureaua de la Maile je tedy pravděpodobné, že od 15.-6. století před křesťanskou érou byl poměr zlata ke stříbru = 6 : 1 nebo 8 : 1, poměr, který existoval v Číně a Japonsku až do počátku 19. století; 13 : 1 ho stanoví Hérodot pro Persii _[*139] za Dareia Hystaspova. Podle Manuova zákoníku, který byl sepsán mezi 1300 až 600 před Kristem, poměr zlata ke stříbru = 2,5 : 1. Stříbrné rudy se nacházejí fakticky skoro jen v prahorních útvarech, hlavně ve vrstevnatých útvarech a někdy v žilách druhohorních útvarů. Matečnou horninou stříbra nebývají naplavené písky, ale naopak obvykle nejtvrdší a nejkompaktnější horniny, jako je křemen atd. Tento kov je obvyklejší v krajinách chladných, ať už pro zeměpisnou šířku, nebo absolutní výšku, kdežto zlato si libuje vesměs v teplých krajinách. Na rozdíl od zlata nacházíme stříbro v ryzím stavu jen velmi zřídka atd. (většinou sloučené s arzénem nebo sírou) (muriatic - chlorid, nitric - dusičnan). Co se týče rozšíření obou kovů (před objevením Austrálie a Kalifornie): Humboldt, 1811, odhaduje poměr zlata ke stříbru v Americe = 1 : 46, v Evropě (včetně asijského Ruska) = 1: 40. Mineralogové francouzské Akademie věd dnes (1840) = 1: 52; přesto stojí libra zlata jen 15 liber stříbra; tedy poměr hodnot = 15 : 1.^[100]

Měď. Hustota = 8,9. Krásná barva červánků; značná tvrdost; k tavení vyžaduje velmi vysokou teplotu. Nezřídka ryzí; často ve sloučeninách s kyslíkem nebo sírou. Ložiska ve starších prahorních útvarech. Ale nachází se také často, častěji než jiné nerosty, na povrchu země nebo v malých hloubkách, nakupené v ryzích hroudách, které mají někdy značnou váhu. Používalo se jí v míru i ve válce dřív než železa. (Poměr zlata jakožto peněžního materiálu ke stříbruje v historickém vývoji stejný jako poměr mědi jakožto pracovního nástroje k železu.) Ve velkém množství byla v oběhu v Itálii porobené Římany od 1. do 5. století. Stupeň civilizace národa se dá předem určit, stačí jen znát, jaký druh kovu, zlato, měď, stříbro nebo železo, užívá na své zbraně, nástroje nebo šperky. Hesiod ve své básni o zemědělství: „Χαλκώ δ'έργά' ξοντο. μέλας δ'ούκ έσκε σίδηρος.“^[*101]

Lucretius : „Et prior aeris erat quam ferri cognitus usus.“^[*102] Jacob cituje, že v Núbii a na Sibiři byly prastaré doly na měď (viz Dureau I, _[*140] 58); Herodot říká, že Massagetové znali jen bronz, nikoli železo. Železo nebylo podle Oxfordského mramoru známo dříve než 1431 před Kristem. U Homéra železo zřídka; naopak velmi běžné užívání spěže (bronzu), směsi mědi, zinku a cínu, kterou řecká a římská společnost užívala tak dlouho i k výrobě seker a břitev.^[101] Itálie dosti bohatá na ryzí měď: měděné mince byly také do roku 247 př. Kr. ne-li jedinými penězi, tedy jistě běžným platidlem, peněžní jednotkou ve střední Itálii. Řecké kolonie v jižní Itálii dostávaly z Řecka a Asie buď přímo, nebo přes Tyros a Kartágo stříbro, z něhož dělaly od 5. a 6. století peníze.^[102] Zdá se, že Římané měli stříbrné peníze před vyhnáním králů, ale jak říká Plinius, „interdictum id vetere consulto patrum, Italiae parci“ (tj.její stříbrné doly) „jubentium“^[*103][103] Obávali se následků pohodlného oběživa - přepychu, přibývání otroků, akumulace, koncentrace pozemkového vlastnictví.^[104] Také u Etrusků se měď používala na peníze dříve než zlato.

Je nesprávné, když Garnier říká (viz sešit III, str. 28): „V nerostné říši se samozřejmě hledal a vybíral materiál předurčený k akumulaci“.^[105] Naopak, teprve potom, když byly objeveny kovové peníze (ať už jako vlastní peníze nebo jako oblíbený směnný prostředek na váhu), začala akumulace. O této věci zvlášť pojednat, pokud jde o zlato. Reitemeier správně (viz sešit III, str. 34): „Zlata, stříbra a mědi se u starých národů užívalo přes jejich relativní křehkost nejprve na nástroje k sekání a lámání, dřív než železa a dřív, než se jich používalo na peníze.“ (Zlepšení nástrojů, když se podařilo dodat mědi kalením takové tvrdosti, že odolávala pevnému kameni. Z vysoce kalené mědi se dělala dláta a kladiva, jichž se užívalo ke krušení kamene. Nakonec objeveno železo.)^[106] Jacob říká: „V patriarchálních poměrech,“ (viz sešit IV, str. 3), „kdy kovy, z nichž se dělaly zbraně, jako 1. měď a 2. železo, byly vzácné a ve srovnání s běžným jídlem a oblečením tehdy užívaným strašně drahé, nebyly sice ještě známy ražené mince ze vzácných kovů, ale zlato a stříbro získalo už schopnost snadnější _[*141] a pohodlnější směny za ostatní kovy, než jaká je u obilí nebo dobytka.“^[107]

„Kromě toho k získání ryzího nebo téměř ryzího zlata na nesmírných naplaveninách mezi Hindúkušem a Himálajem stačilo prosté vypírání. Tehdy bylo obyvatelstvo v těchto asijských oblastech velmi hojné a ruční práce proto velice levná. Stříbro pro obtížnost (technickou) těžby relativně drahé. Právě opačně to dopadlo v Asii a v Řecku po smrti Alexandrově. Zlatonosné písky se vyčerpaly; cena otroků a ruční práce stoupala; protože mechanika a geometrie udělaly od Euklida k Archimédovi obrovské pokroky, bylo možno se ziskem těžit bohaté žíly stříbrných dolů v Asii, Thrákii a ve Španělsku, a protože stříbro bylo 52krát hojnější než zlato, musel se změnit hodnotový poměr mezi těmito dvěma kovy, a libra zlata, která se za doby Xenofóntovy, 350 př. Kr., směňovala za 10 liber stříbra, stála roku 422 p. Kr. 18 liber tohoto kovu.“^[108] Tedy z 10 : 1 stoupl poměr na 18 : 1.

Na konci 5. století po Kristu se neobyčejně zmenšilo množství hotových peněz, vázlo hornictví. Ve středověku až do konce 15. století poměrně značná část peněz ve zlatých mincích. (Úbytek postihl zvláště stříbro, kterého bylo předtím v oběhu nejvíc.) Poměr v 15. století = 10 : 1, v 18. století = 14 : 1 na kontinentě; v Anglii = 15 : 1. V novodobé Asii stříbro v obchodě spíš jako zboží; zvláště v Číně, kde jsou národní mincí měděné peníze (tehen - slitina mědi, zinku a olova); v Číně zlato (a stříbro) podle váhy jako zboží pro vyrovnávání zahraničního obchodu.^[109]

Velké kolísání v Římě mezi měděnou a stříbrnou hodnotou (u mincí). Až do Servia pro směnu kov v prutech: aes rude. Peněžní jednotka as mědi = 1 libra mědi. V Serviově době <poměr> stříbra k mědi = 279 : 1; až do začátku punské války = 400 : 1; v době první punské války = 140: 1; za druhé punské války = 112 : 1.^[110]

Zlato bylo v Římě zpočátku velmi drahé, kdežto stříbro z Kartága (a Španělska); zlato používáno do roku 547 jen v prutech. Poměr zlata ke stříbru v obchodě = 13,71 : 1, v penězích 17,14^[*104] : 1; za Caesara _[*142] = 12 : 1 (při vypuknutí občanské války, když Caesar vyraboval aerarium, jen 8,9^[*105] : 1); za Honoria a Arcadia (397) stanoven = 14,4 : 1; za Honoria a Theodosia mladšího (422) = 18 : 1. <Poměr> stříbra k mědi = 100 : 1; zlata ke stříbru = 18 : 1.^[111] První stříbrná mince v Římě vyražena roku 485 našeho kalendáře, první zlatá mince: 547.^[112] Jakmile je as po druhé punské válce redukován na jednu unci, slouží už jen jako drobné; jednotkou měny <se stává> sestercius (stříbro) a všechny větší platby se provádějí ve stříbře.^[113] (V denním styku zůstala hlavním kovem měď (později železo). Za východořímských i západořímských císařů je rozhodujícím penízem solidus (aureus), tedy zlato.)

Vezmeme-li průměr, tedy ve starém světě:

Za prvé: Poměrně vyšší hodnota stříbra v poměru ke zlatu. Nehledě k jednotlivým jevům (Arabové), kdy je zlato levnější než stříbro a ještě levnější než železo, je v Asii od 15. do 6. století př. Kr. <poměr> zlata ke stříbru = 6 : 1 nebo 8 : 1 (tento poměr v Číně a v Japonsku až do začátku 19. století).^[99] V Manuově zákoníku dokonce = 2,5 : 1.^[100] Tento nižší poměr vzniká z týchž příčin, které způsobují, že zlato je jako kov objeveno nejdříve. Zlato tehdy hlavně z Asie a Egypta. Tomuto období odpovídá ve vývoji Itálie měď jako peníze. Všeobecně tak měď jako hlavní nástroj v míru i ve válce odpovídá zlatu jako převážně vzácnému kovu.Ještě za doby Xenofóntovy zlato ke stříbru = 10 : 1.

Za druhé : Od smrti Alexandrovy poměrný vzestup hodnoty zlata vzhledem ke stříbru zároveň s vyčerpáním zlatonosných písků, s pokrokem techniky a civilizace, a tedy s otvíráním stříbrných dolů; vliv kvantitativně většího výskytu stříbra než zlata v zemi. Zvláště však Kartagiňané, těžba ve Španělsku, která musela poměr mezi zlatem a stříbrem revolucionovat podobně jako objevení amerického stříbra na konci 15. století. Poměr před dobou Caesarovou = 17 : 1; později 14 : 1; konečně od 422 po Kr. = 18 : 1. (Pokles zlata za Caesara z náhodných důvodů.) Poklesu stříbra v poměru ke zlatu odpovídá _[*143] železo jako hlavní výrobní nástroj ve válce i míru. V prvním období dovoz zlata z Východu, v druhém dovoz stříbra z chladnějšího Západu.^[*106]

Za třetí ve středověku : Poměr zase jako v době Xenofóntově. 10 : 1.^[*107] (Někde = 12 : 1?)^[114]

Za čtvrté objevení Ameriky : Poměr zase přibližně jako za dob Honoria a Arcadia (397); 14 až 15 : 1. Ačkoli asi od 1815-1844 výroba zlata vzrůstala, neslo zlato prémie (např. ve Francii).^[*108] Je pravděpodobné, že kalifornské a australské objevy

za páté přinesou zase poměr 18 : 1 jako za římských císařů, ne-li ještě větší. Relativní zlevňování stříbra s pokrokem výroby drahých kovů jak ve staré, tak v nové době od Východu na Západ, až Kalifornie a Austrálie to obrátí. [115] V jednotlivostech velké kolísání; podíváme-li se však na hlavní diference, nápadně se opakují.

Za starověku měď třikrát až čtyřikrát dražší než dnes. (Garnier).^[116]

c) Teď je třeba prozkoumat kupní zdroje zlata a stříbra a jejich souvislost s dějinným vývojem.^[*109]

d) Peníze jako mince. Historický náčrt o mincích. Pokles a vzestup atd.^[117]

Cirkulace čili oběh peněz odpovídá protikladné cirkulaci čili oběhu zboží. Zboží osoby A přechází do rukou B, zatímco peníze B přecházejí do rukou A atd. Cirkulace peněz, stejně jako cirkulace zboží, vychází z nekonečně různých bodů a vrací se do nekonečně různých bodů. Východisko z jednoho centra do různých bodů na periferii a návrat ze všech bodů periferie do jednoho centra se u peněžního oběhu nevyskytuje na tom stupni, kdy jej zde zkoumáme při jeho bezprostřední cirkulaci, ale až u cirkulace zprostředkované bankovnictvím. Tato první přirozeně vzniklá cirkulace sestává spíš z množství oběhů. Vlastní oběh však začíná teprve tam, kde zlato a stříbro přestává být zbožím; mezi zeměmi, které vzácné kovy vyvážejí a těmi, které je _[*144] dovážejí, nedochází k cirkulaci v tomto smyslu, nýbrž k prosté směně, protože zlato a stříbro tu nefigurují jako peníze, ale jako zboží. Pokud peníze zprostředkují směnu zboží, tj. zde jeho cirkulaci, pokud jsou tedy směnným prostředkem, je to nástroj cirkulace, pohonné kolo cirkulace ; ale pokud jsou v tomto procesu samy roztáčeny, pokud obíhají, sledují svůj vlastní pohyb, mají samy cirkulaci, peněžní cirkulaci, peněžní oběh. Jde o to zjistit, nakolik je tato cirkulace určena zvláštními zákony. Jasné je hned na začátku, že jsou-li peníze pohonným kolem cirkulace pro zboží, je zboží právě tak pohonným kolem cirkulace pro peníze. Roztáčejí-li peníze zboží, roztáčí zboží peníze. Oběh zboží a oběh peněz se tedy vzájemně podmiňují. Při oběhu peněz je třeba uvážit tři věci: 1. Formu samotného pohybu; čáru, kterou opisuje (jeho pojem); 2. množství obíhajících peněz; 3. stupeň rychlosti, kterou uskutečňují svůj pohyb, kterou obíhají. To se může stát jen ve vztahu k oběhu zboží. Od samého začátku je jasné, že v oběhu zboží jsou momenty, které jsou naprosto nezávislé na oběhu peněz a naopak jej určují buď přímo, nebo tak, že tytéž okolnosti, které např. určují rychlost oběhu zboží, určují i rychlost oběhu peněz. Celkový charakter výrobního způsobu určuje patrně obojí, a bezprostředněji oběh zboží. Množství směňujících (počet obyvatelstva): jejich rozdělení na město a venkov; absolutní kvantita zboží, výrobků a činitelů výroby; relativní masa zboží vloženého do oběhu; rozvoj komunikačních a přepravních prostředků, v dvojím smyslu, v tom, že určuje jak okruh těch, kdo mezi sebou směňují, vstupují do kontaktu, tak i rychlost, jakou se surovina dostává k výrobci a výrobek k spotřebiteli; a konečně vývoj průmyslu, který koncentruje různá odvětví výroby, např. předení, tkaní, barvení atd. a činí tak zbytečnou celou řadu zprostředkujících aktů směny. Oběh zboží je základním předpokladem peněžního oběhu. Přihlédnout k tomu, do jaké míry peněžní oběh opět určuje cirkulaci zboží.^[*110]

Nejprve je třeba stanovit obecný pojem cirkulace čili oběhu.

_[*145] Ještě je třeba připomenout, že směnné hodnoty a tedy ceny jsou to, co roztáčí peníze.^[*111] Při oběhu zboží je tedy třeba brát v úvahu nejen jeho množství, ale právě tak i jeho ceny. Velké množství zboží s nepatrnou směnnou hodnotou, cenou, vyžaduje ke svému oběhu zřejmě méně peněz, než malé množství s dvojnásobnou cenou. Je tedy vlastně třeba vyložit pojem ceny před pojmem oběhu. Oběh je kladení cen, pohyb, v němž se zboží přeměňuje v ceny; realizuje se jako ceny. Dvojí určení peněz jako 1. míry nebo elementu, v němž se zboží realizuje jako směnná hodnota, a jeho určení jako 2. směnného prostředku, nástroje oběhu, působí ve zcela rozdílném směru. Peníze roztáčejí jen zboží, které je ideálně nejen v hlavě jednotlivce, ale v představě společnosti (bezprostředně stran <zúčastněných> v procesu koupě a prodeje), už proměněno v peníze. Tato ideální přeměna v peníze a skutečná přeměna naprosto nejsou určeny týmiž zákony. Je třeba prozkoumat jejich vzájemný vztah.

a) Základním určením oběhu je to, že roztáčí (výrobky nebo práci) směnné hodnoty, a to směnné hodnoty určené jako ceny. Jakýkoli způsob směny zboží, např. výměnný obchod, naturální dávky, feudální služby atd. proto ještě nevytvářejí oběh. K oběhu je především nutné dvojí: Za prvé : Předpoklad zboží jako cen; Za druhé : Ne jednotlivé akty směny, nýbrž okruh směn, totalita směn, probíhající v neustálém proudu a víceméně na celém povrchu společnosti; soustava směnných aktů. Zboží je určeno jako směnná hodnota. Jako směnná hodnota je v určitém poměru (v poměru k pracovní době v něm obsažené) ekvivalentem všech ostatních hodnot (zboží); neodpovídá však této své určenosti bezprostředně. Jako směnná hodnota se liší od sebe sama jako svého přírodního jsoucna. Aby bylo možné je klást jako směnnou hodnotu, je zapotřebí zprostředkování. V penězích vystupuje tedy vůči němu směnná hodnota jako něco jiného. Zboží kladené jako peníze je teprve zboží jako čistá směnná hodnota, čili zboží jako čistá směnná hodnota jsou peníze. Ale současně teď existují peníze mimo _[*146] zboží a vedle něho; jeho směnná hodnota, směnná hodnota všech zboží, získala na něm nezávislou existenci, osamostatnělou ve vlastním materiálu, ve specifickém zboží. Směnná hodnota zboží vyjadřuje souhrn kvantitativních poměrů, v nichž za ně mohou být směněna všechna ostatní zboží, <poměrů> určených nestejnými kvantitami zboží, které mohou být vyrobeny za stejnou pracovní dobu. Peníze teď jako směnná hodnota všech zboží existují vedle a mimo tato zboží. Nejprve je to všeobecná matérie, do níž musejí být ponořena, pozlacena a postříbřena, aby získala svobodnou existenci jako směnné hodnoty. Musejí být na peníze převedena, musejí v nich být vyjádřena. Peníze se stávají všeobecným jmenovatelem směnných hodnot, zboží jako směnných hodnot. Směnná hodnota vyjádřená v penězích, tj. položená naroveň penězům, je cena. Nejprve byly peníze kladeny jako něco proti směnným hodnotám samostatného, teď jsou směnné hodnoty kladeny v určenosti peněz, které proti nim stojí jako subjekt. Každá směnná hodnota je však určité kvantum; kvantitativně určená směnná hodnota. Jako taková je určitému kvantu peněz. Tato určenost je podle všeobecného zákona dána pracovní dobou realizovanou ve směnné hodnotě. Směnná hodnota, která je produktem třeba jednoho dne, se tedy vyjadřuje v nějakém množství zlata nebo stříbra, které = jednomu dnu pracovní doby; je produktem jednoho pracovního dne. Všeobecná míra směnných hodnot se nyní stává mírou mezi každou směnnou hodnotou a penězi, jimž je kladena naroveň. (Zlato a stříbro jsou nejprve určeny svými výrobními náklady v zemích, kde se produkují. „V zemích, kde jsou doly, závisí všechny ceny koneckonců na výrobních nákladech drahých kovů;... mzda vyplácená horníkovi… skýtá měřítko, na jehož základě se vypočítává mzda všech ostatních výrobců... Zlatá a stříbrná hodnota všeho zboží, jež nepodléhá nějakému monopolu, závisí v zemích, které nemají doly, na zlatu a stříbru, které se může získat vývozem výsledku daného množství práce, na běžné míře zisku a v každém jednotlivém případě i na výši mezd, které byly vyplaceny, a době, za niž byly zálohovány.“( Senior.)^[118] Jinými slovy: na množství zlata a stříbra,_[*147] které se za určité množství práce (vývozních výrobků) získá přímo nebo nepřímo ze zemí vlastnících doly. Peníze jsou především to, co vyjadřuje vztah rovnosti všech směnných hodnot: v nich jsou tyto směnné hodnoty stejnojmenné.)

Směnná hodnota, kladená v určenosti peněz, je cena. V ceně je vyjádřena směnná hodnota jako určité kvantum peněz. V ceně se peníze jeví za prvé jako jednotka všech směnných hodnot; za druhé jako jednotka, jejíž určitý počet směnné hodnoty obsahují, takže srovnáním s nimi je vyjádřena jejich kvantitativní určenost, jejich kvantitativní vzájemný poměr. Peníze se tu tedy kladou jako míra směnných hodnot, a ceny jako směnné hodnoty měřené penězi. Že peníze jsou mírou cen, že se jimi tedy směnné hodnoty vzájemně srovnávají, to je určení, které se rozumí samo sebou. Pro vývoj je však důležitější, že v ceně je směnná hodnota srovnávána s penězi. Nejprve byly peníze kladeny jako samostatná, od zboží odloučená směnná hodnota, nyní se jednotlivé zboží, zvláštní směnná hodnota, zase klade naroveň penězům, tj. srovnává se s určitým množstvím peněz, je vyjádřena jako peníze, převedena na peníze. Tím, že se zboží kladou naroveň penězům, dostávají se zase do takových vzájemných vztahů, jako když byly pojímány jako směnné hodnoty: že se v určitých poměrech kryjí a srovnávají. Zvláštní směnná hodnota, zboží, je vyjadřována, subsumována, kladena v určenosti osamostatnělé směnné hodnoty, peněz. Jak se to děje (tj.jak se zjišťuje kvantitativní poměr mezi kvantitativně určenou směnnou hodnotou a určitým množstvím peněz), o tom viz výše.^[*112] Protože však peníze mají samostatnou existenci mimo zboží, jeví se cena zboží jako vnější vztah směnných hodnot či zboží k penězům; zboží není cenou, tak jako bylo podle své společenské substance směnnou hodnotou; tato určenost s ním bezprostředně nesplývá, nýbrž je zprostředkována jeho srovnáváním s penězi; zboží jest směnná hodnota, ale má cenu. Směnná hodnota s ním byla v bezprostřední jednotě, byla to jeho bezprostřední určenost, s níž se právě tak bezprostředně _[*148] rozešlo, takže na jedné straně bylo zboží, na druhé (v penězích) jeho směnná hodnota, ale teď v ceně má jednak zboží k penězům vztah jako k něčemu, co je mimo ně, a jednak je ideálně samo kladeno jako peníze, protože peníze mají realitu od něho odlišnou. Cena je vlastnost zboží, určení, v němž se představuje jako peníze. Není to už jeho bezprostřední, ale reflektovaná určenost. Vedle skutečných peněz existuje teď zboží jako peníze kladené ideálně.^[*113]

Toto nejbližší určení jak peněz jako míry, tak zboží jako ceny, se dá nejjednodušeji znázornit na rozdílu mezi skutečnými penězi a početními penězi. Jako míra slouží peníze vždycky jako početní peníze a jako cena se zboží přeměňuje v peníze vždycky jen ideálně.^[*114]

„Prodavačův odhad zboží, nabídka kupujícího, účtování, obligace, renty, inventury atd., zkrátka všechno, co vede k materiálnímu aktu placení a předchází mu, musí být vyjádřeno v početních penězích. Reálné peníze zasahují jen proto, aby realizovaly platby a saldovaly (likvidovaly) účty. Mám-li zaplatit 24 liber 12 sous, pak početní peníze dodají 24 jednotek jednoho druhu a 12 jednotek jiného druhu, zatímco fakticky budu platit dvěma materiálními penězi: jedním zlatým penízem v hodnotě 24 liber a jedním stříbrným penízem v hodnotě 12 sous. Celkové množství skutečných peněz má nutné hranice v potřebách oběhu. Početní peníze jsou pomyslná míra, která nemá jiné hranice než představu. Dají se použít k vyjádření jakéhokoli druhu bohatství, stačí, když jej chápeme z hlediska jeho směnné hodnoty ; tak národní bohatství, důchody státu i jednotlivce; početní hodnoty, v jejichž formě tyto hodnoty vždy existují, se pořádají stejnou formou; takže se ve spoustě spotřebních předmětů nenajde ani jediný druh zboží, který by nebyl v myšlenkách mnohokrát přeměněn v peníze, zatímco ve srovnání s touto spoustou je celková suma efektivních peněz nejvýš = 1 : 10.“ Garnier. (Tento poměr je nesprávný. 1 : mnoha miliónům správnější. Ale to je naprosto neměřitelné.^[119])

Vyjadřují-li tedy původně peníze směnnou hodnotu, vyjadřuje _[*149] teď zboží jako cena, jako pomyslně kladená, v hlavě realizovaná směnná hodnota, sumu peněz: peníze v určité proporci. Jako ceny jsou všechna zboží v různých formách reprezentanty peněz, zatímco dříve byly peníze, jako osamostatnělá směnná hodnota, reprezentantem všech zboží. Napřed byly peníze reálně kladeny jako zboží, teď je zboží ideálně kladeno jako peníze.^[*115]

Nyní je tedy především jasné, že při této pomyslné přeměně zboží v peníze nebo při kladení zboží jako cen je množství skutečně přítomných peněz naprosto lhostejné, a to v dvojím ohledu: Za prvé : Ideální přeměna zboží v peníze je na první pohled nezávislá na množství reálných peněz a není jím omezena. K tomuto procesu není třeba ani jediného penízku, stejně jako není třeba skutečně použít délkové míry (třeba lokte) k tomu, aby se vyjádřilo například pomyslné kvantum loktů. Je-li např. odhadováno v penězích veškeré národní bohatství Anglie, tj. je-li vyjádřeno jako cena, pak každý ví, že na světě není dost peněz, které by mohly tuto cenu realizovat. Peníze jsou k tornu nutné jen jako kategorie, jako myšlený poměr. Za druhé: Protože peníze platí jako jednotka, je tedy zboží vyjádřeno tak, že obsahuje určitou sumu alikvotních dílů peněz, je jimi měřeno tak, že mírou mezi nimi oběma je všeobecná míra směnných hodnot - výrobní náklady či pracovní doba. Je-li tedy ¹/₃unce zlata produktem 1 pracovního dne a zboží x produktem 3 pracovních dnů, pak zboží x = 1 unci čili 3 librám št. 17 šil. 4 pencím. Při měření peněz a zboží se znovu objevuje původní míra směnných hodnot. Místo ve 3 pracovních dnech je zboží vyjádřeno v množství zlata nebo stříbra, které je produktem 3 pracovních dnů. Množství peněz, které jsou skutečně k dispozici, nemá zřejmě s touto proporcí co dělat.^[*116]

(Chyba Jamese Milla : přehlíží, že ne množství, ale výrobní náklady vzácných kovů určují jejich hodnotu, a že ceny zboží se měří v hodnotě kovu.)^[120]

(,‚Zboží ve směně sobě navzájem mírou... Ale tento postup by _[*150] vyžadoval tolik srovnávacích bodů, kolik je zboží v oběhu. Kdyby jedno zboží bylo směňováno jen za jedno zboží, ne za dvě, pak by nemohlo sloužit jako srovnávací měřítko... Proto nutnost společného srovnávacího měřítka... Toto měřítko může být čistě ideální... Určení míry je základní, důležitější než určení zástavy... V obchodě mezi Ruskem a Čínou slouží stříbro k určování hodnoty všeho zboží, přesto se však tento obchod děje výměnou.“(Storch.)^[121] „Operace měření penězi se podobá použití vah při srovnávání materiálních kvant. Tentýž název pro obě jednotky, které byly určeny k počítání jak váhy, tak hodnoty každé věci. Míry vah a míry hodnot <mají> stejné názvy. Cejch, který měl mít stále totožnou váhu, se našel snadno. U peněz šlo zase o hodnotu libry stříbra = jejím výrobním nákladům.“ (Sismondi.^[122] Nejen stejné názvy. Zlato a stříbro se původně vážily. Tak u Římanů as = 1 libra mědi.)

º ^[123] „Ovce a voli, nikoli zlato a stříbro, jsou u Homéra a Hesioda penězi jako míra hodnoty. V táboře před Trójou výměnný obchod.“( Jacob.) Právě tak otroci ve středověku. Tamtéž.^[124]

Peníze mohou být kladeny v určení míry a všeobecného elementu směnných hodnot, aniž by se realizovaly ve svých širších určeních; tedy také dříve, než na sebe vzaly formu kovových peněz. Při prostém výměnném obchodě. Nicméně to pak předpokládá, že je vůbec jen málo směny; že zboží nejsou rozvinuta jako směnné hodnoty, a proto ani jako ceny. („Obecná míra ceny jakékoli věci předpokládá její časté a běžné zcizování. Není tornu tak za jednoduchých společenských poměrů. V zemích, které nemají průmysl, mnoho věcí nemá určitou cenu... Jedině prodej může určit ceny a jedině častý prodej může ustálit míru. Častý prodej zboží základní potřeby je závislý na poměru mezi městem a venkovem.“ atd.)^[125]

Rozvinuté cenové určení předpokládá, že jednotlivec nevyrábí pro svou obživu přímo, nýbrž že jeho bezprostřední výrobek je směnnou hodnotou, musí tedy být teprve zprostředkován společenským procesem, aby se pro něho stal životním prostředkem. Mezi plným rozvojem této základny průmyslové společnosti a patriarchálními poměry je _[*151] mnoho mezistupňů, nekonečně mnoho odstínů. Vyplývá tedy z a)^[*117] : Stoupají-li výrobní náklady vzácných kovů, klesají všechny ceny zboží; klesají-li výrobní náklady drahých kovů, stoupají všechny ceny zboží. To je všeobecný zákon, který se, jak uvidíme, v jednotlivých případech modifikuje.